Cirkus Humberto/Část čtvrtá/II.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 588- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Žlutočervené plakáty svítily na nárožích jako planoucí ohně, malé ručníkové vývěsky vyskakovaly za výklady obchodů, noviny den za dnem psaly o zahájení nové sezóny, lístky v předprodejích se čile prodávaly, všechno ukazovalo na slibný začátek. jen v samotném divadle Humberto bylo den před otevřením mrtvé ticho. Ráno se sešel orchestr, aby si letmo přehrál všecky připravené vložky, po zkoušce zapadl celý dům krom kanceláří v temnotu. Karas otec i Kerholec měli své pracovní úseky uspořádány a připraveny, také Steenhouwer byl hotov, a najednou jim po velkém přípravném vypětí nadešel mrtvý den. Na Václava Karase šla z toho náhlého ticha a klidu až hrůza. Stále si musel připomínat, že to je přirozená vlastnost varietního divadla: artisté přijedou až v den premiéry. Zítra teprve nastane boží dopuštění. Každý vlak přiveze někoho, kdo bude chtít zkoušet s orchestrem, který jakživ neviděl jeho not, bude upravovat své číslo pro jeviště, po němž nikdy nepřešel, bude se zařizovat v šatnách, v nichž nikdy nebyl, a bude se chtít ubytovat v městě, kde nikoho nezná. Kapelník bude mít před sebou dvacet čísel, z nichž každé bude chtít něco, co není v notách, kulisáci budou náhle muset zápasit se spoustou nářadí a předmětů, které nikdy neměli v rukou a které všechny musí být na vteřinu a na milimetr přesně na svém místě, osvětlovači dostanou spoustu zmatených upozornění, kdy ubrat a kdy přidat, restaurační personál nastoupí a bude prostírat stoly, přinášet talíře a příbory, rachotit porculánem a stříbrem, uváděči a šatnářky budou se zaučovat, bude to hotové peklo zmatků a nedorozumění a uprostřed toho všeho musí být on, ředitel Karas, připraven ke stálým rychlým zásahům a hlavně sledovat zkoušky a z jejich kusého, náznakového průběhu si udělat jakýsi obraz skutečné produkce a podle toho během odpoledne sestavit konečný pořad. Neboť programy jsou v tiskárně jen vysazeny a očíslovány nazdařbůh, podle theoretických předpokladů a teprve zkoušky naznačí, jaký bude skutečný postup premiéry. Podle toho teprve bude nutno přeházet sazbu a tiskárna bude muset sebou hodit, aby v sedm večer odvedla vytištěné knížky pro první večer.

Vašek měl z toho všeho po prvé v životě trému. Oh, kdyby šlo o jeho produkci, kdyby sám se měl vykoupit skokem smrti nebo jízdou v boku koně nebo převzetím neznámých dravců, to by byl Václav Karas jako z ocele. Nebo kdyby šlo o nenadálou improvisaci celého programu s jeho starými, zkušenými lidmi z Cirkusu Humberto, i to by byla pro něho hračka. Ale tady stojí před věcmi zcela neznámými, které se zítra přivalí jako smršť a mohou mu nenadále přivodit nějakou netušenou pohromu. Připravil všechno co nejsvědomitěji, ale zítřek závisí na rychlé souhře nějakých sto padesáti lidí, kteří se nikdy v životě nesetkali. Z dvaceti čísel, které pro prvních patnáct dní angažoval, znal na vlastní oči jenom tři. Sedmnáct jich přichází jen na doporučení agentur, na základě prospektů, kritik a fotografií. V kanceláři leží jejich depeše. Osm jich přijede a chce zkoušet dopoledne, deset čísel se objeví mezi druhou a pátou hodinou, dvě čísla mohou přijet až v 6.15, to jest zkoušet až někdy po půl sedmé. A po půl osmé prý již začíná přicházet obecenstvo, které chce večeřet ještě před programem. Strhnou to všechno včas a bez pohromy?

