Přeskočit na obsah

Cirkus Humberto/Část čtvrtá/VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Eduard Bass
Zdroj: BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 630-
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Fr. Borový, 1941
Licence: PD old 70

Konec století se snášel na evropské lidstvo s přízraky konce světa. Básníci se cítili unaveni, zdálo se jim, že »příliš pozdě přišli v zestárlý záhy svět«. Někteří unikali z mdlé skutečnosti života do kouzelné říše symboliky; někteří proklínali societu jako nakaženou hetéru a toužili vrhnouti pochodeň v krovy jejího pyšného a prohnilého paláce; a někteří utišovali svou neurasthenii nadějemi v příchod nového, silného umění, jež obrodí skomírající kulturu. Těmto estétům churavého optimismu připadalo divadlo rozmanitostí jako jeden z Betlemů, kde se snad narodí Zvěstovatel nového království krásy. Viděli svět vysílený všemi rafinovanostmi a zdálo se jim, že spása je v nejstarším, nejprostším a nejzdravějším umění atletů a kejklířů, v obnovených gladiátorských hrách. Romantikové před nimi se kochali kouzlem chudého kočovného cirkusu a rozechvívali se tragikou potulných komediantů; moderna let devadesátých chtěla objevit antickou dokonalost v pompésních produkcích velkého varietního divadla. Její secesní hnutí bylo pravým opakem historického secessia římského: tam se plebejci pozvedli na obranu proti patriciům, zde se vrchní kulturní vrstva odlučuje od měšťáctví a chce vytvořit svět podle svého vkusu. Varieté ji svrchovaně uchvacuje. Objevuje v něm prastarou živelnost, která má však svou vypěstěnou formu, svůj sloh a vystupuje v nadmíru salonním prostředí. tu se již nešíří hrubý pach stájí a nečeká vás tvrdá lavice u manéže, zde vás vítá přepychové divadlo s bohatě vybaveným lóžemi, kam se chodí ve večerním úboru noblesně povečeřet. Uneseni oslňujícím prostředím zapomínají estetikové z konce století, že je velké a odvěké dělítko mezi kumšty tělesnými a uměním duchovním. Nepřesné slovo umělec, jehož hrdě užívají všichni ti siláci, provazolezci, kejklíři a akrobati, stačí nadšeným básníkům a esayistům, aby odtud očekávali zrození hlubších zážitků, než je jen úchvatná a pestrá podívaná. Síla gladiátorských svalů a mrštnost efébů jim nestačí, volají ještě po ženském protipólu, aby se ovzduší nabilo jiskřením erotiky. A varietní programy se zaplňují vedle silaček a akrobatek i tanečnicemi a zpěvačkami. Slavné hvězdy mezinárodního baletního nebe opouštějí klasická divadla, aby sklízely neslýchané gáže, proslulé milostnice králů a knížat dávají se na cesty, aby ještě jednou kořistily z kmitné výstav svých půvabů, Paříž a Londýn vytvářejí pro každou sezónu senzační aureolu kolem některé velké neřestnice, které se pak zmocňují agentury, aby ji předvedly ostatnímu světu, vydrážděnému novinářskými zprávami o úspěších a skandálech. A shon po efektu připojuje k přelétavému voji velkých hetér vše, co nějak slibuje vyšší zisk, houslistky, chansoniery, improvisátorky veršů, imitátorky a parodistky; a v puritánském městečku v anglickém hrabství Hampshire už se manželé Tillerovi chystají rozhojnit tento repertoár novou atrakcí, celým souborem zpívajících a tančících girls, které potáhnou od jeviště k jevišti s malými pošetilými písničkami lodníků a vojáků a s veselým dupotem svých štíhlých a vysokých nožek.

Toto vše manželé Karasovi za své cirkusové existence neznali. Cirkus byl jim instituce rodinná, kde nevěra a záletnictví se považovaly za skandály jako v kterémkoli maloměstě. Tuhá dřina provázela od rána do noci denní život mužů a žen a ochraňovala je před příliš žhavými sny. Mladí lidé se sbližovali prostou a přirozenou sympatií a zůstávali spolu na celý život. Stálé nebezpečí úrazu nebo smrti vychovalo ve všech velkou pověrčivost a u většiny jistý primitivní cit náboženský a to obojí zesilovalo ochranu proti zbujení erotiky.

