Cesta do středu Země/10. Professor Fridrickson

Cesta do středu Země Jules Verne
9. Příchod na Island	10. Professor Fridrickson	11. Jakub Bjelke

Údaje o textu
Titulek:	10. Professor Fridrickson
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 67–73. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Oběd byl již připraven. Professor Lidenbrock jedl s velikou chutí; neboť ze žaludku jeho stala se účinem lodního postu pravá propasť. Oběd byl upraven spíše dánsky než islandsky. Ale hostitel náš jsa spíše Islanďanem nežli Dánem upomínal mne na starověké pohostinství, dle něhož je host takořka pánem hostitelovým.

Při rozprávce řečí islandskou prohodil strýc něco německého a pan Fridrickson opět něco latinského, bych i já poněkud rozuměl. Rozprávěli o vědeckých záhadách, jak se sluší učencům. Ale strýc byl zdrželivým až úzkostlivě, a zrak jeho přikazoval mi při každém slově naprostou mlčelivosť o jeho záměru.

Nejprve dověděl se pan Fridrickson o výsledku strýcova pátrání v knihovně.

„Vaše knihovna,“ pravil strýc, „záleží jen z několika zmrzačených knih a prázdných přihrádek.“

„Jakže?“ zvolal professor Fridrickson. „Máme 8000 svazků, mezi nimiž je mnoho cenných i vzácných spisů psaných staroskandinávskou řečí, a veškery nové spisy, jež nám každého roku posýlají z Kodaně.“

„Kde pak je těch 8000 svazků? Dle mého dobrozdání…“

„Aj, pane Lidenbrocku, obíhají po zemi. Na ledovém ostrově našem čtou velmi rádi. Není prostého venkovana, není rybáře, jenž by neuměl čísti a také nečetl. Myslím, že jsou knihy určeny pro čtenáře, a nikoli, by plesnivěly ve přihrádkách. Tak jdou i naše knihy z ruky do ruky a jsou stále převraceny a pročítány, ba mnohdy obíhají po dva roky mezi lidem než se vrátí zpět.“

„Ale cizinci!…“ pravil strýc poněkud nevrle.

„Co myslíte! Cizinci mají své knihovny doma, a našemu lidu je přede vším třeba potravy duševní. Opakuji: radosť z poučení má každý Islanďan vrozenu. Také založili jsme roku 1816 literární spolek, jenž je nyní v rozkvětu. Cizí učenci považují za česť, jsou-li jeho členy. Vydává spisy pro vychování a poučení našeho lidu, a poskytuje zemi platných služeb. Je-li vám libo, pane Lidenbrocku, státi se dopisujícím členem, bude nám vítáno.“

Strýc, jenž byl členem asi sta vědeckých jednot, přijal nabídnutí páně Fridricksonovo ku velké jeho spokojenosti.

„Nyní mi račte, pane Lidenbrocku, laskavě pověděti o knihách, jež jste mínil nalézti v naší knihovně; mohu vám snad dáti o tom zprávu.“

Pohlédl jsem na strýce; neměl se k odpovědi. To dotklo se přímo jeho záměrův. Ale přece rozhodl se, že bude mluviti.

„Pane Fridricksone, rád bych věděl, máte-li mezi svými starými knihami také spisy Arne Saknussemmovy?“

„Arne Saknussemm!“ zvolal rejkjavický professor. „Myslíte, učence ze 16. století, slavného přírodozpytce, alchymistu a cestovatele?“

„Ano, toho myslím!“

„Ozdobu vědy a literatury islandské?“

.Ovšem.“

„Muže světoznámého?“

„Možná.“

„Muže velikého ducha, genia?“

„Vidím, že ho dobře znáte!“

Strýc naslouchal napjatě chvále svého reka; upřel zraky své na professora Fridricksona.

„Tedy?! Jeho spisy?“

„Spisů jeho nemáme.“

„Jakže? Na Islandě?“

„Není jich na Islandě, aniž kde jinde.“

„A proč?“

„Poněvadž Arne Saknussemm jako kacíř byl pronásledován a spisy jeho roku 1573. v Kodani spáleny.“

„Výborně!“ zvolal strýc k pohoršení professora rejkjavického.

„Jakže?“ ozval se tento.

„Ovšem; vše se mi nyní vysvětluje, odhaluje, všemu rozumím, vše chápu, vím nyní, proč Saknussemm, když spisy jeho byly zatraceny, objevy ducha svého tajil, tajemství svá odíval nesrozumitelným, tajuplným písmem…“

„Jaké tajemství?“ zvolal professor Fridrickson živě.

