Cesta do Itálie/Želanec (Klagenfurt)

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Svatý Vít (Sankt Veit)	Želanec (Klagenfurt)	Villach

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Želanec (Klagenfurt)
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820–1822
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Klagenfurt am Wörthersee

Krásné jitro, ale vedrem velkým znepříjemnělé, dále mne provázelo. Kotlina se dál a dál šíří a na větším díle bažinami a rákosím, kde žáby v nesmírném počtu strašný křik tvoří, jest přetažena. V této rovině vlevo od silnice stojí kamenná stolice, na které za starodávna vnově vyvolený korytanský vévoda poddanost od Korytanů přijímal.

Taková vnově vyvolenému vévodovi od poddaných přísaha poslušnosti a věrnosti dála se dle dávného obyčeje ve vsi Zollfeld nazvané následujícím způsobem : Jeden k tomu zvolený rolník zatím na onu kamennou stolici posazen byl, an nový kníže v oděvu mysliveckém, s lovčí trubkou na červeném páse, v šněrovacích botkách a klobouku vindickém šedivé barvy, s holí pastýřskou, jsa od dvou zemanů veden, k tomu kamennému trůnu se blížil. Po straně mu šli černý býk a vyzáblý kůň, za ním zemané všickni a rytířstvo ve skvostném rouše a praporec národní před ním se nesl. Když ta procesí k stolici se přiblížila a rolník nadřečený knížete spatřil, zvolal v slovenském jazyku: „Kdo tak hrdě se blíží?“ – „Zeměpán!“ odpovědělo množství. – Na to rolník: „Jest spravedlivý soudce? Leží mu prospěch vlasti na srdci? Jest svobodného rodu? Jest této ucty hoden? Jest zástupce a rozšiřovatel křesťanstva?“ – „Jest a bude!“ zvolalo shromáždění. „Pak se táži,“ řekl rolník, „jakým právem mne ze stolice svede?“ Na to odpovědělo hrabě gorcké: „Za šedesáte penížků stolici od tebe koupí a tento potah (kůň a vůl) tvůj, jakož i oděv knížete a svoboda domu tvému bude, aniž někomu desátku a ouroku více platiti budeš.“ Tuť rolník knížete lehce poličkoval, k spravedlnosti ho nabádal, a ze stolice sstoupiv, býka a koně odvedl. Nato nový vévoda na stolici kamennou sedl a na všecky strany mečem shromážděnému množství spravedlnost připovídal, na znamení mírnosti a pokojnosti čisté vody ze svého klobouku se napil, do blízkého kostela k svatému Petru, kde slavná mše s Tedeum se držela, kráčel, selský oděv odložil, v ozdobu knížecí se oblékl, s zemanstvem a rytířstvem veliké hody držel, po stolu k východu slunce se obrátě, s odkrytou hlavou a s vyzdviženými prsty, že práva a svobody hájiti bude, slavně přisáhal a slib věrnosti přijímal. Povídá se, že starý vévoda Ingo, jenž proti Hunům v boji velikým hrdinstvím se vyznamenal, od císaře Karla tuto krajinu darem obdržel a tento obyčej založil. Ingo své zemanstvo a selstvo na hody pozvav, k stolu svému rolníky blíže než panstvo posadil a pravil: „Pro vás jest vše, což na stolích vidíte: nádoby zlaté a stříbrné, draze krášlené stolice, výborná jídla, posedněte ke mně blíže.“ K zemanům pak promluvil: „S vámi žádné nemám obecenství; před dveřmi večeřadla, v hlíněných nádobách drobty ze stolu padajícími zasloužili byste syceni býti!“ – Nad urážkou takovou z uleklých zemanů jeden smělosti nabyv, vévody se tázal: „Proč, kníže, tak hanebně s svými věrnými jednáš? Jsou ti otroci váženější nežli u trůnu stojící?“ – Na tu odpověd Ingo čekal a pravil: „Můžete-li se pozastavovati nad mým volením? – Pro čisté hosti jediné připraveno jest toto nářadí a ono zlaté nádobí. Křtem robotstvo mně jest rovno, a zemanství vaše převýšuje, an se v bahně pohanství posaváde topíte!“ Slova ta v srdce zahanbených zemanů tak hluboko vpadla, že podle vůle Ingovy učiniti připověděli a ke křtu se hrnuli. Na věčnou toho památku sedláci korytanští tu přednost obdrželi, že novému knížeti skrze volence leno udělovali, odkud ta ceremonie v Zollfeldu pošla; nedlouho však trvala, an nevíme, že by knížata korytanská za novějších časů, jako králové čeští a císařové němečtí a rakouští, osobně se byli tomuto obyčeji podrobovali.

Želanec v pěkné, veselé leží rovině. V pravidelných ulicích jeho, ač i s potrhanými šindelovými střechami, mnohý pěkný dům se nachází. Biskupský palác ještě projde a zahrada jeho zvlášť onomu, jenž spokojiti se umí, k obveselení letnímu jest dostatečná. Jinák nejsou Želanečtí velicí milovníci zahrad a okolo města málo nebo nižádných k spatření procházek.