Když vešli na varietní půdu, shledali Karasovi, že musí odložit své předsudky proti lehkomyslnosti a frivolitě. Varieté nemohlo bez tohoto prvku existovat. Divadlo rozmanitostí se stávalo dokonalým, teprve když poskytovalo i rozmanitost ženských typů. Václav Karas přijímal tuto nezbytnost s velkou nechutí, ba s odporem. Nebyl zaujat proti ženské kráse, dovedl ji vyhledat i uplatnit, ale podle jeho vkusu mělo to být všechno podáváno zdrženlivě, diskretně, cudně. Ale cítil brzy, že s takovým výběrem neobstojí a že musí v této věci ucouvnout před tužbami publika i jeho vlivných mluvčí. Zvláště když po šťastně provedené přestavbě měl v rukou přepychově vybavené divadlo, první opravdu mondénní středisko rychle rostoucí Prahy, musel dbát nároků vysoké společnosti, která si přála zda spatřit, o čem jako o největší sensaci chodily zprávy z jiných velkoměst.

Václav Karas se přizpůsobil módní vlně. Agenti zdvořile a ochotně dodali kteroukoli z proslavených krasavic, jejichž často nevelké umění tvořilo jen záminku pro veřejnou produkci. Také u nich Karas dbal, aby jejich vystoupení na jeho scéně se zalesko vybranou harmonií. Pět sester Barrisonových s pařížským kankánem, pak i jen jedna z nich, Lona, trylkujíci v rafinovaných nedbalkách své »Linger longer, Lucy… how I love the linger, Lucy…«, majestátní Suzanne Duvernois, odhalující své krásné tělo v živých obrazech makartovského dekoru, Božena Brodská, zpívající erotiku téměř literární, čarodějný model Lenbachův, Miss Saharet, tlustá Španělka La belle Otéro, zběsilá Eugínie Fougère, divoká Tortajada, břišní tanečnice Fathmé, plavovlasá královská milenka Cléo de Mérode s nejcudnějším účesem i úsměvem — ty všecky během let dostávaly u něho nejen gáže, jdoucí do mnoha set zlatých denně, ale i dekorace a výpravu, pořizované umělci jen pro jejich osobitý účin. Věděly o tom, že jdou do podniku, který udává elitní tón, a nejedna přijížděla s velkou trémou před slavným direktorem, o němž slyšela po šatnách evropského západu divy. Všecky pak byly nadšeny, že je přijal ředitel navýsost pozorný a zdvořilý, ale chladný a zdrženlivý, který krom výkonu na scéně nechtěl o ničem slyšet. Žádná nich nepřišla na to, že také on má svou trému před nimi, svůj počestný strach z jakékoli pošetilé avantury. Teprve po dlouhé době, po letech, připustil si Karas, že velké ty heroiny tance, života a lásky vytvořily v jeho podniku zvláštní ovzduší, plné mámivého oparu, a že ve třpytu reflektorů a za šumných lichotek hudby se i na dálku stávaly těšitelkami a inspirátorkami mužského světa v hledišti. Teprve pak, když už také sám překonal své krise a vešel do let usedlejších, našel si k nim a k jejich nesčetným nástupkyním srdečnější, v jádru rozšafný poměr.

Daleko ostřeji reagovala na tuto součást jejich denního světa Helena. Na ženy, které si navlékaly trikot, jen aby mohly ukazovat své tělo, pohlížela jako na spoušť. V cirkuse měli také některou produkci, při níž se žena objevila v trikotu, ale nikdy k tomu, aby vábila a dráždila muže. V trikotu pracovaly atletky a akrobatky, protože se to tak dělalo odedávna a protože to bylo nejúčelnější oblečení. A na takovou ženu se všichni dívali jako na krásnou sochu. Zde však se všecko převedlo ve vypočítavou, okázalou smyslnost.

