Cesta do Itálie/Venezia (Benátky)

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Codroipo a Pordenone, Conegliano, Treviso	Venezia (Benátky)	Pádua neb Pádova

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Venezia (Benátky)
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820–1822
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Benátky

Město Mestre Benátky znamenité učinily. Na průtocích stojí loďky k převozu ve velikém množství, a plavbu aby do Benátek zpříjemnili, všelikou pohodlnost v nich nalezáme. Za pět čtvrti hodin již jsem Benátky spatřil, kteréž se přede mnou v půlměsíci v moři šířily. Pohled od této strany však veliké podivení ze srdce neloudí, poněvadž roztrhanými; bezokennými domy neb papírem a hadry zalepenými se plaví. V chvílce však jináč jsem smejšlel, přijda do hlavního kanálu, a vida dvěma řady na sto nádherně stavených paláců a lodě všelikých druhů a národů, nad slávou tou jsem se zaradoval. Nejvyšší a nejprostrannější, z jednoho směle ve výšce se klenoucího oblouka pozůstávající most, jenž přes hlavní kanál čili prolevu vede, sluje Ponte Rialto. Krása ho neozdobuje, ale tím více pro stavitele pozorování hoden jest.

Mezi jinými hrdými paláci tohoto pořadí nalezá se taknazvaný Germánský dům. — Vystoupiv z kondoletky (lodky), zašel jsem mezi ulice zdejší, které tak uzké jsou, že dva muži jeden druhému vyhnouti se nemohou. Puch nezdravý ucitiv, jenž v těch lidoplných užinách se zdržuje, a smrad nesnesitelný, jenž se z prolevy vytáčí, jiné myšlénky o kráse města jsem nabyl.

Republika benátská byla ještě nedávno nejstarším občanstvem v Evropě. Ten samý národ, vždy nepodmaněný a svobodný, co divadlo revolucí celosvětské pozoroval: smutné zápasení s smrtí a dokonání římského císařství, narození západní říše po podrobení Galů Klodovíkem, povýšení a zahlazení Ostrogótů ve Vlaších, Visigótů v Hispánii, Lombardů, jenž následovali po oněch, početí císařství kalifského a Saracénů, jenž vypudili tyto, přečkala. Dlouho spojená s byzantskými císaři, brzy jim přispěla, brzy se jim protivila, vítězné znamení z hlavního města jejich vyzdvihla, o krajiny jejich se sdělila a ke svému titulu ony panovníky čtvrtého a půl dílu římského císařství připojila. — Dočkala mizení tohoto císařství, a kterak na zříceninách jeho muselmanové ukrutní se pozdvihli; spatřila mocnářství francké se sesouti a sama neotřesená, hrdá tato republika pozorovala království a národy, kteříž ji předcházeli, zacházeti: a teprv po mnohých ostatních i ona klesla.

