Cirkus Humberto/Část druhá/X.

Cirkus Humberto/Část druhá
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 277- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Úspěch! Úspěch — jaká to vzpružina pro chtivé Vaškovo srdce! jak to v něm náhle všechno vzkypělo touhou po činnosti, po uplatnění, po vyniknutí! Stačí mu vůbec tento stan s konírnami a se zvěřincem? Sedmiletému klukovi je to všechno málo. Ráno nemůže dospat, už aby byl venku u vozů se zvěří nebo v koňských stájích. Čištění a krmení čtyř bandurků už si převzal úplně sám. Hans jen někdy stojí u kůlu a poučuje ho: »Kartáčuj vždy tou rukou, která je blíž hlavě. Nikdy nekartáčuj tak dlouho, až se ti ukáže bílý prášek. Hřeblo je na kartáč a ne na koně. Na oči a na hubu měj po každé zvláštní hadr. Kopyto musíš čistě umýt a pak namazat mastí. Kopyto se čistí jen dřevěným nožem.« A Vašek poctivě obsluhuje své čtyři svěřence, načesává jim čupřinu, hřívu i dlouhý ocas, čistí žlaby, kydá hnůj, vybírá pro svou obůrku nejdelší slámu. Za půl roku zná všecky kočovské praktiky a nejednou stojí vedle Hanse, když velcí koně opouštějí stáj, kouká znalecky na jejich chod, kritisuje našlapování, pozoruje i cizí koně, rozpoznává plošší kopyto a strmější, kozlí, stále veden Hansem k jeho životní zásadě, že kopyto je nejdůležitější věc, na něm že je váha koně i s jezdcem.

Ve stáji by vydržel Vašek celý den, ale jak by mohl vynechat kapitána Gambiera, když v modré zástěře vysekává koňské čtvrtky na desítiliberní porce a roznáší je na vidlici tygrům a lvům! U toho přece musí Vašek taky být, pozorovat skoky zvěře, když cítí potravu, poslouchat chroptivé řvaní a hluboké vrčení šelem, když popadnou maso mezi pracky, a dívat se na ně, jak po nakrmení pomalu, s požitkem pijí vodu, skloněny k nádobě krásnou protáhlou linií. A pak je třeba si zahrát s lvíčaty. Jsou teď ve voze Gambierově, mají už jméno, Borneo a Sumatra, a rostou jako z vody. Vašek už je pomalu nebude moci o představení nositi, škrabou ostrými drápky, a protože už dostávají masitou potravu, může být jejich drápnutí nebezpečné. Zato ve voze nebo na ohrazeném trávníku na slunci je s nimi podívaná, jak si hrají, jak se honí, jak na sebe číhají, jak se rvou, křížkují a jak zase odskočí. Pan Hamilton k nim přidal mladou fenku teriéra a teď je mezi těmi třemi mláďaty teprve šťouchanice a vztekanice; a Vašek u nich je jako čtvrté mládě, spustí se na všecky čtyři a lvíčata s psíkem na něho dorážejí, udělá jim ze zchumlaného papíru myšku a lvíčkové se hrbí ke skoku jako pravé kočky, natáhne se na výsluní na vyhřátou zem unavená koťata se mu schoulí na prsou a předou, až usnou.

Ale Vašek nemůže dlouho odpočívat. V menažerii je plno zvířat, která stojí za pozorování. Co zábavy dá jen neklidné stádo opic! A vedle nich sedí na bidélku papoušek Fifi s růžovou chocholkou, nejučenlivější ze všech, který pokřikuje šesti nebo sedmi jazyky, křičí jako opice, štěká jako hyeny, hvízdá několik taktů Ach, du lieber Augustin, vrže jako skřípavé kolo u vozu, do toho pískne píšťalkové signály Kerholcovy a zas volá občas zaslechnuté výkřiky: »Anton, Trikwasser! Pozor, Hans, jedeme! Arr-Šehir, allez! Bingo! Bingo! Open the door!« Vašek ho lehce šimrá na rozčepýřené hlavičce a vytrvale mu předzpěvuje »Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?«, aby rozšířil jeho repertoár o novou notu.

