Cesta do Itálie/Florencí

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Loiano a Barbarino	Florencí	Poggibonsi

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Florencí
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Dále a dále, kdež se vrchové zase pomalu níží, hájové olivoví vůkol na těch holinách se stříbří. Po horách cypřišové častěji se ukazují a hloubě do oudoliny k městu (kdež se letní zámky s venkovskými domky střídají) v zahradách krásné řadí se z nich tvoří. Tuť teprv pravá vlaská přirozenost mezi štěpnicemi, vínohrady se jeví; kudy se téměř půldruhé míle příjemně jede, dříve než se ona vysoká báně chrámu a věž starého hradu jako obrové v oblacích začernají. Město, veliké a lidné, v celině své přehlídnuté takové slávy, která se o jeho kráse vznesla, zajisté nezasluhuje; v dílech svých však neobyčejně se vyznamenává; nebo palácové jeho znamenití obzvláštní pozornosti zasluhují a slovu palác patrné vysvětlení dávají.

Základ města a jméno jeho prvních obyvatelů mlha časů kryje. Florencí však od dávných let z ohledu válek nesvorností a rozbrojemi povstalých v letopisích znamenité místo má; čehož ustavičné rozepře guelfů a ghibellinů, bílých a černých, příčinou byly. Obě strany z nesjednocenosti papežů s císaři povstaly. Onino, kteří se císařů přídrželi, ku sboru ghibellinů se přičítali; guelfové však pro římskou stolici se vyhlásili.^[1] Hádka dvou mladých jinochů z rodu Cancellieri, z města Pistoje, byla příčinou druhých zdělců, totiž bílých a černých, Bianchi e Neri. První z nich, jenž se Geri nazýval, při jisté příležitosti poliček od Lore, svého příbuzného, obdržel, který však na rozkaz otce svého k Bertucciovi, otci uraženého Geri, poslán byl, aby za bezpraví jim učiněné odprošením zadost učinil. Bertuccio však urážkou tou velice jsa rozzloben, pomocí dvou služebníků Lora se chopil a ruku mu utnouti dal. Divý tento čin roznítil zlostí otce nešťastného Lora, kterýž ku pomstě syna svého zbraně se chopil.

Cancellieri, od kterého tato rodina pochází, měl dvě manželky, z kterých první Bianca (bílá) se nazývala, jejížto rod Bianchi, bílý, sloul; odporníci tedy naproti tomu Neri, černí, se jmenovali. Celé město buď k jedné, buď k druhé straně se přirazilo.. Politické rozdvojenosti brzy se do domácích rozepří vmísily a Bianchi jako ghibellinové a Neri jako guelfové pozorováni byli. Florencí v ustavičnou válku zapletena byla a veliký počet vypovězenců, jenž se pak spojili a zsílili, vší mocí do své vlasti cestu ozbrojenou rukou si klestili. Poštěstilo-li se jim pomocí sousedných měst a národů protivníky přemoci, vchodem vítězným do města, své odporníky odtud vyhnali, kteříž tak dlouho vzdálení ostali, dokud jim nemožné bylo své nepřátely poraziti.

Tyto zbrojné nepříležitosti zatím svobodou, kteréž obyvatelé zouplna užívali a která je nad větší díl itálských měst povýšila, hojně vynahraženy byly. Způsob zemského řízení, aby lid na jednu stranu se vyhlásil, jedné osoby vůli, jako u sousedů, podroben, nebyl; což jim dostatečnou pohnutku k své vzdělanosti zjednalo. I zemanstvo, které vzácný rod předností obdařil, přičinilo se, rozmazanosti se vystříhajíc, slávu svých předků vážnými činy zachovati a obecní lid a měšťany, kteří vždy více a více u vzdělání pokračovali, předčiti. Pilností byl zveleben obchod, který zponenáhla vysokého stupně dosáhl, a tak republika Florencí uprostřed měšťanských krvavých válek památky pěkných umění věrně nám zachovala. Učenosti zasvěcená místa hubící válce Florenčané zpustiti a ctitele uměn z svatého zanepráždnění vytrhovati nedopustili. Stavitelství, řezba a malířství pod ochranou Republiky florencké znovu vykvetly a nejvýbornější básníř, kterým Itálie až podnes se honositi může a jehož práce nad posudností pětistoletou zvítězila, zde vychován byl. Filozofie okřála, Florencí všecka svobodná města Itálie pohnula, aby si učenost oblíbila a zamilovala, a vskutku po divokosti století pěkných umění nastoupilo.

Cimabue a Giotto, vážní malby opravitelé, tento roku 1276 a onen roku 1240 se zde zrodili a vyučili. Cimabue zavrhl způsob neohybný řeckého malířství, v kterém vycvičen byl, a ohnivá jeho obrazotvornost brzy jiný, k tajemství zpodobnění se blížící, jemnější, přirozenější způsob malování uvedla; o jeho schopnosti všickni staří spisovatelé s podivením mluví.

Giotto, syn sprostého rolníka z Colle de Vespignano blíž Florencí rodem, na pastvišti mezi stádem svým po zemi když čáry dělal, náhodou od Cimabue zpytován jsa, za učedníka vyvolen byl a v krátkém čase ku všeobecnému podivení znamenitost přirozených schopností svých dokázal. On první hlavám živost a laskavý pohled dáti, v oblíčeji hněv, bázeň, naději vyjádřiti a výtvorům svým takovou ohybnost přivlastniti uměl, o které jeho vážný mistr a přednější malíři nic nevěděli. Jeho první pokus pozůstával v vymalování mouchy na nose obrazu mistra svého, který jda okolo, mouchu dolů sháněl; což se k příběhům zázračných malířů Parrhasia a Zeuxis přirovnati může.^[2] Básníři florentinští o něm s pochvalou všelikou mluví. Boccaccio praví, že tvorná přirozenost ničeho vyvésti nemůže, co by štětička Giottova po ní nedovedla. Dante ho velmi miloval a Petrarca jeho práce v takové vážnosti měl, že ve své poslední vůli jeden obraz od Giotta svému nejmilejšímu příteli zřetelně poručil. Lorenzo Medici po staletech jeho obraz v kostele S. Maria del Fiore postaviti dal a Polizián následující nápis jemu věnoval:

Ille ego sum, per quem pictura extincta revixit,
Cui quam recta manus, tam fuit et facilis,
Naturae deerat nostrae, quod defuit arti;
Plus licuit nulli pingere nec melius.
Miraris turrim egregiam sacro aere sonantem?
Haec quoque de modulo crevit ad astra meo.
Denique sum Jottus, quid opus fuit illa referre?
Hoc nomen longi carminis instar erit.

