Cirkus Humberto/Část druhá/VIII.

Cirkus Humberto/Část druhá
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 251- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Paní Anežka Berwitzová byla smutná: jedno ze tří lvíčat zašlo. Bylo od narození slaboučké, zimomřivé, nijak se nemělo k světu jako obě druhá. Běžela si s tím postesknout ke kapitánu Gambierovi. On jen pokrčil rameny.

»Madame, s tím musíte vždycky počítat. Udržet mláďata šelem, když se cestuje, na to zpravidla nestačí lidská péče. To je víc štěstí a zázrak. Ale ti druzí lvíčkové vypadají velmi zdatně.«

»Ano. Doufám, že odchovám aspoň ty dva a jednoho dne vám je odevzdám do výcviku.«

»Prosím, madame, udělám co bude možné. Ale jen pro vaši radost. A přál bych si, aby vám ji působili také oni. To ovšem tak jisté není…«

»Proč tak soudíte, kapitáne?«

»Mám s tím už svou zkušenost. Není nad syrové šelmy, rozumíte, nad šelmy přímo dovezené z pralesa. Ty nevědí nic o člověku, bojí se ho svým přirozeným pudem, a seznají-li v krotiteli tvora, který jim neubližuje, přilnou k němu stejně přirozeně. Ale lev narozený v kleci a odchovaný mezi lidmi je na ně navyklý, není to už primitiv, na jehož pudy lze spoléhati. Člověk není pro něho zvláštní zjevení, je pro něho tvor jaké kterýkoli jiný, a zachce-li se mu, skočí na něho, jako by skočil na kozu. Já vím, je to rozkošné, hrát si s koťaty, ale když dorostou, je to jiné. Já jsem se po všech zkušenostech rozhodl, že chci vždycky pracovat jen se syrovými šelmami. Tam ví, na čem jsem. Odchovaný lev nebo tygr je nevypočitatelný.«

»A my jsme si s Berwitzem říkali, že to teprve mohou být zázraky dresury, když zvíře od malička vychováme.«

»To je bohužel omyl. Lidská společnost kazí dobré mravy šelem.«

Starý Malina dostal rozkaz, aby zdechlinu zakopal. Zavolal si k tomu Vaška.

»Nejedl, nepil, třetí den pošel,« odříkával Vašek, pohladiv vychrtlé tělíčko.

»Jenže teď půjdou za ním ještě dva,« zabručel Malina. »Smrt chce mít vždycky troje vystoupení.«

Malina byl touto malou příhodou zřejmě vzrušen a večer znovu a znovu zaváděl řeč na to, kdo asi teď je na řadě. Nadarmo starocha okřikovali.

»V cirkuse,« odpovídal jim tvrdošíjně, »neumře nikdo sám. To já mám už dávno očíhnuto. Jako to bylo naposledy: nejprve tygřice Miuma, pak bengálec Paša, pak starý Berwitz. To mi nikdo nevymluví. O cirkus nemá smrt zavadit.«

Rozechvěný stařec upadl v zádumčivost a už nepromluvil. V cirkuse ani ve zvěřinci se nic nestalo, programy probíhaly podle předpisu, cesta Holandskem se rozvíjela v největším pořádku. Ale Malina samotařil, stěží tu a tam zabručel slovíčko. A jednou uprostřed večeře nedonesl lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci, pomalu se zvedl a odešel. Kerholec kývl na ostatní.

»Jde k vozům se zvěří. Skoč za ním, Vašku, a přijď nám říci, co se děje.«

Jedli dál, ale s jakýmsi nepříjemným napětím. za chvilku přiběhl Vašek:

»Šel ke kozám — Modrovous dodělává!«

Čtyřem stavěčům přešla chuť k jídlu. Kozel Modrovous! Ten žrout a neplechář, který po každé něco provedl, kdykoli jim unikl z kozí ohrádky! Kolikrát už zhltl mužstvu oběd nebo večeři, kolikrát sežral plakátové litografie, jak ohryzal Berwitzovi odložený bič! A jak hnal tenkrát sekretáře po celém šapitó! Bylo by to možno? Bylo to možno. Byl přece mezi zvířaty cirkusu hotový Methusalem, nikdo řádně nevěděl, jak dlouho už vede kozy v parádních průvodech městy a městečky. Vypadal poslední léta jako ďábelský Mefisto, ale teď už na něm dlouho pozorovali, že zlenivěl a zpohodlněl, a většinu času proležel a prospal.

