Centrum securitatis/Předmluva vydavatele k Hlubině bezpečnosti

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Předmluva vydavatele k Hlubině bezpečnosti
Autor: Jan Amos Komenský
Zdroj: Citanka
Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70

V „Přemyšlování o dokonalosti křesťanské“ Komenský potřebu oddanosti k Bohu snaží se vyložiti celé osadě věřících důvody z víry čerpanými, v „Labyrintě“ úplnou odevzdanost ve vůli Boží představuje jako jediný možný stav blaženosti lidské na světě, pro čtenáře vzdělanější na podkladě celého, názoru světového objasniti chce nezbytnost závislosti člověka na Bohu novým spisem, o němž pracovati počal dle vlastního přiznání r. 1625, patrně v Podkrkonoší, kde v té době bydlel jednak v Bílé Třemešné u Dvora Králové, jednak v Branné u Jilemnice.

V prvních dvou kapitolách na základě filosofických názorů o původu a spořádání světa vykládá poměr mezi Bohem a světem s jeho tvory: Všecky věci jsou na sobě závislé, a původem všech jest Bůh. Ale v poměru k opravdové bytosti jeho jsou jen jako zrcadlový obraz ke skutečnému zjevu, jako stín k tělu, jako kruh ke středu, jako strom ke kořenu. Toliko Bůh jest bytost podstatná, svět pouze nahodilá. Jako Bůh sám jest jediný, tak stvořil též jediný svět, ale v nesčíslných tvorech na něm zrcadlí se vlastní jeho krása. Stvořiv anděly jako bytosti sobě nejbližší odevzdal jim správu oblohy, obloze správu živlů, živlům správu věcí, které z nich povstávají, a to buď jednotlivě nebo z několika zároveň, jako rostliny a zvířata. K objasnění poměru mezi Bohem a světem hodí se zvláště přirovnání ke stromu; podobností je tu celá řada. Jako strom viditelný stojí na neviditelném základě, rovněž svět viditelný má svůj základ v neviditelném Bohu, z něhož povstal asi tak, jako strom ze svého kořene. Z tohoto základu strom bere svou sílu, potravu, povahu i zvláštnost; kořeny světa pak jsou Boží moc, moudrost a dobrota. Jako strom z dobrého kořene může ploditi špatné ovoce, dostalo-li se na peň původně dobrý něco špatných roubů, rovněž je tomu ve světě, jakmile od pyšných andělův a z neposlušnosti prvního člověka jednou zlo naň bylo vštípeno, že Bohu jako původu prostředně všecko se přičisti musí (kap. I.). Bezpečnost a pokoj každé bytosti na světě vysvětliti lze jiným přirovnáním, totiž připodobněním světa ke kolu. Při tom jest si všímati tří jeho částí: středu, obvodu, paprsků. Obvodem kola jest ovšem svět, jehož střediskem jest Bůh, paprsky pak jsou jednotliví tvorové. Z nich každý má dvojí střed, obecný, Boha, a svůj zvláštní, od Boha propůjčený jakožto svou vlastní přirozenost. Každé bytosti Bůh udělil cíl a meze přirozenosti její; dle toho vlastní její střed (centrum) jest jednak centrum bytosti, jednak centrum pobytu neboli místa. Tak centrum neboli střed ohně jest horkost, pobyt nahoře nad vzduchem, kam vždy směřuje; střed (centrum) bytosti zemské jest suchost, pobyt dole jako živlu těžkého atd. Z toho určení je patrno, že každá bytost je bezpečna, klidna, pevna jen potud, pokud stojí ve svém středu, přidržujíc se původu svého a zaujímajíc určené své místo. Pokud se týče člověka, jest při něm jako bytosti dvojité, totiž tělesné a duševní, také závislost dvojí. Tělo člověkovo složeno jest ze čtyř živlů a z oblohy, protože je sám o sobě svět v malém, smíšený ze živlů mocí oblohy. Proto také při náležitém smíšení vede se tělesné jeho stránce dobře, rovněž jako na místě pobytu mezi živly a oblohou, na vzduchu. Po stránce duševní člověk má se dobře, pokud drží se Boha jako tvůrce a vzoru svého a zaujímá své původně určené místo mezi Stvořitelem a stvořením, slouže svému původci a užívaje ostatního tvorstva (kap. II.). Kdykoli bytost nějaká vyšine se ze svého středu, nezbytně nastává jí násilí, bolest a zkáza; včela hyne bez medu, had bez jedu, rovněž jako anděl a člověk bez Boha (kap. III.). Život lidský otáčí se v sedmerém kole, jež člověku působí obloha, živly; zvířata, jiní lidé, ďáblové, Bůh a andělé, nejvíce arci člověk sám; vše to vzbuzuje v člověku nejistotu (kap. IV.). Příčinou však, proč člověk vystupuje ze svého středu, jest samosvojnost jeho (pův. samost), že totiž pohrdaje řádem Božím chce býti svým vlastním rádcem a vůdcem, opatrovníkem a pánem, tedy téměř svým bůžkem. Toť počátek všeho zla pro člověka. Samosvojnosti té jsou dvě části: jednak přílišná samolibost, jednak přeceňování sama sebe; účinky její jsou neblahé, neboť odlučuje nás od Boha, od andělů, budí nedorozumění a sváry s lidmi, v člověku samém neklid a strázeň (kap. V.). Nešťastného toho stavu ještě přibývá, hledá-li člověk ve své nesnázi pomoci někde jinde, než ve svém náležitém centru (jinudost, pův. jinost), neboť to vede ho k zatracení a zoufalství, jak patrno z několika příkladů starého i nového zákona, mimo to i na některých lidech pobožných (kap. VI.). Jedinou proti tomu pomocí jest pouze návrat k Bohu jako vlastnímu centru (kap. VII.) a ke Kristu jako viditelnému středu světa, centru milosrdenství Božího, k němuž dospíváme především věrou v zásluhy jeho ctnostným životem (kap. VIII.). Cesta, po níž se navrátíme ke Kristu, dosti již určena jest vybočením od neblahého stavu svojnosti a jinudosti: třeba se vzdáti všeho, co člověku bylo milé, vůli svou podříditi vůli Boží. Ač tělu to bývá nesnadno, netřeba při tom vzdávati se naděje v úspěch z mnohých důvodů. Mezi přední náleží; že na rozum nelze spoléhati, protože je nedostatečný, neopatrný, slabý, člověk pak již sám v sobě nestálý a nejistý. Ani světu nelze důvěřovati, neboť upadáme tím v nebezpečenství, že nám z něho ani andělé bez Boha mepomohou. Proto třeba se ztratiti samému sobě i všem tvorům jiným, z čehož nastává člověku nevýslovná blaženost (kap. IX.). Lidé takoví žijí v klidu s Bohem, ušli moci světské i živlů, vesele zírají na zmatky tohoto života; nelekaji se neštěstí, poněvadž je rádi snášejí, diví se Boží shovívavosti a netrpělivosti lidské, padají bez škody a radostně umírají (kap. X.). Námitky rozumu proti pravdě Boží člověk zbožný dovede snadno vyvrátiti, a spoléhaje na Boha věří též proti rozumu slibům jeho (kap. XI.). Odevzdání ve vůli Boží musí ovšem býti upřímné, proto spisovatel vypisuje povinnosti srdcí Bohu oddaných (v kap. XII.), k nimž připojuje rady, jak se udržeti v milosrdenství Božím. Třeba totiž bdíti u brány srdce, dbáti pokory a modlitby, jíž příklad na konec se připojuje (kap. XIII.).