A bude mít večer s pořadem sukces? Vybíral jej dlouho a opatrně. Jeho zkušenost z Paříže ho poučovala, aby nikdy nedal na týž večer dvě čísla z téhož oboru. Věděl, že první dvě vystoupení jsou obětována neklidu v hledišti a že mohou být slabší. Ale třetí číslo má již být dobré a mělo by být žertovné, aby lidé co nejdříve roztáli. A všechno se musí rychle střídat, program má jen letět a každé zvednutí opony má být už pro zrak překvapením. Na chlapce z Horní Sněžné pod vedením Kerholcovým se může spolehnout, ti půjdou do práce jako lvi. Ale bude mít dost prospektů a závěsů pro všecky náhodné potřeby?

Sám měl v programu jen jednu osobní libůstku: chtěl tu mít pokaždé nějaká zvířata. Pro své a Helenino potěšení. Tak si navykli na život s němou tváří, že by se jim stýskalo, kdyby se denně nemohli pomazlit s nějakým zvířátkem. Zvláště na Helenu to dolehlo, byla po matce zamilovaná do stájí i do zvěřince. Vašek si chtěl pro zábavu nechat aspoň oba foxteriéry, Whisky a Brandy, ale Petřík byl z nich doma všecek vystrašen. Dali je tedy Kerholcovi, kde oba ti malí divoši měli mezi Kerholcovými kluky ráj. V programu chtěl tedy mít stále zvířat a už je měl zajištěna na celou sezónu. Věřil ostatně, že dresura se vždy obecenstvu líbí, a proto se nebál ani dvou tří čísel toho druhu v jednom večeru. Pro začátek měl psí a kočičí divadlo Miss Harietové a dresuru ledních medvědů, které velmi odvážně předváděla Mlle Blanche.

Jedno číslo angažoval na radu Burešovu.

»V Praze,« řekl mu Bureš, »budeš mít vždycky úspěch s hudebním číslem. Jestli to bude Paganini nebo tahací harmonika, to je jedno; kdo Pražanům pěkně zahraje, ten je u nich Pámbů. To není na celém světě taková obliba v muzice. Tady bys měl největší sukces s tygry, kdybys mezi nimi zahrál ,Když Zdeněk můj ve svatém nadšení’.^{[red 1]}«

Karas se podle toho zařídil a pro začátek zvolil něco mezi Paganinim a tahací harmonikou — virtuosa na xylofon. A ještě jedno číslo měl z cizího podnětu: 3 Romanoffs, moderní gladiátoři. O to si řekl pan Achilles Breburda hned tenkrát, když podepsal smlouvu.

»Tak jsme to, pane Karas, s pomocí boží projednali a vod 1. května jsou voni tady svrchovanej pán. Na podzim nám ukážou, co uměj. Je to jejich branže, já jim do toho mluvit nebudu — jako mi zas voni nebudou mluvit do vomastku v kuchyni. To je tak jako s tou Klárou, co vo ní vždycky řeční pan nejvyšší zemský maršálek. To neznají? Má to být nějká Pachtová, já vo ní takto nic nevím, snad to byla ta hraběnka, Ale pan nejvyšší vždycky říká: Klára Pachtová, bony amiči — a to jako znamená, dyž je to bon, tak je to bon, a dyž je to na vobou stranách bon, tak je to bonbon. A to já si to tak v duchu linýruju: mezi námi dycinky Klára Pachtová. Dyby ale chtěli, pane Karas, nebo dyby si milostpaní vinšovala k večeři extra porci, to jen klidně vzkážou do kuchyně, to já už zařídím, na to se u mne nekouká. Ale dyby voni chtěli něco pro mne udělat… já jim do toho mluvit nechci… ale povídám, dyby chtěli a mohli… já bych jim pověděl o takové extra porci s jejich strany, pro mne a pro mý dva bráchy: dyby tak líbili, Karásečku, zaangažovat vobčas ňákou těžkou váhu… vědí, to je moje špecielní gusto. Já jim tam mám u katrob svoji matraci, a dyž takovej řáckej chasník přijde, tak si to tam buď já nebo Břeťa nebo Ctibor s ním rozdáme… vědí, ve vší tichosti, bez publika, jen vrchní Šebele, ten tlustej, co má lóže, přijde, aby nám to vodpískal. To je naše tajemství tady. Prosím jich, voni vo tom ani muk — jako ten Ján Nepomuk! Vono se to pro landtágovýho traktéra nehodí. Já vím, vony nóbl partaje vohrnují nad těžkou váhou nos, ale pro nás vobyčejnej přízemní lid je takovej kladiátor potěšení my holt chceme krásu mužskýho těla. Dyž přijde takovej chasník, napne ruku a udělá musklšpíl a von mu ten piceps skáče jak janek, to je marný, to je pro našince kouknutíčko. Tak vo to bych vobčas prosil… ale jen dyž se to hodí… jinak, toť se ví, Klára Pachtová…«

