Cesta do Itálie/Tarvis a Pontafel

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cesta do Itálie
Podtitulek: Tarvis a Pontafel
Autor: Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: 1820–1822
Licence: PD old 70

Hory zatím vždy více čím dále rovinu oužejí a výše strmějí. Spody oboustranných vrchů zahradě se rovnají a ořešiny zvlášť zhusta zde rostou.

Dnes jsem mezi Vindy putoval a všemožně se přičinil s nimi slovensky mluviti, ale mnoho jsme si nerozuměli. Vrch Manhart, jenž zdaleka již oči mé na se táhl, odtud se mi nejblíže býti zdál; bez dlouhých tedy rozpaků s provodníkem na cestu k němu jsem se vydal. Čtyry plné hodiny bloudili jsme hornatými lesy, háji a houštěmi, takže můj nebohý stoupenec, kterýž dva nemalé hrby, čtyry volata rozdílných výtvorů, nesmírnou hlavu s rozplesklým nosem a šmatlavé nohy měl, strašně za mnou sypil. Po vylití mnoho potu, když jsme naspod hory přišli, ležel snih v roklích kolem tak hluboko ještě, že půlšesta lokte uříznuté březové bidlo dna nedosáhlo. Chtěl jsem přes závěje; ale Ezop pro všecky svaté volal, abych se tam nespouštěl, a pravil, že ač jindy přes ty rokle na skálu přejíti možné, nyní tím nebezpečnější býti může, poněvadž spodem voda stojí a proboření se život by státi mohlo. Přes to ale přese všecko na polední straně, opřev se o bidlo, na slitinu jsem se vymrštil, a z vrchole skalné uhlídav nevyslovitelnou krásu, za svou chůzi jsem odplacen byl. Hory zde největší výšky dosahují, skála se nad skalou věží a až k oblaku špičaté, sněhem poprášené vrchole dosahují.

Městečko Pontafel tak jest zoužené, že se zdá na konci světa býti, a nedočkavě východ odtud se hledá. Zatím kvečeru jiné vznešené blíží se okamžení. Od východu nebe se strašně tmí a mrakové sinaví se přes hory ženou. Ve čtvrthodině obezor celý zčernalým jest přetažen modrem. Již na cestě bravové mi nečas předpovídali. Tam pod jedním překlopem pastucha známý s svým stádem, před hodinou již rozvina svou houni, skrejš pod skalou před bouří si vyhledal. Ovce jeho již tam stály, hlavu do hlavy strkajíce, nečas předpovídaly; mladí kozlíci však k nohoum chlapcovým si léhali, jako by tím bezpečnější byli. Zatím bučí hrom po výsosti a strašnému volání jeho odpovídají skály. Tu lijavec se leje a v hučení hrozném kroupy se sypou. Z hor diví potokové ku spádům se ženou a řečici již k proudu nadmuli. — Zde jest bouře daleko strašnější, daleko vznešenější než na rovinách. — Zvony hučejí, posvěcené zvonky malé, kam se obrátí, všude kolem domů cinkají; blesk na nebi a lidé na zemi se kříží. — — Zlí duchové že s mraky se přivalují, zdejší obecní lid pevně věří i myslí, že jejich strašlivý příchod posvěcenými věcmi odvrátí. Je-li zvoník na poli vzdáleném neb na horách neb v lese a není-li s to, aby se čerstvěji než bouře, na křídlech vichřice letící, domů vrátil, počnou ženy z obce, chlapci, a kdo dřív přijde, zvoniti. Jinák musí kostelník všemi zvony, i těmi nejskrovnějšími, v kostele sezvánět, sice by zanedbáním toho u sousedů v velikou nenávist padl.

V některých dolích střílejí do mračen, a tím zlé duchy odtamtud zahnati mínějí. Protož také ručnice svěcená v takové příležitosti daleko od neposvěcených stojí a moudří, ctihodní farářové vším přičiněním nebyli s to, aby tyto směšné obyčeje, ba trestuhodné pověry, kteréž jejich mnohý kolega zachovati se vynasnažuje, přetrhli a vykořenili. I nouzi zkusili, na cti trpěli, an z ucty k sobě za špinavý dárek k činům se nesnižili, jenž rozum, člověka a vzdělanost našeho věku tak hrubě urážejí a obyvatele poučenějším národům k politování představují. Jeden duchovní ručnice světiti nechtěl, i umluvili se a na velikonoce ručničný prach tejně pod pečení skryli, a tak faráře, jenž beránka světil, podvedše, tejně posvěceným prachem pak veřejně proti mrakům stříleli!

Na své cestě Korytanskem sedmeru procesí jsem potkal, a tím se o veliké nábožnosti zdejšího obecného lidu docela přesvědčil. Obzvlášť mariánští ctitelové jsou zde ve velikém počtu a procesí takových, jenž na osm dní cesty ze Štyrska a Gránska sem běží, hojnost jsem potkal.

