Cesta do Itálie/Ferrára

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Monselice, Rovigo	Ferrára	Malalbergo

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Ferrára
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Při převozu vlnodmoucího Pó, jenž v slávě, hrázemi silnými zužený, k moři se žene, místo silné lodí jen prám z klad, bídně dohromady stlučených, pozůstávající vozy i s koňmi a lidmi na se bere. Silnice, kteráž k Ferráře vede, jest tak výborná, že téměř větší dokonalosti cesta dojít nemůže: drobným oblátkem a stejným jest rovně vykameněna; z obou stran švihlé, čerstvolisté, dvojnásobné, k oblakům se pnoucí topoliny pyšně ji lemují, ne osekáváním shrbacené, zkřivené, zohyzděné jako stromové našich silnic, ani od housenného hmyzu obežrané (což oko velmi uráží), nýbrž švihlé, rovnorostlé, stejně vysoké pyramidy ve čtyřech řadech se nesou a touto jediné příjemnou cestou až k Ferráře vedou. V širokodlouhých ulicích tohoto města, ne zřídka rozstavení, palácové nesmírné velikosti jeho někdejší slávu dosvědčují; v čistém dlážení jeho mezi kameny tráva vyrůstá a obyvatelé, kteříž se v těch dalekých, vysokých domořadích tratí, prvnímu vstupu již nelidnatost oznamují.

S Benátkami již počátek svůj Ferrára vzíti měla, když totiž okolní obyvatelé, byvše hláholy Attilovými a jeho ukrutností zděšeni, do zdejších pustin a bažin se pustili, jež řeka Pó tvořila, kterážto tenkráte neohražena tudy se valila. Takto Ferrára povstala, která po čase, zvlášť v 15. a 16. století svými knížaty tak se zvelebila, že obyvatelé její až na 100 000 se rozmnožili, kdežto nyní sotva 20 000 jich počítáme. Vévodové estenského domu dlouho nad tou krajinou panovali, ale vždy s papeži, kteří rádi zde buď své přátely usazovali, neb sami vládli, mnohé půtky mívali. S Alfonzem II. vymřel roku 1597 rod estenských vévod, jež z příbuzné linie Caesar v panování následoval. Klíment VIII. brzy mu žezlo ferrárské odjal a vévodství (které zpět obdržeti modenský dvůr nadarmo se přičinil) k římské stolici přivtělil.

Tam, kde utěšené venkovské zámky mezi ourodnými rolemi, mezi vinicemi a štěpnicemi se usmívaly, nyní nepřehlednutelné pustiny, nezdravé bažiny, rákosí a rejžné močaliny se roztahují.

Co se tady znameniných památek a vzácných obrazů náhodou nebo zázrakem zachovalo, to v časích pozdnějších svévolnost republikánská docela zkazila.

Jména svou slavných vlaských básnířů, jako Tassa a Ariosta, kteří tady živi byli, město tím více slaví, čím více ucty jejich výborní spisové při nynější chudé vlaské literatuře docházejí, a žádný nepovstává, jenž by se výbornosti té vyrovnal.

Ludvík Ariost, jenž jako básníř mezi první mistry tohoto umění u všech národů náleží, v Reggio dne 8. září 1474 se narodil. Již jako pachole smutnohry psal a s svými spolužáky a bratry představoval. Na ferrárských vysokých školách mezi ostatními posluchači se nanejvejš vyznamenal a veliké schopnosti k básnictví prozrazoval. Brzy jeho lyrické básně ve vlaské a latinské řeči, kteréž krásou a snadností se skvějí, u kardinála Hyppolita Este ho výtečným učinily. Ten na dvoru otce svého Herkula I., vévody ferrárského, Ariosta uvedl, kdež i od následovníka Herkulova, Alfonza, velmi vážen byl. – Na tomto dvoře Ariost asi po desíti letech svou nesmrtelnou báseň Orlando furioso dokonal, která roku 1516 vytištěna byla. Nicméně ani od kardinála, ani od Alfonza náležité odplaty nedošel. Dne 6. června 1533 v padesátém osmém roce věku svého ze světa se odebral a mimo Orlanda několik veseloher, satir, sonetů a sbírku latinských básní nám pozůstavil.

