Cesta k mrazu/V mamince

Cesta k mrazu Jiří Orten
Báseň kamene	V mamince	Mlha

Údaje o textu
Titulek:	V mamince
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 75–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Žíti, tak jako všechno tady,
trpně a s malým svíráním,
jež říká: mysli na zahrady,
co na jezera změnily se,
a mluví řečí čistých kapek.
Zahrady, ano, hrady nitra,
Zahrady slov, jež přijdou zítra,
klubou se ze skořápek.

I. Tolik to zní

Tolik to zní, — ach uslyšet
a ústa přiblížit a vonět, vonět dlouze
a otevřít se, dál už není nic,
jen láska, úplná a pevná,
jen chutnání, největší doušek,
ten, co jsme si dali,
co jsme směli piti,
tak spolu, tak sami, tak navždycky,
matko,
tolik to zní,
já slyším, raněn ve své bolesti,
já zním, já také zním, já odpovídám,
chci jíti za hlasem, chci utíkat, chci pádit,
ze světa, odsud, za přesladkou vůní,
moci se vrátit, navrátit se,
matko,
tolik to ve mně zní, ten jasný nápěv žalu,
v hrdle jej cítím, tisícerá slova…
doleji, doleji, matko, kde už není nic,
nic, nic, matko, jenom ty,
tma tvého života, kde tě nejlíp znám,
tma tvého života, ta něžná, teplá klenba,
tvá vnitřní krása, matko, která věčnější je,
než všechna slova, která život říká,
aby se zbavil mlčenlivé smrti.

22. X. 1939.

II. Veliký pohyb

Veliký pohyb. Sladké kolébání.
Děťátko myslí. Čemusi se brání.

Co je to spánek? Ptá se, hýbá rtoma,
co je to světlo? Pověz, maminko má,

já vím, co ty jsi, tebe dotýkám se,
jsem s tebou svázán, v tobě jsem, jsem v jase

tvé lásky, která má je a nás oba chrání
veliký pohyb. Sladké kolébání.

Tajemství světla. Světlo. Cosi svítí.
Je třeba uvidět. Je třeba odejíti.

A to je smrt? Tvá měkká ruka na mé?
Ta radost a ten jas? To, po čem toužíváme?

Milenko, matko, ženo má, má krvi,
jsou ústa jenom to, co nepromluví?

25. X. 1939.

III. Jízda

Tam zvenku měkce ťuká
nějaká cizí ruka
a říká: pojď již zemříti!
A hošíček, jenž nedovede
jí odpovědět, z temna jede.
Chtěl by se nenaroditi.

Ale on neví, ještě čeká
a s krví, která nevytéká,
loučí se douškem posledním.
Musíme jíti. Jíti za ním,
za světlem, za tmou, za poznáním —
a zklamati se s ním.

26. X 1939.

IV. Vzpomínka

Nežli se narodil, zaťukal do vajíčka
a ono otevřelo se.
Ó tenkrát, tenkráte,
kdy všechno zdálo se,
že zdá se a že procitneme!

A potom žil, žil velmi dlouho
v té teplé kulaté,
v té milované ústy, hrdlem
a srdcem, srdcem dvakráte,
v Dívence, čekající ženě.

Ó velký pro oči všech broučků,
ó krásný v tváři maminky,
ó jediný, kterýs ji viděl
z opačné strany, strany křídel,
ó mrtvý pro své vzpomínky!

27. X. 1939.

V. Pod zemí

1.

Překrásný hrobe maminčina těla,
pod zemí očí jak tě uvidět,
jak vstoupit do tebe, jak proměnit se zcela
a jak se zase vrátit zpět
a mluvit o tom všem, co v sobě tají
hučení krve tvé, té řeky podzemní?
Kéž moje slova dobře zazpívají!
Kéž, třeba temně, dlouho zní!

To není matka. To je cosi zlého
a zlého bez úmyslu, jenom tak,
žert Boha, neboť z hrobu překrásného
nevzlétl anděl, ale chromý pták,
matčina krev, jíž navždycky jsi svěřen,
teď, když jsi v světle, proměnila se.
Jsi zcela sám a otevíráš dveře.
A matka mlčí. Matka dívá se.

27. X. 1939.

2.

Ó Punkvo, řeko ponorná a lstivá,
pěkně si mě tu podplouváš,
ó Punkvo mého žalu, ty žádostivá,
jež všemi otvory mými vyplouváš,
dovedla jsi mě tam, kam jsi chtěla.

Když zastavil jsem se, tu jsi mne kupředu poháněla
a dál mne ženeš, dále do své hloubky,
ty černý hrobe pro holoubky,
ty ve všech věcech skrytá, ó ty dálko,
ty všeho smutečního vyzvídalko!

Pod prsty mými daleko se valí,
pod prsty mými do mne hloub se tratí
ta řeka, kterou kdosi Nenadálý
naučil zanikati.

12. IV. 1939.

VI. Pláč

Tolik to zní — ach ty snad víš,
sychravý podzime, plný vrásek a oken,
ty také, babí léto, jemuž jsme říkali hedvábí,
ty též, jaro zimy, jarénko naše,
a ty královno zimo,
jejímiž jsme milenci jako chlapec z Andersenovy pohádky
s ledovou jehlou v srdci.
Tolik to zní, strašlivá ledová jistota
onoho kolísání mezi neurčitostí a pádem.

Ale vydávám-li já svědectví,
jež křiví mi ústa a zadrhává hlas,
chci říci životu, aby se nebál mých slov.
Srdce je svěřuje prstům a prsty zdráhají se
vydat je smrti, neboť dobře vědí,
že neoddálí její mlčenlivost.

Tenkrát,
když cizí ruka měkce zaťukala na maminčino bříško,
myslil si hošíček, že zemře.
Bylo to tak prosté, zemříti
v matčině vnitřním náručí.
Ale tu náhle pocítil nesmírný tlak,
který jej stiskl a poháněl kupředu,
do neznáma, do světa, do malé věčnosti.
Měl zavřené oči a zavřená ústa.
Byl bledý.
A potom otevřel oči a otevřel ústa a nadýchl se a uviděl svou smrt,
smrt plnou světla a děsivých tváří.
Dal se do pláče.
Byl to jeho první pláč na tomto světě,
neboť před tím nikdy neplakal.
Křičel a naříkal.
Chtěl zpátky.
Chtěl se vrátit.
Chtěl nazpět za přesladkou vůní.

To, čemu se později naučil říkat život,
byla jeho smrt, smrt, jež prý končí smrtí,
ale on nevěřil, že zemře, když nyní nezemřel.
A jeho pláč
a jeho pláč, toť láska,
kterou proměnily slzy v cosi,
co pomíjí, co umírá, co končí.

30. X. 1939.