A právě ta vyzývavá erotičnost urážela Helenin cit. Staré komediantské rodiny mívaly kdysi velkou starost, aby je úřady nesměšovaly se všelijakou lidskou sběří, která také táhla po silnicích a bývala postrachem obyvatelstva. Principálové společností, vytvořených většinou z vlastní rodiny, vozili s sebou zvláštní knihu, do níž si dávali v každém městě od purkmistra nebo primátora potvrdit, že se jejich družina chovala v obci řádně, mužští že neztropili žádnou chlapskou neplechu a ženské že nebyly žádné frejířky. Ještě děda Humberto měl takovou knížku cti a dobrých mravů. Byla to staletá obrana rodiny před přísností světského ramene, která hluboce založila tradici počestnosti v lidu cirkusáckém. Helena, narodivši se co světoběžnice, byla v těchto věcech nejpuritánštější maloměštkou.

S odporem snášela představu, že její muž, její Vašku, přispívá osobně k tomu, aby ještě zvýšil účin těch nestoudných vyzývavostí. Když ho o zkouškách vídala, s jakou horlivostí vybírá závěsy, aranžuje draperie, určuje intimní tóny světel nebo zas plné ozáření, bylo jí stydno. Život na jevišti se nemohl obejít bez jistých kamarádských důvěrností mezi muži a ženami. Helena byla na ně zvyklá a považovala je za samozřejmost. Když však viděla tyto nalíčené a navoněné ženštiny otáčet se kolem Vašku, brát jej pod paží a kolem krku a obejmout jej, ba i políbit, cítila, že se jí srdce svírá hněvem, rozhořčením a žárlivostí.

Den zkoušek byl pro ni zprvu největší požitek. Vidět Vašku při této práci dávalo jí větší potěšení než sama premiéra. Ale jednoho dne přestala na zkoušky chodit. Ty děvky ji z nich vyhnaly. Zůstávala doma, v tom neveselém bytě, pod čoudy lokomotiv, kde se jí zjasnilo, jen když Petříček přihrnul z gymnasia a zaplavil ji tisícerými dotazy a sensacemi svých chlapeckých let.

Karas cítil, že toto její poustevničení je nebezpečné. Sám ožíval jenom prací a věděl, že i Helena byla zvyklá na stálou činnost. Odbývala jeho dotazy, zda se nenudí, poukazem na domácnost, ta že jí dá dost práce a starostí. Ale Karas si byl jist, že to jí nemůže stačit, že takový ústup ze starých zálib by byl pro ni přílišné ochuzení. Chodil tedy vytrvale za strýcem Steenhouwerem a sledoval jeho měsíční bilance. Shodli se, že podnik se ujal dobře a že pravidelně vynáší slušný přebytek, jejž ukládali jako reservu pro případnou krisi. Když pak z letní činnosti Karasovy vznikly nové nečekané zisky, oznámil Vašku strýci, že jich užije k soukromým účelům. Steenhouwer se nebránil.

Jednoho dne přiměl Vašek Helenu, aby se šla s ním projít. Vedl ji po Příkopech do Panské ulice a nahoru do Bredovské. Domnívala se, že míří do městského parku, ale nenadále vešel do domu nad hlavní poštou. Helena se překvapeně na něho zadívala a zároveň cítila cosi vzrušujícího. Teprve po vteřině se jí rozbřesklo, co to je: byl to pach koníren. Ale už stáli uvnitř ve staré zemské jízdárně a Heleniny oči se rozzářily pohledem na jezdecké koně. Nějaký člověk přišel, velmi uctivě pozdravil pana ředitele a požádal jej, aby šel za ním. Šli až na konec stájí. U posledního boxu se muž obrátil:

»Tu je, pane řediteli!«

Helena si rozčileně zvedla závoj ke kloboučku, ale už cítila, jak jí Vašku stiskl radostně loket, a už slyšela jeho rozechvěný hlas:

»Zítra jsou, Helenko, tvoje narozeniny, zde máš můj dárek.«

»Jezdecký kůň!« vykřikla a zvedla ruku na tvář jako užaslé děcko.

»Ano. Koupil jsem ti koníčka. To ti přece nejvíce chybělo.«

Chtěl ještě něco říci, ale už nemohl, protože se mu Helena vrhla kolem krku a zlíbala ho. Ale pak vběhla do boxu, a strhnuvši s rukou rukavičky, jala se hladit zvíře a popleskávat.

