Cesta kolem měsíce/Kapitola devátá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola osmá	Kapitola devátá. Následek úchylky.	Kapitola desátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devátá. Následek úchylky.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 95–105. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140

Barbikan neměl již obavy ani stran ukončení cesty ani stran síly, která kouli ku předu hnala.

Rychlost její již ji přenesla přes obojetnou čáru a tedy už nemohla padnouti nazpět na zem, aniž utkvěti v obojetném bodu. Zbývala jen jedna žádost, totiž aby koule doletěla na měsíc.

Ovšem byl to pád 4708 mil, jejž měla koule ještě vykonati, pád to nehorázný, ač tíže na měsíci šestkráte menší jest, než na zemi; neb koule letěla na těleso neznámé, a podle všeho na hmotu pevnou; proto bylo potřebí, vynaložiti všechnu možnou opatrnost, aby se ten pád vykonal s úrazem co možná nejmenším.

Prostředky k tomu cíli směřující byly dvoje, jedny mohly sloužiti k umenšení nárazu v tom okamžení, když koule na měsíc dopadne, a druhé mohly umírniti rychlost pádu a tedy jej učiniti méně prudkým.

Co se prvního prostředku tkne, mohly býti opět použity žoky vody a pružné polštáře pod podlahou umístěné. Zásoba vody potřebou čtyř živých tvorů v kouli zavřených ovšem se umenšila a neradno ji k tomu konci upotřebiti, anať již žoky zcela nevyplňovala, avšak pružné polštáře byly ještě v pořádku.

Započala tudíž ihned práce; podlaha byla rozebrána, pružiny se pod ní upevnily, načež se opět podlaha urovnala. Bylať při tom jen ta nemilá okolnost, že se spodní sklo, skrze něž bylo na měsíc viděti, zakrylo; však na krátký čas pádu stačila vyhlídka z postranních skel, z nichž se rozevíral pohled na širé krajiny měsíčné, jako z loďky povětrného balónu.

Přípravy ty trvaly asi hodinu, a minulo již poledne, když byly ukončeny. Barbikan počal opět pozorovati, aby nabyl jasného ponětí o směru dráhy, jíž se koule ubírala, avšak nebyl s to s jistotou poznati, zda-li míří k některému bodu měsíce, nýbrž spíše se mu zdálo, že se pohybuje dle čáry s povrchem měsíce rovnoběžné.

Povrch měsíce leskl se v záři odraženého světla, kdežto od protější strany slunce vysýlalo palčivé paprsky.

Při takových okolnostech nebylo možno klidnou mysl zachovati.

― Nu, dorazíme tam? tázal se Nikol.

― Dělejme, jako bychom tam dorazili, odpověděl Barbikan.

― Vy jste bázlivci, horlil Ardan, dorazíme tam dříve, než nám bude milo.

Tato odpověď upomenula Barbikana opět na přípravy, které se měly ještě vykonati k umírnění pádu.

Připomeneme si, že mezi zásobami v kouli uloženými, nacházely se také rakety se silným nábojem, kteréž vystřelením měly spůsobiti silný zpáteční náraz, aby se jim rychlost koule umenšila.

Rakety tyto nacházely se v ocelových rourách, jež se na dno koule daly přišroubovati tak, aby ústí jejich se nacházelo mimo koule. Několik malých okrouhlých desek bylo v podlaze koule již tak upevněno, že se daly vyndati a že na jejich místo ony ocelové roury se daly připevniti. Zapálení raket mohlo se státi z vnitřku koule.

Nová tato práce požadovala tři hodiny, a když byla vykonána, nezbývalo nic, než očekávati příhodné okamžení, v němž by se rakety vypáliti mohly.

Mezi tím se koule patrně blížila k povrchu měsíce, který na ni v jisté míře účinkoval, ač vlastní rychlost její ji hnala dle jakési křivé čáry. Směr nynější dráhy koule byl tedy výslednicí dvou sil, totiž přitažlivosti měsíce a živé síly vlastního pohybu jejího, a jednalo se nyní o to, má-li tato výslednice takový směr, kterýž ji na povrch měsíce dovede.

Nepokoj Barbikanův v těchto okolnostech neustále rostl, otvíral se před ním neznámý prostor mezisvětový. On co učenec uvážil již tři možné případy, totiž pád na měsíc, nebo návrat na zem, nebo utkvění v obojetném bodu, a hle nyní nastávala čtvrtá možnost, strašlivější nad všechny posavadní pomysly, totiž že koule poběhne dle jakési křivé čáry do prostoru neznámého. Nezahynouti úžasem v tomto strašlivém okamžení, k tomu bylo potřebí smělého ducha Barbikana, flegmatické klidnosti Nikola a bezstarostného dobrodružství Ardana.