Přirozené vlastnosti krajiny benátské byly příčinou té dávné nepoddanosti Venecie: Zátoka Adriatského moře přijímá všecky vody, jenž se ze spádu poledních Alp valejí, až na Pó. Výlev polednější z těchto řek jest od výlevů západnějších 30 hodin vzdálen; a mezi tím vpívá moře řeku Eč, Brentu, Piavu, Livenzu, Tagliamento a veliký počet jiných, nepatrnějších řečic. Každá z nich bere v deštivých časích nesmírné stržiny splavu s sebou, následovně onen díl moře, který tyto přivaliny do se bére, od času k času vždy více svou kotlinu těmi látkami plní, se mělčí a mořem býti přestává. — Taková asi na třicet hodin od břehu k moři se rozšiřující mělčina jmenuje se laguna. Tato laguna, naplněná bahnem a písečninami, přikrytá dvěma nebo třemi střevíci vody, kudy jen nejlehčí loďky se hnáti mohou, jest proražena kanály, jež si bezpochyby do moře se ženoucí řeky samy prodělaly; však později lidskýma rukama z ohledu prospěšného obchodu se pravidelně opravily a zachovaly. — Tito kanálové otvírají cestu velikým korábům a poskytují místo k bezpečnému zakotvení. Moře, jenž své vlny o břehy láme, ostrovové dlouzí a uzcí, jenž lemují lagunu, v těchto užinách tíší; větrové tam, kde hlubin není, lítě ho převalovati nemohou. Nicméně tito křiví, propletení kanálové tvořejí neprůchodný labyrint čili bludiště pro marináře, jichž dlouhá zkušenost posud jejich běhům nepoučila. — — — Na sta ostrůvků, jenž k poledni od Chiozzii ku výlevu Poa a Eče běžejí, bez přetržení až ku Grado se roztahují. Jedny jsou jen odděleny kanály uzkými, jako oni jsou, na kterých Venecia stojí, druhé panují nad lagunou od místa k místu, jako tvrze, k protivení se outoku od pevné země. Tyto ostrůvky nejsou vzdělání velkého schopny; však ale lovu, plavbě a obchodu velmi příležité, poněvadž jejich obyvatelé s lehkými lodicemi ke všem lombardským městům se blížiti a s všemi přístavy Istrie, Dalmácie a Románie, kdež po všecky časy industrie panovala, obchod vésti mohou. Benátští ostrovové, jsou dále tak jistí jako příhodní, ohražení proti loupežníkům mořským, jako proti vojsku podmanitnému; nemůže se na ně ani od mořské, ani od strany pevné outok učiniti, a následovně jediné zradou svých vlastních obyvatelů vzati býti mohou. Filiasi dokázal, že od dávných časů národ, jenž obýval v krajině benátské, nejen na pevné zemi, nýbrž také na ostrovích roztroušených v okolí jejím přebýval, a odtud jméno Venezia prima et secunda povstálo. Za časů Pelasgů a Etrurských (Etrusci) první Benátčané živi byli v okolině ourodné a rozmanité, zabývajíce se rolníctvím; druzí jsouce posazeni uprostřed průtoklin, na výlevách řek, a tak téměř na skok od ostrovů řeckých, oddali se plavbě a obchodu. Jedni i druzí Římanům se poddali krátce před druhou punickou válkou.

Za panování císařů první Venecia vícekrát svým neštěstím pověsti v letopisích došla; bohatá, ourodná a lidnatá mnoho podnětů slávy žádostivým k půtkám strašným v měšťanských válkách poskytovala. Táž krajina zavírala Itálii od té strany, kudy by národové germánští, scytští a slovenští byli do říše vraziti mohli. Po oslábnutí mocné říše římské pokaždé, když předhráze dunajské přemoženy byly, barbarové nemeškali na Benátky se shrnouti a zloupením je zpustiti. Krajina mořská se zaměstnávala lovem, solnicemi a obchodem. Římané Benátčany pozorovali jako národ nepatrný, ve tmách je a v pokoji nechali, žádná loupež, žádná záhuba, žádná zpustlost jich nedošla. — Tato tma zajisté prospěšnější Benátčanům byla než smutné osvícení Paduánů a Veronézů; přišli časové, kde obyvatelé těchto někdy mnohomocných měst, ale zesláblých, opuštěných později bez obrany proti zpuštění, trpce uznati musili, jak krutý jejich osud jest u přirovnání se k ostrovanům osamělým, obchodu oddaným. Národové skotovodní čili nomádští, kteříž přepadli Itálii, při dobývání takovou ukrutnost tropili, která každé pomyšlení převýšuje. Zdálo se, že na své bohaté loupeži nepřestali a že si umínili tučné a ourodné ty kraje v pouště takové proměniti, jakými onyno jsou, z kterých se sem přivalili. Oheň jejich strávil dědiny a města; zhouba mužstva, žen, dětí potřela potomstvo. — Tato Venecie byla za času krále hunského Attily, kterýž v okolí Adriatského moře léta 452 strach a hrůzu mezi obyvateli rozšiřoval, založena, kdež bázní překvapený okolní lid z přední Venecie na ostrovy před ukrutností tohoto tyrana utíkal a si prozatím sem tam obydlí rozbil, posléz však k spaleništím a pouštím vrátit se chuti neměl.