»Klára Pachtová,« přikývl tenkrát Vašku a nyní měl 3 Romanoffs a Achilles Breburda si připravil žíněnku.

»Už abych měl zítřejší večer za sebou,« vzdychl si Karas, když odpoledne posledního září přišel za Steenhouwerem do kanceláře, »jakživ jsem neměl před sebou tolik neznámých věcí.«

»Jedna věc však už není neznámá,« odpověděl mu strýc Frans, »divadlo bude vyprodáno. To je to nejdůležitější.«

»To jsem rád. To také artisté jinak zaberou, než když cítí díry v hledišti.«

»Nebude děr. Zbývá hrst sedadel na galerii, ale ta se ještě během dne prodají. Nejzajímavější je, že v poledne přišla telegrafická objednávka lóže z Hamburku.«

»Z Hamburku? Opravdu? Prosím tě, kdo?«

»Nějaký hrabě Orsini.«

»Orsini? To je známé jméno, ne?«

»Mně se taky zdá, ale nevím, kdo to je. Ale musí to být nějaký tvůj ctitel, protože v telegramu přeje úspěch.«

»Cože? Kde je ten telegram?«

A Karas popadl blanket, jejž mu Frans podával. Znovu a znovu četl přilepenou pásku:

wünsche besten erfolg bestelle parterrloge…

»To je báječné!« vzhlédl konečně Karas k Steenhouwerovi, »hrabě Orsini jede za mnou až do Prahy! To je opravdu velkolepé!«

»Na tom nejlépe vidíš, že Cirkus Humberto není mrtev, ale pokračuje. Jeho ctitelé jedou za ním přes půl Evropy.«

»Kterou lóži jsi mu dal?«

»Prosceniovou — tu mívá šlechta nejraději. Není do ní příliš vidět.«

»Výborně. Zítra mi připomeň, abych se mu šel v přestávce poděkovat. Zapiš si to, Frans. Orsini, Orsini! Krásné, kavalírské jméno! To je konečně jednou šťastné znamení! Musím hned za Helenkou, povědět jí tu novinu.«

Karasovi opravdu bylo najednou do zpěvu. Publikum jde za ním! A jaké publikum — hrabě Orsini! Zítřek už není pro něho naprosté temno, už má v něm jeden pevný bod, o který se může opřít, jeden zářivý bod, který mu osvětluje všecko ostatní a ukazuje mu to v lepším, růžovějším světle.

Helena také nezná žádného hraběte Orsiniho a nepamatuje se, že by kdy otec o něm mluvil. Ale telegram svědčí o jeho existenci a oběma je hned lehčeji u srdce.

Osudný zítřek nadešel s přechodnou zmateností. Všecko bylo do puntíku připraveno a najednou je tu plno věcí, na něž předem nevzpomněli, a plno věcí, které je v poslední chvíli nutno udělat jinak. Drožkáři, posluhové, povozníci a zasilatelé přivážejí od rána kufry, bedny, klece a zase kufry, neznámí lidé shazují se sebe kabáty a komandují s jeviště muziku i režiséra, prohlížejí závěsy, lezou do provaziště, zkoušejí podlahu, měří si na kroky jeviště, hádají se o šatnu, vytahují zavazadla, dožadují se vody, vykládají kapelníkovi o partituře, odkud se má kam vrátit, shánějí se v kanceláři po adresách bytů a po nejbližších obchodech, vracejí se do hlediště, seznamují se a už spolu klábosí, kdo odkud jede, jaké tam bylo angažmá, jaké publikum, jaké byty, jaká strava. Je to zmatek, ale ti lidé jsou přitom klidní, jen když se brzo dostanou na řadu a když cítí pochopení pro svou věc. Zkoušky běží jako když namaže, ale Karas z nich mnoho nemá pro své ocenění, málokterý ukáže, co vlastně dělá, většinou jenom naslouchají své muzice, jde-li přesně tak, jak jsou na ni naučeni. Uprostřed odpoledne Karas ani nedočká konce a posílá do tiskárny, aby to pro dnešek vytiskli tak, jak to sestavil.

