Přeskočit na obsah

Chudé děvče a bohatý synek/7.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 7.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 286–290.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Zlá novina byla již také na faře. Tam ji přinesl sám Kudrna, kterýž byl malou chvíli přede mnou přišel a pana faráře hledal. Ten byl ale ještě v kostele, kdežto ranní mši sloužil. I matka přítelova byla v kostele, a děvečka uvedla tedy Kudrnu do velké sednice, kdež jsem jej nalezl; ale zhrozil jsem se ho skoro tak, jako před chvíli umrlého Vejvody.

Patině bylo na něm velikou změnu viděti. Jeho jindy plné, červené tváře byly přepadlé a bledé, pysky zmodralé a oči hleděly před sebe, jako by byly ze skla; brzo se točily, jako by se chtěly něčemu nemilému vyhnouti. V celém pohledu jevila se veliká nejistota a v oděvu jeho jakýsi nepořádek.

„Ah, dobře že jdete, velebný pane!“ řekl a povstal, když jsem vešel do sednice. „Jáť už myslil, že tam…“ ale poznav, že je na omylu, doložil: „Ah, jste vy to, pane? hm! dnes je venku hezky.“

„Rozkošně,“ řekl jsem. „Při tom nočním povětří byl by se toho člověk ani nenadál.“

Sedlák se zamlčel; po chvilce si ale z hluboka oddechnul a řekl:

„Ano, bylo to ukrutné povětří, a není divu, že se ten…“

Najednou zase umlknul, přistoupil k oknu a začal na ně bubnovat.

„Já přicházím právě od Jizery,“ řekl jsem na to. „Ta se hodně rozvodnila.“

„Jizera?“ lekl se Kudrna i rychle se ke mně obrátil. „Ta zatrac… bodejž do ní!“ A ještě něco nesrozumitelného před sebe mumlaje, otočil se opět k oknu.

Já byl rád, že nyní přítel do sednice vešel, a spěchal jsem do svého hostinského pokojíčku. Ale nemohl jsem tam jaksi vydržet; bylo mi úzko, i nemohl jsem nešťastnou příhodu z mysli vypravit. Seběhl jsem tedy zase dolů a vyšel zadními dvířkami na hřbitov. V jednom koutě u samé zdi klečel starý invalida s obstarožnou ženou, jež byla nepochybně Verunčina matka.

Kostel byl posavad otevřený, ale pobožní navštěvovatelé byli již odešli. Kostelník však ještě nezavíral; čekal prý na pana faráře, kterýž mu dal před okamžením zkázati, že za malou chvíli ještě jednou přijde. Tichost posvátného stavení mě vábila; vešel jsem tedy do něho. Ranním sluncem ozářený lesknul se tu jednoduchý ale pěkný velký oltář, ježto zatím ostatní částky starobylého, však čistého stavení skoro ještě v polovičním šeru ležely. Naproti zákristii padla mi do očí malá poboční kaple s oltářem bolestné Panny Marie, u něhožto lampa za nebožtíka Holáska hořela. Tady byl prvé můj přítel mši svatou za nešťastného četl, a na prvním stupni jeho klečelo ještě mladé děvče, majíc ruce na prsou sepnuté a hlavu skloněnou. Byla to Verunka, ježto ještě rodičku Boží vzývala, aby požehnala úmysl, dle kterého se odhodlala, že půjde k sestře mého přítele.

Ale dívka tu nebyla samotna. Několik kroků za ní stál Antonín o zpovědnici opřený. Jestli se byli umluvili, že se v kostele ještě jedenkráte sejdou, to nemohu rozhodnouti; ale on byl dozajista přišel, aby se s dívkou rozloučil a ji ubezpečil, že na ni nezapomene.