Samotní rolníci, jsouce puzeni láskou k polím, k zahradám a dolinám, kdež zrozeni byli, a nevyhnutelnými potřebami svých rodin jsouce donuceni, vrátili se svou otcovskou půdu vzdělávat. Mohovití však a zemané, oni, kteříž si bohatstvím svým na ostrovích tuž pohodlnost zjednati mohli, které na pevné zemi užívali, pro jistotu spojenou s pohodlností nové to outočiště tím méně opustili, čím více noví divochové pevné Venecii pleněním hroziti počínali. Jejich výnosy někdejší ovšein tím trpěly; nicméně příkladem svých sousedů brzy ztrátu obchodem a plavbou dosazovati se naučili. Tím to bylo, že i za našich časů zemanstvo, jsouc na mizině, obchodu se oddávalo, kterého se jindy uchopit stydělo. Záhuba krajin obchod tím potřebnější a výnosnější činila. Ostrovní Benátčané musili dvojnásobně se přičinit, aby prostředky k novému vystavění příbytků svých válkou nešťastných sousedů zaopatřili a nevyhnutelně potřebné špíže k zachování života až k budoucím žněm přivezli; a tak, an všecko plavbou, obchodem, industrií zanepráždněno bylo, brzy nový národ uprostřed vod spojením prvních Benátčanů s druhými založen byl. Zde městečko Rialto tak zlidnatělo, že v město veliké vzrostlo, kteréž potomní časové na tak vysoký stupeň slávy vynesli, a odkud pak celá republika jméno Venecie dostala. Brzy nynější palác knížecí na náměstí se vynesl a asi dvacet let později kupcové tělo svatého Marka z Alexandrie sem přivezevše, patronem svým ho učinili. Jeho lev brzy na penězích se vyrážel a na praporcích vojska se skvěl.

Zpočátku 400 let konzulové a tribuni lid spravovali, které jim dříve Pádua dávala, dále však tato nová republika dílem římského císařství se učinila, které však vpády ukrutnými divokých národů od času k času tak zesláblo, že žádné své krajině více dostatečné k obraně pomoci dáti nemohlo, čímž Venecie více a více j ho ří mské ze sebe shazovala. Pak vévodové neb dóžové ní vládli. Roku 1172 bylo ustanoveno deset zemanů, kteří s vévodou váhorovnost drželi. Přeplavováním křížovníků přes moře Benátčané k zboží Východní Indie, kteréž toho času do Konštantinopole, Menší Asie, Sýrie a Egypta přicházelo, cestu si proklestili. Obchod s pepřem, katůnem, s arabským, egyptským a etiopským zbožím, vlastní jejich dílny hedbávné, soukenné a zrcadlné zásobenost velice pozdvihly. Později i dobytím znamenitějších měst na březích dalmatských a přivlastněním si v příležitosti dělení řeckého císařství roku 1204 na zemi a ostrovích znamenitých dílů krajinu svou velice rozšířili. Závist štěstí ve čtrnáctém století mezi Republikou genueskou a Venecií dlouhou válku ztropila, která však přednost benátské moci na moři dokázala. Benátčané uměli silou svou na pevné zemi i za Adriatským mořem se rozšířiti: Pádovu, Veronu, Vicenzu, Friul, díl Histrie^[1], Dalmácii a všelicos v Archipelagu si přiosobili.

V patnáctém století Venecie na nejvyšší stupeň štěstí a moci vystoupila a v slávě národy téměř všecky předčila. Její praporcové váli v dáleninách oceánu východního a západního; čítala 300 válečních lodí, 90 000 mužů vojska, 17 000 marinářů, přes tisíc kupeckých korábů. Uškodilo však Benátčanům dílem záští, dílem tyranství jejich správců a vzdělání jiných národů, kteří později pohodlnou cestu okolo předhoří Dobré naděje do Indie a Chýny našli a se tak obchodem, který prve Benátčané s východem samojediní vedli a z Červeného moře do Evropy přiváželi, sdělili.

Vláda benátská největší důležitost každého času na rozšíření panství svého zakládala. Nejen Lombardové, kde možné, se tiskli a menšili, nýbrž přednost, kterou na nejvyšší stupeň vystoupilý obchod před jinými národy Benátčanům působil, v celé Itálii platnou činili. V té zemi však, kde každý zeman samovládcem a každý měšťan otrokem byl, obyvatelé u vzdělanosti ducha, u vědomostech a umách vždy za svými sousedy státi musili, poněvadž jho nesnesitelné zemanské pejchy a převýšenosti měšťana v každém předsevzetí dusilo, kterýž jen k oslavení svého zemana živ byl. Osoby vznešené s ničím jiným se neobíraly leč s velebováním a rozšiřováním svých panství, a zatím, když ostatní města u vzdělávání umění a o rozšiřování vědomostí téměř o závod pracovala, Benátčané jejich práce draze platili, v Benátkách nádherně tisknouti dávali, slavným básnířům písma zlatem měnili a dosti jim na tom bylo, literní znamenitosti na univerzitě florentinské neb mediolánské narozené z Venecie do světa vysílati.

