Cesta kolem měsíce/Kapitola devatenáctá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá. Koráb Susquehanna na výpravě v tichém oceanu.	Kapitola dvacátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devatenáctá. Koráb Susquehanna na výpravě v tichém oceanu.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 206–212. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140

― Hola poručíku, jak se to má s hloubkou?

― Zdá se mi, kapitáne, že jsme již u konce, odpověděl poručík Bronsfield. Kdo by byl však myslil, že nalezneme tak velkou hloubku blízko pevniny, vždyť nejsme více než 60 mil od břehů amerických vzdáleni.

― Ano tak jest, Bronsfielde, řekl kapitán Blomsberry, nacházíme se právě nad hlubokým podmořským údolím, jež proud Humboldtův protéká, a který podle západních břehů Ameriky až do úžiny Magellanské se žene.

― Takové velké hloubky budou při kladení telegrafického lana velké obtíže dělati; mnohem příznivější jest pro ten účel dno atlantského moře, v němž mezi Fundlandem a Irskem se prostírá značná podmořská vysočina.

― Jsem též toho mínění, Bronsfielde, však povězte, nad jakou hloubkou nacházíme se nyní.

― Jest již 21000 stop lana svinutého a olovnice nedotkla se ještě dna mořského.

― Výtečné to nořidlo, ten stroj Brookův, pravil kapitán; doufám, že dosáhneme výsledků nejspolehlivějších.

― Narazila! zvolal nyní kormidelník, kterýž řídil spouštění olovnice.

Kapitán a poručík spěchali do pozadí korábu.

― Jakou máme hloubku? ptal se kapitán.

― 21762 stopy, odpověděl poručík, zaznamenávaje to číslo do své tobolky.

― Dobrá! Bronsfielde, pravil kapitán, zaznamenám si to do své mapy. Nechte nyní olovnici vytáhnouti na palubu; k tomu bude potřebí několika hodin; mezitím nechť se pod parními kotly zatopí, abychom dorazili brzo k nejbližšímu bodu, jejž máme změřiti. Nyní máme deset hodin z večera, a nemáte-li nic proti tomu, půjdu si lehnout.

― Jen se nedejte vytrhovat, odpověděl úslužně poručík, zastanu vás, kdyby toho bylo potřebí.

Kapitán korábu Susquehanny, výborný to muž a nejochotnější dobrák vůči svým důstojníkům, sestoupil do své kabiny, občerstvil se sklenkou grogu, a pochváliv obsluhujícího námořníka za dobré upravení lože, ulehl si a brzo jej pojal tichý spánek ve své náručí.

Bylo již 10 hodin na večer. Jedenáctá noc měsíce prosince rozvinovala plnou krásu a nádheru hvězdného nebe.

Susquehanna, pěkná korveta o 500 koňských sil, náležející k válečnému loďstvu spojených států amerických, byla zaměstnána skoumáním dna tichého oceánu, a nacházela se nyní asi 100 mil na západ od břehů Nového Mexika.

Vítr utichl znenáhla docela, a hladina mořská leskla se co zrcadlo; lucerna korvety upevněna na předním stěžni rozlévala svou rudožlutou zář na palubu a okolní hladinu.

Kapitán Jonathan Blomsberry — bratranec plukovníka Blomsberry a jeden z nejhorlivějších členů dělového klubu, kterýž si byl vzal za manželku tetku kapitánovu, dceru to váženého kupce z Kentucky — kapitán Blomsberry nemohl si lepší pohody přáti pro obtížný a důležitý výkon jemu svěřený. Korveta jeho nacházela se daleko mimo prudký větrný proud, kterýž rozehnal na Skalním Pohoří sněhová oblaka a konečně pozorování vystřelené koule možným učinil. Všechno šlo dle jeho přání a neopominul tedy, co pobožný presbyteron děkovati nebesům za blahodárnou pomoc, již mu tiché počasí poskytovalo.

Měření hloubek mořských, vykonané od Susquehanny mělo ten účel, aby se nejpříhodnější čára ke kladení telegrafického lana ustanovila, jež mělo spojiti ostrov Havai s břehem americkým.

Byl to podnik velkolepý, v život uvedený velkým spolkem akciovým. Ředitel toho spolku věhlasný Cyrus Field vypracoval plán, dle něhož se všechny hlavní ostrovy australské měly spojiti sítí telegrafickou, plán to ohromný a věru hodný smělé genialnosti americké.

Korveta Susquehanna konala první přípravní práce k provedení tohoto znamenitého podniku.

V noci ze dne 11. na 12. prosinec nacházela se zrovna pod 27° 7′ severní šířky o 41° 37′ západní délky od poledníka Washingtonského.

Měsíc, nacházeje se v poslední čtvrti, vycházel právě nad obzorem, mírně zakřivenou čarou hladiny mořské naznačeným.

Po odchodu kapitána sestoupili se poručík Bronsfield a několik důstojníků v pozadí paluby a pozorovali vycházející měsíc, na nějž v ten čas zajisté zraky z celé jedné polokoule zemské byly namířeny.

Nejlepší dalekohledy mořské nebyly ovšem s to, dostihnouti kouli v jejím letu, nicméně byla skla všech důstojníků obrácena k lesklému polokotouči měsíce.

― Je tomu deset dní, co odrazili, pravil Bronsfield, co se z nich asi stalo?