Bože, jaké je štěstí, že si ponechal orchestr, který už tu hrál za pana Breburdy. Ukazuje se, že tlusťoučký kapelník Pacák je velký rutinér, kterého nic nepřivede z míry. Vyzná se v těch všelijak opisovaných, slepovaných a skládaných notách, ve škrtech a přípiscích, sám si tu a tam přidělá znamínko, které dosud nebylo zapsáno, a jeho brejlatý pomocník opatrně už skládá noty tak, jak večer půjdou za sebou.

A večer už je tady, Karas musí po direktorském zvyku do předsíní, vymakávat valící se davy, kouká jako ostříž, nespatří-li mezi nimi nějakou známou hamburskou tvář, jíž by mohl říci: »Pan hrabě Orsini?« Ale nepoznává nikoho, jen ví, že je tu dobrá nálada, že lidmi proudí sympatie a radostné očekávání. Hudba už uvnitř hraje, plynové plamínky v hledišti se přitahují, rampa září, je třeba proběhnout zákulisím. Všecko v pořádku, hlásí klidně Kerholec, všecko v pořádku, kývají vesele sněženští hoši, všecko v pořádku, zaznívá spokojeně ze šaten, u nichž letmo zaťuká. A Kerholec už zvedá ruku, dvě tanečnice v závojích se rychle pokřižují, ještě si šoupnou nakřídovanou podešví o podlahu, a už se opona zvedá, intráda se valí na scénu, dvě nalíčené tváře ustrnou v úsměv, tělo se vypne, pět taktů, šest, sedm, osm — teď!

Karas mrkl narychlo do prosceniové lóže. Byla prázdná; inu ovšem, je ještě příliš brzy! A již spěchal vnějším obloukem nahoru na balkon, odkud chtěl sledovat své první představení jako divák. Hned první číslo vzbudilo jeho námitky. Ta děvčata ohlásila, že tančí v červeném kostymu, a teď mají fialový. Závěs se k tomu nehodí — zítra hledat jiný!

Po tanečnicích jde xylofonista — můj ty bože, jak měl ten Bureš pravdu! Druhé číslo a má pět opon. A publikum je rozkuráženo. Teď komický ekvilibrista… ano, berou to, už je bouda v náladě. Teď jen neztratit tempo. Ne, hoši se tuží, sotva dozní potlesk, může jít opona vzhůru. Tři Romanoffs, moderní gladiátoři. Albert van Dyk, imitátor dirigentů. Rolf, veselý kouzelník, Three Stars, tři krasavice na bradlech. Ikarské číslo, ano, ale tu bude lépe to přehodit dát kouzelníka mezi ty atletky a ikarce. Miss hariet, psi a kočky. Bouřlivý úspěch. Pausa.

Karas letí do lóže číslo 5, tam je Helena s Alicí a s hochy a s nimi Smetana. Rozzářené úsměvy, trojí silné, kamarádské stisknutí ruky. Obě ženy tomu přece rozumějí a jsou spokojeny. A potvrzují mu, že publikum je nadšeno. Nezkazí-li se to v druhé půli — a obě honem klepají na bariéru -, je to hned napoprvé velký, strhující sukces.

Výborně, a teď rychle do zákulisí, za Kerholcem. Ten už něco ví z druhé strany. Co říkají ti, na kterých nejvíce záleží. Ti, kteří už projeli půl světa. Kerholec zdaleka spokojeně mrká.

»Dobré to máš, Vašku! Všichni jsou v náladě. Dávno prý už nezažili tak animovanou premiéru. A už se ptají na tebe, co jsi zač, žes tohle tady vykouzlil. Praha prý bývala těžkopádná a nerada tleskala.«

Na jevišti stavějí mříže pro lední medvědy. V uctivém oblouku je obchází Frans Steenhouwer a kýve na Karase.