Město na 72 ostrovích stojí, které téměř pěti sty mosty spojeny jsou. Pod nimi množství loděk se žene, které všecky černě obarvené neb černým suknem potažené, ba i vnitř černě vylíčené jsou. První na ně pohlednutí podivně cizího jímá; když jim pak maličko zvykl, a vstoupě do nich, pohodlnosti příjemné zažil, brzy se mu ta smutná barva líbí. Z obou stran každé takové kondole jsou okna sklená aneb klopicí okeničky. Jeden plavec vede zpředu, druhý vesluje zádu; i umějí velmi schopně průtokami, které se nepravidelně sem tam křivějí, se obraceti. — Těmi kanály zvláště v letě velmi příjemně se neplave, poněvadž šlubaniny a oškrabky, šlupky a všelikou nečistotu okny do těch příkopů vylívají, což veliký smrad působí a oči uráží; ale co jest dělati? Zvlášť cizí není s to, aby se ouzkými a zkřivenými uličkami dále dostal, bloudí od jednoho mostu na druhý, a jména ulic k ukrácení cesty, kterouž dvojnásobně konati musí, nic mu nespomáhají. Náměstí, kteréž právě v Evropě nejkrásnějším se nazvati může, jest náměstí svatého Marka, kteréž podlouhlý čtyrhraník tvoří, na jedné straně trochu zoužený. Na šírším konci stojí chrám svatého Marka a naproti němu nový císařský zámek; vlevo a vpravo běžejí stejně a slavně stavení palácové, jenž se Prokurácie nazývají a kde před časy devět prokurátorů, kteříž dóžete volili, přebývalo.

Kdo z stísněných se vytoče ulic, mezi puchem a hemžícím se lidem na tuto rovinu přijde, v čarodějný zámek posazen býti se zdá, neb jistě obraz tvorné mysli, jenž vzdálenému již vznešeně v duchu malován byl, při pohledu na rovinu svatého Marka v stínu se tratí. Po dlažbě z čtverhranných širokých kamenů množství lidí sem tam se prochází. Loubí kolem dokola v deštivém času ty schůzky a procházky nepřetržené činí, kteréž večer, nádherně svícemi a zrcadly zkrášlené, velmi příjemné podívání tvoří. Aby se cizí tím neobyčejněji překvapil, třeba mu večer na toto přijíti náměstí, poněvadž ve dne jen zaháleči a větším dílem lid nižšího stavu, a téměř žádných ženských tady nevidíme. Ženské ve dne spějí nebo v chladě se strojí aneb v kondolích roztroušené po kanálích jezdí. Nejen zde, ale i v celé Itálii večer staré a mladé ven z domů loudí; což za dne zřídka se stává, čehož horkost povětří hlavní příčinou jest. I zajisté vedro den velmi nepříjemní; ale tím více noc, zvlášť večer rozmilý chládek z kolébajících se vln mořských věje. Soumrakem na náměstí svatého Marka celý krásný a mladý svět, staří, páni, měšťané, kněží, žebráci bloudí a ta příjemná lidomatenice tím pěkněji do oka vpadá, čím více kafírny pod loubím osvíceny jsou. Před kafírnami stojí množství stolic, kde si procházející odpočívají a ledoví, studenou vodu, citronádu a jiné občerstvení berou. I vyššího stavu lidé neoslýchají se do pěkných těch kafíren vcházet, což jim tím příjemněji chvíli krátí, čím méně jízdou se baviti mohou. Město tím tratí nečistotu, kterouž noc zakrývá. V postranních ulicích večerem jest velmi smutno a jsou osamělé; jen sem tam lampy temně je osvěcují.

