Chřipka — influenza

Údaje o textu
Titulek:	Chřipka — influenza
Autor:	Ferdinand Pečírka
Zdroj:	Světozor, roč. 24, č. 5. str. 51 a č. 6. str. 63
Vydáno:	20. a 27. 12. 1889
Licence:	PD old 70

Přál bych si, abych přišel s křížkem po funuse, by vypravování toto nebylo úvodem nepříjemného hosta v naše kraje, leč jeho provodem tam, odkud přišel — do neznáma. Obchází nás kol do kola, objeviv se v Rusku v Petrohradě, Kyjevě, Charkově, navštívil Polsko, Varšavu; ve Vídni rozmohl se rychle, Berlín byl nucen jej uvítati, v Paříži, Londýně i v Římě byl rozeznán — o nás dosud nezavadil, ale klepe potichounku na dvéře stále, bez únavy, každý ranní i odpolední list denníku obsahuje klepot ten, a věru nedivno, že nám dětem nervosního století při tom byťslabém ťukání jest nevolno. Noviny ujišťují, že na celé věci nic závažného není, že běží o špásovnou chorobu, která sice s velikým důrazem organismus zachvacuje, leč po několika dnech v nic se rozplývá, ale zase z druhé strany vážným tónem krátce oznamují: Ve vídeňské nemocnici onemocnělo již 77 lékařův a několik set mediků, prof. Albert byl nucen přerušiti pro chřipku přednášky, prof. Nothnagel přikázal nemocné separovati, tam a tam uzavřeny úřady, jinde uzavřeny školy, ještě jinde jest celý veřejný život a vzájemný styk přerušen — a čtoucí opětuje si — ne, není na tom nic, ale v mysli se mu tají vzdech, že přece snad to něco jest, a že má býti jen skonejšen. Z druhé strany jsou mnozí zase rozčileni, a čtouce, že jen tolik a tolik procent nemocných ve zhoubných epidemiích zmírá, představují si, že věc až třeba k nám přijde, nabude rázu zhoubnějšího a — „což kdybych sám byl pak zahrnut v tomto procentu!“ —

Z příčiny, aby pravý stav věcí uvážen býti mohl, odhodlal jsem se k uveřejnění stati této, zpracované na základe dostupné mi literatury z dob minulých, ježto z epidemie nynější lékařských zpráv dosud nemáme. Sám jsem epidemii chřipky stopovati dosud příležitosti neměl.

Především nutno upozorniti, že chřipka jest chorobou od ozhřivky venkoncem různou, slýchám totiž nezřídka, že se oba pojmy poměšují. Ozhřivka jest chorobou sdělnou, s člověka na druhého přenosnou, velice zhoubnou — končící smrtí téměř bez pardonu. Sdělnost chřipky dosud dokázána není, a průběh nemoci celkem není nebezpečen.

Příznaky chřipky s dostatek vypisovány byly za dnů posledních denními listy, a každému známo, ze vedle projevů značného katarrhu nosu, hltanu a sousedních dutin, zejména příznaky čivné a skleslosť povšechná v popředí se derou. Že vše horečkou provázeno bývá, kteráž zprvu značnější výše dostupuje, později však mizí, jakož i faktum, že choroba v týdnu nanejvýše ve čtrnácti dnech se konči, netřeba připomínati. Nemoc vzniká náhle a přečasto zakončuje se též náhle kritickým potem, jindy organismus ponenáhlu k normě se vrací.

Veškeré tyto udané příznaky nejsou podstatny k rozeznání choroby, neboť i při obyčejné rýmě lidé mívají horečku dosti značnou, bývají sužováni bolestmi hlavy a mnozí neurasthenikové a neduživci jí valně oslabeni bývají. I jeví-li rýma veškeré příznaky v superlativu, nelze ji ještě chřipkou zváti. Influenza není stupňovanou rýmou. Podstatným příznakem chřipky jest hromadné vystupování její, její charakter epidemický, ba pandemický.^[1] Náhle se zjeví a denně tisíce lidí zachvacuje. V nynější epidemii na př. během čtyř neděl polovice veškerého obyvatelstva petrohradského jí stížená byla. Roku 1782 roznemohlo se tamtéž až 40.000 a v menším Královci prý 1000 lidi denně. O rozsahu epidemií těchto nemáme pohříchu pravého ponětí z příčiny té, že choroba nebyvší závažnou, pozornost lidstva méně poutala a záznamy onemocnění se všude stejně pečlivě nečinily. Z příčiny téže nelze v minulosti dobře postup jednotlivých epidemií stopovati a mnohdy pandemie jediná v několik rozstříknutých epidemii zdánlivě spolu nesouvicích se rozpadá.

