Cesta kolem měsíce/Kapitola jedenáctá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola jedenáctá. Přehled viditelného povrchu měsíce.
Autor: Jules Verne
Zdroj: Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 117–127.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: P. R.
Licence překlad: PD old 100


„Moře“ a kruhové hory[editovat]

Koule letěla neustále podél měsíce rychlostí mnohem menší sice nežli jakou měla původně, avšak přece ještě osm neb devětkráte větší, než mají rychlovlaky železnic. Výška nad povrchem měsíce obnášela asi sto mil a proto stačila k přehledu skoro celé polokoule jeho. Naši cestovatelé, oddavše se s úplnou resignací neznámému osudu, když okamžení minulo, totiž půlnoc, v němž měla koule povrch měsíce dostihnouti, aniž by koule v dalším letu kolem měsíce byla ustála, věnovali všechnu bedlivost pozorování plání a hor měsíčných, kteréž v obrysech vždy určitějších zraku jejich se jevily.

― Přátelé, řekl president vážným hlasem, nevíme kam se ubíráme; nevíme, zdá-li se kdy vrátíme zase na zem, avšak pokračujme v práci své, jako by měla jednou posloužiti tvorům nám podobným. Pozorujme klidně a bez předsudku, jak se na věrné přírodoskumce sluší; mysleme, že sedíme v pozorovatelně na zemi, a nedejme ujíti zraku nic, co se objeví, neb nikdy více se nevrátíme do prostoru, v němž se nyní nacházíme.

Pozorování tudíž započalo, jsouc podporováno ručními dalekohledy, které vzdálenost měsíce až na deset mil umenšily.

Nejnápadnější byly ohromné pláně, na mapě poznamenané jménem „moří“ a kruhové hory upomínající na sopečné jícny zemské.

Celý pohled byl zvláštní, k ničemu na zemi podobný. Nesmírné několik tisíc čtverečných mil veliké pláně, obstoupené třpytivými horami, jevily se ve světle šedém s jakýmsi nádechem zelenavým nebo zahnědlým, nejvíce se jich prostíralo na severní polokouli. Pláně ty nejsou úplně rovné, nescházejí jim žádné tvary horské, avšak nerovnosti jsou v nich vzácnější, velkými prostory od sebe odděleně, a mohutné hory viděti jen na jejich krajích. Šedé, vynikající, na spůsob červů kroucené žíly prostupují je na všechny strany; taktéž se pozorují na pláních k boulím podobné vydmutiny a slabé prohnuté pánve, malé jícny, lesklé osamotnělé ne příliš vysoké vrchy, brázdy a skupeniny menších kopců. Mimo to prostupují se pláně světlými pruhy, kteréž anižby podobu povrchu změnily, od krajů mohutných kruhových hor vycházejí. Kde na kraji takových plání vysoké hory vystupují, ukazuje se příkrá vyšší strana velmi často obrácena k rovině; jednotlivá šedá místa objevují se roztroušená co tmavé skvrny v některých kruhových horách, nebo šedá barva vyplňuje vnitřek jícnu, jsouc ohraničena lesklým krajem okrouhlého valu.

Zdálo se našim pozorovatelům, jako by šedé pláně naznačovaly starý povrch měsíce, který v dobách dávno minulých sopečnými silami mnohonásobně prolomen a proražen, právě na těch pláních vnitřnímu nátlaku nejvíce vzdoroval, a že uzavřené síly nespůsobily po marných pokusech proraziti povrch nic než vydmutí úzkých na míle dlouhých žil, na jejichž konci nezřídka malý jícen vyhodily.

Rozdělí-li se povrch měsíce ve čtyři čtvrti (kvadranty) jeví se nejvíce plání v obou severních čtvrtích; nejnápadnější rozdíl jest mezi severozápadní a jihozápadní čtvrtí.