»Kůň, koníček… můj koníček… je to možné? A jak je krásný, grošovatý… A moudré oči… vypadá, jako by byl rodný bratr naší kobylky Primavery, pamatuješ? Jak se jmenuje?«

»Čao.«

»Jakže? Čao? To je komické jméno, to je rozkošné! Čao! Opravdu, slyší na to! Čao, můj milý, zlatý Čao! A to se mi neřekne, že si mám vzít s sebou nějaký cukr! Je tu někdo, kdo by mi doskočil k hokynáři pro cukr? Vy, človíčku? Prosím vás: za deset krejcarů cukru a za pětník chleba!«

Helena byla vzrušením celá bez sebe. Stájníci, kteří se sem pomalu slezli, přikyvovali jí, že je to pěkný koník a jak prý krásně jde pod sedlem.

»Nemola bych to zkusit? Je tu nějaké dámské sedlo?«

Všecko tu bylo, patřeno již Karasem, koňáci vyvedli Čaa, a když jej oblékli, vypadal pod novým, svítícím se postrojem velmi koketně. Helena měla jen kostymek, ale to jí nemohlo zdržet. Karas jí pomohl nasednout a Čao, potřepav hlavou, klusal do jízdárny.

Od toho dne putovala Helena Karasová denně do Bredovské ulice, kde už ji její Čao netrpělivě očekával. Byl to polokrevný hřebeček pěkného měkkého chodu a bystré inteligence, který brzo chápal, že jeho nová paní chce po něm všeliké kroky a obraty, kterým se neučil, ale které budí kolem pozornost a závist. Helena se do něho úplně zamilovala. Všechen volný čas strávila u něho a s ním. Za krásného počasí jezdila s ním do Stromovky, v nevlídných dnech jej cvičila v jízdárně. Jednou dvakrát za měsíc si i Karas vypůjčil koně a pak si vyjeli za město, starým, krásným stromořadím k Motolu nebo francouzskou silnicí k Chuchli nebo karlínskými ulicemi přes Libeň do Troje. Oba si objevovali pražské okolí. Pro Helenu to byla jenom projížďka, ale Karas byl čím dál tím více zamilován do Prahy, o které slýchával tolik láskyplných slov a jejíž krásy nyní poznával i z málo známých vnějších pohledů. Nejednou, když z údolu vyjeli na vršek a před nimi se nenadále rozprostřelo zvlněné jezero pražských domů a chrámů, připomněl Heleně vyprávění rodičů, jak kdysi po prvé spatřili Cařihrad.

Helena měla ráda tyto vyjížďky, ale mnohem raději byla se svým Čaem v jízdárně. Nesžila se s citovým světem svého muže v jeho domovině a nezajímala se příliš o to, co cestou vidí. Pro ni podstatou všeho byla jízda sama o sobě, klus nebo cval, a po té stránce byly jí monotonní jezdecké cesty ve Stromovce vítanější než všechno ježdění terénem. Ale vrcholkem byla jí krasojízda a té se mohla oddávat jen v jízdárně. Tam si přišlo na své, co v ní bylo nejvášnivější; tam mohla zápasit s nevůlí a nechutí koně, přemáhat jeho strachy, rozohňovat jeho ctižádost. Tam měla náhradu za ztracenou manéž, tam se k ní vracelo ulétlé mládí, tam cítila svět svých rodičů a prarodičů. Vaškovi se příchodem do Prahy pojem domova mocně a slavně rozvinul, Heleně se smrskl jen na dvě smyčky jízdárny a na grošovatého Čaa. Vašek bezděky žil s celým životem metropole, Helena ožívala jen v sedle, když mohla zpracovávat hřebečka pro figuru vysoké školy. Co jí byly všecky starosti a radosti Théâtre Variété Humberto proti tomu, když Čao začínal se učit piaffě, klusu na stojato, těžkému to cviku, v němž musela bleskurychle střídat podněty k vyběhnutí s podněty brzdícími, až rozkolébala zpěněné zvíře do rytmického pohybu na místě. Renvers, changement, španělský krok, passage, passade, všechno v různých tempech a na různou ruku, oh, to jí vracelo krásné časy s tatínkem, třímajícím obě šambriery uprostřed manéže, s maminkou, sledující kriticky její práci z první lóže, a se starým Hansem, čekajícím na koně u pisty.