Masaccio však na větší dokonalost sloh malby ještě přivedl a Giotta převýšil. – Výše nad vzácnost všech umělců však sláva Dantova, básnířského tvořitele, jenž Itálii řečí a poezií obdařil, se vznesla; byl roku 1265 narozen. Po časné ztrátě otce svého byl mudrcovi Brunetto Latini svěřen a od básníře Quido Cavalcanti všem toho času známým uměním a literatuře starobylé vyučen. Později študoval na univerzitě bononské a paduánské, navštivil pařížskou a slyšel bohomluvectví. S básnířstvím způsobnost pěkných umění sjednotil. Ve zpěvích svých malíři Oderigi da Gubio, Giottovi a hudebníkovi Casella náklonnost dokazuje. Oudem jsa svobodné obce, proběhl okol politický a zbraň roku 1289 do porážky u Campaldino a na jiná místa nesl. – Dvou pozdějších století jeho spisy vykládající spisovatelé, kteříž v každé případnosti cenu jeho pozdvihnouti se přičinili, za přední oud občanstva, na kterémž téměř všecken osud Republiky florencké záležel, ho představují. Dante, že spravedlnost na trh nosil a že ouplatky přijímal, jsa obžalován, s jinými šesti sty Florenčany ze země vypovězen byl. Usudek proti němu vyřčený jest z ohledu michánice latiny s vlaskou řečí na důkaz tehdejší nepravidelnosti poznamenání hoden; jest pak následující:

Condennationes facte per Nobilem et Potentem militem, Dom.
Cantem de Gabriellis, Potestatem Florentiae MCCCII.
Dom. Palmerium de Altovitis de Sextu Burghi,
Dantem Allagherii de Sextu Sancti Petri Majoris,
Lippum Becchi del Sextu Ultrarni,
Orlandinum Orlandi de Sextu Porte Domus.
Accusati dalla fama pubblica, e procede ex officio, ut supra de primis e non viene a particolari se non che nel Priorato contradissono la venuta Domini Carolli, e mette che fecerunt barratterias, et acceperunt, quod non licebat, vel aliter, quam licebat per leges; et caet. in libras octo millia per uno, et si non solverint fra certo tempo, devastentur et mittantur in commune, et si solverint, nihilominus pro bono pacis stent in exilo extra fines Tusciae duobus annis.

Po vypovězení Dante více do vlasti své se nenavrátil. Za neprominutelné provinění se mu přičetlo, že roku 1304 v spojení s ostatními vypověděnci Florencí přepadnouti hleděl; pročež vypovězení navždy se mu ohlásilo. Po dlouhých cestách, které ten slavný básníř téměř všemi krajinami Itálie konal, posléz u Quido da Polenta, pána na Ravenně, léta 1321 v padesátém šestém roce činoplného věku své dny dokonal. Báseň, kteráž schopnost jeho oslavila, jest výpis cest tajemných peklem, očistcem a rájem, které konati si umínil skrze prvnější dvě mrtvých říše s Virgilem a poslední pod průvodem jedné dámy, Beatrix de Portinari, kterou si v mladších letech zamiloval, kterou mu však smrt roku 1290 zachvátila. Báseň pozůstává ve 100 zpěvích, z kterých každý asi 150 veršů obsahuje. Výbornými obrazy, hlubokou citelností a bohatým skladem myšlének báseň nás k obdivení pobízí. V prvního zpěvu verši 101 a 111 předpovídá Canovi della Scala povýšení; a dle důmínky spisovatelů naráží na zhotovení básně Dantovy roku 1318, v kterémž čase Cane za vůdce ghibellinů vyvolen byl. Někteří však dokazují; že Dante, kterému čilá, mladá léta nedovolila do tak hlubokých oudolin zajíti, svou báseň teprv tři léta před smrtí sepsal. Pohnutlivá slova, jež Františce de Rimini v té básni ze vděčnosti k jejímu otci Polentovi, jako svému příznivci, věnuje, nejoutlejší cit najevo dávají a celost díla k nevyberné myšlének studni připodobněna býti může.

Dantův tvorný duch tak hluboké umění jeví,
jako propasti jsou, jež ohnivým maluje perem.
Dokonalý jest daleký svět, jejž stvořil, se skvěje
Vnově co vyskytnutá na obloze kometa planná.
Nejodvážlivější let k Tartara temnu ho žene;
Z bezedné čisterny sklad tu k svému výtvoru váží,
Lidskou přirozenost zde na zemské zaklíná hrudy.
Opovážlivá moc podobizny temnostmi vede:
Dantův jen řídící duch sám kudy se protříti může.
Svobodnější pud svět otřásá v očistci lehce;
zde se počíná říš nad duhu krásnějších barev.
V nebi osvícení, kam jen zajdem, všude se skvěje,
Tu jest Oceán hvězd se jiskřících v hořícím zlatu,
Hudba líbezná zní horem dolem blahého ráje.
Dante! V básnictví vše pod zvukem tvé lýry se mění:
Předměty, obraznost, sloh; jsou všude zákony umu.