Jako Čech, jestli bych vlasti vytýkali nechtěl, o tomto článku mnoho mluviti nesmím; — nicméně znamenám, že předkové naši modlitby a písně vší vážnosti hodné nám zanechali, kterých si nejen vzhledem ryzího, v nich tak důvodně se jádřícího náboženství, nýbrž i z ohledu krásného, svatého básniřství, kteréž kupříkladu kancionálem pyšně dokázati můžeme, zajisté vážiti povinni jsme. Němečtí časové národ náš marnými žvatlaninami a nesmyslnými písanicemi zasypali. O našich časích mnoho mluviti nesmíme, nemajíce jen hrstku písem, kterými bychom se honositi mohli; a lidé schopní, jenž by vlasti v této případnosti prospěti mohli, mohovitost ouřady svými si zjednavše, na vzdělání vlastenců svých zapomínají. Jiní dosáhli důstojnosti, a jsouce uvedeni do tovaryšstva zemanského, nešťastnými se býti pokládají, an vyznati musejí, odkud jsou rodem. S takovými politování hodnými ubožaty mnohý příjemný žert jsem si učinil, a u vznešeném tovaryšstvu promluviv na ně česky, do rozpaků mnohých jsem je uvedl.

Nejnedovolenější nesmyslnosti, jenž pro obecný lid beze všeho ohledu až dosaváde se tisknou, jest Nebeský klíč a Štěpná zahrádka, mimo jiných strašných škrábanin. Nemají se sice obecnému lidu písma nepochopitelná vydávati; nemíním, aby rolník vzdálenost Siriusa od naší Země vyměřiti uměl; ale tak dalece má vzdělán býti, aby s rolníky okolních krajin pokračoval. Žel ale, ještě mnohý ze dnů Martina Kochana zbylý, na cinkot pytlíčka ofěrného navyklý Korbelárius každého vzdělaného muže tím nesmyslným článkem uráží, že sprostý muž ze tmy na světlo přivedený zraku škodí.

Ku vzdělání obecného lidu jest čtení potřebné, které (po spálení a zničení s malou výminkou všeho pobožného a světského, co až potud novější časové nižším stavům poskytli) rozumu jeho pochopitelné, z ohledu mravů a náboženství poučující a tak zřízeno býti má, aby se před sobě rovnými lidmi cizích národů za to hanbiti nemusil.

Jakých učených hlav množství ve vlasti! Jací mužové se skvějí ve všech ouřadech zemských, ve všech stavích! Jaké umělce rodí Čechie! Jaké činy konali synové její ve válce r. 1809 a 1813! Svět veškeren jim čest vzdává, — a žádný Čech do mramoru činy ty neryje, žádný jména jejich v letopisích vlastenských nevěční! Všecky ty vážné osoby národové cizí si vlastnějí a nimi se vychloubají. Tam v cizině, které nepřináležejí, se skvějí, a doma jména jejich zapomenutí tráví! — —

Korytané mimo veliké náchylnosti k procesím ještě velmi pověreční jsou, což zvlášť láskou k hádačům, k vykládání karet a k jiným podvodům trestuhodných běhounů dokazují; i poklady rádi hledají. (V mnohé vlastnosti nám rovní!)

Jinák Vindové a Korytané, zdařejí-li se, silného vzrůstu, kostnatí a zdraví lidé jsou, jenž skály lámati a s nedvědy se potýkati mohou. Nepodařilců však mezi nimi jest veliké množství. Pitomí, hloupí, vyjevení, slepí, zkroucení, hrbatí, volatí, němí nejsou řídcí. Těchto ubohých jest největší štěstí, že mnoho nepřemyšlují; rádi mnoho pijí a ještě více jedí; když však břicho naplnili, o celý svět se nestarají více a ostávají dětmi za svůj celý věk; větším dílem se smějí a za šťastné se pokládají, když představení jejich domácí veselým na ně pohlídnou okem.

Dokud zde snouby takových trpaslíků přísnějším zákonem přetrženy nebudou, dokud strašná nevědomost pověrečných, opilých čarodějnic (jenž k babení si právo berou) tresty velikými zničena nebude, jinák vzrůst a postava Korytanů pěknosti nezíská.

O příbytcích Vindů mnoho chvályhodného říci se nemůže a o bytech na horách mezi Němci ještě méně, poněvadž větším dílem mimo nepohodlnosti ještě nečistota v nich panuje.

Vindové jsou dále lidé dobrého srdce, jenž ouředníky a duchovní pastýře ve veliké cti mají. Jejich celé doufání a činéní směřuje na chaloupku otcovu, která kdesi na vyzáblé hoře neb v ouzkém oudolí (kdež ji náhlé řeky mnohdykrát i všecku naději odnáší) vystavěna jest. Spokojen jest Vind u jahel svých a kukuruce a netrápí ho vědomí marnotratnosti, ježto Korytan německý v hospodě za hodinu tolik utratí, co si Vind za čtyry týhodny vydělal. Mimoto jazyka a památek předků svých velice šetří. — V dědině Ferlachu, kde brokovnice a ručnice se hotoví, nejlépe vindicky se mluví.