Ani vzhledem k historii choroby nedostává se nám pohříchu přesného kriteria, co chřipkou zváti a které záznamy historiků jako nepotřebné, nepřesné zavrci dlužno. Proto nesouhlasí autoři jednotliví v určení doby nejstaršího objevení se nemoci. Haeser klade první nepochybnou zprávu o epidemii chřipky v rok 1387. Zuelzer i Riess teprve v 16. století o ní oprávněně mluviti se odvažují. Naproti tomu Hirsch ve své historickogeografické pathologii první zmínku o epidemii klade při r. 1173, ve 14. století uvádí pak tři, v 15. věku čtyři, v 16. a 17. století po sedmi, ve věku 18. devatenáct a v našem až do r. 1875 k padesáti! Ovšem tuto nelze jednotlivě výbuchy od sebe přesně děliti a libovůli autorů ponecháno stanovit, kdy jedna epidemie přestala a druhá počala. Veliké pandemie někdy po celém světě, starém i novém, rozšířené, zaznamenány od r. 1510 do r. 1875 patnáctkrát. Faktum, že osm z nich v devatenáctém století zuřilo, svědčí bezpochyby, že z dob minulých zpráv podrobných k ocenění epidemií se nedostává. — Tu i tam tvrdivalo se, že choroba každých devět let se vracívá, tvrzení toto nesrovnává se však s pravdou, jak dotvrzuje první nahlédnutí v historický přehled.

Zajímavé jest, že epidemie neobjevují se pouze na pevnině, leč mnohdy i uprostřed oceánu zachvacují náhle lodní mužstvo, aniž by choroba na nejbližším kontinentu se vyskytala. Příkladů podobných zaznamenáno mnoho, Zajímavý jest tento: V únoru r. 1863 opustila francouzská fregata přístav v Gorée, kdež influenza se nevyskytala. Čtvrtý den cesty vypukla na lodi epidemie. Dva dni po odjezdu fregaty vyplula druhá loď a touže drahou jako první jela do Brestu — na této neobjevil se ani jediný případ choroby. V jiných případech zaznamenáno, že epidemie zachvátily lodi i blízké pevniny současně. R. 1781 vyjela loď z Malaccy ve Východní Indii do Cantonu. V Malacce nevyskytala se choroba. Během plavby vypukla epidemie na lodi. Přistavše v Cantonu zvěděli, že touže dobou tam choroba taktéž hromadně jeviti se počala. Případy podobné se ve století našem objevily několikrát.

Zjevování se epidemií na moři jest nejlepším argumentem proti učení, že by chřipka snad s kolísáním spodních vod souvisela.

Z literatury vysvítá, že chřipka objevovati se muže všude a není místa před ní jistého. Že by v některých krajinách endemicky se vyskytla, totiž stále trvala, jako na př. u nás souchotě, a odtud snad náhle se rozšiřovala, aby letem celé díly světa navštívila, není dokázáno. Veškeré ty endemie, jež na Island, Farské ostrovy, do Grónska a vůbec na sever odkazuji, nelze od obyčejných katarrhů horních dychadel rozlišiti, něhot charakteristický příznak chřipky spočívá právě jen v epidemickém jejím rázu.

Všeobecně se čte, že epidemie z pravidla šiří ae směrem od severu k jihu nebo od severovýchodu k jihozápadu, a mnozí se domnívají, že severovýchodními větry k jihu se stěhuji. Tvrzení tato dlužno jen s jistou reservou přijati. Především není dokázáno, že by epidemie v místě A. povstavší před epidemii v místě B. také skutečnou příčinou této byla. Pozorujemeť, že někdy současně na různých místech epidemie jedním rázem vznikají. Jindy nejedná se o postup přímočarý nebo jedním směrem, spíše běží o šíření zdánlivě odstředivé. Posléze jsou známy epidemie, kteréž právě opačným směrem, od jihu k severu, se šířily. V epidemii roku 1833 zachváceny byly západní kraje Dánska o měsíc dříve než východ. V severní Americe postupovaly epidemie v letech 1761, 1789 i 1826 od jihu k severu. V Grónsku šíří se z pravidla choroba od severu k jihu, kdežto v Islandě opačně.