Boccaccio uvedl cvičení se v řecké řeči do Itálie. Zvlášť z obnovení a zachování Homérových spisů před zkázou v tehdejších divokých časech jemu děkujeme. Po jehó smrti Chrysoloras, vážný Řek, v Florencí té řeči na začátku 15. století učil; a chtivost, s kterou se tenkráte staré řecké rukopisy vyhledávaly, nám ty poklady nevýslovné ceny, z kterých se dnes radujeme; zachovala, a již zapomenuté, poloupotracené a zanedbané, brzy by věčně k naší nenahraditelné ztrátě byly nazmar přišly.

Poggio jest jeden z nejpilnějších učenců, kteří s velikým přičiněním řecké a starořímské letopisy sbírali. Tento vážný Florenčan, roku 1381 z familie Bracciolini narozen, po dlouhých cestách v Římě se usadil a ouřad tajemnický pod osmi papeži zastával. V sedmdesáti letech věku svého ve Florencí tajemníkem republiky učiněn byl. On našel spis Kvintiliánův, z kterého až potud jen zlomkové nedokonalí známi byli, tři knihy celé a díl čtvrté Argonautiky od Valeria Flakka, několik řečí Ciceronových a mnoho jiných vzácných prací, které Poggio nejen ve všech městech itálských, nobrž ve větším dílu klášterů germánských dohromady shledal, k čemuž, jsa tejným písařem na sněmu kostnickém, příležitosti nabyl. Jeho vážné chtění až do Británie ho zavedlo, kde svou sbírku písněmi pastýřskými od Kalpurnia a zdílu spisy Petroniovými obohatil. – Jan Aurispa z toho samého ohledu do Konštantinopole se pustil a v východních krajinách po rukopisích řeckých se sháněl, a tak šiastný byl, že do Benátek roku 1423 s 238 rukopisy se vrátil. V jeho slavné knihovně se nalezali Plato, Proklus, Lucián a Xenofon; historikové Arrián, Dion a Sicílský Diodor; Geografie Strabonova, básně Kallimachovy, Pindarovy a Orfeovy, za kteréž na oučty dobrotivých Medicis veliké sumy peněz vydal.

Niccolo Niccoli shromáždil osm set svazků spisovatelů řeckých, římských a orientálských, z kterých několik sám přepsal a mnoho opravil, která schrána po jeho smrti dědictvím obci připadla a pod jménem Bibliotheca Marciana tři sta let ku potřebě učených otevřena jest.

Zatím když Masaccio a Filip uměním svým zdejší chrámy a paláce knížecí krásili, Donatello dával svým mramorům vážné postavy a živé výtky, že žádný z jeho spoluvěkých vzácnějšího předmětu toho druhu naproti němu postaviti nevěděl. Brunelleschi slavný florencký dóm do oblaků vynesl a Ghiberti brány chrámu svatého Jana tak mistrně ulil, že Michal Angelo je za brány rájské vyhlásil.

Jeden však z nejvážnějších florenckého sboru byl Michael Angelo Buonarotti, jenž se roku 1474 v Caprese nedaleko Florencí narodil a převelikou schopnost v malbě, řezbářství, stavitelství a básnictví dokázal. Na rozkaz, aby rádní síň florenckou v tovaryšstvu znamenitého mistra malby, Leonarda da Vinci, historickými představy okrásil, velice se vyznamenal. Zatím od papeže Julia II. do Říma k vyhotovení jeho náhrobku povolán byl. Tato práce dvakráte přetržena byla, totiž uraženfm Angelovy ctižádosti a závistí spoluvěkých umělců, Bramanta a Sangallo. Ti papeže přemluvili, aby obraz Sixtinské kaple Angelovi malovati dal; a tím, poněvadž v stěnomalbě nikdý ještě se nezkoušel, nepodařením slavnou pověst jeho, a tím přízeň papežovu zmenšiti mínili. Nicméně proti všemu zdrahání Michal práci předsevzíti musil, a ač s nechutí pracoval, přece v dvacíti měsících takové dílo dokonal, které jméno jeho velice oslavilo a v kterém se jeho původní duch zvláště vyznamenal. Po skončení mnoha začatých předmětů v Římě a ve Florencí dle vůle Klímenta VII. v Sixtinské kapli Poslední soud malovati musil, který se mu však, šedesátiletému starci, ve všech dílech nepovedl. Vážnější jeho díla jsou v Pavlově kapli Pád Pavlův a Ukřížování Petrovo.

Roku 1546 musil stavení chrámu Petrova v Římě předsevzíti, jehožto dostavení však nedočkal, a po jeho smrti zase mnoho se na něm zjinačilo. Mimoto Campidoglio, Farnejský palác a více jiných stavení, které se vůbec velikým slohem vyznamenávají, slavějí jeho jméno. Mezi řezbářskými výtvory jest v chrámě S. Pietro in Vincoli v Římě jeho Mojžíš, socha veliké ceny.
Papež Leo X. svým dvěma příbuzným, Juliovi a Laurencovi z domu Medicis, náhrobky od Buonarotti zhotoviti dal. Angelo onoho památku sochami Noc a Den představujícími, toho však vyobrazením Svítání a Soumraku ozdobil.

Císař Karel V., vida výborná ta díla, řekl: „Stupisco, di non udirle parlare, ne di vederle alzarsi da sedere.“ („Divím se, že nevstávají a nemluví.“) Na to následující verše se napsaly:

La Notte, che tu vedi in si dolci atti
Dormire, fu da un Angelo scolpita
In questo sasso, e perche dorme, ha vita.
Destala, se nol credi, e parleratti.
Noc, již sladce tudy vidíš spáti,
Z kamena ji Angel jeden uměl zhotovit.
Proto jen, že dřímá, může žít.
Nevěříš-li, vzbuď ji, odpověd chce dáti.

