Cesta do středu Země/19. Bludnou cestou

Cesta do středu Země Jules Verne
18. Lávovou chodbou	19. Bludnou cestou	20. Nesnáze a strasti

Údaje o textu
Titulek:	19. Bludnou cestou
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 124–130. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

V úterý, dne 30. června v cestě pokračováno.

Šli jsme stále lávovou chodbou, jež se mírně skláněla jako nakloněné chodby, jež vídáme dosud v některých starých domech. Ve 12 hodin 17 minut dostihli jsme Bjelkeho, jenž stanul.

„Ach,“ zvolal strýc, „zde cesta se dělí.“

Ohlédl jsem se. Byli jsme na rozcestí; obě cesty byly hrbolaty, obě nové chodby úzky.

Po které půjdeme?

Strýc naznačil chodbu východní, nechtěje nám dáti na jevo, že je na pochybách. Ostatně bylo by velmi dlouho trvalo, než bychom se byli rozhodli pro tu neb onu cestu, poněvadž ani jedna ni druhá nebyla naznačena nějakou známkou; oddali jsme se tedy náhodě.

Nová chodba byla téměř vodorovna, a velmi nestejně široka. Uprostřed bylo klenutí, jež se podobalo poboční lodi gotického chrámu. Středověcí stavitelé mohli by zde studovati všecky druhy „posvátného slohu“, jež se vytvořily z lomeného oblouku.

O míli dále bylo nám sehnouti hlavy pod stlačenými oblouky románskými; mocné pilíře v základních zdech nesly na sobě klenutí. Pilíře nahrazovaly místy nízké podstavce podobné bobřím chýžím, i bylo nám lézti po čtyrech.

Teplo bylo stále ještě snesitelno. Mimovolně přirovnával jsem nynější teplotu k nekonečně vyššímu stupni tepla, jež zde panovalo, když žhavý proud lávy ze Snaefieldu vychrlený chodbou se valil. Viděl jsem v duchu, jak na některých místech vytryskují plamenné proudy, jak hromadí se v malé prostoře této vřelé páry.

Jen aby starému vulkánovi nezachtělo se zase soptiti!

Strýci jsem nezjevil myšlének svých; nebyl by si řeči mé povšiml. Jedinou jeho myšlénkou bylo: Ku předu! Odhodlanosť a přesvědčení, jež ho neodolatelně k cestě vábilo a vzpružovalo, bylo podivuhodno.

V šest hodin večer nebyli jsme téměř ani znaveni urazivše na jih asi tři míle, do hloubi však sotva půl míle.

Strýc dal znamení k odpočinku. Pojedše téměř mlčky usnuli jsme brzy, nemajíce času ku přemýšlení.

Loží naší byla houně, jíž jsme se obalili. Nebáli jsme se, že nám bude zima, nebo že budeme vyrušeni nějakou návštěvou.

V pouštích afrických a pralesích nového světa zapalují cestovatelé strážné ohně. My byli v úplné samotě a bezpečnosti. Nebáli jsme se ni divochů, ni dravé zvěře.

Druhého dne vydali jsme se občerstveni a svěží na cestu. Půda byla pořád stejna. Útvaru, jenž nás obklopoval, nebylo lze rozeznati, ale chodba se již neskláněla, nýbrž byla úplně vodorovna, ba zdálo se mi jakoby stoupala vzhůru k povrchu zemskému. As o 10. hodině ranní objevilo se to zcela zřejmě. Chůze stávala se únavnou, i bylo nám umírniti krok.

„Nuže, Jindřichu?!“ pravil strýc.

„Nemohu rychleji,“ odvětil jsem.

„Vždyť jdeme teprve tři hodiny, a cesta snadna.“

„Snadna, toho nepopírám, ale unavující.“

„Vždyť jdeme dolů!“

„Vzhůru, prosím.“

„Vzhůru?!“ pravil strýc a pokrčil rameny.

„Před půl hodinou změnil se sklon cesty, a bude-li chodba stále takto stoupati, přijdeme zase na povrch.“

Professor potřásl hlavou nechtěje se snad přesvědčiti. Znova jsem se o tom zmínil, ale nedostalo se mi odpovědi. Uznal jsem, že rozmar jaksi nelibý je příčinou jeho mlčení.