― Jsou již u cíle na měsíci, zvolal mladý čekatel námořního důstojnictví, a nyní dělají to, co každý cestovatel činí, přijde-li do cizí země, procházejí se.

― Když vy to tvrdíte, mladý příteli, bude tomu tak, odpověděl poručík s úsměchem.

― Nepochyboval bych také o tom, že tam dorazili, podotkl jiný důstojník, koule měla měsíc dostihnouti v jeho úplňku dne 5. prosince o půlnoci. Dnes máme 11. prosince, což činí šest dní, a za šestkrát 24 hodin mohli se tam již jak náleží uhostiti, neb po celý ten čas měli tam světlo. Vidím je tam na dně nějakého kruhového údolí, u břehu řeky pod stínem košatých stromů; Nikol se zaměstnává nivellací, Barbikan zapisuje do denníka a Michal Ardan naplňuje vzduch měsíčný aromem svých kubanských doutníků.

― Ano, tak jest! zvolal horlivý kadet, nadšen tímto ideálním popisem, jímž představený jeho své soudruhy bavil.

― Může být! odvětil poručík, však určitého nic nevíme, neb přímé zprávy nás ještě nedošly.

― Odpusťte, pane poručíku, namítl kadet, což by nemohl president Barbikan zprávy zaslati?

Hlasitý smích důstojníků nastal po této otázce.

― Vždyť nemyslím psaní, bránil se kadet, s poštou zde nemáme co dělat.

― Myslíš snad, že nám pošle telegram? ptal se jeden důstojník ironicky.

― To ne, odvětil mladík horlivě, vždyť může dáti zprávy pomocí signalů?

― A jak?

― Docela snadno. Na skalním pohoří stojí dalekohled, kterýmž lze na měsíci rozeznati předměty až na 9 stop dlouhé. Naši důmyslní přátelé sestaví na měsíci alfabetu, sestrojí slova 100 sáhů a věty půl míle dlouhé, a sdělí nám tak své novinky.

Důstojníci přisvědčili tomuto rozmarnému nápadu a i sám Bronsfield se pronesl, že by se dal provésti. Podotkl však, že by pomocí světla od mohutných parabolických zrcadel odraženého, též se daly z měsíce na zem posýlati určité signály, jen že k tomu potřebí, aby si tam takových zrcadel zjednati mohli.

― Nepochybuji, že přátelé naši ten neb onen spůsob vymyslí, řekl jeden z důstojníků, aby o sobě zprávy podali, a nad to, nedojde-li nás brzo nějaká zvěst, vždyť na Floridě stojí posud dělo pohotově, prach a koule jest též ještě k dostání, a není tedy nic snadnějšího, než poslati na měsíc novou výpravu, aby se přesvědčila, co tam naši přátelé dělají.

― V tom případu jsem jist, řekl poručík Bronsfield, že sekretář Maston bude první, který je navštíví.

― Co by se mne týkalo, zvolal ohnivý kadet, já bych ho ihned provázel.

― Toť se ví, že najde účastníků až na zbyt, doložil Bronsfield, půjde-li to jen poněkud dobře, přestěhuje se na měsíc půl Ameriky.

Důstojníci Susquehanny bavili se takovými rozpravami až do jedné hodiny s půlnoci. Nebylo smělé domněnky, jíž by se nebyli dotkli, neb od těch dob, co Barbikan úžasnou výpravu podnikl a provedl, nezdálo se býti těmto Amerikánům nic nemožného. Jedni navrhovali novou výpravu vědeckou, druzí založení kolonie v jednom z rozkošných úvalů měsíčných, jiní vysýlali tam celé vojsko s děly a koňstvem k vydobytí celého světa měsíčného.

O jedné hodině s půlnoci nebyla olovnice ještě vytažena, bylo ve vodě ještě 10000 stop provazu, a potřebovalo se tudíž k úplnému navinutí jeho ještě několik hodin. Dle rozkazu měl býti teď hnací šroub spuštěn, aby se Susquehanna hnula ku předu.

V tom okamžení — bylo to v jednu hodinu a 17 minut po půlnoci — právě když poručík Bronsfield chtěl sestoupiti do své kabiny, zbudil pozornost jeho jakýsi ostrý avšak vzdálený sykot.

Soudruhové jeho a on sám měli za to, že ten sykot pochází od páry z hnacího stroje, avšak brzo se přesvědčili, že vychází z výšky vysoko nad stěžněmi.

Nezbylo jim ani času, ptáti se, co to jest, an sykot se proměnil v ohlušující lomoz a v povětří spatřiti bylo velkou žhavou kouli, třením o vzdušné vrstvy rozpálenou, která úžasnou rychlostí k hladině mořské se blížila.

Koule ta rostla jim před očima, narazila hromovou ránou na přední ležatý stěžeň, jejž jako slabou hůlku roztříštila a zmizela pod hladinou mořskou při strašlivém zasyčení, zanechajíc na místě, kde se ponořila, divoké vlnění kruhové a kotouče vodní páry.

Jen několik stop scházelo, a ohnivá koule byla by korvetu prorazila skrz na skrz a byla by ji s celým mužstvem na dně oceanu pohřbila.

Kapitán Blomsberry, vyburcován tím lomozem ze svého spánku, vystoupil polo oblečen ze své kabiny na palubu a vida své důstojníky státi ustrnutím jako skamenělé, ptal se:

― S dovolením pánové, co se stalo?

Kadet nabyv první dechu k odpovědi, vykřikl:

― Pane kapitáne, to byli „oni“!