Na to Michal Angelo, jenž byl rovně tak schopný básníř jako stavitel, následující odpověd dřímající Noci do ust položil:

Grato m’e’l sonno, e piu l’esser di sasso
Mentre che ’l danno e la vergogna dura
Non veder, non sentir m’ e’ gran ventura.
Pero non mi destar, deh! parla basso.
Šťastná jsem, že spím, a že jsem z kamena, tím blaženější,
Daleko bych byla nešťastnější
Hanby kruté pocitem a umy viděním.
Protož neprobuď mne zvučným mluvením!

Tato odpověd se na ztrátu republikánské svobody potahuje, kterou Karel V. Florenčanům odejmul, a je vévodovi z domu Medicis podrobil.

První znamenitost města Firenze jest Galerie, kteráž v celé Evropě jako schránka památných, vzácných, drahých, mistrovských předmětů vyhlášena jest.

Rod Medicis, jenž si obchodem s Levantem nesmírného bohatství dobyl, k této oslavě města Florencí základ položil.

Cosmus vprostřed 15. století počal město krášlit, řemeslnosti a umění rozšířovat, mistrům odplácet a štěstí zakládat. Jeho celý život jest pln dobrodiní, ctnosti a schopnosti ducha dokazujících činů; které vzácné povahy zřídka v jedné osobě se spojují. – Lorenzo, jsa sám ohnivým básnířem a vážným milovníkem umění, takovou uctou a velikomyslností učeným mužům za jejich práce odplácel a všem literárním předsevzetím tak horlivě nápomáhal, že téměř z celé Itálie ty nejvyhlášenější muže v brzkém čase do Florencí shromáždil. Mimo vzácných obrazů Medicejské akademie Lorenzo sklad již tenkráte necenný, pozůstalost předků svých Cosma a Petra, s takovou pilností a nákladem rozmnožoval, že knihovna, kterouž až podnes pod jménem Laurenziana najdeme, brzy co jedna z nejslavnějších v Itálii se okázala. Vyhlášený spisovatel Polizián ji řídil a mnoho jiných učených nejen do všech krajin evropských nákladem Lorenzovým, nobrž i do východních zemí ku shledání rukopisů vysláno bylo, kteréž dal Lorenzo rozhlášeným mudrcům a nejschopnějším básnířům s pilností opravovati, vysvětlovati, přepisovati a později po vynalezeném kněhtlačitelství vůbec vydávati. Vyznamenání, kteréž učeným mužům dával, a stálé obcování s nimi v takovou vážnost je uvedlo, že ve Florencí vyšší a znamenitější ouřady se jim dávaly, který příklad ostatní itálská města následovala; čímž literatura velmi se pozdvihla, poněvadž s svými příznivci brzy na první prostředek k oblažení a zvelebení země uznána byla.

Lorenzo pozdvihl rytectví v tvrdém kamení a založil krásnou sbírku starých mincí. Ferdinand II. (roku 1670) a bratr jeho, kardinál Leopold, mimo jiných znamenitostí starších a novějších časů, Hermafroditem a Venuší od Tiziana ten sklad obohatili. Leopold Rakouský galerii florenckou nejvzácnějšími předměty hojně rozmnožil a daroval ji národu toškánskému. Skoupil sbírku osobních obrazů malířů, Niobu, Venuši, jenž přes moře jede, mladého Jasena, nevyslovně šťastně uhodnutou podobu květoucí mladosti, Endymiona, Sybilu Saměnskou a množství obrazů velmi drahých jeho dobrotivost tam postavila. Ferdinad III. nakoupil více výborností francouzských mistrů. Nejobšírnější popsání této obrazny nachází se v knihách nadepsaných Museum Florentinum.

Stavení, kdež se tyto drahé věci nalézají, jest nejen příhodné, ale i slavně stavěné. – U vchodu jsou v mramoru ryté řecké a latinské nápisy; a mezi dvěma oknama, kteráž schody osvěcují, vpadá do očí mramorový Bachus, naproti kterému pachole pěkného pohledu s korunovanou hlavou stojí.

V síni jsou postavy z porfyru zakladatelů a rozmnožitelů obrazny, Lorenze a Jana z Medicis. Stranou dvéří se pyšní Smrtonoš z bronzu v přílbici, sochor v pravé a zbraň v levé ruce drže. V druhém dílu síňce velmi pěkný kůň s hrdou hlavou a s hřívami větrem se kroužícími, an ze školy prchl, ve střelhbitém skoku se žene: Hřebec ten zajisté by na jiném místě státi zasloužil. – Otud dlouhá, klenutá chodba ukazuje množství vzácných obrazů všelikých mistrů. Strop jest okrášlen stěnomalbou, milovníku historie vzácnou, an jinotajitelným čili alegorickým způsobem vážné činy mnohých národu vzácných Toškánů vypisuje.

Mezi stranami zde visícími obrazy jest Judita, jak Holofernovi hlavu stíná, od maliřky Lomi z Pisy, Venuše, kterou Milek česá, Svadební lože od Giovanni di san Giovanni, kdež nedočkavost ženicha a stydlivost děvčete s žádostí smíšená, šťastně uhodnutá, i neznatelovi líbiti se musí, Oběť Abrahámova, kde oko otcovo jiskry přísnosti a povinnosti seje.

V druhém koridoru nejznamenitější obraz jest Kristus v chrámě s farizey se hádající od Michala Angelo da Caravaggio, znamenitá práce, kdež zvláště starým hlavám rozdílných vlastností podiviti se musíme.

Mezi sochami v prvním koridoru Mladý atlet, pak Venuše od Belvedere se vyznamenávají. – V onom menším výklenku k polední straně na Arno, jenž oba dva ty velké spojuje koridory; stojí stará socha Milkova, kdež se v oblíčeji rozpustilost a milovaná zlost v vysmívavém pohledu pacholete jeví.