Zatím vzal jsem opět vak na záda a pospíchal za Bjelkem, jenž kráčel přede strýcem. Činil jsem tak proto, bych nezůstal pozadu, a hlavní mou starostí bylo, by mi společníci nezmizeli s očí. Hrozil jsem se myšlénky, že bych mohl zblouditi ve hlubinách tohoto labyrintu.

Ostatně, ačkoli byla cesta vzhůru se táhnoucí únavná, těšil jsem se přece myšlénkou, že vede k povrchu. Jaká to naděje!

Každým krokem rostlo mé potěšení, okříval jsem myšlénkou, že drahou svou Markétku zase spatřím.

K poledni počala se podoba stěn měniti. Za lávový povlak nastoupil kámen obyčejný, od něhož světlo elektrické slaběji se odráželo. Spodek sestával z nakloněných, místy kolmých vrstev. Byli jsme v přechodních vrstvách prahorních a silurských.

„Zřejmo,“ zvolal jsem, „že břidlice, vápenec a pískovec povstaly ve druhém období, když země se tvořila z usazenin vodních. Prahory zmizely. Počínáme si nyní jako Hamburčané, již cestují přes Hannover do Lubeku.“

Leč lépe bych byl učinil, kdybych byl pozorování svého se strýcem nesdělil. Ale mé geologické nadání převýšilo rozvahu, a strýc zaslechl mé výkřiky.

„Co chceš?“ zvolal.

„Vizte!“ pravil jsem ukazuje na střídavé vrstvy pískovcové a vápencové, a prvé sledy břidličnaté půdy.

„Nuže?“

„Jsme v útvaru, v němž se vyskytují prvé sledy živočichův a rostlin.“

„Tak? Myslíš?“

„Ale pohleďte jen, zkoumejte, pozorujte!“

Nutil jsem professora, by posvítil na stěny. Očekával jsem, že vykřikne úžasem. Ale nepromluvil ani slova a šel svou cestou dále.

Rozuměl mi? Souhlasil se mnou z lásky strýcovské neb učenecké? Uznal, že se zmýlil zvoliv východní chodbu, či umínil si dojíti konce jejího?

Vyšli jsme z lávové chodby, nelze tedy cestou touto Snaefieldova ohniska dojíti.

Tázal jsem se sama sebe, nepřičítám-li změně půdy příliš velkého významu. Což se sám mýlím? Jdeme skutečně vrstvami, jež spočívají na žulovém podkladu?

Mám-li pravdu, najdu jistě zbytky prarostlin, a použiju svého nálezu. Tedy se pokusím.

Sotva jsem učinil sto krokův, objevily se zrakům mým nezvratné důkazy. Nemýlil jsem se; neboť v útvaru silurském nalezeno v mořích nad 1500 různých druhů živočichův a rostlin. Nohy mé, jež měly pod sebou dosud jen tvrdou lávu, vkročily náhle na prach ze zbytků lasturových a rostlinných. Na stěnách bylo viděti znatelné otisky mořských chaluh a přesliček. Professor tedy se mýlil, myslil jsem si, ale zamhouřil oči, by omylu svého neviděl, a kráčel dále. —

Svéhlavosť, umíněnosť jeho neměly mezí. Déle jsem se neopanoval. Zvedl jsem úplně zachovalou lasturu, jež byla skrýší živočicha podobného asi nynější stonožce. Potom přistoupiv ke strýci pravil jsem:

„Pohleďte!“

„Nuže, je to vyhynulý nyní rod trilobitů,“ pravil pokojně. „Nic více!“

„Co z toho lze dokázati?“

„Co z toho dokazuješ? Ovšem. Vyšli jsme z vrstev žulových a lávových. Možná, že se mýlím; ale o bludu svém nebudu přesvědčen, dokud nedojdu konce této chodby.“

„Jednáte dobře, milý strýče, a souhlasil bych s vámi, kdyby nehrozilo nám nebezpečí stále větší a děsnější.“

„Jaké?“

„Nouze o vodu!“

„Nuže, rozdělíme se o zbytek rovným dílem!“