Prostor od plání zaujatý jest značný, odhadnutí jejich vykazuje v okrouhlých číslech následující rozměry:

Mare (moře) Crisium 3000 □ m.
Mare Vaporum a Sinus (zátoka) Medii 4000 □ m.
Mare Serenitatis (m. jasnoty) 6000 □ m.
Mare Tranquillitatis (m. pokoje) 6000 □ m.
Mare Foecunditatis (m. úrody) 7500 □ m.
Mare Nectaris (m. Nektaru) 2500 □ m.
Mare Frigoris (m. mrazu) 5000 □ m.
Mare Humorum (m. vláhy) 2500 □ m.
Mare Humboldtianum (m. Humboldtské) 2000 □ m.
Mare Imbrium (m. dešťů) 16000 □ m.
Mare Nubium (m. oblak) 18000 □ m.
Oceanus Procellarum (m. bouří) 90000 □ m.
Ostatní roztroušené šedé skvrny 5000 □ m.
Úhrnem 167500 □ m.

Poněvadž celý povrch měsíčné polokoule obnáší 344600 zeměpisných čtv. mil, zaujímají tak zvaná moře skoro polovinu celého viditelného povrchu.

Tato moře nemají však ani kapky vody, jsou to holé, nepochybně kamenné pouště. Velmi zajímavé jsou odstíny barev na nich pozorované; moře krisí (mare Crisium), moře jasnoty (mare Serenitatis) a moře vláhy (mare Humorum) jest pěkně zelenavé, tak že by na rozsáhlé rostlinstvem pokryté roviny upomínalo, kdyby se při nedostatku vody a vzduchu, nějaká vegetace na měsíci předpokládati mohla. V jiných končinách, jako v močálu snů (Palus Somnii), v oceánu bouřek (oceanus Procellarum) viděti barvu bledo-červenou, nebo pěkně hnědou, moře mrazu (maře Frigoris) jest patrně žlutavé; a jinde jeví se ještě jiné odstíny.

Odkud tyto barvy? Patrně od půdy měsíčné samé, a sice od barev kamení, povrch měsíce skládajících. Země sama poskytuje k tomu některých dokladů. Pusté holé skály v poušti arabské na pohoří Sinaj stkví se, ač jsou pro stálé sucho rostlinstva zcela zbaveny v nejživějších zelených, rudých, hnědých a modrošedých barvách v tisícerých odstínech, v barvách totiž zelenokamů, červených a modrých porfyrů a modrošedých žul.

Jak blízký a k víře podobný jest tedy domysl, že i na měsíci skály podobných barev panují, jejichž příjemný třpyt i skrz hustou oblohu vzdušnou až na zem k oku pozorovatelů skrze mocné dalekohledy proniká.

Naši pozorovatelé vždy rádi se vraceli k těmto rovinám; půvabný pohled na ně a tiché tajemné kouzlo, které z nesmírného svitu jejich barev se vylévalo, spíše k sobě vábilo zrak jejich, než namáhavé zpytování jasných pohoří, v nichžto nepřehledný shluk ohromných jícnů ustavičné v těch samých tvarech a v tom samém bílém lesku oka takřka nižádného odpočinku neposkytoval. Kreslení a měření v šedých rovinách byloť jim snadnější a příjemnější, nežli v rozervaných a skvoucích pohořích; byloť pro ně měsíčné moře tolik jako oasa na poušti.

Nejpodivnější zvláštnost povrchu měsíce jsou kruhové hory. Všechny mají jednu a tu samu podobu, totiž vysoký strmý val, jenž obstupuje okrouhlou prohlubeň nebo hluboký kotel. Průměr těch kotlin jde od 200 sáhů až do 50 mil; nacházejí se na všech stranách viditelné polokoule měsíčné, nejhojněji však na jižní polokouli. Na mnohých místech jsou tak nahromaděny, že mezi nimi takřka rovného místečka nezbývá a že se na vzájem stlačují a hranatých tvarů jako bunice včel nabývají. Od jižního pólu táhnou se jmenovitě tři velké řady těchto kruhových hor až k rovníku; jedna řada u prostřed měsíce, dvě stranou na východ a západ.

Na pozorovatele, kterýž nezná rozličných tvarů horských na zemi, činí kruhové hory měsíčné dojem, jako rozplasklé bubliny; zdá se mu, jakoby na povrchu měsíce množství bublin bylo naskákalo, jež plyn v nich uzavřený roztrhl a že hned po tom roztržení stuhly; geologa, který zná sopečné hory, upomínají ty hory nápadně na sopečné jícny čili krátery, a nelze mu při pohledu na ně jinak souditi, než že jako nyní ještě na zemi, také na měsíci musila býti jednou doba, kdežto lučebná činnost útrob jeho prolamování povrchních skalních vrstev spůsobovala.