Ženskou postavu s labutí v klíně, jejíž nevypsanou rozkoš jevící prsa a pohled nejvyšší radost pronáší, pokládají za Ledu. Ganymed, jedna z nejpěknějších soch v koridořích, na které věk mezi mládencem a pacholetem mistrně jest vypodobněn.

V druhém velikém koridoru mimo jiné Bachus od Michala Angelo, ode všech znatelů za nečasté, mistrovské dílo starobylosti se drží; ne rozkoš a ospalý vínem pohled, nýbrž vážnost a vznešenost z očí mu hledí.

Mezi těmi sochami podobami mramorovými římských císařů, jichž téměř sto dvacet jest, které za pravé se drží, historik příjemně se baviti může.

Co se sbírky mincí dotýče, ta od jezuity Eckhela, řiditele císařského mincovního kabinetu, založena byla a peníze dle času a zeměpisu spořádané ukazuje. Sklad památných mincí pozdějších časů jest veliký. Kdo se poučiti chce, aby falešné od pravých mincí rozeznal, najde zde falešné tak schopně a pravým podobně vypracované, že sotva znatel je rozezná.

V sále broznových litin, zvlášť starých, musíme se schopnosti umělcově podiviti. – Nové jsou větším dílem kopie, skrovné postavy. – Nejpěknější mezi všemi oku mému jest Merkur, který jednou nohou na hlavě Eolově, jenž ho odfukovati se zdá, tak lehce stojí, jak by bystrým vymrštnutím odletěti chtěl; podoba pravidelně dokonalého těla, vytknutý ohyb, nenuceně vyjádřený každý výtisk pěkně rostlého muže zajisté přemilé podívání oku poskytuje. Později několik kopií této míle vytvořené postavy jsem příležitost měl spatřiti. Znamenitý řezbář, Jan z Bologni, ho zhotovil.

Mimoto jest zde schránka řeckých, etrurských a římských zbraní, egyptské modly, podoby všelikých zvířat, nádoby chrámů pohanských k oběti, nápisy, nástroje, hetrurské nápisy atd.

Hetrurští pálili těla mrtvých a popel z nich do hlíněných nádob zavírali; i mnoho nám jich zem na památku schovala. Podstatní obrazové na těchto nádobách musí se s pozorností šetřiti a čistému vypracování mnohých zajisté se podiviti musíme.

V neapolském muzeum předrahý sklad těchto starých nádob se nachází.

Síň, kde smutný příběh nešťastné Nioby^[3] se představuje, jest prostranná a schválně pro velkocennou sochokupu Niobina rodu stavěna. Tyto sochy byly blíž brány Lateránské v Římě nalezeny, od Ferdinada kardinála Medicis odkoupeny a v jeho rozkošném hradě postaveny. Císař Leopold je roku 1740 do Florencí odnésti a sobě postaviti nařídil. Niobe jest jako žena dospělého věku představena s vyjádřením sobě přirozené vážnosti a vyvýšenosti, v dokonalé krásoplnosti těla. Jest socha vznešeného slohu, matka mnoha dětí s plně ještě dmoucím se tílkem. Zdá se, jako by vyhýbajíc se nemluvně v máteřském skrýti chtěla klíně, které poděšeno jsouc, naříkajíc letící šípy již v outlých svých prsou cítit se domnívá. Matka se přes dítě přehybuje a pravicí ku klínu je přivinuje, oči však na místo, odkud nebezpečenství přichází, obrací. Pohled její jest zmužilý a naříkající, bez hrdosti a zoufánlivosti; bázeň však o dítě nejvíce ji nepokojí. Levá ruka přitahuje plášť přes rameno, jako by k obraně i toto slabé obvití užívati chtěla. Dívčinka levou rukou objímá bedra matčina a pravice hlavu brání. Kadeře Niobiny jsou jednoduché, převázané, a plynou hojně po tejle a sem tam kroužkové přes ramena až k tílku se vinou. Oděv vábné, pravidelné krásy vzrostu prozrazuje a plášť ozdobně kolem nohy se vine a padá do chumáče řas k zemi. Třetí Niobina dcera o přednost s matkou zápasí; nemožné téměř nevinnost, vyšší milost a výtečnost postavy, vážnější krásu, všemi spanilostmi kvetoucí mladosti ozdobenou, a tílko sličnějšího výtvoru si představiti. Všecky částky té práce chlubějí se tím samým mistrem, jenž Niobinu sochu vyvedl. Ostatní sochy synů a dcer té nešťastné matky k rozličným sochovníkům (což patrně rozdílný sloh představuje) se přiznávají, a ač všecky veliké ceny jsou, přece mnohá chyba od znatelů se na nich vystavuje. Sloh celosti dokazuje, že celý ten sestav do času Alexandra Velikého náleží a bezpochyby to samé rozhlášené dílo jest, o kterém Plinius XXXVI, 4, 8 zmínku činí a které se v Římě v chrámě Apollovu nalézalo. Od některých Praxiteles, od jiných Skopas^[4] za tvorce těchto předmětů se drží.

V sálu taknazvaném Baroccio mimo jiné jest pěkný obraz na dřevě malované Madony, kteráž syna svého prosí, aby bohatým, kteří opuštěných a vdov se ujímají, požehnal; jest velmi vzácný a 1579 od Baroccio, od něhož tato síň jméno dostala, malován a léta 1787 z Arezzo sem přinešen. Malířové praví, že Baroccio zvláště barvy šťastně míchati uměl; oučinek svého světla mistrovsky dovedl a svým figurám hlavy milostí plniti věděl.

Nápisů řeckých a latinských a památek egyptských mnoho jest zde shromážděno a do tříd postaveno. První třída patří bohům a jich ministrům; druhá císařům; třetí konzulům a římským magistrátům; čtvrtá municipáliím; pátá divadlům; šestá vojsku; sedmá umrlým Římanům; osmá manželstvu; devátá svobodě; desátá hrobům křesťanským; jedenáctá nápisům; dvanáctá všelijakosti.