Mezi zvěřincem a konírnami bývá umístěna stáj slona Binga. Vašek nikdy nemůže vynechat tohoto svého velkého přítele, který ho vítá radostným troubením. A Vašek pomáhá panu Arr-Šehirovi polévat v horkých dnech Binga džbery vody a sedá na bobku vedle něho, když Arr-Šehir velkým pilníkem hobluje Bingovy nehty. Arr-Šehir je u svého Binga téměř ustavičně. Musí-li odejít, Vašek si hraje s Bingem: vezme jeho chobot a šeptá mu do něho mazlivá slova; a Bingo prstíkem u chobotu omakává hochovi tvář. Pak přitáhne Vašek lehkou kupici sena a Bingo vyškubává z ní chuchvalce a hází si je na temeno. Za chvilku má hlavu jako ve věnci a v závojích, až Vašek dole radostí tleská rukama. A pak Bingo schýlí hlavu, natáhne chobot, Vašek se přitulí a Bingo si ho postaví na hlavu do senného hnízda. A Vašek sedí blažen nahoře, tři metry nad zemí, a sní o tom, že vede posvátného slona tam někde v Sonepuru na Gangu, v tom velkém středisku obchodu se slony, o němž mu tak často vyprávěl Arr-Šehir, že tam jeho otec koupil před lety Binga. Arr-Šehir rád vypráví; naučil se během let slušně německy a všechno, co říká, mění se mu v povídky a průpovědi. Nejraději usedne po práci Bingovi mezi nohy, Vašek na zem proti němu, a Arr-Šehir začne zpěvavě vyprávět některou z desetitisíce povídek Školy života:

»Byl člověk lakota a kradl na poli cibuli. Chytli ho a přivedli před krále. Král je vyslechl a dal zloději na vybranou: buď zaplatí sto dinárů, nebo dostane sto ran holí, nebo musí sníst sto cibulí. Člověk lakota si ovšem vybral trest cibulí. Přinesli jich sto a člověk lakota je začal jíst. Snědl jich sedm a ještě sedmkrát sedm a bylo mu tak zle, že prosil krále, aby mu raději dal baštonádu. Položili ho tedy a přinesli hole a dali mu sedm ran a ještě sedmkrát sedm ran. A člověk lakota křičel bolestí a prosil, že raději zaplatí sto dinarů. A tak se stalo, že člověk lakota se dal potrestat na třikrát, chichichi.«

Arr-Šehir se směje tenkým, vysokým hláskem a cení přitom zuby. Když se jeho smích ozve, Bingo se přestane kolébat, zvedne chobot a tiše troubí. Vašek sedí naproti a vidí, že Bingo rozumí všemu, co se povídá; dávno už věří Arr-Šehirovi, že Bingo je vyšší, vznešená bytost, že jeho pramáti lítala prostorem na křídlech, než ji jogin zaklel k chůzi po zemi, a že je třeba být uctivý k Bingovi ve dnech sucha i lijáků, neboť Bingo je pán dešťů.