Slavná věž svatého Marka, která 330 střevíců vysoká býti má, kazí dílem pravidelnost čtverhraníka a na jiném místě lépe by stála. Vstup na ni tak jest příhodný, že s koněm až navrch se vyjeti může. Z této vysoké, pěkné věže, zvlášť kdo ponejprv moře spatřuje, zajisté výhled neobyčejné krásy ho kouzlí. Na západ nesčfslný počet domů s kostely a věžemi; ku poledni po vodě plouti se zdající, po modré hladině roztroušené tvrze, lodí kupecké, a tisíc kondolí v přístavu; na východ ono slavné, pěnící, hučící, v dálce s nebem se pojící Adriatické moře zajisté vznešený cit v prsou působí. — Chrám svatého Marka s svými pěti olovem pobitými báněmi zajisté podívání jest hoden. Jest v velikém, hrdém, ale nemilém slohu stavěn, čímž se staří Benátčané zvláště vyznamenávali; stavení od nich vyvedená, mimo nesmírné velikosti a nádhernosti, ještě výraz původní nésti musila. Zevnitřní postava chrámu vážnost budí, která tím výše vystupuje, čím hloubě se do vnitřku vstoupí. Jeho věk, smělé klenutí a mozajíkem vykládané stěny počátné časy vnově okřívajících těchto umění dokazují.

Co se podlahy dotýče, strakatě mramorem dlážena, ale nížením se půdy všude nestejná jest; jakási ale pravidelná nestejnost se na ní znamená. Když jsem se kostelníka na příčinu té se bořící podlahy ptal, odpověděl, že nikoli se neboří, nýbrž že schválně tak zhotovena jest a že ta nerovnost kolébající se vlny mořské představovati má. — Oni z korintského kovu od Lysippa^[2] lití pozlacení hřebci, kteříž od Francouzů do Paříže zavezeni, po skončené válce 1814 však zase zpět přiveženi byli, podivení zasluhují. V třináctém stoletf pod správou dóžete Dandalo^[3]. pomocí Franků z Konštantinopole do Benátek přiveženi byli. Do Konštantinopole je císař Konštantýn Veliký z Říma přivézti dal; a ti prve Neronův, později Trajánův vítězný oblouk oslavovali. Téměř každý zde vnitř chrámu i vně stojící sloup, socha neb jiný k okrase určený předmět má svůj vlastní význam.

Ale ach, jaké jsem mučení od žebráků zde na síňci chrámu sedících vystál! A to tím více, an vidouce mne po chrámě zevlovat, za cizince mne poznali; kam jsem se hnul, jako vosy za mnou se hrnuli a strašným Misererem uši mi plnili. Ošklivý pohled na jejich neduhy, obežrané hlavy, bolavé nosy, uši, špinavé ruce a hadry, kterýmiž se přiodívají, nedají se lehce vyjádřiti.

Vedle tohoto chrámu stojí na rovině Broglio nazvané, po kteréž se k přístavu jde, palác, v kterémž někdy doge (dóže), nejvyšší hlava Benátčanů, přebýval. Takový dóže byl volen, a dávala se mu knížecí pocta, neb vždy v radě Serenita se nazýval, měl první stolici v soudnici, na které se od jiných rádních svým šarlatovým pláštěm a jakousi červenou aksamitovou čepicí rozeznával. Kterému Benátčanu se ta čest buď štěstím, nebo přízní stala, že za dóže vyvolen byl, musil ten ouřad přijíti, a třeba nejvyšší rada ho shodit mohla, poděkovati se nesměl. Synové jeho a bratří, dokud byl živ, k žádným vysokým ouřadům připuštěni aneb za vyslance určeni nebyli. O něm se pravilo:

V šarlatu dóže panuje,
V radě jest mocný pán.
V městě co vězeň obcuje,
za městem není znán.