Do zemské jízdárny docházeli šlechtici a důstojníci, kteří brzo s obdivem sledovali štíhlou jezdkyni, která suverénně vnucovala svému koni umělé dresurní kroky, jejichž technika jim zůstávala tajemstvím a záhadou. Ponenáhlu se kolem Heleny utvořil celý cercle vášnivých zbožňovatelů jezdeckého umění, s nimiž mohla odborně hovořit o koních, postrojích, martingalu, dresuře a tisíci jiných věcech. Když tak stála loktem opřena o Čaa a debatovala s mladým Thurn-Taxisem nebo Lobkowiczem o skocích přes irskou lavici, připadala si jako o přestávce ve stájové předsíni Cirkusu Humberto v některém zcela velkém městě za doby jejich největší slávy.

Bylo to jako chvilkové záření ztracených rajských časů. Ale když se pak z blaha jízdárny octla náhle pod třeštivým duněním vlaků a mezi oblaky černošedých dýmů svého karlínského bytu, když spatřila zase před okny ty beznadějně mrtvé kvádry viaduktu, na nichž znala už každou skvrnu a každé zvětrání, znovu ji zachvacoval melancholický stesk a trýznivá touha. Přestala sama hospodařit a odevzdala domácnost služce, jen aby si mohla co nejdéle prodloužit jezdecké a dresurní požitky. Svalstvo jí tou houževnatou, tuhou prací ztvrdlo, něžný obličej dostal ostřejší rysy, v očích to hořelo sevřenou vůlí. Karas se radoval, že teď jí konečně uspořádal život zcela podle její libosti; a zatím se mu Helena tím nebezpečněji ztrácela do svých snů a vidin. Kořínky, kterými byla její bytost pevně zasazena do dané skutečnosti, jeden po druhém odumíraly. Zmizel jí svět, v němž se narodila, v němž vyrostla a v němž cítila své předurčení. Do neznáma se propadlo dílo, které vybudovali její rodiče a prarodiče; všechen lesk a prestiž Théâtre Variété Humberto jí nemohl nahradit Cirkus Humberto s jeho chudší, ale radostnější slávou. V cirkuse se mohla ustavičně vybíjet, ve varieté se stala jen pasivním divákem. V cirkuse byla spolupracovnicí svého muže, varieté však jí muže odtáhlo. Dělal věci, při nichž mu nijak nemohla pomáhat, a věci, s nimiž nechtěla mít nic společného. Ať si mluví s opovržením o ženštinách, které angažuje; nakonec se přece raduje z jejich úspěchů a přispívá k nim, jak může. A to Helena nepřenese přes srdce, aby s takovými mezinárodními děvkami zápasila o manžela, na to je příliš hrdá. Je to až k pláči, takto se cítit vyvržena ze všeho svého štěstí, přikována k neznámému městu, chycena do ponurého bytu jako do klece, kde div nepobíhá jako kdysi jejich lvi a tygři. Ale Berwitzové nepláčí, Berwitzové vzdorují, Berwitzové dovedou vždy být někde svými vlastními pány.

Čao je krásný hřebeček a jeho existence stačí, aby Helena měla kde direktorovat. Když jsou sami dva spolu, je to pro ni znovu celý Cirkus Humberto. Čao klusá Královskou oborou a Heleně je, jako by opět jela přes Buxtehude v širý svět. Bohatí lidé si vydržují jezdecké koně, protože při jízdě se musí napjatě soustředit a zapomenou na všechno ostatní. Helena je tak znamenitá jezdkyně, že v sedle vůbec nemusí myslet na koně pod sebou. Soustřeďuje se, ale k snění. Čao je jako opium. A v obrázcích, které se při jízdě vynořují, objevuje se čím dál tím častěji půvabná snědá hlava s knírkem a zaznívá mazlivý tenorový hlas: »To jsem já, tvůj Paolo, Helenko, moje štěstí!«