Centrum securitatis/O povinnostech a znameních Bohu cele oddaných srdcí.

Centrum securitatis Jan Amos Komenský
Jak a čím rozum odevzdanosti brání, a jak se mu to smítati má.	O povinnostech a znameních Bohu cele oddaných srdcí.	O prostředcích k zachování se v centrum milosrdenství Božího.

Údaje o textu
Titulek:	Kap. XII. - O povinnostech a znameních Bohu cele oddaných srdcí.
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Jak v jiných pobožnosti částkách ráda marnost naše faleš provodí a místo pravdy pokrytství staví, tak i v tom Bohu se odevzdání. Přibližujeme se nejednou rty k Bohu, a srdce vzdálené zůstává; pakli přistupuje i ono k Bohu, nevstupuje však; proto že se sebe drží a pustiti se sebe a tvorů nechce. Ale tím koho sklamáváme? Boha jistě nic; kterýž sám v sobě zůstává tím, čímž jest, neproměnně, buď že v něm který tvor odpočívá neb nic; ale sami sebe pokoje toho, kteréhóž se vnitř v Bohu poživá, se zbavujíce. Protož každému jest v tom se opatřiti, aby v pravdě Boží celý byl, nic z sebe sobě, ovšem jiným tvorům nenechávaje.

Znamení neomylná resignovaných jsou tato.

Za kterouž příčinou nyní, jaký způsob právě Bohu oddaných bývá, pohledíme, aby to i za znamení, podlé nichž by se rozsuzoval, i za zrcadlo povinností, v nichž by se cvičil, jeden každý míti mohl.

1. Ustavičné se s Bohem obírání.

Předně tedy takový Boží člověk více jest v nebi, než na zemi, více s Bohem, než s lidmi. Přebývá sic v těle a v světě, ale poněvadž se ani v jednom, ani v druhém nekochá, nelpí tu. V těle zajisté přebývá, jako v propůjčené sobě na čas chaloupce; v níž aby do vůle Boží pokojně pobýti mohl, šetří jí sobě, opravuje, látá, podpírá, přikrývá; vše ku potřebě, nic k zbytečnosti. V světě pak bydlí jako na bojovišti, na němž od Boha postaven jest; vždycky se, odkad kde jaký outok přichází, ohlédaje, udatně sobě před ďáblem a jinými nepřátely (ne těla a pohodlí jeho, než hradu svědomí háje a bráně) počíná. Ale vlastní, domácí, milý jeho byt v nebi jest, kdež měšťanství své a poklady své má. Toť jest, což David mluví: Já, Bože můj, vždycky s tebou jsem; proto žes mne ujal za mou pravici. Kohož bych měl kromě tebe na nebi? a na zemi kromě tebe v žádném líbosti nemám. Byť pak i tělo i srdce mé zhynulo, ty však jsi díl můj až na věky (Žalm 73, 23).

2. Gruntu pravdy při všem šetření.

Druhé, o to jest zvláštní a přední péče, aby vůli Boží a řádu spravedlnosti při všech věcech vyrozumíval, aby, čeho se bez uchylování držeti, věděl. Nemůž zajisté trpěti, aby se věci a řeči jeho na nejistotách (to jest na domnění, neb cizí zprávě, neb nějaké vášni, své neb cizí, neb na zvyku) zakládaly, jakž sic vůbec v světě bývá; ale on jde všudy na grunt, aby, co při každé věci Boží neb lidská spravedlnost, co přirozený řád, co jeho povinnost, co svědomí, co zákon lásky s sebou nese neb nenese, věděl a viděl a podlé toho postupoval. Kterýž grunt pravdy při každé věci (jak daleko nedokonalost lidská dopouští) maje, stojí na něm, aniž z něho k vůli všeho světa buď odporům, buď lákáním vystupuje. A tak na skále všudy staví, nikdež na písku, a pravda všech jeho skutků, slov i myšlení pavézou jest. To jest, čehož sobě žádá David: Dej mi, Hospodine, ať chodím v pravdě tvé, a poučuj mne (Žalm 40, 12). Item: Milosrdenství a pravda ať mne ostříhají (Žalm 40, 12). To jest, čehož po dnes příklad při nejedněch svatých, Bohu cele oddaných srdcích vidíme.