Hovor obrátil se k té otázce. Jiní lidé by ji byli uvažovali se stanoviska praktického, a byli by se tázali, kam je koule unáší, avšak naši skoumatelé zaměstnávali se vyhledáváním příčin, pro které se koule od přímé dráhy uchýlila.

― To jsme to pěkně vyvedli, pravil Ardan, vždyť bloudíme! co nás to u všech všudy svedlo z cesty?

― Obávám se, řekl Nikol, že navzdor největší opatrnosti dělo nebylo dobře namířeno, chyba sebe menší v tom ohledu učiněna, stačila by, aby nás odvedla od pravé cesty.

― Tedy nás má to prožluklé dělo na svědomí? ptal se Ardan.

― Nejsem toho mínění, pravil Barbikan, kolmé postavení jeho bylo co nejzevrubnější, o dokonalém směru jeho k zenithu nebylo pochybnosti. Příčina musí býti jiná, avšak nejsem s to, dopátrati se jí.

― Neopozdili jsme se snad? tázal se Nikol.

― To se mi nezdá, odpověděl Barbikan.

― Výpočet hvězdárny, řekl Nikol, udává trvání cesty na 97 hodin, 13 minut, 20 sekund, jest-li jsme se opozdili, nemůžeme ovšem s měsícem na vytknutém místě setkati se.

― Čas ten by nám nevadil, odvětil Barbikan, odrazili jsme dne 1. prosince o 11. hodině bez 13 minut a 25 sekund na večer, a máme na měsíc doraziti dne 5. prosince o půlnoci v úplňku jeho. Dnes máme 5. prosince, nyní jest půl čtvrté odpoledne, a zbývající půl deváté hodiny měla by stačiti k dostižení našeho cíle. Jaká může býti příčina našeho vyšinutí se z dráhy?

― Snad máme rychlost příliš velkou, řekl Nikol, víme teď, že počáteční rychlost naše byla větší, než výpočet vykazoval.

― Ne a ne! to není ta příčina, tvrdil Barbikan, kdyby byl směr dobrý, byli bychom se nanejvýš středu měsíce minuli, nikoliv ale měsíce celého. Nezbývá nic, než domněnka, že dráha naší koule od svého původního směru se uchýlila.

― Tak? a z jaké příčiny? tázal se Nikol.

― To je to, co hledám! řekl Barbikan nevrle.

― Nechme toho bručila, obrátil se Ardan k Nikolovi, a hledejme příčinu sami; ty jako dobrý počtář můžeš mi při tom říci, oč se vlastně jedná.

― Kdyby letěla koule přímo k měsíci, vysvětloval Nikol, spojila by se přitažlivost měsíce se živou silou, která žene kouli, a tato by padla zrychlenou prudkostí na něj; koule naše ale letí patrně směrem, který se měsíce mine.

― To snad nic nedělá, vždyť ji měsíc pro svou mnohem větší hmotnost přece na sebe přitáhne.

― Brachu, to dělá mnoho, neboť nyní záleží na poměru přitažlivosti měsíce a vlastní rychlosti koule, má-li tato na měsíc dopadnouti, a podle všeho se zdá, že ten poměr jest nám velmi nepříznivý.

― Vysvětli mi to, abych tomu nějak přece porozuměl.

― K úplnému porozumění musil bys se ovšem znáti v analytické mechanice, avšak výsledky počtu jsou tak jednoduché, že ti pochopení jich nebude dělati žádných obtíží.

Především musili bychom znáti rychlost, jakou koule naše sama sebou má, pak rychlost, jíž by dosáhla, kdyby volně padala na měsíc následkem jeho přitažlivosti, a konečně nynější vzdálenost její od měsíce. Nyní slyš, co analytická mechanika učí.

Kdyby vlastní rychlost koule byla menší nežli rychlost, jíž by dosáhla volným pádem ze vzdálenosti a až do vzdálenosti půl z, musila by dráha její míti podobu ellipsy;

kdyby vlastní rychlost její byla větší, musila by dráha míti podobu hyperboly;

kdyby obě rychlosti byly docela stejné, musila by dráha míti podobu paraboly;

a konečně kdyby čtverec vlastní její rychlosti rovnal se polovičnému čtverci oné rychlosti, kteréž by dosáhla volným pádem na měsíc ze zdálenosti s do vzdálenosti půl z, musila by dráha její býti kruhem.

Nachází-li se koule naše v jednom z těch případů, o čemž nelze takřka ani pochybovati, nemůže dopadnouti na měsíc.

― To je bezpochy velmi pěkný výklad pro toho, kdo ví co je parabole a hyperbole.

― Ty to nevíš?

― Věděl jsem to, ale vše se mi vykouřilo z hlavy.

― Nuže snad si zpomeneš, že čáry ty nejsou nic jiného, než obvody průřezů, kuželem v rozličných směrech vedených.

― Ano, tak se mi zdá.