Poněvadž se mu knížecí ucta jen tenkrát dávala, když v šarlatovém se okázal plášti, sám o sobě žádného souditi a odsouditi nemohl, toliko v radě, kdež na prvním místě seděl a první hlas měl. Z města bez dovolení nejvyšší rady odstraniti se nesměl a za městem s ním jen jako s jiným měštěnínem se nakládalo. Na den Vstoupení Páně vyploul dóže vždy v lodí velmi skvostné, jenž se Bucentauro nazývá, i provázelo ho šest senátorů, kteříž s ním sedmým signoria slouli, a všickni cizí vyslancové na moře, kteréž bezpočetné množství lodiček krylo. Tu házel zlatý prsten do hlubiny a pravil: „Desponsamus te, mare, in signum veri perpetuique dominii.“ (S tebou se, moře, zasnubuji, na znamení pravého a věčného panování.) Již od panování dóžete Ziani roku 1177, kterýž nad císařem Fridrichem Barbarossa zvítězil, před kterýmž papež Alexandr III. do Benátek utekl, ten obyčej se zachovával: na den Vstoupení Páně držel Ziani svůj vítězný vchod s Ottonem, zajatým Fridrichovým synem, do Benátek. Papež přišel dóžeti až na břeh naproti, dal mu svůj prsten a velel mu do moře ho vhodit, které jemu a po něm následujícím dóžatům, jako žena muži, poddáno býti mělo.

Za výnosy dóžecí, jenž se asi na 15 000 benátských dukátů (dukát po 1 zl. 36 kr.) vztahovaly, musil pět hostin v roce dávat, na něž vyslancové všech cizích dvorů pozváni byli. Mimotoho měl ještě jakési příhodué výnosy a směl všecky ouřady v svém palácu prodávat. Po smrti tělo jeho tři dni v palácu na odiv vystaveno bylo, an zatím inkvizitorové jeho skončenou správu vyšetřovali. Byl-li dlužen, veřejně se oznamovalo, aby se věřitelové hlásili. Jestli bezpraví se mu dokázalo, příbuzní jeho peněžitému trestu podrobeni byli a dluhy jeho zaplatit musili.

Palác dóžete žádné jiné ceny nemá, než že velikostí svou, věkem a způsobem gotickým jakousi vážnost působí. V jeho prostranných síních výborné obrazy nejschopnějších malířů ze školy benátské, jako Tiziana, Veronese, Tintoretto, Bassano, Palma aj., se nalezají. Střecha paláce jest olovem kryta, pod kteroužto strašní žalářové se nacházejí a kdež palčivostf slunečního ohně, který o tyto olověné lité krytby se opírá, mnoho lidí zaživa se upeklo. — Bývaly někdy v chodbách paláce lví hlavy z mramoru, jimž do otevřených tlam žaloby písemné se házely. Od těch skladů inkvizitorové klíče měli; čímž mnohokrát záštím, závistí a ctižádostí nespravedlnost do nebe volající se konala. Z druhé strany paláce stojí tmavé, černé, hrůzu budící stavení, v kterémž zločinci a přestupníci na trest čekají. Naproti palácu dóžete stojí penězobitna a knihárna, ku kteréž Petrarca první založil základ. Mimo jejího pěkného stavení cizí z Germánie příchozí nic znamenitého zde nenaleznou. Zbrojnice (Arzenál), v kteréž někdy pro 60 000 mužů pěších a pro 20 000 jezdců zbraň složena byla, kdež nejméně 20 válečných, 8 fregát a mnoho menších lodí stálo a kdež nejméně 3000 osob každodenně pracovalo, nyní prázdna jest, což to nesmírně veliké stavení strašným tichem plní. Před několika lety byly tam nejlepší austrie, jež mlsné huby za daleko větší a chutnější, než jsou středomořské, vyhlásily. Tento arzenál tím více se vyznamenává, čím příhodněji pod střechou jeho lodí válečné každého druhu se stavěti mohou, a kde dříví v suchu dobře se chová, když jiné, ve vodě stojící, pomalu schází.

Ač se nyní v zbrojnici na dělách, kotvicích, ručnicích a všech válečních strojích pracuje, přece kdo z Vídně přichází a v tamním byl zbrojním domě, zde nic výbornějšího nenajde. Hrstka ta dělníků v tom nesmírně velikém stavení smutno plodí.