Že by větry současně panující na šíření epidemií účinkovaly, nelze tak snadno dokázati. Proti tvrzení tomuto svědčí nepravidelné postupy epidemií po různu rozptýlených, odstředivě se šířících i najednou veliké okrsky postihujících a zejména i fakt, že některé epidemie proti směru větru se šířily. Tak r. 1803 v Anglicku při severovýchodním větru šířila se epidemie od jihu k severu a v Dánsku v letech 1831—1837 při východních větrech k východu pokračovala.

Některé epidemické choroby víží se při šíření na dráhy obecné komunikace. Tak známo, že epidemie dýmějového moru zcela přesně krok za krokem sledovati se dají, any z východu nejprve do přístavních měst zavlečeny byly, odtud pak do středozemí komunikací vnikaly. Totéž i o choleře jest povědomé. Pamětihodno jest, že způsobem tímto zejména epidemie chorob kontagiosních, to jest sdělných zrovna z osoby na osobu, se rozšiřují. Innuenza nejeví podobného šíření se, jak již z vytčených dat zřejmo. Leč jedno faktum jest patrno, že někdy určité okrsky měst, ba určitá združení obyvatelstva s větší prudkostí jí zachvacovány bývají než okrsky a združení ostatní. Tak v nynější epidemii již předem zaznamenáno, že hlouběji situovaná místa petrohradská houfněji chřipkou stižená bývají. Ve Vídni uhnízdila se zdánlivě ve špitále, z Paříže se oznamuje, že vyhlídla si určité velkozávody, v Berlíně i v Krakově vypukla hlavně v posádkách. Že současně choť předsedy francouzské republiky, choť předsedy ministerstva a manželky ministrů vojenství a vnitra tamtéž onemocněly, jest sice zajímavý fakt, ale v epidemiografii mnoho neznamená. V městech se smíšeným obyvatelstvem pozorováno bývalo namnoze, že domorodci i akklimatisovaní téměř šmahem onemocněli, kdežto příchozí zůstali bez pohromy, že choroba zuřila intensivně mezi barevným obyvatelstvem a u bělochů lehce procházela. Tak se dálo r. 1823 v epidemii svatotomášské. Roku 1843 na Islandě stíženy byly veškery lodi, v nichž domorodci se nalézali; na lodích Dány obsazených nerozstonal se ani jediný. Na ostrovech v severu atlantského oceánu a později i jinde pozorováno, že epidemie vznikaly z pravidla po přistání cizích lodí. Nejstarší záznam toho druhu datuje se z ostrova Kildy v Hebridách r. 1724, leč i z ostrovů Nikobarských a z Polynesie zprávy podobné došly, a jest s podivem, že při epidemiích těchto právě příchozí bez výminky nákazou ušetřeni bývají.

Co se povětrnosti týče, jest patrné, že většina epidemií ve chladném období ročním vznikla, a podobá se pravdě, že počasí chladné i vlhké výbuchu nemoci jest přiznivo. Leč tvrzení toto nelze generalisovati, neboť i epidemie letní hojně známy jsou. Ze 125 neodvislých vzájemně pandemií panovalo dle Hirsche 50 v zimě (prosinec-únor), 35 z jara (březen - květen), 16 v létě (červen - srpen), 24 v jeseni (září - listopad).

I v době sucha velikého a při značném tlaku vzduchu zaznamenáno mnoho epidemií (15 u Hirsche).

Z údajů těch dlužno souditi, že povětrnosť, pohoda, stav tlakoměru i teploměru určitého účinu v chorobu nemají, a připojiti ještě nutno, že pověstné údaje o vlivu ozonisace vzduchu ve chřipku veškerých důvodů platných postrádají.