― Nuže kruh povstává průřezem kolmo na osu kužele; ellipsa povstává šikmým odříznutím vrcholu kuželového; parabole povstává průřezem kužele rovnoběžným s jeho pobočnou stranou, a hyperbole průřezem rovnoběžným s jeho osou; dvě poslední křivky jsou otevřené a nekonečné, první dvě ale jsou uzavřené. Ustanoviti, jakou drahou naše koule se nyní pohybuje, jest nemožné, poněvadž neznáme všechny před tím vytknuté okolnosti, v nichž se nachází.

― Ale některé tyty okolnosti přece známe?

― Ano, na příklad poloměr měsíce, ten obnáší podle nejlepších pozorování 234 ½ míle.

― O hmotnosti měsíce byla také již řeč, a byla udána na ¹/₈₁ hmotnosti zemské a přitažlivost na něm šestkrát menší než na zemi.

― Máš dobrou pamět.

― Pamět jest u mne pole vyúhořené, ujme se tam každé osení.

― Nuže tedy pochopíš, že 81 měsíčných koulí vážilo by tolik co jedná zemská koule.

Taktéž jest ustanoveno, že kdyby váha vodní koule, tak velké jako země, vzala se za 1, obnášela by váha zeměkoule 5,44, z čehož ze známého obsahu země by následovalo asi 130.000 trilionů centů; jeden a osmdesátý díl té váhy udal by asi 1605 trilionů centů co pouhou váhu měsíce.

― Ty tvé trilliony umím si tak málo představiti, jako nekonečnost drah, o nichž si prvé mluvil; zůstaňme raději u čísel menších a vysvětli mi, jakými pak váhami ustanovili hvězdáři, že měsíc zrovna 81krát méně váží než země?

― Určení to bylo dosti obtížné a teprva v novější době dosaženo rozličnými cestami výsledků souhlasných. K tomuto cíli vedly hlavně dvě cesty, totiž pozorování odlivu a přílivu mořského a vypočítání tak zvané nutace.

― Jsem žádostiv, jak tyto cesty k cíli vedly.

― Je ti známo, že moře během 24 hodin pravidelně stoupá a padá; příčinou toho jest, jak již starořecký skoumatel Pytheas 320 let před naším letopočtem uznal, přitažlivost měsíce na vody mořské. Na straně země k měsíci obrácené sledují pohyblivé částky zeměkoule, totiž voda mořská, směr přitažlivosti měsíce více než středobod zemský, a na odvrácené straně země sledují ho méně než tento středobod; tím povstanou ve směru čáry, která střed země se středem měsíce spojuje, dvě vlny na moři, jedna k měsíci obrácena a druhá na protější straně, a obě vlny zůstávají při otáčení země kolem její osy vždy v té čáře, která zem a měsíc spojuje a tedy oběhnou za 24 hodiny celý povrch zemský.

Také slunce spůsobuje svou přitažlivostí příliv a odliv, jen že slunce pro svou 400krát větší vzdálenost než měsíc navzdor své ohromné hmotě (asi 28milionkráte větší než hmota měsíce) má v průměru dvakráte menší účinek než měsíc. Nachází-li se však slunce, měsíc a země v jedné čáře, to jest v době úplňku nebo nového měsíce, pak přidává se účinek slunce k účinku měsíce a příliv jest pak až třikráte vetší než obyčejný. Výška přílivu v širém moři závisí na povaze mořské vody, na hloubce její, na vzdálenosti těles přitažlivých a na hmotnosti jejich. Známe-li první čtyři výminky, můžeme z nich vypočísti pátou, totiž hmotnost. Toto vypočtení vykonal slavný tvůj krajan Laplace i našel tou cestou hmotnost měsíce ¹/₇₃.

― Jsem hrdý na toho krajana, avšak proč se nyní nepřijímá výsledek jeho výpočtu?

― Proto že ten výpočet podléhá dosti velké nejistotě; na příliv účinkuje totiž mnoho vedlejších příčin, proudy mořské, podoba pevnin, které vlnu přílivu zvyšují neb snižují a jiné okolnosti. Bezpečnějších výsledků poskytuje tak zvaná nutace čili kývání zemské osy. Kdyby země byla dokonalá koule, neměla by přitažlivost měsíce k zemi nižádného účinku na postavení zemské osy k rovině, ve které leží dráha měsíce; neboť těla dokonale kulová přitahují se tak, jakoby veškerá jich hmota v jediné tečce, v jejich těžišti totiž, se nacházela. Země však není koule dokonalá, nýbrž jest pod rovníkem silněji vypouklá než u polů. Přitažlivost měsíce k přebytku hmoty zemské na rovníku má ale za následek, že rovina, v nížto zemský rovník leží, se přibližuje k rovině, v níž měsíc obíhá, a jelikož sklonek dráhy měsíčné k rovníku zemskému v 19 letech od 18 do 29 stupňů se mění, čili sem tam se kývá, má i nutace zemské osy periodu 19 let. Pomocí té nutace ustanovil Lindenau před 50 lety hmotnost měsíce na ¹/_?? hmoty zemské, Peters před 25 lety na ¹/_?? a Hansen před nedávnem na ¹/_??.