Výklad Komenského v prvních dvou kapitolách o řádu světovém souhlasí ve hlavních rysech s novoplatonskou kosmologií. Odtud postavení živlů, nebe z nich utvořeného a země, těla člověkova jako světa v malém a ducha původu božského. Odtud počátek zla z touhy náležeti sobě samému (samost-samosvojnost), jež vzdaluje od původu všeho života, který je zároveň středem světa, poněvadž veškeren pohyb ve světě je kruhový. Snad měl na ráz tohoto díla jakousi působnost i německý theosof Jakub Boehme (zemř. 1624), jehož učení právě v té době, kdy budilo dosti odporu, docházelo také uznání a mělo mnoho přivrženců. V době pobytu Komenského v Podkrkonoší nebylo nesnadno zjednati si některé zprávy o Boehmovi, když Komenský sám měl přístup do takových sbírek, jako byla slavná knihovna vlčická p. Zilvara ze Silberštejna, mimo to r. 1625 sám ve Zhořelci meškal.

Z theosofických spisů Zhořeleckého obuvníka-filosofa třeba zvláště jmenovati „Mysterium Magnum“ (kap. 3. a násl.), jehož předmluva jest datována v listopadu r. 1623; k tomu pak příslušnou epištolu 47. (Theosophische Sendbriefe), datovanou 11. listopadu 1623 Gottfriedu Freudenhammerovi a Johannu Ruferovi, dále ze spisu „Der Weg zu Christo“ zvláště část VI. „Vom übersinnlichen Leben“ a VII. „Von göttlicher Beschaulichkeit“; posléze dílo „Hohe und tiefe Gründe von dem dreifachen Leben des Menschen nach dem Geheimnuss der dreien Principien göttlicher Offenbarung“ (kap. I. a VII.), kde nacházíme učení podobné výkladu Komenského.

Duch tak pronikavý a již v prvních počátcích literární činnosti ucelený, jako byl Komenský, vyniká ovšem i v této nauce odjinud přejaté nad svou předlohu, že jasně a pochopitelně soustavu celou dovede vyložiti a své hluboké zbožnosti přizpůsobiti tou měrou, aby se s ní shodovaly ve všem příklady biblické, jež dále v díle svém uvádí.