Náměstí zdejší jest rovný, pravidelný čtyrhraník se třemi sochami. Proti domu Rosenberkovu stojící olověná představuje císařovnu Marii Terezii, nad kterou vznášející se Fáma hlásá. Vprostřed náměstí se drak škaredí, jenž palicí Herkulovou zabit býti má; a jestli všickni ti pánové, jejichžto štítové na té kašně visejí, na vynálezu tohoto předmětu pracovali, v Želanci tenkráte řemeslnosti na vysokém stupni státi nemusily. Socha třetí beze všeho slohu Matku boží představuje.

Strážní dům příhodně a čistě stavený a kafírna lidnatá jest; i náměstí, aby velké chvály došlo, nic více mu nechybí než méně smetí a více lidí. Kdo oko baviti míní, ať na věž městskou vystoupí, a spatří na západ Alpy Villachské, přes jezero do výsosti se vymášející, zpředu na plechaté pahrbce podepřenou chvojnatou horu Kalvárii napravo a na druhé straně kolmé vrchy; k půlnoci jezera se táhnou, počátné hory a tisícostřevíčné vápné skály na poledne. Na východ se otvírá nepřehlídnutelná rovina, kterouž zámečkové a dědiny, sem tam roztroušená stavení, háje a roliny příjemně krášlejí, kdež oko ukované jen mocí z týchž mnohotných okruhů odstraniti se dá.

Obyvatelé okolo Želance tak jako v Štyrsku silného jsou vzrůstu a volata nesou nesmírné velikosti, čehož lékaři mnohotné požívání přemaštěných pokrmů a na to pití všelikých kovných, z hor se prejštících vod za příčinu kladou. Což mají však píti, an mimo pálenky, vína nemají leda ovesné pívo, v kterém málo neb nižádného chmele není a které kamenným pivem (Steinbier) nazývají a za velikou lahůdku drží?

Vendové, zdejší Slované, řečí a oděvem od Korytanů se rozeznávají. Jazyk jejich jest němčinou tak pomaten, že sotva Rus, kterému se mezi ostatními Slovany nejvíce podobají, čemu porozumí. Knihy jejich jsou rovně tak psány, jimžto však Čech mnoho srozumí, poněvadž protivná výslovnost mu v tom nepřekáží. O ustavy pro mládež v Želanci již Ferdinand II. roku 1600 se postaral. Akademie zdejší pozůstává ze tří učitelských stolic: první profesor přednáší matematiku, druhý logiku, metafyziku a mravnou filozofii a třetí fyziku. Mimoto ještě gymnázium pravidelní a u voršilinek pro děvčata, v předměstí dvě farní školy, lékařský ustav a knihárnu zde mají.

Náboženství i zde mnoho rozepří způsobilo. Než Lutr přišel, v pokoji zde přebývali katolíci již od roku 789, když vévoda Ingo křesťanské tady uvedl náboženství. Roku 1563 příchozí pastor Knorr z Čech různice z strany náboženství způsobil. Ferdinand II. mnoho zemanů a měštěnínů želaneckých ze země vypověděl, několik v Hradci (Gratz) do vězení vsadil a jiným, jenž z lutherského náboženství obviněni byli, po smrti pohřeb se odepřel. Na památku těchto příhod v kronice Korytanské mnohý kulhavý starobylý německý veršík se složil.

Korytanů nejhlavnější obživa jest rolnictví a chování dobytka; proso jest nejčastější pokrm rolníků. Ovoce v Lavanttalu^[1] se rodí a lenu mnoho se seje. Koně kostnaté, hovězí dobytek tučný, zvlášť do Itálie se odbývá. Dubové lesy prospívají vepřovině a kozí i ovčí bravy jsou patrné.

Dříve než Francouzové zde želanecké rozvalili město, mezi pevnější náleželo, k čemu daleká okolní rovina přispívala. – Na předměstí villachském založený kanál městu jest velmi příhodný, neb dříví a všelikou potravu přes jezero sem přináší.

Ve třech zdejších kněhoskladech nadarmo statistický korytanský spis jsem hledal. „Musíme s proudem plouti,“ pravili kupci, „zde nejdou knihy; jen teologické a románské spisy, sem tam komedie odbýváme.“

Dva houfy charvátských nováčků pod oknem mého bytu, všickni silného, pěkného vzrůstu (asi 400 silní), s hrdinským srdcem, zpívajíce slovenské písně, jsouce provázeni od městské stráže, z Villachu k dostavu táhli.

---

1. Lavanttal jest oudolí, které jméno své vzalo od řeky Lavantu, jenž v horním Štyrsku nedaleko Obdachu se prejští, v Reinfeldu do Korytanska a Lavanttalem u Lavamiindu do Dravy vpadá.