NA ARIOSTA
Myst slovy opájíš,
Ducha topíš v barev kráse,
Lehounce to vyvájíš.
Milé vše, co tvého, zdá se.
Vynálezů nevyvážné sklady,
Měnící se stále život všady,
V slohu samou rozmilost,
Rozkošnou zřím spanilost.
V outlém citu zakvetá
Mysl plápolavá jasně.
Živá mladost propletá
Ve tvé líbezné se básně.
Schopnost vazbu milostných slov pojí.
Kde co stavíš, nejlépe to stojí,
Míle zmateno co jest,
Nová vyvinuje lest.

Hrobový kámen, jejž vnuk Ariostův roku 1612, osmdesáte let po jeho smrti, vystaviti dal, stojí v benediktýnském klášteře, z kterého Francouzové později špitál zhotovili, a jest pokažen.
Na náhrobce následující nápis čteme:

D. O. M.
Ludovico Ariosto,
Ter illi maximo, atque ore omnium celeberrimo
Vati, a Carolo V. coronato,
Nobilitate generis atque animi vero,
In rebus publicis administrandis,
in regendis populis,
In gravissimis ad summum pontificem legationibus,
Prudentia, consilio, eloquentia
Praestantissimo
Ludovicus Ariostus pronepos.

Stolici, na které Ariost sedával, cizím zde ukazují.

Co se Torquata Tassa^[1] dotýče, jeho věk byl pro nauku každou a umění v Itálii jeden z nejkrásnějších. Každé téměř město tenkrát svým uměnám chrám zasvěcovalo, kde se tyto Olympanky milovníkům svým často v nejspanilejších tvářích zvěstovávaly. Torquato, zvláštní Helikoniadek ctitel, tak si je zamiloval, že z lásky k nim již ve dvamecitmém roku věku svého básnictvím nejen u všech svých spoluvěkých největší vážnosti došel, ale i téměř všickni knížata v Itálii za čest si kladli, když se tím znamenitým básnířem na dvoře svém chlubiti mohli. Ludvík, kardinál z Este, kterému Tasso svou báseň Rinaldo obětoval, a která mu toho času v Itálii velikou pověst způsobila, brzy ho na dvůr bratra svého Alfonza, vévody ferrárského, uvedl. Obě sestry vévodovy, Lukrécia a Leonora, které, jak se praví, více outlého věku nebyly, krásou zvláštní však se vyznamenávaly, svou přízní toho mladého básníře obdarovaly. Vévoda, který se dozvěděl, že Tasso dobytí Jeruzaléma epickou básní oslaviti míní, nejpřívětivěji ho přijal a k přédsevzetí jeho tak pilně ho nabádal, že Torquato nejen ku práci své, po dvě léta již přetržené, se vrátil, nýbrž i svou báseň vévodovi přivlastniti, jedním slovem slávě tohoto knížecího domu, od kterého tenkráte tak vyznamenán byl, se celý oddati uzavřel. – Po krátkém navštívení Pádovy, Mantovy, kde svého otce spatřil, Pávie a Mediolánu s vyvýšenou uctou do Ferráry se vrátil. – Mezi krásným ženstvem, kterým Ferrára tenkráte oplývala a které téměř společně o přízeň Tassovu zápasilo, zvlášť mladá dáma, Lukrécie Benadidio, byla předmětem jeho básnického ducha; čímž se Tasso učinil sokem vévodova tajemníka Pigna, jehož nepřátelství mu škodné býti musilo. Ochranitelkyně Torquatova však, sestra mladší vévodova, Leonora, kterou mnozí spisovatelé za hlavní, nejtejnější předmět lásky Tassovy udávají, to vše předzvídajíc, bouři nad hlavou svého milostníka se sbírající odvrátila.