Kerholec se zvedl a ostatní za ním. Mezi vozy s klecemi našli starého Malinu. Seděl na zemi a modrobradého kozla držel na klíně. Modrovous měl oči zavřeny a dýchal těžce. Nad ním stála Anežka Berwitzová, hladila ho a šimrala mezi rohy a mluvila na něho mazlivě, ale kozel na to neodpovídal. Mužští se vytratili, jenom Kerholec se tam vrátil a podal Malinovi houni. Malina kývl hlavou a přikryl hubené tělo kozlovo. Bílé jeho družky se tísnily v koutě a mečely. Ředitel Berwitz přišel, ohmatal pevnou rukou Modrovousův krk a břicho, ohnul mu přední nohu a pokrčil rameny. Domluvil Anežce, aby šla k večeři, ale Anežka ho nechala odejít samotného. Zůstala s Malinou, a když se setmělo, přinesla si kovanou vozovou lucernu, rozsvítila ji, a zachumlavši se do pláště, usedla vedle Maliny. Občas přišla k nim noční hlídka a zase se vzdálila. Pomalu plynula bezhvězdná noc, můry přiletovaly k žlutému světlu lucerny, někde v dáli odbíjely věžní hodiny a po každé se rozezněla zvonková hra. O půl jedné vtáhl Malina ruku ke kozlově tváři, napřímil tělo a řekl:

»Už je…«

»Chudák Modrovous,« zašeptala Anežka. Umřel jí kus toho starého, milého světa, do kterého se vdala, umřel jí kus Cirkusu Humberto. Hladila chvilku vychládající tělo. Pak zvedla hlavu.

»Vendelíne, — nemohli bychom ho tu pochovat… hned teď… my sami dva… Modrovous si to zasloužil!«

Malina kývl šedou hlavou. Vytratil se někam do tmy, vrátil se s motykou a lopatou. Anežka pozvedla mrtvého kozla. Stařec vzal lucernu. A šli tiše mezi spícími maringotkami ven, na písečnou stráňku, kde se bělalo několik břízek.

»Tady, Vendelíne!«

Postavil lucernu, obhlédl místo a začal kopat. Anežka složila své břímě, vzala pevnýma, vypracovanýma rukama lopatu a odhazovala uvolněnou hlínu s pískem. Bylo to v nejjižnějším cípu Holandska, v kopcovitém kraji valkenburském, nedaleko hranic Belgie i Německa.

O půl třetí lezl staroch Malina po špičkách do vozu číslo osm. Spáči sebou pohnuli, pozvedli hlavy.

»Jak mu je?« zeptal se někdo přidušeně.

»Zítra zemře někdo třetí,« po dlouhé době opět promluvil Malina.

Zítra byl den rušné práce od úsvitu, mělo se jet na Cáchy, bylo třeba překročit hranice a bylo nutno nadehnat si zdržení, s nímž tam mohli počítat. Petr Berwitz byl od rána na nohou, ale než vyrazili, poslal si ještě do Valkenburgu pro poštu. Přijímání ranní pošt byl u něho obřad, jejž nejraději vykonával ve velkém stanu. Postavil se na okrajovou pistu, a hlasitě vyvolávaje adresy, odevzdával velkým gestem jednotlivé dopisy členům svého souboru nebo sekretáři Steenhouwerovi. Říkalo se mezi uštěpálky, že to dělá, aby ukázal všem, že umí číst a že není jako ten rejthar Kranz, který s nouzí se naučil namalovat pět písmen svého jména, a drže dopis vzhůru nohama, naříkal si na dlouhozrakost, nebo jako ten proslulý direktor Ravenelli, který došlou poštu rozložil vždy po pistě, aby si každý vzal, co mu patří, a to, co zbylo, potom shrnul, odnesl do svého vozu a tam to spálil. Negramotnost nebyla nic příhanného mezi cirkusáky, jejichž velká většina nikdy nechodila do školy. I v Cirkuse Humberto visel v těch letech na jedné opěrné tyči u brány přibitý program pro negramotné. To bývala jedna z mnoha funkcí Vendelína Maliny, který, sám neuměje číst a psát, maloval těžkou rukou na hrubý papír hieroglyfy, které označovaly jednotlivá čísla: obdélník s nožičkami koně, čárka s kolečkem jezdce, oblouk slona, dva háky létající hrazdu a trojúhelník šaškovskou čepici.