Ale jaký to dupot a jaké ržání se ozývá za plátnem konírny? Teď asi skončila direktorka své cvičení s lipicány a ti se vracejí. Kdykoli mají po práci, řičí rozkoší a ostatní koně jim odpovídají. Teď začne cvičit pan Perreira a Vašek utíká, aby při tom byl. To je nejdříve římská jízda, divoký trysk kolem manéže, při němž stojí Perreira rozkročen na dvou koních, dvou krásných ryzkách s bílými hvězdami na čele a s bílými punčoškami na předních nohou. Vašek už je zná, jsou to angličtí polokrevníci Leporello a Trafalgar; a když dvakrát objeli manéž, přibíhá zlatěplavá Valerie s temnou hřívou a s tmavým pruhem na hřbetě, na jejímž levém stehnu je vypálené velké S, znamení hřebčince Schwaigangeru. S vlající hřívou cválá za oběma koni, kteří se v jízdě trochu rozestupují, a Valerie vbíhá mezi ně, Perreirovi pod nohy, takže Perriera jede teď rozkročen nad třemi nespoutanými zvířaty. A už od gardiny vybíhá valach Dahojem, světle izabelový, s růžovou pletí a bílou hřívou, dohání cválající trojici, vsouvá se mezi Valentine a Trafalgara a pan Perreira má pod sebou čtyři koně, ženoucí se v kruhu v plné kariéře. Oba tmaví ryzáci jsou vně, obě plavky uvnitř, ale pan Perreira po chvíli překročí s Trafalgara na Dahomeje, Trafalgar zvolní krok, že zůstane zpět, pak je dožene a sám vklouzne mezi Dahomeje a Valentine. Pak se to opakuje s Leporellem a pan Perreira končí jízdu stoje na obou plavých koních a maje ryzky uvnitř mezi nimi.

Když seskočí a dává všem čtyřem po kousku cukru, nasedá Alice Harweyová, švadlena a krasojezdkyně; Vašek už ví, že tady každý umí o mnoho víc, než se na první pohled zdá. Její kůň je tmavěšedá brůna Bonnaserra, s černou hřívou a s černou mouřenínskou hlavou. V klisně je andaluská a neapolská krev, má hrdý postoj, v kroku vysoko zvedá kolena a vykračuje přímo nataženýma předníma nohama. Pan Perreira říká, že je zřejmě příbuzná s lipicány a že si ji dlouho vyhlížel pro vysokou školu, ale že je mu přece jen »na zadní ruce« slabá. Vaškovi trvalo pár týdnů, než se vyznal v těch různých koňských »rukách«, když tu mluvili o přední ruce, o zadní ruce, o levé a o pravé, než rozpoznal, že tím míní předek koně nebo zadek a jízdu vlevo či vpravo. Ale nyní již sám mluví v samých odborných koňáckých výrazech, říká, že Bonnaserra bodá zvysoka, po španělsku. Pro koně má Vašek oči jako ostříž, všeho si všimne a brzo vidí, že každý kůň má nějakou zvláštnost, nějakou odlišnost. A hodiny by se vydržel dívat na jezdce v práci, i třebas na tu Alici Harweyovou, jak se vztyčí, jak na koni tančí, jak se zvedá na špičky a pak zase jak skáče obručemi a přes objekty. Je to podivné: Alice je přece nezehké děvče, se silně pihovatou tváří, ale zde na koni, v třpytném letu, je to najednou půvabná krasavice, pružné štíhlé tělo táhlých údů, vznášející se v ladném vlnění nad mohutným korpusem černošedé klisny.

A pak se vrací pan Perreira se Santosem. Sedmiletý hannoverský vraník je teď v létě v plném lesku svých černých vlasů, oko mu zrovna srší ohněm, v útlých nohách mu to hraje tancem, ale když s ním Perreira stane uprostřed manéže, stojí jako z kovu, jen každý jeho sval je napjat a čeká na impuls k práci. Hudba nasadí a Perreira téměř bez pohnutí uvede Santose v rytmisované figury vysoké školy, jede s ním španělským krokem na dvě tempa, přejde klusem v passage, ve cvalu provádí changement, renvers, passady, zvedá jej k levadám a k mezairu, aby plavnými kapriolami ukončil první část produkce. Vašek ještě nikterak nechápe na čem to všecko záleží, ale to nejasně cítí jako prostý divák, že tu se před ním rozvíjí vrchol jezdeckého umění theatrálního; každý krok a každý pohyb je tu uměle stvořená krása, něco, co nebylo dáno přírodou, co jen lidský důmysl, lidská vůle a lidská trpělivost vypěstovaly k ideální dokonalosti. Hlídá očima každý ten nepatrný pohyb jezdcovy ruky nebo nohy, každé pošinutí v sedle, které vzápětí působí, že kůň tančí nepřirozenými, ale ladnými kroky, překonává tíži i setrvačnost, vznáší se na místě anebo letí vzduchem ve zpomaleném, uměle zdržovaném pohybu. Je to všecko klidné, mírné, skoro pomalé, řada cviků je na místě, vypadá to jako lehounká, půvabná hra, ale Vašek vidí, jak krásná srst Santosova vlhne krajním napětím, a nejednou již byl při tom, když Perreira po produkci shodil za gardinou šaty a dva mužové mu ručníky drhli vysílené, zpocené tělo.

