Cesta do středu Země/23. Jakubův potok

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 23. Jakubův potok
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 144–150.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Hodinu přemýšlel jsem o příčinách, jež Bjelkeho z lože vylákaly. Největší nesmysly rodily se mi v hlavě. Zdálo se mi, jakoby mne jímalo šílenství.

Konečně zaslechl jsem z hloubi chodby kroky; Jakub se vracel. Světlo počalo se míhati po stěnách, a za chvíli se objevilo. Bjelke přistoupil ke strýci a položiv mu ruku na rámě jal se ho buditi. Strýc povstal a zvolal:

„Co se děje?“

„Watten,“ odvětil lovec.

Je pravda, že každý člověk, svíraný prudkou bolestí, všem řečem rozumí. Neznal jsem ani slůvka dánského, přece však porozuměl jsem z přirozeného uhodnutí slovu průvodce našeho.

„Voda! Voda!“ zvolal jsem tleskaje rukama a počínaje si jako posedlý.

„Voda!“ opětoval strýc.

„Hvar?“ ptal se Islanďana.

„Nedat,“ odvětil Bjelke.

Kde? Dole! Všemu jsem rozuměl. Uchopil jsem ruku Jakubovu a tiskl ji; pohlížel na mne pokojně.

Nezdržujíce se přípravami vydali jsme se hned na cestu chodbou mající sklon dvou stop na jednu toisu.[1]

Za hodinu byli jsme as o 1000 tois dále a o 2000 stop hlouběji.

Tu zaslechl jsem zřetelně neobyčejný zvuk v postranní žulové stěně, jakýsi neobyčejný hukot podobný dálnému burácení hromu. Urazili jsme asi půl míle cesty, a posud se pramen neobjevoval; znova počala mne jímati hrůza, ale strýc poučil mne o původu hukotu dorážejícího k mému uchu.

„Jakub se nemýlil,“ pravil strýc, „hukot, jejž slyšíš, je bublání potoka.“

„Potoka?“ zvolal jsem.

„Bezpochyby; podzemní řeka valí se blízko nás.“ —

Nadějí puzeni jsouce zrychlili jsme kroky své. Únavy jsem již necítil. Pouhý hukot vody mne osvěžil. Dlouho slyšeli jsme bublání potoka jakoby nad hlavami svými; pojednou zpozorovali jsme jekot a proudění v levé stěně. Často dotekl jsem se rukou stěny doufaje, že naleznu známky prosakující vody, ale marně!

Uběhlo zase půl hodiny. Urazili jsme ještě 500 metrů. Bylo zřejmo, že Bjelke za své nepřítomnosti zaslechna bublání déle nehledal. — Veden pudem horala poznal, že potok jest na blízku, ale drahocenného moku neviděl, žízně své neuhasil.

Brzy zdálo se nám, že jsme se od potoka vzdálili poněvadž hukot slábl.

Tedy jsme se zase vrátili. Bjelke stanul na místě, kde zdálo se mu, že je vodě nejblíže. —

Posadil jsem se ke stěně, za níž asi ve vzdálenosti dvou stop tekla voda. Ale odlučovala nás žulová stěna.

Nepřemýšleje, netáže se, lze-li nalézti prostředku k dosažení vody, oddal jsem se v prvém záchvatu zoufalosti.

Bjelke pohlédl na mne; zdálo se, že mu pohrává kolem rtův úsměv.

Vstal a vzal svítilnu. — Šel jsem za ním. Ubíral se podle stěny; hleděl jsem udiveně na něj přemýšleje, co míní podniknouti. Vida, že naslouchá, pochopil jsem, že hledá určitého místa, kde by nejlépe bylo slyšeti bublání potoka. Nalezl je v levé stěně asi tři stopy nad zemí. —

Byl jsem nesmírně rozčilen nevěda, co bude činiti. Ale nezdržel jsem se, bych ho neobjal, nepřál mu zdaru, nezasypal ho důkazy lásky vida, že sáhl po špičáku.

„Zachraňte nás!“ zvolal jsem.