V kapitolách III-XIII. totiž nepodává se proti jiným, starším spisům potěšným z let 1622-24 mnoho nového, nýbrž opakuje se namnoze, co již bylo pověděno, někde i téměř doslovně, jinde s nevelikými obměnami.

Vzory Komenského, jimiž se v hlavních myšlenkách řídil, poukazují tedy k tomu, že třeba spis tento klásti až na konec období literární činnosti, která připadá ještě do pobytu v Čechách, tedy v rok 1625, neb i snad ještě o rok později, ale spíše před významné setkání s prvním visionářem, jenž na něho učinil veliký dojem a jehož proroctví v několika dnech do češtiny přeložil, se šprotavským jirchářem Krištofem Kotterem.

V listě Petru Montanovi Komenský činí zmínku o znázornění grafickém obsahu této knihy (odst. VI.). Slovům jeho porozuměti můžeme z rukopisu, který pochází z knihovny Žerotínovy a nyní chová se v městské knihovně Vratislavské. Tu na str. 6. stromem znázorněna jest závislost člověka na Bohu a na str. 8. vyobrazeno kolo, o němž právě spisovatel mluví. Rukopis celý napsán jest na 88 stránkách jedinou dovednou rukou, jež provedla i uvedené kresby. Po známé ruce Komenského není tu ani stopy, ale přece je patrno z četných míst, jež podávají lepší čtení, nežli první vydání z r. 1633, jakož i ze slov spisovatelem vynalezených, „samosvojnost“ a „jinudost“, jež tu zněji „samost“ a „jinost“, že máme v rukopise tom opis prvotního sepsání, pořízený patrně pro Žerotína před vydáním tiskem. Toto vydání pak provedeno bylo zajisté na rychlo dle nějakého opisu nedosti přesně kollacionovaného. Poznámky kritické pod textem v našem vydání objasňují podrobně, kterých míst se týká. Věnování ani předmluvy tu není. Jinak odchylek od tisku je v opise tomto málo.

Vyd. I. „Centrum securitatis, t. j. světlé vymalování“ atd. (Žalm 31, v. 25.) Léta Páně 1633, b. m. (v Lešně) v 12°, str. 194 (s „Výhostem světu“). Na aversu tit. listu: „Svět jest kolo“ atd. Věnování p. Raťaeli Leszczińskému, předmluva, diagram (Rozložení traktátu tohoto.) Exempl. v univ. knihovně pražské.

Vyd. II. Centrum securitatis. To jest Hlubina bezpečnosti, aneb světlé vymalování" atd. (Psalm. 31, v. 25). Vydáno nejprv v Lešně 1633. A nyní znovu v Amsterodamě 1663; ve 12°, str. 118 (s Výhostem). Na aversu tit. listu: „Svět se točí vůkol“ atd. Věnováni Leszczińskému, předmluva. Obsah kapitol na str. 129-130. („Pořádek věcí v traktátu tomto“.) Odchylky ve znění textu nemají významu.

Vyd. III. v Kutné Hoře 1785 u Fr. V. Korce, v 8°, stran 148.

Vyd. IV. „Hlubina bezpečnosti aneb světlé vyobrazení, jak“ atd. Nové opravené vydání. V Praze-Karlíně 1864, nákl. Vinc. Paseky, m. 8°, str. 1-218.

Vyd. V. s tit. dle II. vyd. v Praze 1878, nákl. Spolku Komenského, v m. 8°, str. 132. (Českobratrské bibliotheky č. 4.)

Výňatek s názvem „Svět se točí“: „Že Bůh sám všecko jest“ v ukázkách Fr. Slaměníka „Komenský ve svých spisech“ (č. 4.). Kap. 6. u L. B. Kašpara ve sbírce ukázek „Památce Komenského“, na str. 45-46.

Německý překlad Ondř. Machra vydán r. 1737 s názvem: J. A. Comenii Centrum securitatis, oder Grund der wahren Sicherheit. Das ist: Eine deutliche Vorstellung, wie in dem einigen Gott und in einer demüthigen Ergebung in allen seinen Willen eintzig und allein die wahre Ruhe, Sicherheit und Vergnügen dieses gegenwärtigen Lebens bestehe. Ehemals in böhmischer Sprache herausgegeben, nunmehrs aber ins Deutsche übersetzet von einem Liebhaber der Comenischen Schriften: Leipzig, Verlegts Sam. Benj. Walther 1737. 8°, stran 195 a 10 str. rejstříku. Věnov. pruskému králi Fridrichu Vilémovi a choti jeho Žofii Dorotě od Ondřeje Machera, kazatele při evang. osadě berlínské.

Vydání toto podává se dle tisku z r. 1633, různočtení rukopisu (r) a vydání II. (A) položena jsou v poznámkách kritických.

Jan N. Novák.