Po Perrierovi zkouší zpravidla Barengo. Vašek cítí zvláštní úctu k tomu zádumčivému Španělu, který je veskrze jiný než všichni ostatní. To povykující pan Laribeau je Vaškovi mnohem bližší, hoch tuší ve Francouzovi veselou krev mladého člověka, kypícího zdravím a silou, kdežto pan Barengo je vznešený a uzavřený a koná všechno jako obřad. Je to až neuvěřitelné, jak krásně se tam nahoře na hrazdě vznáší, jak letí vzduchem jako stříbrný plamen, s jakou lehkostí přistává, jak tak přilne, jako by uhlazeně kývl rukou; ale zde na zemi — ne, Vašek ještě nepoznal nikoho tak odloučeného od okolního světa. V prvních dnech mu zatanul na mysli pan farář, ale hned to zavrhl; kdepak jejich pan farář, to byl učiněný sedlák; leda o Božím těle, když šel s monstrancí pod baldachýnem, to ano, to se nějak podobal panu Barengovi, když se svou ženou a s panem Hektorem kráčí k provazovému žebříku. Vašek by se tak rád vyšplhal nahoru, už z pouhé zvědavosti, jak to tam pod střechou stanu vypadá. Když venku vane ostrý vítr, všecko prý se tam nahoře rozezní, napjatá lana na stožáru bzučí, plátno se chvěje tichounkou hudbou, vlajka nad stanem drnčí, i dřevo stožáru prý tam nahoře zpívá. Ale když ho jednou Laribeau chtěl vzít s sebou, pan Barengo je zastavil, pohladil Vaškovi hlavu a řekl:

»Mi chicuelo, neopoutěj pevnou zem. Na ní je hrob vzdálenější, kdežtžo my nahoře jej máme přímo pod sebou.«

Bylo to vážné a slavnostní, že Vašek bezděky sklonil hlavu. A nyní zůstává jen dole, zalezlý někde mezi gradiny, aby se s otevřenými ústy díval na ten úchvatný vzrušený rej, na to hebké proletování bílých těl, na to neslyšitelné víření, v němž mizí síla napjatých svalů a zůstává jen ladně vykroužená křivka. Takhle nějak létají andělé, povzdechl si zbožně v prvních dnech, ale později, když už všemu lépe rozuměl, říkal si: Kdepak andělé, copak andělé dovedou v letu vytočit dvojité salto mortale?

Je toho všude plno, co Vašek musí sledoval a zkoumat, a co toho teprve je, co sám musí dělat! Jede se od města k městu a Vašek na Mary jest odpověden za druhé tři bandurky, kteří klusají po jeho boku. Zastaví se k nocování a už se musí stavět přenosná stáj a Vašek stojí u svých dílů plátna a rychle spojuje jejich šněrování. A pak s kočími pro slámu, pro oves, pro seno, pro vodu; a vydrbat poníky věchty slámy; a ošetřit kopyta, jak denně žádá Hans. A ráno se to všecko zas rozbourá a naloží a jde se znovu do sedla a znovu na silnici, do slunce, do větru, do deště. A pak přijde předepsané město a je nutno vypomoci i při stavbě a zřizování stanu a Vašek se lopotí s gradiny a skládacími židlemi do lóží. Sesadí se pista uzavírající manéž a přijíždějí vozy s pilinami. Pět šest for pilin se vejde do manéže, je-li půda rovná; piliny se musí zadupat, což obstarávají nejtěžší tažní koně cirkusu, a polévat vodou. To je plno práce pro kluka, jako je Vašek, kterého si každý přivolá na výpomoc a který je dobrý na tisíceré zaskočení.