― Co je pravda, to je pravda, ty hvězdáři mají více vtipu a důmyslu, než jsem myslil, smekám před nimi. Ale co si ze všech těch počtů nyní vyberu?

― Jest-lis mi dobře rozuměl, pochopíš, že kdybychom znali dobře rychlost své koule a její vzdálenost od měsíce, snadno by bylo vypočísti dráhu její a přestala by nejistota, co se s námi stane.

― I což, ať se stane, co stane; pravou cestu jsme již minuli, ale poněvadž se to v těchto nebeských prostorách všechno na vzájem přitahuje, musil by v tom kozel vězet, abychom nepřišli konečné na nějakou jinou hvězdu; kdo ví jestli to není pro nás právě dobře.

Barbikan, který mezi tím hovorem stále pozoroval a počítal, nesdílel ovšem bezstarostnost Ardanovu. Ne, že by měl strach před tím, co ještě nastává, avšak neustále ho hnětla neznámá příčina, proč se koule od své dráhy odchýlila.

Koule letěla neustále podél měsíce, a za ní, co komoňstvo její, všechny předměty ven vyhozené. Barbikan ustanovil dle poměrné vzdálenosti vynikajících bodů na měsíci a podle času pozorovaného, že rychlosti koule nepřibývá, nýbrž že se stává jednostejnou, nový to důkaz, že koule na měsíc nepadá. Vlastní síla prvního nárazu měla posud patrně převahu nad přitažlivostí měsíce, a jen ta okolnost, že se koule přece znenáhla blížila k povrchu měsíce, udržovala slabou naději, že se konečně přece octne v oboru, v němž přitažlivost měsíce převahy nabude a že tudíž přece na něj dopadne.

Tři přátelé, nemajíce jiného zaměstnání, pokračovali tudíž ve svém pozorování. Navzdor blízkosti měsíce nebylo však možno, topografické podrobnosti povrchu jeho zevrubně sledovati, poněvadž lesk odraženého slunečního světla posud je v jeden celek sléval.

Dívali se skrze postranní skla až do osmi hodin na večer. Měsíc se byl před jejich zrakem již tak zvětšil, že zakrýval celou polovinu oblohy. Slunce na jedné straně, ohromný lesklý kotouč měsíce na druhé, ponořovaly kouli jako do moře světla.

V tu dobu páčil Barbikan vzdálenost koule od měsíce na 390 mil, rychlost její však zdála se mu, že obnáší přes 600 stop za sekundu nebo 90 mil za hodinu. Spodní těžší část koule byla následkem přitažlivosti měsíce obrácena k němu, ale síla odběžná unášela ji pořáde dále; okolnosti tyto nasvědčovaly tomu, že se koule pohybuje dle křivky, avšak pouhé odhadnutí nestačilo k spolehlivému ustanovení její povahy a jejího směru.

Barbikan zaměstnával se pořád vyhledáváním neznámé příčiny odchýlení; hodiny ubývaly však bez výsledku.

Koule ovšem se přibližovala pořáde ještě k měsíci, avšak bylo též skoro již patrno, že ho nikdy nedostihne a že pořád ještě obě síly, dostředivá a odstředivá jsou v nerozhodnutém boji.

― Nežádám si ničeho, opakoval Ardan několikráte, než abychom tak blízko k měsíci se dostali, abychom tajemství jeho mohli proniknouti.

― Zlořečena budiž příčina, zvolal Nikol, která naši kouli od dráhy odchýlila.

― Zlořečen budiž, odpověděl Barbikan, v jehož duchu náhle něco prosvitlo, zlořečen budiž meteór, kterýž nám do cesty přišel.

― Cože? tázal se Ardan.

― Co chcete říci? ptal se Nikol.

― Chci říci, odpověděl Barbikan s tváří přesvědčenou, že úchylku naší dráhy nespůsobil nikdo jiný, než prokletý onen meteór, s nímž jsme se hned zpočátku setkali.

― Ale vždyť se nás ani nedotkl, namítl Ardan.

― To nic nedělá, však hmota jeho byla u porovnání s hmotou naší koule náramná a přitažlivost jeho stačila tudíž k odchýlení od původního našeho směru.

― Ano, přidávám se k tomu výkladu.

― Uvažme, že jsme se s ním setkali ve vzdálenosti 46500 mil od měsíce, dodal Barbikan; při takové dálce stačí již malé vybočení z dráhy, aby spůsobilo nešťastnou úchylku, jejíž obětí nyní jsme.