Je-li k vysvětlení nynějších sopečných výjevů na zemi potřebí, míti na zřeteli účinek vody, do teplých hlubin zemských vnikající a tam tlakem svých par rozklad a rozředění kamenné hmoty, jakož i vytvoření sopečných jícnů a vylévání hmoty lávové spůsobující; namane se geologovi sama sebou domněnka, že kruhové hory měsíčné, jež za krátery považovati musí, vytvořeny byly v době, kde na měsíci ještě vody bylo, kteráž vniknuvši do útrob jeho, lučebnou činnost v nich vzbudila a podobné prolomení povrchu a vytvoření kráterů za následek měla, jako na zemi.

Domněnka, že kruhové hory na měsíci nejsou nic než krátery sopek, podporuje tedy také domněnku, že i strana jeho k nám obrácená, nyní veškeré vody zbavena, před dávnými dobami vodu, totiž moře, jezera a řeky obsahovala (dříve snad než následkem nynějšího spůsobu otáčení kolem osy na druhou stranu měsíce zahnána byla) a co doklad této domněnky mohlo by se uvésti i některé pozorování na povrchu jeho, kteréž na účinky vody ukazuje. Tak uvádí slavný hvězdář Herschel, že některé planiny měsíčné, zcela vodorovné, mají rozhodně ráz naplavený, a anglický přírodoskumec Frankland tvrdí, že odkryl na měsíci patrné stopy morén, totiž kamenných hrází a štěrkových podélných hromad, podobných oněm, jež ledy horské v Alpách na svém dolejším konci, kde se teplem rozpouštějí, posud vytvořují.

Není v té věci ovšem posud nic ujištěného, avšak tolik jest patrno, že viditelný povrch měsíce na sobě nese stopy mohutných převratů, které na znamenitou bývalou činnost skálotvorných sil ukazují.

Domněnky tyto byly od našich pozorovatelů jen mimochodem uvažovány, aniž jim připisovali nějaké vědecké ceny, a hlavní zřetel byl obrácen k pozorování, zaznamenání tvarů povrchu měsíčného.

Kruhové hory, jimiž se především zabývali, ukazovaly z většího dílu okrouhlý, jako zeď uzavřený val, jehož hřeben zachoval stejnou výšku a jehož zevnější boky se klonily pod 1 a 4 stupni, kdežto ke vnitřku příkřeji pod úhlem 20 až 50 stupňů padaly. U pravidelných horských kruhů zdál se býti nejvyšší hřeben velmi ostrý, sem tam vynikaly nad něj vyšší vrcholy, nebo vlnité štíty a hrboly. K zevnějšku jevily se boky kruhového valu co jednoduché plochy, k vnitřku však rozčleňovaly se v soustřední tarasy nebo stupně, jednoduché, dvojité neb mnohonásobné, a těmi stupni mírnila se povšechná příkrost vnitřních úbočí. Tarasy, jak bylo viděti, dělí se od sebe úzkými a hlubokými soustředními roklemi, jež jen místy příčné hráze jako mosty spolu spojují. Čím výše tarasy leží, tím užší a sráznější jest nejvyšší jejich kraj; dole blíže dna kotlin stávají se však nepravidelnými, mají mnoho rozsedlin a přecházejí konečně na dně kotlin v malé kopce.

Nezřídka pozoruje se, že kruhový val nebo soustavy jeho tarasů jsou proraženy kotlinou nebo kráterem jiným, a kde mnoho kotlin vedle sebe se nachází, lze patrně rozeznati, které z nich jsou mladší a které starší; podobá se pak, jako kdyby hmota valů po delší čas byla zůstala měkká, tak že v kraji některé kruhové hory druhá taktéž kruhová hora se vytvořila. Kruhovitá podoba valů přechází tím spůsobem někdy v nejpodivnější tvary.