Později s kardinálem Este Tasso do Francouz odjel, kde na dvoru Karla IX. ode všech dvořenínů zvlášť vyznamenán byl. Nicméně musil Tasso z ohledu jednoho předmětu, který tenkráte všecky mysle zanepráždňoval, svobodněji a bezohledně na spolky, v kterých s kardinálem stál, se vyjádřiti; ztratil jeho přízeň, a tím nejen v osobní nedostatek a nejistotu vpadl, nýbrž přinucen byl o propuštění své žádat; kteréž obdržev, do Říma a odtud do Ferráry (kdež přímluvou Leonořinou do služby Alfonzovy přijat byl) se obrátil. Brzy nato vévodkyně zemřela a Alfonz pro vyražení mysli cestu do Říma předsevzal. V nepřítomnosti vévodově Torquato novou báseň (ku které již dávno návrh zhotovený měl), pod názvem Aminta, vydal. Vše, co Itálie toho druhu měla, tím předčeno bylo; zvlášť vracející se Alfonz tou básní tak příjemně překvapen byl, že představení jí sám s největší pompou nařídil. Vážnost Tassova tím den ode dne výše postupovala; ale proto také závistníky mu způsobila, jenž tejně proti němu se spikli a záhubu jeho uzavřeli. Lukrécie, kněžna z Urbino, vévodova starší sestra, představení té nové básně osobně viděti nemohla. Protož, aby předmět ten, jejž všeobecný obdiv vyhlašoval, tím lépe poznala, spisovatele k sobě pozvala. Starý kníže Quidobaldo i jeho rod do Pesaro příchozího Tasso nejpřívětivěji přijali. Mnohý měsíc v rozmilém hradu Durante v nejdůvěrnějším přátelství s Lukrécií strávil, kteráž tak ráda verše, kteréž jediné krásu její oslavovaly, poslouchala. Znamenitě byv obdarován, s citem právě požité blaženosti do Ferráry se vrátil a k svému epos poznovu se posadil; ale brzy zase od práce své odstoupiti musil.

Vévoda Jindřichovi III., kterýž z polského na franský trůn vstoupil, k provázení ho do Ferráry do Benátek cestu předsevzal; kamž ho i Torquato Tasso provázeti musil. Cesta ta, kteráž v letě za největšího parna připadla, zimnici básníři způsobila. Ta ho dlouho trápila a v každém zanepráždnění mu překážela. Na cestě uzdravení posléz svého Goffredo dokonal, jenž mu pramenem tak mnohého neštěstí byl. Nicméně, dříve než tento spis vydal, zvídal a zkoumal usudky svých přátel, které tak rozličné byly, že ho jen znepokojily a horkou nemoc mu způsobily. Po uzdravení spis svůj znovu pozměniti si umínil, něco vymazal a něco opravil. Z ohledu péče vévodovy o jeho zdraví sem tam kratochvílné cesty Tasso činiti musil. Do Belriquardo vévodu provázel a Lukrécie, která se s manželem rozvésti dala a k bratru svému se vrátila, Torquata stále u sebe míti si žádala. Jen přes moc vymohl si povolení do Říma odjeti, aby nejpřísnější zkoušbě svou báseň podrobil. Zde od svého přítele, Scipiona Gonzaga, u kardinála Ferdinanda Medicis uveden byl, který, kdyby se mu ve Ferráře nelíbilo, služby bratra svého, vévody florentinského, mu obětoval. Tasso, který v domě estenském, kde tak velice vyznamenán byl, nevděčným se učiniti nechtěl, do Ferráry se vrátil. Zatím za nejkrásnější v Itálii vyhlášená hraběnka Sanvitali, manželka hraběte Scandiano, do Ferráry přijela, kterouž Tasso smrtelně si zamiloval a kteráž toho tvornomyslného Apolla dlouho vzdychati nenechala.

Takové vyznamenání a k tomu obdržení otevřeného ouřadu historiografa estenského domu tím větší počet nepříznivců mu rozmnožilo. Jeden z nich pod pláštěm přátelství zchytrale celou důvěrnost Tassovu si získati věděl a brzy jeho nejmilejší tejnosti z hlubokosti srdce mu vyloudil.
Praví se, že tím tejná láska k vévodově mladší sestře Eleonoře, kterou předcházením a vyznamenáním jiných krásných ferrárských dívek Tasso co nejchytřeji nejostřejšímu oku ukrýval, na světlo vyšla. Torquato při té případnosti následující sonet zhotovil:

Odi, Filli, che tuona; odi che’n gelo
Il vapor di lassu converso piove:
Ma che curar dobbiam che faccia Giove?
Godiam noi, qui s’egli e turbato in cielo.
Godiam amando, e un dolce ardente zelo
Queste gioie notturne in noi rinnove:
Tema il volgo i suoi tuoni, e porci altrove
Fortuna o caso il suo fulmineo telo.
Ben folle ed a se stesso empio e colui,
Che spera e teme, e in aspettando il male
Gli si fa incontro e sua miseria affretta.
Pera il mondo e rovini: a me non cale,
Se mon di quel, che piu piace e diletta,
Che se terra saro, terra ancor fui.