Čím vzniká tedy chřipka? Lékařství našich dnů nevěří, že by nemoci vůbec a epidemie zvláště povstávaly nahodile nebo snad byly trestem za naše hříchy. Každý zjev v přírodě má určitou příčinu, a hledati příčinu chorob čili aetiologii jest cílem moderní medicíny. Choroba zachvacující tisíce lidi najednou musí podmíněna býti činitelem, jemuž všichni tito jednotlivci vysazeni byli. Jest úkolem naším poohlédnouti se po činiteli tomto. V těle individuí nemohl býti předem obsažen, poněvadž nelze se domýšleti, že by v těle tisíců mnohdy daleko od sebe vzdálených současné činnost svou počal. Tož jest nutno domýšleti se, žeť to příčina vnější. Kde mimo tělo ji hledati? V půdě asi nikoliv, poněvadž nelze se domnívati, že by změna půdy, chorobu vybavující, tak rychle a na tak vzdálených místech současně nastala. Podobné i vlivem vody z příčin na snadě ležících nelze vysvětlovati nemoc. Nezbývá než příčinu choroby hledati ve vzduchu. Změny normálních součástek vzduchu fysikálné i chemické, tudíž i teploty, tíže jeho, nasycenosti parami, pohybu, elektřiny nemohou býti příčinou choroby proto, že za týchž změn jindy se chřipka nejeví. Nutno tudíž předpokládati, že cosi cizího, abnormní jakýsi útvarek vzduchu přimíšený aetiologickým činitelem jest. Škodniny tyto, o nichž se domýšleli, že ve vzduchu obsaženy jsouce choroby působí, nazývány odedávna miasmaty. Však výrokem „influenza jest chorobou miasmatickou“ — nevysvětlujeme nic, kryjeme pouze záhadu cizím slovem. Druhdy domnívali se, že miasma toto objevováním se zvláštních hmyzů ve vzduchu působeno jest, asám královecký filosof slavný Kant takto píše. Ovšem, jaký hmyz z choroby obviniti se má — určitě nevyřkli.

Jakého druhu jest ona hmota ve vzduchu obsažená, kteráž chřipku působí? Hmoty anorganické ve vzduchu rozptýlené, prach a pod. nevyvolávají příznaky chřipce vlastní. Známe tak zvané nemoci z prachu, jež se jeví u lidí v uhelnách, továrnách na ultramarín, v brusírnách zrcadel, u kamenníkův, u mlynářů, však nikde symptoniův influenzy tu postříci nelze. Chemickým podrážděním sliznice ostrými výpary vznikají některé příznaky chorobné, nikoli vsak chřipka. Nezbývá než domnívati se, že dráždidlein jest hmota organická. Lze domněnku tuto odůvodniti příklady? — Zaznamenány jsou v literatuře případy, kde jednotlivci stíháni bývají v čase, kdy tráva kvete, v době senoseče v květnu, červnu, však někdy i na podzim katarrhy horních dychadel, nezřídka s mírnou horečkou spojenými. V atmosféře, kde seno voní, se katarrhy tyto pohoršují, a experimenty dokázáno, že příčinou jich jest vnikání pelu travin na sliznici nosní. Nemoc tato nazývá se horečkou sennou či jarním aneb letním, též Bostockovým katarrhem. Podobné vdycháním pelu růží vznikají, ač vzácně katarrhy podobné, jak Mackenzie, Hunerwolf a Ziem zaznamenali. Ovšem jsou případy Bostockova katarrhu zjevy osamělými a nevyskytují se v epidemiích. Zkoumati, zda ve vzduchu při chřipce hmota organisovaná a především mikroby se nalézají, jest zajisté za dnů našich účelem výzkumů mnohých laboratorií lékařských. Jak známo, i v ústavě pokusného chorozpytu profesora Strickera ve Vídni se zkouší, nakažlivinu innfluenzy dokázati. Ovšem jíž r. 1884 publikoval Seifert, že objevil ve hlenu chřipečném určité mikrokokky, jindy ve hlenu nosním se neobjevující, leč nepodařilo se mu kultur čistých z nich vypěstiti, aniž přeočkovánim u zvířat chorobu vyvolati.