Největší díl kráterů má podobu prohloubených kotlin, avšak vyskytují se i zajímavé výminky. Některá dna kotlin nejsou totiž dolů prohnuta, nýbrž patrně jest viděti, že jsou vzhůru vyklenuta neb vydmuta. Na takové vydmutině stojí pak uprostřed kotliny nějaká hora (jako v Petaviu), nebo řada velmi malých kráterů a kopců (jako v Merseniu), nebo soustava slabě vynikajících žil (ve Vargentinu). Dno kotlin není vždy pod všeobecný povrch měsíce prohloubeno, nýbrž někdy jest plochou nad ten povrch značně povýšenou.

K přehledu rozmanitých podob kruhových hor a prohlubin jest zapotřebí, roztříditi je na několik tvarů.

Staré roviny ohražené jsou největší kotliny; k nim patří některá tak zvaná moře kruhovým horstvem obstoupená; průměr jich obnáší více než 30 mil; plocha jejich jest poměrné velmi rovná, snad pod střední povrch měsíce snížená a celkem kruhová. Sem náleží Mare Crisium, Mare Kaestner, Mare Humboldtianum.

Obyčejné roviny ohražené mají rozměry více méně kruhové a jsou mezi 30 a 14 mílemi široké. Val je obstupující jest silně rozpukán a má nestejnou výšku od 1500 až do 1900 sáhů. Tarasy v nich scházejí buď docela, nebo jsou jen velmi nedokonale vyvinuty, a mladší krátery a brázdy, o nichž ještě řeč bude, přetrhují nezřídka souvislost valů. Plocha v kotlině bývá málo prohloubena, nebo jest také vydmuta, malými kopci posázena nebo menšími krátery proražena a brázdami rozryta. Sem náleží Ptolemæus, 20 mil široký, Alfonsus s osamotnělou horou u prostřed a m. j.

Hluboké roviny jsou takové, které již k podobě kráterů se blíží a hluboko pod průměrný povrch měsíce zapuštěny jsou. Jedno z nejmohutnějších kruhových pohoří s takovou hlubokou rovinou jest Clavius, šířka její obnáší 30 mil a ohromný horský val 2—3 míle široký, částečně tarasovitý, obkličuje ji ode všech stran, maje na západní straně výšku Montblanku. Východ slunce nad tím pohořím náleží k nejnádhernějším výjevům, jež dobrým dalekohledem na měsíci možno viděti. Pohoří Maurolycus jest o polovinu menší, také kruhové, ale val jeho jest mladšími krátery částečně zrušen a vystupuje na 1900—2200 sáhů nad vnitřní kotlinu; uprostřed ní zdvihá se osamotnělý vrch 520 sáhů vysoký a západní úboč zevnější jest proryta dlouhým úzkým údolím.

Krátery jsou okrouhlé velmi hluboké propasti.

Velké krátery obsahují kotlinu 12—13 mil širokou, až na 2700 sáhů hlubokou, a vysokým kruhovým valem obstoupenou, na jehož vnitřku příkré stěny s dvojitými a pateronásobnými tarasy se vyzdvihují, kdežto k zevnějšku mírně se kloní. U prostřed skoro každé takové kotliny stojí osamotnělá hora nebo několik vrchů. Jeden z nejznamenitějších velkých kráterů jest Copernicus. Kruhový val jeho nad okolní pláně zponenáhla do výšky 470 až 670 sáhů vystupující, ukazuje široké světlé pruhy a řady nižších kopců daleko do šedých rovin zabíhající, mezi nimiž se úzká údolí vinou. Tato údolí počínají teprva několik mil od valu, jehož boky samy i k zevnějšku v soustřední mírné tarasy rozděleny a velkým množství malých kopců posázeny jsou. Ke vnitřní kotlině sestupuje však val příkrými tarasy až do hloubky 2100 sáhů, kdežto se prostírá plocha prohnutá, několika osamotnělými vrchy a kopci posázená, z nichž však žádný výšky pokrajního valu nedosahuje; jeden z těch vystupuje 370 sáhů nad dno.

Prostředně velké krátery mají kotlinu 5 až 8 mil širokou, ostatně se podobají zcela předešlým, mají totiž kruhový val, uvnitř v jícnu tarasy a obyčejně jest uprostřed kotliny osamotnělá hora. Na některých z nich (na příklad na kráteru Vitello) pozoruje se však zajímavá zvláštnost; v hlavním kráteru nachází se totiž kráter druhý se soustředním valem, a u prostřed z toho druhého kráteru vyniká teprva střídní hora.