Slyšíš-li, Filisko^[2], po nebi hřmíti?
Výpar, slyš, v sutiny zmrzlý jak prší!
Nedbejme; Perůn ať hromem svým srší!
Těšme se, v nebi-li hněviv chce býti.
Milujme; horlivost, sladce jenž vřela,
Poznovu rozkoší noční nás zkojí.
Hlůza jen hřímání jeho se bojí,
Štěstím neb náhodou zaletí střela.
Krutý sám k sobě, kdo, troup mezi všemi,
Doufá a straší se: v čekání zlého
Jemu vstříc běží a k bídě své spěchá.
Nedbám, svět padne-li z okruhu svého!
Toužím jen o ples, kde žíti se nechá;
V zem-li se obrátím, vždyť jsem byl zemí!

Tasso o zlém užívání své důvěrnosti když se dověděl, k neštěstí svému v pokojích knížecí rezidencí s klevetníkem se sešel, a hněvem se unáhliv, políček mu dal. Na pomstu nákeřně tento zeman Torquata přepadnouti si umínil; ale srdnatostí Torquatovou předsevzetí své nevyplněné z mysli vypustiti musil. Že z toho ohledu vévoda Torquata zavříti dal, čímž se s rozumem pominul, bez důkazů se vypravuje. Vinnější tím bylo návěští, že v jednom itálském městě básně jeho chybně a daremně bez jeho povolení se tiskly, k čemuž ještě jiné pravé a zdánlivé starosti se připojily, které smutnomyslnost jeho množily. Zdálo se mu, že nepřátelé ho pronásledují, jej pomlouvají a na něho žalobu vedou. V takové málomyslnosti vytáhl jednoho večera na sloužícího kněžny Urbino kord; což vévodu posléz pohnulo, že Torquata v jednom blíže palácu stojícím domě zavříti dal; nicméně na žádost jeho svobodu mu s tou výmínkou Alfonz udělil, aby lékařské pomoci užíval. Brzy Torquato Tasso lépe se vynacházel. Aby se vyrazil, byl na rozkošnou cestu do Belriquarda od vévody pozván. I pozapomněl na té cestě na všecky myšlénky, kteréž mu jindy hlavu mátly. To ale vše pokoje srdci jeho nevrátilo a Alfonz byl přinucen Torquata dle vlastní jeho žádosti do kláštera františkánského do Ferráry nazpět poslati. Zde se den ode dne stav jeho horšil. Stále se mu zdálo, že od nepřátel obklíčen jest; a jednou v největší mysli roztržitosti v příležitém okamžení beze všeho, bez papírů svých a rukopisů, z kláštera prchl (dne 20. července roku 1597). Odtud k své sestře Kornélii, vdově, která v Sorrentu v Neapolském království přebývala a nejpřívětivěji ho přijala, se odebral. Velikou péčí její počal pokojnější býti; litoval nepředloženého outěku svého a obrátil se s prosbou zase na vévodu a kněžny. Vévoda vlažný k němu ostal a na list jeho jen Leonora odpověděla. Vrátě se do Ferráry, přívětivě přijat byl, ale zadržené papíry jeho zase poznovu tak ho na mysli pomátly, že podruhé utekl. V Urbino a v Turíně všude, kam se obrátil, laskavě přijat byl, zvlášť arcibiskup turínský, starý otce jeho přítel, u tamního vévody ho uvedl, který mu službu svou pod těmi samými výmínkami jako v Ferráře obětoval. Nicméně žádného pokoje nemaje, poznovu do Ferráry se vrátil, ale nejen od celého dvoru, nobrž i od kněžen nejchladněji, ba s potupou přijat byl; což ho tak pohnulo, že veřejně proti celému dvoru reptal, a od Alfonza proto, jako pošetilec zmatený, do domu bláznivých zavřen byl. Již ta myšlénka, kde se nachází, musila Tassovi ku konečnému ztracení rozumu dostatečná býti; k čemu ještě zpráva o šesterém chybném vytištění jemu ukradených básní přispěla, čím se vydavatelé obohatili, když spisovatel zapomenutý nouzi třel a se rmoutil. – Později sám papež, mnoho knížat itálských a město Bergamo, kde se Torquato Tasso narodil, nadarmo o propuštění jeho u Alfonza se přimlouvali a sotva ulehčení, obdržením několika světnic k svobodnějšímu a pohodlnějšímu obývání, jemu vydobyli.