Tu mimoděk se naskýtá otázka — jest chřipka tedy přenosná z osoby na osobu Prakticky otázka ta není mnoho důležitá, poněvadž chřipka s takou intensitou a v takém množství se šíří, že nelze dobře obecně pomýšleti na isolaci nemocných. Otázku tuto není lze tak snadno rozřešiti, jak by prvním pohledem se zdálo, jeť ohromně obtížno nákazu, kde tak hromadně se nemoc jeví, od člověka ke člověku sledovati. Obecně se ovšem tvrdí, že dotekem přenosná není. Jsouť i nyní z Petrohradu uveřejněny zprávy, že existuji rodiny, kde pouze člen jediný onemocněl, ostatní jsou zdrávi — leč případy podobné negativní zcela ničeho nepotvrzují. Naproti tomu však vypuknutí epidemií po přistání lodi v přistav, objevování se choroby často jen v určitých třídách lidí a v určitých domech, nevniknutí její do některých uzavřených místností, klášterův a pod., a naopak šířeni se její tamtéž, když jediným individuem tam zavlečena byla, svědčí, že nelze nakažlivosť dotekem jen tak zkrátka odmítnouti. Olivier r. 1865 tvrdí, že u zvířat jest chřipka sdělnou, a chřipka lidská bývá tak často provázena epizootiemi^[2] podobnými u koní, psův i koček, že velice pravděpodobná jest souvislost obou. — Každým způsobem však, ať choroba již sdělná jest nebo není, nutno domnívati se, že chřipka jest podmíněna hmotou oživenou, specifickou, bezpochyby mikroorganismem.

Choroba nebezpečna není. O zvláštním nebezpečí u starců nebo děti tu taktéž mluviti nevhodno, nač strašiti rodiny, v nichž dědeček nebo nemluvně se nalézají! Nebezpečí vyplývá jen ze skleslosti všeobecné, kteráž chorobu provázívá, a pak z komplikac katarrhu, z rozšíření se jeho na průdiišinky plicní a po případe ze zánětu plic. O úmrtích v epidemii letošní není takměř ani slechu, a že malé děti i z delšího prostého katarrhu nosu a lirtanu postupem katarrh průdušek a katarrhální zánět plic získati mohou, jest s dostatek známo. O léčení choroby se píše mnoho, a jsem přesvědčen, že aspoň padesát procent obyvatelstva má v peněžence lístek, na němž si recepty, jak je denní listy uvedly, zaznamenali, a přece o vlastním léčení chřipky řeči není a nemůže býti. Chřipku samu o sobě tehdy bychom mohli léčiti, kdybychom znali původce její a lék, jimiž činitel tento v těle se ničí. Tak by léčením zanikly veškeré účinky jeho rázem. Vědouce, že choroba z pravidla pokojně přejde, obmezime se vždy na vyčkávání, a teprve kdyby jednotlivý příznak v popředí se dral stávaje se hrozivým, podáme léku, jenž by vše zase stišil. Že při čivních bolestech se doporučují moderní antineuralgika, antipyrin, acetanilid, fenacetin a jak se všechny jmenuji, že při vysoké, hrozivé horečce lze pomýšleti na chinin, při obtížném napjetí v dychadlech možno podati léky uvolňující, po případě podporující kašel, jest zřejmo, ale nesmyslné by bylo hned při prvním příznaku celou spoustu medicin do nemocného beze vší volby vpravovati, neboť možno, že přestáv pak influenzu, ještě dlouho by se léčiti musil z pokaženého žaludku.

Účelem řádků předchozích bylo chorobu nečiniti ani lepši ani horší než vskutku jest. Jestli nás v příští době mine — dobrá, vždyť nemusíme vždycky míti ode všeho, navštiví-li nás — sneseme ji, neboť jsme snesli bohudíky již hostí horších.

---

1. Epidemie znamená objevení se choroby jakés, té doby na témž místě se nevyskytajíci v počtu mnohotném. Pandemií se stává epidemie, zachvacuje-li velikou většinu obyvatelstva. Endemické choroby jsou ony, jež na určitém místě stále se vyskytají a bezpochyby poměry místními působeny bývají.
2. Epizootie jest hromadné objevení se choroby infekční u zvíŕat.