Ona chodba po břehu mořském od paláce dóžecího až k Rio ďArsenale jest pěkná a veselá procházka, kde chumelení živé spatřiti jest; lodí, loďky, kondoletky, člůny, kocábky křížejí se sem a tam. Na druhém konci ryby se rozličné u velikém množství prodávají; tu se ale veliký puch zdržuje. Zahrada, kterouž Napoleon zde v městě založil, na pěkném stojí místě a časem, až stromové a houštiny vzrostou, zajisté městu pěknou a příjemnou procházku, kteréž Benátčané nikdý neužívali, poskytne. Nicméně, že již ode všech předešlých časů pohledu na své domovní zdi a na hladinu moře uvykli, nezdá se, že za vštipení takové pěkné zahrady pro obecné dobré vděční jsou. Každou hodinu ve dne i večír pod mladými koši lípovými zde jsem se chladil a výhledem odtud krásným bavil, ale nikdý domácích zde nenalezl a patrně se přesvědčil, že ty osoby, kterých několik tady bloudilo, všecky cizí byly. Kdo by však háj navštěvoval? — Žebrák sem nesmí, měštěnín obchod za dne vede a panstvo spí. Podvečer však náměstí svatého Marka mnohem větší a příjemnější vyražení než malá, teprv vzrůstající zahrada přináší.

Na těchto veřejných místech všecko se mezi sebou chumelí, obzvlášť na rovině Broglio. Tu zpěváci o Rinaldovi a jiných velkých loupežnících zpívají; tam vypravují pohádky a strašné příhody, onde jsou karbaníci, tam proroci a hádači, skákači, šprýmovníci, olejkáři a mnoho jiných, jenž na všecken způsob se přičíňují, aby peníze obecnému lidu z kapsy vyloudili.

Vlach umí velmi dobře všecko v peníze obraceti a ví, jak zboží na oko vylíčiti. Tak nejen s drahým jednají zbožím, nýbrž i všecky jiné maličkosti spořádáním a zkrášlením všelikým prodajnější činějí. Z ovoce, zelených věcí oltáře a jiné symetrické figury stavějí, ba i sýr, chléb, slaniny, svíčky, mýdlo, a co jen k prodeji, ozdobně se vystavuje a tím sklad se líčí. Potrava pro město všecka z kraje se přiváží a zrána milé to podívání na loďky, jenž od Pádovy a Mestre na trh plují. Tu zelí, tam zemčata, onde ovoce, jinde obilí, mouka, ořechy. Na jedné lodce to kdákodá, na druhé štěbetá, na třetí mečí, na čtvrté bučí. — Čistá, zdravá, studená voda k pití městu však chybí a větším dílem s vínem se pije. — Pro veřejné vyražení, jak jsem již oznámil, první místo jest náměstí svatého Marka, pak divadlo di Fenice, kteréž zde největší, pěkně stavené a ozdobné jest, po něm nejznamenitější jest S. Benedetto. — V divadlech celý krásný mladý benátský svět se spatří.

Dívek veřejných se zde veliké množství zdržuje, z nich větší díl bídný vede život. Ve dne jsou zalezlé v domích a děrách, zvečera jako sovy vylezají a na okna, kamž sedají, aby od okolojdoucích spatřeny byly, svíce staví.

Zde i nyní mnoho pěkného zboží se nachází, které zvlášť v ulici, kteráž se Merceria nazývá, a večír, kdež skladové jasně osvíceni jsou, do očí vpadá. Zlata a stříbra čistě vypracovaného a drahých kamenů mnoho se tu prodává.

Benátčané se mi mezi jinými Vlachy nejvíce líbějí. Pěkného bývají větším dílem vzrůstu. Přívětivost, kterou mezi sebou a cizími zachovávají, příjemnými je činí. Děvčata jsou sice bledá, ale nad sníh bílá a černé oči jejich v Germánii nadarmo hledáme.

Milovníci architektury zde s potěšením kostely S. Georgio Maggiore, S. Pietro di Castello, S. Francesco della Vigna, SS. Giovanni e Paolo, Maria Formosa, Redentore, La Salute, Simeon Piccolo, Scalzi, Eustachio, Salvatore, Maria della Charita, Lucia a jiné navštěvují a pohledem na paláce Tiepolo, Grimani, Balbi, Cornaro, Deifino, Pesaro, Rezzonico, Longhena a nemalý počet jiných se baví. V klášteřích a sem tam v palácích, zvlášť v Barbarigo, kde veliký díl práce Tiziana se chová, mnoho malířských návzorů najdeme.

Mezi okolními ostrovy jsou znamenitější: Malamocco, někdejší rezidencí dóžecí, jest lidnatý a má dva lazarety, Torcello, Murano, Mazzorbo a Burano ležejí půlnočnovýchodně. Murano nese dílnu na kříšťál.