Tím těžkomyslnost Tassova v periodické bláznovství se proměnila. Po sedmiletém ukrutném zajetí Alfonz osobu Tassovu švagru svému Vincencovi Gonzagovi daroval.

V Mantově časem mnohými spisy ke všemu tomu literární svět Tasso obohatil a Bergamo navštivil, kde příchod jeho od celého města slaven byl. Po smrti knížete mantuánského, ač mu nástupce všecko potvrdil, v Mantově se mu více nelíbilo a Tasso do Říma se na cestu vydal. Ač zde od mnohého ctitele svého nejpřívětivěji přijat byl, přece do Neapoli, kdež jmění svých rodičů dobývati mínil, se odebral. Zde v domě Manso z velikého, srdečného přátelství se radoval a s synem knížete Conca známost si učinil, který si toho učeného muže velice vážil. Brzy však mladý Conca, že s buřičem v přátelství vstupuje, s otcem svým se rozdvojil, z kteréž příčiny Tasso z Neapoli do Říma se vrátil, a odtud k vévodovi florentinskému přišel, a byv velice poctěn a dary znamenitými obohacen, do Říma nemocný se navrátil. Nejsa ještě docela uzdraven, na žádost knížete mantuánského do Mantovy se odebral, ale z ohledu nezdraví svého s knížetem do Říma se vrátil a po zprávě o smrti starého knížete Conca odtud byl vyzván do domu přítele svého, do Neapoli. Zde Tasso dříve u Conky, pak v Mansovu domě svou slavnou báseň Osvobozeného Jeruzaléma opravil, zjinačil a nápis v Dobytý Jeruzalém proměnil.

Zatím vnově na trůn papežský vstupující Klíment VIII., kterému Tasso v krásné zvláštní básni štěstí vinšoval, do Říma ho pozval a velikou přívětivost a uctu on i jeho rod Tassovi prokázal. Odtud z ohledu svého zdraví zase do Neapoli Tasso se vrátil; ale brzy od svého příznivce, kardinála Aldobrandini (kterému Dobytý Jeruzalém obětoval a který u papeže vymohl, že na Kapitolium za básníře korunován býti měl), pozván jsa, do Říma přišel. Papež, kterému Tasso představen byl, mezi jinými povzbuzujícími pochvalami pravil: „Ať bobkový věnec, jejž vám podávám, tolik ucty od vás obdrží, jako jiní, kteří jej před vámi obdrželi, ním poctěni byli.“ – Aby ceremonie ta s větší slavností držána býti mohla, až na jaro se odložila. V zimě zatím zdraví Tassovo vždý víc a více mizelo a horká nemoc v klášteře svatého Onufria v padesátém druhém roce dne 25. dubna léta 1595 životu nepokojnému nešťastného Torquata Tassa konec učinila.

Aldobrandini ho v menším kostele jmenovaného kláštera pochovati dal a později kardinál Bevilacqua jemu zde památný postavil kámen, který až podnes ctitelové Tassovi navštěvují.

Mimoto v tom velikém, pěkně staveném městě místo znamenitostí jest tím více žebráků a roztrhanců. Palácové nesmírné velikosti stojí prázdní s roztlučenými okny a s pavučinovatými domovními dvéřmi. Ulice svatého Benedikta jest velmi pěkná, přes 3000 kročejů v rovině od poledne k půlnoci běží a mnohý krásný dům v ní jest viděti. Mezi polední a západní stranou leží tvrz, dokola příkopem hlubokým a vodou obtažená, z ní se daleko okolo města pousta bahnitá přehlídá; bývala někdy sídlem ferrárských vévod, nyní v ní kardinál místodržící přebývá.

Pod francouzskou správou byla Ferrára hlavním městem v departementu Dolního Pó; po vítězné válce neapolské však papežským zemím přivtělena byla.

---

1. Torquato Tasso pocházel ze starého zemanského rodu panů della Torre. Otec jeho, znamenitý básníř Bernardo Tasso, rozličné ouřady u mnoha vlaských knížat zastával. Torquato v Sorrentu, rozmanitém položení, nedaleko města Neapole narozen býti měl, což se však důkazy potvrditi nemůže.
2. Tasso Filiskou Eleonoru a Perůnem vévodu Alfonza míní.