Tentokrát nebylo kdy na velký ceremoniel s poštou. Berwitz popadl balík, letmo jej přehlédl, aby jej celý odevzdal Steenhouwerovi. Ale před koncem se zastavil a pomalu vyňal dopis s černým rámečkem. Podíval se na Steenhouwera a pak energicky roztrhl obálku. Rozevřel dopis a už zavolal přidušeně na sekretáře:

»Frans, zavolej Anežku. Děda Humberto zemřel!«

Psala mu to matka ze Savojska. Ctihodný Carlo Humberto zesnul tiše a blaženě uprostřed svých psů a koček, s cvičitelskou hůlkou v ruce. Na svých devětaosmdesát let se zdál být tělesně podivuhodně svěží, rád si popil vínka a rád si při něm i zařečnil. Ale jeho duch zřejmě ochaboval. Od loňska cvičil velké společné číslo se psy a kočkami, ale za půl druhého roku nemohl s ním být hotov, protože si začínal plést, co od kterého zvířátka požaduje. Naučil na přiklad Foxteriéra skákat řádný saut périlleux, ale pak po něm chtěl, aby přinesl v košíku dvě angorské kočky, což byla úloha bulldogova. Od jara cvičil s nimi na zahrádce, sedě přitom na sluníčku lenošce, ale najednou si přitom zdříml, až ho psi vyburcovali štěkotem, když se přes všecku dresuru dostali do sporu s kočkami. A tak tomu bylo i to pondělí: děda Humberto seděl odpoledne na zahrádce, čtyři psíci s dámskými a pánskými kloboučky tancovali před ním na zadních nožkách, děda naklonil hlavu k levému rameni, usmál se a umřel, a psíci tancovali dál, bázlivě se ohlížeje po něm a po jeho hůlce, a už je nožky bolely a jeden po druhém se pomalu odvážil spustit e na všecky čtyři. Hůlka se nepohnula, pokárání s neozvalo; stáli a vrtěli rozpačitě ocáskem, až jeden s tyrolským kloboučkem se najednou zjevil a začal výt a po něm všichni ostatní, ti tři tanečníci, čtyři skákači, dva figuranti, dva oblečení za policajty; dvanáct podivně omaškarovaných psíků vylo v kruhu, až přiběhly ženské a našly dědu mrtvého mezi kvetoucími oleandry, v zahradě plné vůní.

»No, děda Humberto!« řekl Petr Berwitz, když Anežka dočtla dopis. »Krásný život, krásná smrt. Přišij na všechny rukávy smuteční pásku. Za deset minut jedeme.«

Skon zakladatele podniku vzbudil po celé posádce této pozemní plachetnice velký rozruch. Bylo o čem povídat a na koho vzpomínat; nejvíce ovšem toho věděl starý Malina, který se starým principálem projezdil dvě třetiny svého života.

»Co jsem povídal?« pohlédl na své souputníky při obědě pohledem, v němž nebyla žádná pýcha vítězství, nýbrž jen potvrzení hlásané pravdy. A ačkoli byl staroch tou třetí smrtí nejvíce dojat, jeho starostlivý neklid a nepokoj pominul a Malina zase rozvázal jazyk.

Tyto věci se poměrně nejméně dotkly Karase. Byl nováček, nevěděl nic o Humbertovi a jen se zájmem poslouchal, co Malina vykládá a nač i druzí vzpomínali. Zpravidla měl teď Karas při těch večerních hovorech v rukou špalík a nůž, neboť od chvíle, kdy upevnil první ozdobné emblémy na svůj vůz, nestačil vyřezávat, co objednávek se mu hrnulo. Vyšňořená osmička vzbudila závist všech ostatních maringotek, a kdo měl svůj vůz, každý se teď snažil nějak jej zevně vyzdobit a zkrášlit. Někteří jej aspoň nalakovali svítivými barvami, aby se vyrovnali modrému vozu Roméovu, jiní si pestře omalovali rámování oken a dveří a tu a tam se vyskytl i netušený mistr ornamentu, který vytáhl podél střechy celý vlys. Ale nejvíc se toužilo po řezaných hlavičkách nebo reliefech z ruky Karasovy.

Po koňských hlavách a po sloním reliéfu se objevil mezi maringotkami nový zázrak: nad okénkem pokladny se vznášela soška Fortuny, která z rohu hojnosti sypala jablka, kvítí a cosi, co měly být bankocetle. Jeden po druhém přicházel obdivovat znamenitý řezbářský výtvor. Mezi jinými i kapitán Gambier, který svou krásně učesanou hlavou pohodlně dosahoval ke zvýšenému okénku, za nímž seděla paní Hammerschmidtová. Gratuloval jí ke krásné výzdobě a hned se s ní hovorně začal radit, co by si měl pořídit na svůj vůz, zda lva nebo tygra nebo medvěda. Paní Hammerschmidtová doporučovala lva, to že je pravé zvíře královské a heraldické. Kapitán Gambier se přiznával, že má raději tygry, protože jsou mu mnohem nebezpečnější. Pochlubil se jí, že má vycpanou hlavu tygra, který ho napadl, a že má vůz vydekorovaný tygřími kožišinami. Paní Hammerschmidtová se vyslovila, že to musí být asi nádherné a mnohem hezčí než u Berwitzů, kde mají koberce ze lvích koží, které se rychle zašlapou a pelichají. Nato považoval kapitán Gambier za svou povinnost pozvat milostpaní na šálek kávy, aby si mohla prohlédnout jeho tygřiny. Paní Hammerschmidtová se trochu upejpala, jestli je to dost vhodné, ale přislíbila to s podmínkou, že si bude moci vzít s sebou své pletení. Zdálo se jí, že punčocha v ruce je nejsilnější obranou dobré pověsti ovdovělé dámy.