Hlavy mudrců vznešených, jako Anakreona, Solona, Safy, Aristofana, Sokrata, Alcibiada, Sofokla, Euripida a mnoho jiných, zde nalezáme. Sbírka vypodobnění malířů, kteří obrazy své sami zhotovili. Ty jsou větším dílem podle časoběhu a podle škol národních zřízeny. Toto shromáždění od kardinála Leopolda, jehož socha zde stojí, sebráno bylo. Nejznamenitější z nich jsou: z římské školy Rafael, Giulio Romano, Baroccio, Zuccheri, Batoni a Mengs; z florencké školy Masaccio, Leonard da Vinci, Andreas del Sarto; z benátské školy Bellini, Georgine; Tizian, Paul Veronese, Tintoretto, Primaticcio; z lombardské školy Carracci, Quido Reni, Domenichino, Quercino da Cento, Albano; mezi cizími jsou vznešené hlavy Rubense, van Dyckova, Holbeinnva; Rembrandtova atd. Malířové, jejichž předmětem hlav malování nebylo, od jiných zhotoveni jsou; drží v ruce buď venkovské položení, neb jiný druh malby etc., jako Bourghignon, Mieris, Schalken, van der Werff etc. Dále nalezneme Michala Angelo, Sandrarta, Angeliku Kaufmann; le Bruna, Moora, Švedu Rosleina a mimo jiných znamenitostí také onu krásnou nádobu, která z letního hradu medicejského z Říma sem přišla a na které oběť Ifigeniina vypodobněná obdivení zasluhuje. Pak jest stůl osmirohý; dohromady ze samých drahých kamenů posázený, pozornosti velmi hoden. Práce ta měla již roku 1623 od Jakuba Autelli počata býti. Barev shodnutí přirozenosti se blíží a nejvíce trpělivosti a nevyslovitelné setrvánlivosti vyhotovitelově se obdivujeme.

Odtud do pokojů přicházíme, kde obzvláštní obrazy od mistrů všelikých národů a časů se chovají a do škol rozdělují.

Mezi malíři benátskými aneb v taknazvané benátské škole mezi mnohými výbornými kusy jest Narození Páně od Tiziana, jenž mnoho pěkných hlav obsahuje a okolojdoucímu pozornost káže. – Rod Jakuba Bassano, jenž sám i svého mistra, Tiziana, převýborně vypodobnil. Od Pavla Veronese Kristus, jak Lazara křísí, vážným citem pozorovatele plní.

Odtud dále jdoucí přichází do světnice, kdež sbírka řezaných kamenů a nádoby z dobrého kamení stojí. Ten sklad toho druhu zajisté první v Evropě nazvati se může. V síni jsou pěkné sloupy z orientálního alabastru.V šesti almarách jsou drahé věci schovány, totiž osm sloupků z agátu sienského a osm z horného křišťálu, okrášlené topasy a granáty; – osm soch apoštolů od Horáce Mohy z Florencí zhotovených a asi 400 nádob z všelikých pěkných kamenů: dvě z lapislazuly, jedna z křišťálu, míska z granátu, jiná z amazonu, třetí z achátu, větší díl jich jest ve zlatě fasovaných, mineralógovi více než milovníkovi krásných podobizen vzácných. – Stůl z pěkných kamenů, na kterémž jest výhled na město Livorno, před dvěma sty lety vykládaný. Mnoho hlav císařů římských z chalcedonu, Neronova hlava v křišťálu, Glaba v alabastru, Matidia v akvamaríně, v pěkném modrém tyrkysu Tiberius, Mars v safíru, Alexandr v chrysolitu, Cicero v topasu, jedna vzteklice, čili fúrie v hyacintu, velmi vzácný Herkules z ametystu, Minerva v sardonixu a m.j.

Rytectví v kamení také zde příležitost pozorovati máme. Mnoho chyb na těchto drahých věcech větším dílem mistrové florenčtí napraviti se přičinili.

Ve francouzské škole Poussin, nejvyšší mistr, jen maličkosti zde má, v flamandské a holandské škole Venuše a Adon od Rubense, Martin Luther od Holbeina, jeho Kateřina od Lora, venkovské výhledy od Clauda Gelér, výhledy od Steenwyka, zvěř, ovoce a kvítí od van Kessela. – Ve škole vlaské mnoho maličkostí, osobních obrazů atd., jenž žádného nápisu nemají, a mnoho jistě pěkných se zde chová. Albanova Venuše mezi milčaty; Tanec amorinů, Unos Evropy. Zuccheri zde má Zlatý a stříbrný věk, mezi jinými zvláště jeho Venuše a Adon krásou se prozrazuje. Krásná Majdalena od Correggio, Maria od Parmigiana v tomto sále se zachovává; malý Amor z mramoru, k jehož nohoum motýl spí, velice pěkný jest.

Sbírka krásy, znamenitostí, umění a podivu nejhodnějších věcí v síni, jenž se Tribuna nazývá, se chová. Strop jest perlovinou poset a nejkrásnějším mramorem podlaha vykládána.

Zde se chová rozhlášená socha Venuše Medicejské, pro kteroužto jediné, tako jako někdy chrám Gnídský pro dílo Praxitele nesmrtelného, Florencí navštívena býti zasluhuje. Tato socha jest mezi ostatními toho druhu tím samým, čímž Lada bývala mezi bohy. V Tivoli v Adriánovu letním hradu nalezená, rodem Medicis (odkud své příjmení Medicejská obdržela) do Florencí přinešena a tady ze zpřeražených svých dílů zase kunštovně složena a sestavena byla.

Lady krása, jevící se všude milost,
Outlost těla, vábná ušlechtilost,
Milotváří zakvetací mladost
Budí v nás radost.

Hlava čilou ovinutá rozmilostí,
Každý tah se chlubí spanilostí,
Odevšad se lepost rozvinuje,
Poobživuje.