Ale když je pak večerní odpočinek a mužští usedají s uvolněnými svaly k hrncům s večeří, přichází Vašek do tátovy party s tichým uspokojením, že postavil svůj kus díla. Vědí o tom všichni v cirkuse, malý Vašku není jim žádný dětský mazlíček, je to jen nejmladší pracovník a mají ho rádi, že tak prostě, bez říkání dovede opustit hru a pomáhat, kde je zapotřebí zatlačit. Když se tu objevil, přijímali ho s úsměvem pro jeho roztomilost, teď však už mají dávno k němu jiný poměr. Dobyl si úcty a uznání; všichni vidí, že je v tom malém mrštném těle vážnost a houževnatost dospělého člověka; a mezi ním a všemi lidmi cirkusu se rozvíjí jakési tiché chlapské bratrství. Tohle není společnost, ve které se říkají něžnosti. Rozcitlivělý hoch by tu asi velmi trpěl drsností prostředí. To ku podivu i ten africký Paolo, protřelý, ostřílený, otrkaný, zvyklý na rány a křiky, má někdy chvíle měkkého stesku, kdy je mu líto, že nikdo nepřijde a nepohladí malého, krásného Paola, nepolaská se s ním hebkou rukou, hedvábnými slovy; jak by byla jeho dušička blažena, kdyby aspoň někdy pocítila teplou něho, vlahou mazlivost. Ale Vašek je sukovitě tvrdý, jeho nátura se projevuje spíš zaklením a plivnutím do dlaní; je mu nevolno, když ho začne objímat taková cukrující bába, jako je paní Hammerschmidtová, jeho živel jsou dospělí mužští, především ti pašáci z osmičky, s nimiž táhne jako rovný mezi rovnými.

Nejkrásnější jsou s nimi vlahé letní večery, když se táboří venku na volném kraji. Tu se parta osvobozuje z těsné klece maringotky, jeden po druhém si přinese houni, natáhnou se někde za vozy do boží trávy, a jak se nad nimi klene vysoké nebe a vzduch se chvěje milostným zpěvem cvrčků, uvolňuje se vzpomínka za vzpomínkou, mužští vyprávějí a Vašek by poslouchal až do zblednutí hvězd. Pozdní léto má ještě jiné vábení: táhnou selskými kraji a choutky venkovského kluka vítězí nad hrdostí jezdce — Vašek odbíhá do polí, aby si natrhal lusek či makovic. A jak se blíží podzim a den se krátí, probouzejí se i v seržánu Vosátkovi marodérské laskominy, vyvede kamarády za tábor, rozdělá na úhoru mezi šípkovím oheň a peče brambory, které za jízdy natahal z opuštěných brambořišť. Dubiny, bučiny zlátnou a rudnou, svítivé břízy shazují s korun denárky, po tvářích jezdců se motají nitky babího léta, deště začínají crčet na tiše klusající kolony koní, Arr-Šehir zpívá na hlavě Binga modlitbu na zastavení dešťů, Achmed Roméo, zachumlán do šátků a šálů, odříkává při zamženém západu slunce Súru Sáby: »Určili jsme v zemi své putování. Jeďte po své cestě v bezpečí dne i noci.«

Všichni už vědí, že vytrvalé bubnování dešťů na plátna stanů přivolává konec cesty a radostného tulačení. V polou října je třeba přejít k zimnímu životu. Pro některé to znamená odchod z cirkusu a loučení. Melancholie se bezděky brouzdá s nimi, když za mlhy tíhnou sychravým jitrem opatřit hladovějící zvířata. Jediný pan Berwitz chodí mezi nimi s hrudí pyšně vypjatou a mne si rukama: koupil dřevěnou konstrukci na prostranství při Reeperbahn, dal ji upravit, je svrchovaným pánem zimního sídla a Cirkus Humberto po prvé bude přezimovat na vlastní půdě.