Tak se stalo, že o jednom odpoledním odpočinku se vydala paní Hammerschmidtová s pletením v kabelce do maringotky, nad níž vlál červený praporek. Kapitán Gambier ji uvítal velmi dvorně, na stole svítily bílé koflíčky a zlatožluté rohlíky a z velké konvice voněla káva. Paní Hammerschmidtová mluvila francouzsky mnohem plynněji než Gambier německy, a tak se kapitán mohl projeviti jako uhlazený, duchaplný společník. Za jeho vyprávění paní Hammerschmidtová ani nepozorovala, že hodina odpočinku minula a vozy se daly zase do pohybu. Teprve když kolo maringotky skočilo přes kámen, vůz zaskřípěl a paní Hammerschmidtová se píchla drátem do prstu, vykřikla překvapením, popadala pletení a zvedala se ke dveřím. Gambier ji však upozornil, že nemá smysl teď za jízdy odcházet, neví-li, kde je její vůz; a paní Hammerschmidtová rozpačitě uznala, že musí zůstat ve voze. Kapitán jí za to ukázal všechny své tygřiny a sňal se zdi vypreparovanou tygří hlavu a pověděl o svém zápase; ba vyhrnul i kalhotu a ukázal na lýtku jizvy po tygřím kousnutí. Paní Hammerschmidtová se chvěla hrůzou i obdivem k statečnému obru a mimochodem zpozorovala, že kapitán je asi po celém těle tetován. Nikdy neměla ráda tetování a vždycky o něm mluvila jako o námořnické ohavnosti, ale tady najednou cítila, že je to velmi romantické, stát po boku ilustrovaného hrdiny. Vůbec ji obcházelo jakési dávno zapomenuté příjemné vzrušení. Venku asi už zapadalo slunce, protože se ve voze šeřilo a jedoucí pokojík nabýval zvláštní intimity. Uvědomujíc si tyto pocity, paní Hammerschmidtová se lekla: netřímala už v rukou štít matronské důstojnosti. Punčocha už dávno odpočívala v kabelce. Zmátla se tím znovu a přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval: došla jí řeč. Slova se jí nějak zapletla a paní Hammerschmidtová se odmlčela. Bezradně se zadívala před sebe, přímo na jednu z obou postelí.

»Tady spí se mnou můj pomocník,« řekl náhle Gambier, sleduje její pohled. »Není to nejvhodnější spolužití, které by mne mohlo potkat, ale konec konců… je-li člověk osamělý muž…«

Tohle teprve paní Hamerschmidtové dodalo. Všecka zrudla, ale zmohla se jen na nešťastnou odpověď:

»Toť se ví… vám by slušela jiná společnost…«

Gambier chtěl něco na to říci, ale paní Hammerschmidtové se ulevilo: vůz se náhle zastavil, pak se začal otáčet a z křiku bylo patrno, že jsou u cíle. Mohla se tedy z choulostivého thematu vyvléci konstatováním, že konečně dojeli a že to bylo velmi příjemné odpoledne, což Gambier zanotoval tím hlučněji. Poděkovala mu za pozvání a rozloučila se.

Když vystupovala z vozu, shledala, že všecky maringotky Cirkusu Humberto stojí tu zádí v kruhu jako chalupy kolem návsi. Ze všech vozů vystupovali mužové a ženy a jejich zraky spočinuly na paní Hammerschmidtové. A jako by Cirkus Humberto byl opravdu vesnicí na kolech, zašumělo to od vozu k vozu:

»Hele, Hammerschmidtka leze od dompteura…«

Jen jediný člověk si jí nevšímal, ač seděl na schůdkách přímo proti vozu Gambierovu. Byl to starý Malina před osmičkou. Kerholcova parta byla už dávno na místě a rozběhla se za svou prací. Také Malina měl své zaměstnání. Když paní Hammerschmidtová k němu došla, viděla, že drží mezi nohama bradatého kozla a barví mu vousy na modro.

»Ah, kozel redivius!« prohodila paní Hammerschmidtová.

»Žádnej Redivius, milostpaní,« odpověděl rozvážně Malina, »ale Modrovous II. Když měla svoje vystoupení ta zubatá povídám, že má mít svoje číslo i život.«

Paní Hammerschmidtová se na něho podívala, ale neřekla nic a pomalu odcházela k pokladně. Před očima jí vyvstal tetovaný kapitán. A povzdechla si:

»Ten Malina je docela moudrý děda.«