Mimo obchodu s zlatým a drahokamenným zbožím pracují Benátčané v hedbavných dílnách, mají voskobělidla a cukrovny.

Vzhledem řezby jsou znamenitá díla Canovy, jehož sláva již vůbec dávno se rozhlásila, veliké vážnosti a navštívení hodna.

---

1. Histrie (Histria, Histerreich, Istria, Istrien) jest krajinka půlnočnovýchodní Itálie, jenž se v zátoce Benátské v způsobě půlostrova srpí. Mezí s Gránskem, Friulem a Charvátskem. Provátá zdravým povětřím, přináší hojnost vína, oleje, sena, medu, obilí, dříví k stavění korábů, ryb a mramoru. Venkovští obyvatelé jsou Slované, měšťané však vlasky mluví. Za starých časů přináležela Istrie k Ilýrii, od císaře Augusta a Tiberia však k Itálii přivtělena byla; nyní celá Istrie k Rakousům přináleží a jest zg kvadrátních mil veliká. Dragogna, Dugoberdo, Draga a Arsa (řeky), které na výlevích zátoky tvoří, ji proplývají. — Obyvatelů na 90 000 se počítá, kteří však v zlé pověsti stojí, a zvlášť obecný lid z loupeže a vražednictví se viní. V celé krajině se počítá 6 měst, 12 městeček a 470 dědin.
2. Lysippus, dříve kotlář, po čase však vyhlášený řezbář řecký, živ byl okolo léta 330 před narozením Páně v Sicyonu.
   Sicyon bylo hlavní město jakési rovně tak nazvané skrovné krajiny v Peloponézu, které dříve než toto jméno od jednoho ze svých králů obdrželo, Aegiale a Makone sloulo. Nedaleko Korintu, od moře půl míle, přístavem, tvrzí a mnohým pravidelním stavením ještě za času císaře Adriána a Karakally znamemté, v příjemném stálo položení. V slavné malířské a řezbářské zdejší škole mnohý znamenitý umělec se vzdělal. Přívětivá, na olej, víno a obilí ourodná krajinka toho jména mezila půlnočně s zátokou Korintskou, západně s Achájí, s Arkádií poledně a s Korintem východně.
   Spoluvěký Alexandr Veliký si ho tak velice vážil, že jen ruka Lysippova (tak jako Apellova jej malovati) v kov líti směla. Ve svých prácích Lisippus přirozenosti (kterou malíř Eupompus, když se ho tázal, kterého mistra následovati má, za vzor mu představil) schopně se blížiti uměl. Všeliké osoby vyobrazující sochy daleko ozdobněji než jeho předchůdce vyváděl, a vyhnuv se všemu rohovatému a ostrému, dával oudům zkulatělost a ohýbnost; těla jeho byla švihlejšího vzrůstu s skrovnějšími hlavami polétávajících přirozenějších vlasů; ba i nejmenší dílky s největší pečlivostí pracoval. Zhotovil-li čeho v mramoru, neví se; počet kovných jeho výtvorů však Plinius na 610 udává. Znamenité mezi nimi jsou: 1. Jeden v lázni se třící. Tato socha, do Říma přinešená od Marka Agrippy, na vchod jeho lázně postavena byla. 2. Více obrazů Alexandrových, kde toto kníže od dětinství v rozličných případnostech představil. Jednu z takových soch Nero pozlatit dal. 3. Kupa satyrů, která se v Aténách nalezala. 4. Alexandr s svými přáteli, které sochy osobám velice podobny byly. Rytířské tyto sochy snad průvodce Alexandrovy vypodobňovaly, kteříž s králem v bitvě na řece Granikus padli. Lysipp je vypodobnil a v prostřed jich krále Alexandra postavil. 5. Socha velikánská Jupiterova v Tarentu; váhorovnost této sochy s takovou dokonalostí uhodl, že ní jedna ruka pohybovala, a přece nejsilnějším větrem poražena býti nemohla. Lysippus říkával, že lidi tak, jak se mu býti zdají, vypodobňuje, a jeho předchůdcové že je představovali tak, jak byli.
3. Dóže nebo vévoda Dandalo velice se dobývání Konštantinopole roku 1203 zoučastnil a jako občan a rek výtečným se učinil.