Jaké z prsou vzdechy sladké loudí,
Sličnostmi když těla pohled bloudí,
Všude důkaz jeví se mu dosti
Nesmrtelnosti.

Z lící k plným ramenoum zrak cestu bére,
K částkám, mžitky tvořícím, se dere,
Dál se chýlí – staví – tonout zdá se
V nejvyšší kráse.

Od kadeří kroužných k prstu nohy, všady
Nespatříš leč vábné těla vnady;
Kde od krásy k kráse oko zpilé stavíš,
Sladce je bavíš.

Tancující Faun zde ohýbá své oudy lehce a hbitě. Bezstarostná veselost z očí mu hledí. V ruce kastanětky drží a na jedné noze s klepadlem skáče. Mimoto ještě také mnoho výborných obrazů zde visí. Maria, od Michala Angelo, klečíc dítě Jozefovi podává. Tři od Raffaela, Tizianova Venuše, která se naproti Medicejské staví, u vyjádření vášní však jsou od sebe velmi rozdílné; tato jest plna nevinnosti milostné, ona dychtí po rozkoši. – Mordování mláďátek od Valterána, jenž za předpis v rejsování od malířů se pokládá. Rubensův Herkules a od Carracci Bachantka, kteréž satyr košík s kvítím podává. Mezi toškánskými mistry, jejichž práce ve dvou síních spořádány jsou, nalezneme maličkosti od Bartolommea, jako Narození páně atd.; – od Dolci několik hlav veselých; Ghirlandajovo Představení v chrámě, kterého si zde velmi vážejí; Bartolommeův Job a Joziáš mnoho cti dělají. Od Carla Dolce hlavu Majdaleninu nevypsané milosti a rozkoše vidíme, v Albertinovu Navštivení Marie hlavy nevyslovné krásy nalezneme.

Posléz se nalezá v obraznici Hermafrodit z bílého vytvořený mramoru, an na lví kůži leží, oblíčej a hrdlo ženské maje; Ganymed milostného těla a nejkrásnější socha Alexandra.

Mezi jinými znamenitostmi florenckými tak nazvaná Loggia della Piazza jest nemálo nečistotou zkalena; zde se vidí vznešené představení unosu Sabinek, Perseus, příběh Andromedy, Judita atd., od Jana z Bologni.

Na náměstí stojí socha z kovu od Jana z Bologni ulitá, knížete Cosma na koni představující. Vpravo této sochy jest kašna mnohou pěknou postavou zkrášlena. Palác starý, nyní hlavní stráž (il Palazzo Vecchio) mimo starost a trvanlivost ničím se nevyznamenává.

Sbírka zvláštních předmětů z přirozenosti rovně navštivení hodna jest. Anatomických příprav systematická sbírka jest dokonalá; vídeňská však, ač podle zdejší založena jest, skvostnější se mi zdá. Litoval jsem; že v takovém lidskému tovaryšstvu užitečném a nevyhnutelně potřebném umění nikdý ani nejmenšího zalíbení jsem necítil, a ta rozsekaná, přeřezaná, rozebraná, rozpáraná, z kůže vzatá těla študium anatomie vždy mi zošklivovala. – Sbírka vycpaných zvířat (škoda že dokonalá není!), hnízda ptačí, však ve velmi maIém počtu, a k tomu stářím již poněkud ztrhaná, a zvlášť vejce jejich, barvy zbavená a od červů sežraná, se ukazují; nečastá vzácná hnízda v malém počtu, a dravých ptáků hnízda dokonce žádná viděti není. Naproti tomu se vyznamenává hojná sbírka kovů a kamenů, kterou zvláště pěkné spořádání tím vzácnější činí. Shromážděných motýlů rodové ze všech dílů světa, brouků množství, želvy, ovoce, semena a cizozemské kvítí mne zabývaly.

Určitá hodina k zavření těch bohatstvím naplněných síní odbila, ale i po napomínání kustoda nemohl jsem dvéří najíti, až přísně mi oznamoval, jestliže bych nechtěl síně ty opustit, mne v nich zavříti by musil. Vtisknutí však tvrdého tolaru do dlaně hned tu horlivost ztíšilo a přísná povinnost mu ještě na dvě celé hodiny v srdci umlkla.

Tak se mi všude dálo, kam jsem jen koli ve Vlaších přišel, a lidé zde tak nestydatí jsou, že poznajíce cizozemce, an před nimi do oblaků pod jejich nebem se podíval, již se o dar za vzatou si smělost u něho oznamují a k tomu, že jim něco udělit povinen jest, se dotazovat opovažují.

Opatrovníci muzea florenckého od dvoru zapovězíno mají dary od cizího vynucovat a povinni jsou každému bez rozdílu v určitý čas vše, co viděti žádá, s ochotností ukázati; ale jestli na tento předpis cizozemec spolehaje, na měšec doma zapomene, mnoho neuhlídá, s nevrlostí a zaškareděným okem síněmi obraznými se prožene a k nejvzácnějším předmětům se nepřivede. Tato nízká, špinavá žádost peněz čím dále tím více se jeví a národu tomu mnohou hanbu u cizích činí.

Nablízku nadjmenovaného paláce, schránky přirozených znamenitostí, skví se bohatstvím svým bylinárna zdejší.

Chrámové florentinští jsou znamenití a mnohou okrasou a bohatstvím obdarováni. Dóm zdejší jest stavení nesmírné velikosti, zevnitř mramorem obložené, kteráž strakatina oku se líbiti nechce. Kdyby vnitř ho milejší stavení způsob byl ozdobil, jistě by tím více byl získal. Nejznamenitější předmět tohoto chrámu jest od Fridricha Zuccheri malovaná báně.

Oltář veliký jest velebný, prostrannost síní zpovědnice neužejí. Kaple za velkým oltářem se zvláště pěkností vyznamenává. Malba kostelních oken jest vzácné krásy, pilířové jsou mocní a obloukové vysokého klenutí.