Malé krátery od 2 mil až do 200 sáhů široké jsou po celém povrchu v náramném množství roztroušeny; počet viditelných propastí těchto páčí se na 50000, avšak zajisté nelze velkou jich část pro příliš malé rozměry rozeznati. V úplňku měsíce ukazují se co malé skvrny, na krajích měsíce ubývajícího nebo přibývajícího co černé tečky. Všechny mají ještě valy, jichž výška někdy jen 20—90 sáhů obnáší; v některých z nich stojí u prostřed osamotnělý vrch. Krátery tyto nacházejí se všude po měsíci, v tak zvaných mořích a v obehnaných rovinách, na valech a v kotlinách, konečně i na vrcholu vysokých hor, jako na hoře Huygens 2800 sáhů vysoké. Někdy se řadí v rovinách na sta vedle sebe, jako mezi Kopernikem a Eratosthenem, kdež jich 300 bylo napočítáno, a pak se stýkají se svými kraji, val je společný a jeví se začátek brázdy.

Brázdy nebo strouhy jsou jedním z nejpodivnějších výjevů na povrchu měsíce, avšak ze všech tvarů povrchnosti jeho rozeznávají se nejnesnadněji a proto byly nepozději odkryty. První je objevil Schrötter roku 1788, avšak až do roku 1820 nebylo jich více známo nežli pět; Mædler jich vypočítal 95 a Schmidt (1856) na 250; počet všech viditelných ve velkém dalekohledu páčí se na tisíce.

Brázdy měsíčné, jak jmeno jejich již naznačuje, jsou dlouhé, úzké a z větší části rovné strouhy; málo kdy setkává se jich několik, jako řeky vtékající jedna do druhé; někdy jsou z lehka zakřiveny, jediná má běh křivolaký (blíže Aristarcha), podobný zemským řekám. Délka jich obnáší od 4 až do 20 mil, šířka od 300 do 2000 sáhů, hloubka snad od 50 nad 200 sáhů; sklon stěn do vnitřku jest velmi příkrý, na krajích mají však málo kdy malý vyvýšený val. Obyčejně začínají a končí se v širých rovinách, na místech ničím obzvláštním nevyznačených, avšak setkají-li se v běhu svém s horami nebo krátery, probíhají jimi bez přetržení a zachovávají při tom i samostatné své stěny. Již před tím bylo podotknuto, že někdy několik malých kráterů v řadu sestavených se spojuje a v brázdu přechází, čímž naznačena jest jakási příbuznost původu brázd i malých jícnů. Větším dílem objevují se jen v šedých rovinách čili v tak zvaných mořích a na tmavší jich půdě ukazují se v úplňku co tenké leské čáry, ve čtvrtích co přímé, tenké a ostré, dokonale černé čáry. V některých místnostech shrnuje se jich vetší počet, běží po dvou nebo po třech rovnoběžné, nebo jedna stojí kolmo na druhé a vbíhá do ní, nebo ji také přetíná.

Nejznamenitější taková místnost jest blíže hory Triesneker v Mare Vaporum nedaleko od zdánlivého středu měsíce, kdežto sedm brázd téměř jakousi říčnou síť skládá.

Jakého významu měsíčné brázdy mají, není posud s jistotou rozhodnuto; na zemi není jim aspoň nic podobného. Řečištěmi bývalých řek nemohou býti, poněvadž prostupují přímým směrem všechny nerovnosti povrchu; tím méně mohou býti umělými silnicemi nebo stavbami náměsíčníků jak někteří blouznili, poněvadž pominouce i nemožnost vmysliti se tam v okolnostech panujících tvory nám podobné, i podoba i směr a ohraničení brázd nikterak na umělou stavbu neukazují; jediný k víře podobný domysl jest ten, že brázdy popsané jsou rozpukliny povrchu měsíčního, které později než všechny ostatní nerovnosti smršťováním hmoty jeho povstaly a proto jednostejně roviny i hory prostupují.