Já se postavil tiše za pilíř a čekal, co se bude dít. Dívka se konečně pohnula, jako by chtěla vstávati; ale v tom okamžení přikročil k ní Antonín a kleknul si vedle ní. Ona trochu ucouvla, aniž se na něj podívala; potom ale rychle vstala, odstoupila několik kroků od oltáře, ale nezpouzela se, když šel mladík za ní a za ruku ji vzal. A nyní počalo mezi nimi šeptání, které jsem nemohl sice zaslechnouti, ale podle horlivého rozkládání rukama jsem si je přece dobře vyložil. Konečně přitáhlo děvče mladíka zase k oltáři a oba před ním poklekli, sepnuli ruce a zabrali se do vroucího modlení. Takž ani nepozorovali, že najednou můj přítel, ta pěkná mužná postava s vážně mírnou tváří, ve své klerice, s rochetkou a štolou ze zákristie vyšel a za ním — Kudrna se sklopenou hlavou. Oni vešli totiž ze hřbitova postranními dveřmi do zákristie a brali se nyní k zpovědnici, kteráž stála při zdi vedle ní. Tichého páru v protější kapli si nepovšimli.

Bohatý statečník se zpovídal, i měl jistě něco těžkého na srdci, neboť jsem viděl, že se při tom třásl a úpěnlivé vzdychání ze sebe vyrážel. Mně se svíralo srdce.

Konečně zavznělo vážným hlasem slovo mého přítele, jímžto kajícímu rozřešení dával, a v okamžení na to vystoupili oba ze zpovědnice. Hlasitěji pronesenými slovy a šramotem kroků vytrhli se milenci v protější kapli ze své vroucnosti. I vzchopili se rychle a tím se nyní všechny čtyry osoby zahlídly.

Na tváři mého přítele zalesknul se paprslek srdečné radosti. I zastavil se, položil ruku na rameno sedlákovo a druhou okázal na mladé lidi. Kudrna mu rozuměl i nechal se volně k oltáři vésti. Nebyl to již onen hrdý statečník, ale mírný, skroušený člověk.

Verunka tu stála se sklopenýma očima, s uzardělýma tvářema, plná stydlavého leknutí; ale Antonín vypadal, jako by chtěl svou milou proti celému světu brániti. Toho nebylo však potřebí.

„Pojď sem, Verunko!“ řekl Kudrna tak jemným hlasem, jako snad v celém živobytí nemluvil, „pojď a podej mi ruku, prosím tě, odpusť mi, čím jsem ti ublížil, i tvé matce, i tvému nebožtíkovi otci! Uděláš to?“

„Ó,“ řekla dívka skoro šeptavě, „to jsem již dávno učinila, a za to nemohu, že váš Antonín za mnou…“ Pro slzy nemohla dále mluviti.

„Můj Antonín měl dobře,“ odpověděl Kudrna, „i podrží své právo a tebe k tomu.“

S těmi slovy chopil se ruky synovy, položil do ní ruku Verunčinu a řekl:

„Tu ji máš. Ona je tvoje, mějte se rádi a zůstaňte hodni, co živi budete.“

Antonín přivinul svou nevěstu levicí k prsům, pravici ale podal otci a řekl, ba zavejsknul skoro: „Bůh vám to zaplať, otče!“ A můj přítel vztáhl ruce své a položiv je milujícím na hlavu řekl: „Radujte se a děkujte Pánu Bohu!“

Kudrna se opřel na chvíli o synovo rameno, pak šel zvolna k velkému oltáři, kdež ho můj přítel očekával, aby jej k večeři Páně uvedl. Milující poklekli ještě jednou v prostřed kostela, otec před oltářem, a když přijal tělo Páně, dal se do hlasitého pláče. Potom ale vstal a veliký pokoj ležel na tvářích jeho.

*

Jakého to bylo po celé vsi divení, když se rozneslo, že bude u Kudrnů svatba, a že budou pak mladí ve mlýně hospodařiti! Někteří chtěli dotvrzovati a posléz to i všickni věřili, že se utopený Vejvoda ještě té noci Kudrnovi zjevil, a to že hrdého boháče tak převrátilo; ale starý voják potřásal hlavou, když jsem se mu o tom zmínil. „Noční strašidla? — hlouposti!“ řekl při tom. „Ano, jedno strašidlo je na světě, a tomu vběhne člověk do tlamy, jakmile z pravé cesty kročí, anebo vlastně tomu otevře bránu do srdce svého, jakmile se něčeho zlého dopustí. Svědomí je tuším to jediné a to nejhroznější strašidlo. Tak myslím alespoň já podle svého sprostého rozumu.“