Kdo bohatstvím naplněný kostel viděti chce, ten k Svatému Vavřinci ať se podívá. Nejznamenitější ze všech jest kaple aneb hrobka Medicejská, která v tak vznešeném slohu, s takovou pilností a s takovým nákladem stavěna jest, že již při položení k ní základu uzavříti se mohlo, že skončení nedojde. Jedenkaždý ohlídna se kolem, nad nedokonáním slavného toho stavení vzdychati musí. Jest památkou hetrurských knížat, kteří své kosti zde skládají. Vše z cizozemského pozůstává mramoru, jenž k tomu napoloudrahými kameny výtečně vykládán jest. Kaple jest okrouhlá, jenž ve čtyřech uhlích veliké náhroby z východní žuly neboli granitu nese; na těch karnyolové ležejí podušky, kdež zlaté, diamanty poseté koruny odpočívají. Nad každou jsou výklenky, v kterých bronzové sochy dvou pohřbených panovníků v osobné velikosti stojí. Pilířové jsou zkrášlení štíty rozličných velikovévodství poddaných měst, jenž drahým kamením vykládány jsou.

Blíže dómu stojí svatému Janu Křtiteli, který někdy chrámem boha Smrtonoše býval, zasvěcený kostel. U vchodu spatřujeme dva porfyrové, ořetězené sloupy, jenž z Jeruzaléma sem přinešeny byly a před časy změnou své barvy zlé neb dobré časy předpovídaly. Brány z kovu ulité, kteréž rozličné příběhy Starého zákona představují, jsou znamenitá práce.

Před kostelem Annunziata, jenž prostrannou rovinu krásí, stojí velikánská socha Ferdinanda I. Síni chrámovou, nemálo zhubenou, maloval Andreas del Sarto.

Chrám Santa Croce jest vysoký a veliký, z ohledu oltářů, kteréž na větším díle jméno nesmrtelného Michala Angelo slaví, navštivení hodný. Zde tento slavný muž pochovaný leží. Mezi velkým počtem paláců rezidencf velikoknížecí zvláště vnitřní slávou se vyznamenává. Tady nalezneme sbírku mistrovských kusů nejvyhlášenějších malířů. Nejkrásnější jest obraz Madonna della Sedia, práce božského Raffaela d’Urbino. – Na druhém uhlu se chová socha Venušina nevypsané krásy od Canovy. Při pohledu na ni oko jako okouzlené v rozjímání výtečných oudů se baví a jen mocí odtud se odvésti musí.

Nejen vzhledem stavitelských znamenitostí, nýbrž i z ohledu sbírky drahých předmětů, malby a vzácných pozůstalostí řezby a jiných nauk nesmíme opominouti paláce Riccardi, Strozzi, Capponi, Corsini, Salviati, Pucci, Gherardesca, Brunaccini, Rucellai, Altoviti.

Venko florencké jest nanejvejš vzdělané a poseté dvory, vinicemi, zahradami a letními hrady. Knížecí zahrada Boboli, jiné zámky, procházky na břehu řeky Arno a okolní položení k obšírnému vypsání svých příjemností a znamenitostí velikého času potřebují.

Řeka Arno dělí město ve dvé a mosty její sice mocné a pevné, ale ne krásné jsou. Obyvatelů, mezi nimiž se mnoho kněžstva nachází, počítá se na 80 000.

V zhotovení hedbávných věcí zdejší dílny daleké pověsti došly a díla nad jinými trvánlivostí a laciností předčí. Alabastrové podoby všech druhů a roztomile zpracované k dostání jsou, přede vším však jiným pověst o kloboucích ženských slaměných, které Florenčané zhotovují, v celé Evropě se roznesla a při všem přičinění nikde nebyli s to, aby slámu tak krásně připravili.

---

1. Guelfové u jiných byli ti, jenž s obecním lidem, a ghibellini s aristokraty drželi.
2. Parrhasius a Zeuxis byli dva slavní malíři řečtí. Zeuxis vyhotovil vinný hrozen tak mistrně, že ptáci přilítajíce k obrazu, z něho jísti chtěli; Parrhasius však vypracoval oponu, že Zeuxis, jenž přijda k němu, aby spatřil, co naproti jeho hroznu postaviti míní, ji odhrnouti chtěl, a tak svému soku sám přednost v malbě dokázal.
   Parrhasiův otec se jmenoval Evenor a byl také malíř.
3. Niobe, manželka Amfionova, porodivši sedm synů a tolik dcer, plodností svou tak zpyšněla, že nad Latonou (matkou Apollovou a Dianinou), která jen dvě děti porodila, se vyvýšovala. Tato nad svévolnou pejchou této smrtelné ženy syna svého a Artemku (Dianu) k pomstě ponoukla. Diana svou zbraní dcery Niobiny usmrtila; synové pak Niobim byli od Apolla na honbě potřeni. Ba i manžel její zachován nebyl. Odtud Niobe do domu otce svého Tantala se vrátivši, Perůnovi své nestěstí s pláčem přednášela, který ji v kámen obrátil, z kterého však slze dnem i nocí tekly.
4. Skopas, znamenitý sochovník řecký, jenž nejvíce v mramoru pracoval. Mimo nadřečeného mistrovského kusu ještě jedno daleko vznešenější dílo, jenž z vodních bohů jako Vidloně, Thetas, Achilla, Nereidek atd. pozůstávalo a v Římě v cirku Flaminském bylo, zhotovil. Dle usudu Plinia již tato práce by byla nadřečenému řezbáři, i kdyby byl nic jiného nevyvedl, jméno velikého umělce zjednala. Mimoto jeho Lada i Gnídskou Venuši krásou převýšovati měla.
   Praxiteles, slavný řecký řezbář v sté čtvrté olympiádě.