„Ano,“ opětoval strýc jako bez rozumu, „Bjelke má pravdu. Statný lovče! Nebyli bychom na to pomyslili.“

Rád věřím! Ač byl prostředek ten velmi jednoduchý, nebyli bychom na něj přišli. Ale bylo velmi nebezpečno zaraziti špičák do základních vrstev zemských. Snad se nárazem sřítí naše okolí, a budeme rozdrceni! Potok nás snad zaplaví jakmile se vyřine. Nebezpečí to bylo hrozno, ale tehdy nezdržela nás obava před sřícením anebo záplavou, poněvadž žízeň naše byla nesmírna.

Bjelke počal pracovati; práce byla nesnadna. Já ni strýc nebyli bychom jí dokončili. Netrpělivosť by ruku naši byla vedla tak, že by se skála opětovanými nárazy byla sřítila. Jakub tesal však pokojně a rozvážlivě slabými nárazy, a vyhloubil jamku asi šest palců širokou. Netrvalo dlouho a špičák vnikl na dvě stopy do žulové stěny. Práce trvala asi hodinu. Přešlapoval jsem netrpělivostí. Strýc chtěl užiti moci a síly, stěží jsem ho zdržel; již chápal se špičáku, když zaslechli jsme ze skály sykot. Proud vody vytryskl ze skály a narazil na protější stěnu.

Bjelke, jenž nárazem téměř upadl, vykřikl. Příčinu bolestného výkřiku jeho seznal jsem ponořiv ruku do vody. Vykřikl jsem také. — Voda byla vroucí.

„Voda má 100 stupňů tepla!“ zvolal jsem.

„Však ona schladne,“ pravil strýc.

Chodba plnila se parami, povstal potok, jenž hadovitě se vinul; brzy jsme se z něho napili.

Ó jaká slasť! Ó nekonečného občerstvení! Odkud byla voda? Na tom nezáleželo. Nalezli jsme vodu, jež, ačkoli byla tepla, přece zadržela naše prchající životy. Pil jsem bez ustání nevěda ni co piju.

Teprve když jsem se řádně občerstvil, zvolal jsem: „Voda je železita!“

„To poslouží výborně našim žaludkům,“ pravil strýc; „mimo to obsahuje i jiné minerální látky. Netřeba nám cestovati do „Spaa“ neb „Elstru“.

„A jak je chutna!“

„To věřím! Voda čerpaná ve hloubi 20000 metrů pod zemí. Má sice inkoustovou příchuť, ale to nečiní ji nepříjemnou. Bjelke připravil nám zvláštní občerstvení! Proto navrhuji, bychom nazvali spásonosný potok po objeviteli!“

„Dobrá!“ zvolal jsem.

Jméno „Jakubův potok“ ihned přijato.

Bjelke se tím nepyšnil. Zotaviv se poněkud usedl s obvyklou klidností do koutka.

„Což necháme vodu utéci?“

„Proč to?“ pravil strýc; „zdá se mi, že je pramen nevyčerpatelný.“

„Snad. Naplňme měch i láhve a pokusme se ucpati otvor.“

Rady mé poslechnuto. Bjelke ucpával otvor kousky žuly. Nebylo to snadno, poněvadž si bez účelu popálil ruce. Pokus se nezdařil, poněvadž tlak byl příliš silný.

„Bezpochyby je pramen potoka toho velmi vysoko.“

„Ovšem,“ tvrdil strýc. „Řine-li se proud s výše 32000 stop, je potom tlak 1000 atmosfér. Ale něco mi připadá.“

„Co?“

„Proč ucpáváme otvor?“

„Poněvadž…“

Marně vyhledával jsem důvodu.

„Až láhve vyprázdníme, zdaž je budeme moci zase naplniti?“

„Bezpochyby nikoli.“

„Nuže, nechme vodu téci! Poteče po přirozeném svahu dolů, bude nás občerstvovati a ukazovati nám cestu.“

„Výborná myšlénka!“ zvolal jsem. „Povede-li nás potok, jistěji se podnik zdaří!“

„Ah! Teprve nyní ti to připadá, milý hochu?“ pravil professor usmívaje se.

„Tím lépe. Již to vím určitě.“

„Konečně! Dopřejme si několikahodinného odpočinku!“

Zapomněl jsem úplně, že byla noc. Ukázalo se to, když pohledl jsem na hodiny. Brzy upadli jsme dostatečně posilněni a občerstveni ve hluboký spánek.


  1. Toise, francouzská míra rovnající se šesti stopám pařížským.