Cesta do středu Země/36. Zahnáni

Cesta do středu Země Jules Verne
35. Bouře	36. Zahnáni	37. Pole kostí

Údaje o textu
Titulek:	36. Zahnáni
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 228–235. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Zde končí můj denník, i budu pokračovati ve svém vypravování jako prve.

Jak jsem již pravil, byli jsme zachráněni, ač se nám vor rozkotal.

Co se udalo při nárazu voru na skálu, nelze mi říci.

Pocítil jsem, že padám do vody; ale že jsem unikl smrti, že nebylo tělo mé rozdrceno na ostrých výběžcích skalních, za to děkuji jenom mocné ruce Jakubově.

Statný Islanďan vynesl mne z náruče vln na žhavý písek; procitnuv shledal jsem, že ležím vedle strýce.

Potom vydal se zase do vody, po skalách do ječících vln, aby zachránil zbytky našeho majetku. Nebylo mi lze mluviti; byl jsem zmožen únavou a rozčilením; bylo potřebí hodiny nežli jsem se zotavil.

Zatím stále pršelo jako při povodni nebo potopě. Několik vyčnívajících skal chránilo nás před deštěm.

Bjelke připravil oběd, jehož dotknouti se nebylo mi lze; potom opadli jsme všichni v bolestný spánek unaveni bděním po tři noci.

Příštího dne bylo počasí překrásné. Nebe a moře smířily a sjednotily se. Po bouři nezbylo ni památky. Professor procitnuv přál mi dobrého jitra. Byl hrozně vesel.

„Jak pak jsi se vyspal, milý hochu?“

Zda nemyslil by, že jsme v domku v Královské ulici, že jsem přišel klidně ke snídaní, že bude dnes slavena má svatba s Markétkou?

Kéž by byla bouře zanesla vor na východ! Pluli bychom nyní pod Německem, pod rodným městem mým Hamburkem, pod domem, v němž dlí nejdražší můj poklad. Potom byli bychom od sebe vzdáleni sotva 400 kilometrův! Ale opravdu jsme vzdáleni více než 10.000 kilometrův od sebe.

Bolné tyto vzpomínky a myšlénky tísnily ducha mého, dříve než jsem mohl strýci odpověděti.

„Nuže, nechce se ti jaksi odpověděti, jak jsi se vyspal.“

„Velmi dobře,“ pravil jsem; „ale jsem jakoby rozdrcen; to však nevadí.“

„Úplně ne; nepatrná únava, nic jiného.“

„Zdá se, že jste velmi vesel, milý strýče.“

„Samá radosť, milý hochu! Nadšen! Přistáli jsme!“

„U cíle naši cesty?“

„Nikoliv; ale na konci moře, jež se zdálo nekonečným!“

„Nyní půjdeme zase po souši, bychom pronikli hlouběji do nitra zemského.“

„Milý strýče, dovolte mi, bych se vás na něco otázal.“

„Otázka je ti dovolena, Jindřichu.“

„Návrat?“

„Návrat! Pomýšlíš na návrat dříve než jsme došli cíle?“

„Nikoli, jenom bych rád věděl, jakým způsobem návrat provedeme?“

„Nejjednodušeji, jak to jen možno. Jakmile dojdeme středu zemského, buď nalezneme novou cestu, po níž se vrátíme na povrch, anebo půjdeme klidně cestou, po níž jsme přišli. — Myslím, že bran za námi nezavřeli!“

„Jest nám tedy vor zase upraviti.“

„Ovšem.“

„Ale vystačí nám potraviny, bychom mohli provésti veliký podnik?“

„Dojista. Bjelke je statný chlapík, zachránil většinu zásob našich. Ostatně se přesvědčíme.“

Opustili jsme místo toto, vydané větru. Měl jsem naději, jež byla zároveň obavou; bylo mi jaksi nemožným, aby nebyly nárazem mocným voru zásoby všecky zničeny. Zmýlil jsem se.

Navrátiv se zpozoroval jsem na břehu kupu různých předmětů, jež Jakub pořádal.

Strýc stiskl mu ruku projevuje vděčnosť svou. —

Člověk ten obdařen byl nadlidskou oddaností, že mu není rovno, pracoval když jsme spali, a zachránil s nebezpečím života nejcennější naše zásoby.

Měli jsme sice dosti značné ztráty, na př. ztratili jsme všecky zbraně; ale konečně není nám jich nutně třeba. Zásoba prachu zůstala neporušena; málem byli bychom vyletěli do povětří.

„Nemáme pušek, nebude nám lze loviti zvěř!“ zvolal strýc.

„Dobře, ale nástroje?“

„Zde je manometr, nejužitečnější ze všech, za nějž bych všecky ostatní obětoval. Tím mohu měřiti hloubky, zvím, až dojdeme středu země, že jsme u cíle cesty své. Bez něho pronikali bychom stále v před, až bychom vyšli u svých protichůdcův.“

„Což kompas?“ ptal jsem se rozmrzen jsa na strýcovu veselosť.