»Publikum je, Vašku, veskrze spokojeno. Biletáři i číšníci už to hlásili. Taky lóže jsou v náladě. Prodlužte přestávku asi o deset minut. Je více objednávek na večeře, než restaurace počítala. Aby se to aspoň rozneslo při světle. A mám ti připomenout hraběte Orsiniho.«

»Pravda, Karle, zařiď to s tou přestávkou: přidat osm minut. Ale víc ne. Bojím se, že se příliš zpozdíme.«

Karas se zastavil před prosceniovou lóží a kývl na uváděčku, je-li obsazeno. Odpověděla, že ano. Prý starší pán, v redingotu. Karas zaklepal. Uvnitř se ozvalo:

»Volno!«

Po česku! Copak hrabě Orsini…?

Karas stiskl kliku.

Otevřel a vykulil oči.

Před ním stál seržán Ferenc Vosátka v póze neobyčejně důstojné.

»Ferenc, — tos ty?«

»Ano, seržán Vosátka Ferenc, jak ho Bůh stvořil a čeští krejčí v Hamburku ošatili. Vosátka Ferenc, alias hrabě Orsini. jak říkával Honza Bureš: Co srdce pojí, ani Vltava s Labem nerozpojí. Doufám, že jsem si dost podoben, že tě otázka totožnosti neuvede v pochybnost. A myslí-li snad Vaše Direktorská Svrchovanost, že jsem jen klam a mámení smyslů, račiž se mnou ihned usednout ke stolku, kde slušná láhev Veuve Cliquot tě přesvědčí o mé bytelné tělesnosti.«

»Ale co to bylo za komedii s tím titulem?«

»Velmi prosté, pozdní slávo Humbertů: předpokládal jsem, že budeš den před premiérou v náladě značně pokleslé. A abych ti tak říkajíc zvedl mandélky, poslal jsem ti tu blahopřejnou depeši…«

»Opravdu, Ferenc, velmi mi prospěla. Už jsem byl všecek zoufalý. Hlavně jsi hodný, že jsi přijel. To je překvapení! A nechceš jít k našim? V prvním pořadí jsou Helenka, Alice Kerholcová, Bureš…«

»Avanti, signore! Hrabě Orsini prosí, aby byl uveden k slavnému dvoru humbertovskému.«

Zbytek večera byl tak krásný a radostný, že Bureš-Smetana všechny lehce přesvědčil, že nelze tak šťastný počátek ponechat bez oslavy. Když se představení skončilo, vzkázali pro Steenhouwera, Kerholce a Karase otce. První dva přišli brzy, třetího museli chvíli hledat. Našli ho v orchestru. Při posledním čísle si tam přinesl židli, aby si mohl zatroubit marš na rozloučenou, slavný Pochod Cirkusu Humberto, Leopolda Selnického opus číslo 1.

»Náš marš!« zvolali všichni v ředitelské lóži radostně, když se dole ozvala jeho intráda.

»Ano, náš marš,« přikývl Vašek. »Pochod Cirkusu Humberto se bude hrát, dokud zde bude Theâtre Varieté Humberto. Ať žije dál vše, co může ještě žít!«

»A co je se Selnickým?« zeptala se Alice.

»O toho už je postaráno,« odpověděl Vosátka. »Jmenoval jsem ho prvním klimprkastelánem Námořníkovy nevěsty. Dostal piano rozměrů menší bachraté bárky a zakotvil s ním v severovýchodním koutě Moře Karaibského, v Zátoce Jamaiské. Jméno pak obdržela tato zátoka podle mocné láhve rumu, která se jako maják zvedá na klavírní desce místo svícnu. Několik zkoušek jasně prokázalo, že rum osvěcuje našeho Selnického znamenitěji než žárová punčoška. I sedí tam a hraje černošské písně a mexické tance a zpěvy pamp a jeho sláva roste ponenáhlu od ústí Orinoka až k Rio Grande del Norte.«

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Bedřich Smetana z opery Dalibor