„Tajemství… jež…“ koktal strýc.

„Máte snad zvláštní listinu?“

„Nikoli, bylo to pouhé přenáhlení.“

„Dobrá,“ pravil professor Fridrickson, jenž byl tak galantní, že na něj nedoléhal pozoruje nesnáze, v jakých uvízl.

„Doufám, že neopustíte ostrova našeho, abyste neprozkoumal mineralogických jeho pokladů.“

„Dojista že ne,“ odpověděl strýc. „Ale přicházím již téměř pozdě, neboť bylo tu již mnoho učencův.“

„Ovšem, pane Lidenbrocku; práce pánův Olaffa i Povelsena provedené na rozkaz královský, studie Trollovy, vědecká výprava pánů Gaimarda i Roberta na francouzské korvettě „La Recherche“^[1] a v poslední době pozorování učenců na lodi „La Reine Hortense“ přispěly velmi k poznání Islandu. Ale věřte mi, že velmi mnoho ještě vám ponechali neprozkoumaného.“

„Myslíte?“ pravil strýc dobromyslně namáhaje se, by zatajil zápal ve svých očích.

„Ovšem. Kolik je zde vrchů, ledovcův a sopek neprozkoumaných a neznámých! Vidíte, bych nešel dále, vrch vystupující na obzoru? Je to Snaefield.“

„Snaefield?“ pravil strýc.

„Znamenitá sopka, jejíž krater zřídka bývá navštěvován.“

„Jest vyhaslý?“

„Po pět set let.“

„Nuže!“ odpověděl strýc, jenž přeložil jednu nohu přes druhou, by nemohl vyskočiti, „mám chuť počíti geologická studia v tomto Seffelu… Fesselu… nebo jak jste jej nazval?“

„Snaefield,“ odpověděl professor Fridrickson.

O tomto hovořeno latinsky. Rozuměl jsem všemu a stěží jsem zachoval vážnost své tváře vida, jak strýc snažil se zatajiti radostnou spokojenosť, jež mu zářila z očí. Stavě se nevinným a prostým vší přetvářky podobal se starému ďáblu.

„Poslechnu vašich slov, pane Fridricksone; pokusíme se vystoupiti na Snaefield a snad také prozkoumati krater.“

„Je mi líto,“ pravil náš hostitel, „že zaměstnání mé nedovoluje mi, bych se vzdálil. Velmi rád bych vás doprovodil.“

„Ó nikoli, nikoli!“ zvolal strýc živě; „nebudeme vás vyrušovati. Srdečné díky, pane Fridricksone! Pomoc muže tak učeného byla by mi sice vítanou, ale povinnosti stavu vašeho…“

Myslím, že hostitel náš, jsa nepodjaté mysli islandské, neměl o velikém podniku strýcově ani zdání.

„Schvaluji velmi, pane Lidenbrocku, že počnete výzkumy své s touto sopkou. Budete tam míti dosti vděčné látky ku svým výzkumům. Ale rcete mi, jak míníte dostati se na půlostrov, na němž vypíná se Snaefield?“

„Přes záliv. Je to nejkratší cesta.“

„Ovšem; ale nyní je to nemožno.“

„Proč?“

„Poněvadž nyní není v celém Rejkjaviku ni jediného člunu.“

„U ďasa!“ zvolal strýc.

„Bude vám cestovati pobřežím. Zajdete si sice, ale cesta je zajímava. Nuže, postarám se vám o průvodce. Mohu vám hned jednoho doporučiti.“

„Je rozumný, opatrný?“

„Ovšem; je to obyvatel poloostrova. Je velmi obratný lovec kajek, s nímž jistě budete spokojen. Mluví zběžně dánsky.“

„Kdy ho uvidím?“

„Zejtra, kdykoli vám libo.“

„Proč ne dnes?“

„Poněvadž přijde teprve zejtra.“

„Tedy zejtra!“ odvětil strýc oddychnuv si.

Tak skončena znamenitá zábava ta, a professor německý děkoval velmi vřele professoru islandskému.

Strýc zvěděl při obědě o důležitých věcech, mimo jiné také o Saknussemmových osudech, o původu tajemné listiny, ba měl i o vůdce postaráno.

---

1. Loď „La Recherche“ vyslal admirál Dupperé roku 1835. pátrat po lodi „Lilloise“, o níž nikdy již nebylo slyšáno.