„Zde jest! Je v dobrém stavu jakož i hodiny a teploměr. Bjelke je statný chlapík!“

Bylo mi uznati pravdu strýcových slov. Z přístrojů nescházel ani jediný. — Z nástrojů spatřil jsem na písku rozloženy žebříky, provazy, sekery, motyky atd.

Leč bylo nám prohlédnouti ještě potraviny. —

„A potrava?“ pravil jsem.

„Prohlédneme ji,“ odvětil strýc.

Bedny s potravinami byly zachráněny na břehu; moře jich po většině ušetřilo, tak že jsme měli sucharů, masa, jalovcové a ryb na čtyry měsíce.

„Na čtyry měsíce!“ zvolal professor. „Máme dosti času, bychom došli středu zemského a zase se vrátili, a zbytkem vyčastuji potom své kollegy při Joanneu.“

Měl jsem dosti času, bych uvykl strýcově povaze, ale divil jsem se mu přece.

„Ještě doplníme zásoby vodní dešťovou vodou, jež napršela do vyhloubenin v žule; — netřeba se nám báti, že budeme trpěti žízeň. Vor ať Jakub co nejlépe spraví, ač, jak se mi zdá, již nám ho nebude třeba.“

„Jak to?“ zvolal jsem.

„Je to má domněnka. Myslím, že se nevrátíme cestou tou, po níž jsme přišli.“

Pozoroval jsem professora nedůvěřivě. — Ptal jsem se sama sebe, nezšílel-li.

„Posnídáme,“ pravil.

Dav Jakubovi rozkazy ubíral se na vysoké předhoří. Šel jsem za ním.

Tam poobědvali jsme sušeného masa, sucharův a čajového odvaru, a jest mi vyznati, že jsem si za svého života lépe nepochutnal.

Hlad, svěží vzduch a klid po rozbouření mysli, vše to nemálo přispívalo zvýšiti mou chuť. —

Při snídaní ptal jsem se strýce kde jsme.

„Je velmi nesnadno vypočísti polohu tohoto místa?“

„Podrobně, určitě vypočísti je velmi nesnadno; není to vůbec možno, poněvadž mi nebylo lze po ty tři dni, kdy zuřila bouře, sledovati rychlosť a směr naší plavby; ale určíme místo toto přibližně.“

Počato s výpočtem od ostrova, na němž byl geyser.

„Neodmítej, milý hochu, té cti,“ pravil strýc, „abych první ostrov objevený v nitru zemském nazval ostrovem Jindřichovým.“

„Pro mne! Přistanuvše u ostrova Jindřichova urazili jsme po vodě asi 2700 kilomet., a byli jsme od Islandu vzdáleni více než 6000 kilometrův.“

„Dobrá,“ pravil strýc; „počnouce místem tím počítejme čtyry bouřlivé dny, za nichž nebyla rychlosť plavby naší menší 800 kilometrů za dvacet a čtyry hodiny.“

„Snad. Přibudou tedy 3000 kilometrův.“

„Ano, a moře Lidenbrockovo měří od jednoho konce ke druhému 6000 kilometrů. — Rovná se tedy velikostí moři Středozemskému.“

„Ovšem, zvláště měříme-li je jenom po šířce!“

„Je to možno.“

„A zvláštní případ!“ dodal jsem; „jsou-li výpočty naše správny, máme nad hlavami Středozemské moře!“

„Skutečně!“

„Jsme vzdáleni od Rejkjaviku 9000 kilometrův.“

„Je to pěkný kousek cesty, milý hochu; ale jsme-li pod mořem Středozemním neb Atlantským nebo pod Tureckem, nelze nám určiti, jestliže jsme se uchýlili od původního směru.“

„Nikoli, zdálo se, že vítr se neobrátil; — myslím tedy, že pobřeží toto leží jihovýchodně od zálivu Markétčina.“

„Dobrá; snadno se o tom přesvědčíme užitím kompasu. Tedy nahlédněme!“

Professor ubíral se ku skále, na níž Jakub složil přístroje. Byl vesel, čil, mnul si ruce, jako mladík! Šel jsem za ním jsa zvědav, nemýlil-li jsem se.

Když jsme přišli ku skále, chopil se strýc kompasu, položil jej vodorovně a pozoroval magnetovku, jež chvilku kolísavši stanula potom pevně dle působení síly magnetické.

Strýc se díval, potom si mnul ruce, protřel si oči a díval se znova. Konečně obrátil se ke mně všecek udiven.

„Co se děje?“

Ukázal mi, bych pohlédl na kompas. Byl jsem velmi překvapen. Magnetovka ukazovala severním pólem na jih. Obrátila se ku břehu místo by ukazovala na moře!

Třásl jsem kompasem zkoušeje jej; byl v pořádku. Ať jsem posunul magnetovku do kterékoli polohy, vždy vrátila se tvrdošijně v týž neočekávaný směr.

Nebylo tedy pochyby. — Za bouře vítr se obrátil aniž jsme toho pozorovali, a zahnal nás zpět na břeh, o němž strýc domníval se, že je daleko za námi.