3. Samým Bohem a svědomím se vázání.

Takový tedy nedělá sobě zákona ani sám z sebe, ani ovšem z jiných, aby jim neb sobě k líbosti něco činil neb nečinil; než toliko se Bohem svým a jeho vůlí váže a líbiti se žádnému nehledá, než samému Bohu; proto že ví, že jemu toliko na něm samém záleží. Ne že by z úmysla na lidi nedbal a jimi zhrdal (neboť toho Kristova tichost a pokora s sebou nenese); nýbrž zjevně poroučí, aby se každý bližnímu líbiti hleděl k dobrému pro vzdělání (Řím. 15, 2). A svatý Pavel o sobě praví, že se všechněm líbiti usiloval (1. Kor. 10, 33); ale že, když se lidem zachovati ve všem nemůž (jakož nemůž žádný), tím se neváže, ovšem nekormoutí; na Bohu a jeho lásce dosti maje. Vidí zajisté dobře svět, že jest všecken zmotaný, jednomu se líbí to, jinému jiné, nýbrž jednomu a témuž jednák to, jednák ono; načež on pozoru dávati, aby všechněm uhověl, nemá kdy, aniž mu jest možné tisíc forem na se bráti. Jednu tedy Kristovu na se vezma, jenž jest sprostnost a upřímnost, kráčí v ní přímo, všechněm na odivu, nehledě, co se nelíbí světu, než co se líbí Bohu; a to čině dosti má. Nebo komu slunce svítí, nemá, proč by sobě hvězd neb pochodní hledal; a komu milost Božt přítomná jest, proč by se na lidi, angely, ďábly ohlédal? To jest, což dí apoštol: Kdy bych se ještě lidem líbiti hleděl, Kristů služebník bych nebyl (Gal. 1, 10). A opět: Mně za nejmenší věc jest, abych od vás souzen byl, a neb od lidského soudu (1. Kor. 4, 3). On tedy lidí nechaje, na Boha jen bedlivý pozor má, aby, kam jej buď slovem, neb sic řízením svým vede, tam šel, a co poroučí, to činil, na nic víc nemysle, jako aby byl k vůli pánu svému. Protož, kde Bůh mluví, tu on poslouchá, kde mlčí, pozoruje; sám také, kde Bůh poroučí, mluví, kde neporoučí, mlčí. Volá-li kam a předchází, jde, nevolá-li a nepředchází-li, nejde, zastaví-li se, stane i on; žene-li ho zpět, jde zpět, dává-li mu co, béře, béře-li, vrací zas, vede-li jej k boji, bojuje, káže-li utíkati, utíká. Živ jest, dokud mu života nechává; umírá, když umříti poroučí. A tak k návěští Božímu všecko čině, zplývá u vůli Boží a o žádný břeh nebezpečný nezavadí a se neurazí.

4. Ke všeliké vůli Boží hotovost.

Čtvrté, nevybírá sobě nic, jak by ho Pán Bůh vésti měl, a co jemu dáti neb nedati, co vzíti neb nevzíti; kam a k čemu obrátiti neb neobrátiti; než říká: Teď jsem, Pane Bože můj! Poruč, co chceš, nalož se mnou, jak chceš, jen ke všemu, což se ti líbí, posilni. A toť jest zde naše dokonalost, ke všeliké Boží vůli vždycky pohotově státi, tak poslušně odporné, jak libé věci z ruky jeho přijímati, a tak spěšnu býti k obnažení a nastavení hřbetu trescícímu, jak hbití býváme k roztažení ruky dávajícímu. A toť jest, což David dí: Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne (Žalm 73, 24), totiž kudykoli mne chceš vésti, nic nedbám, když jen k slávě své věčné povedeš.

5. Zevnitřních dobrých věcí nežádání.

Nýbrž (páté) o věci zevnitřní dobré nestojí; proto že se jich bojí. A to pro příčiny tři, jmenovitě, že 1. marné, 2. pracné, a 3. nebezpečné jest užívání jich.

Marné proto, že (jakž Šalomoun dí) nenasytí se oko hleděním ani ucho slyšením; totiž kdo se po věcech světa pouští, ten nikdy a nikde, na čem by se stavěl, nenalézá. Hladovitáť jest mysl lidská a nesyté oči, že statku, peněz, slávy, lahůdek, uměni a knih, a po čem sic kdo dychtí, nikdy se nahltati nemůž; čím kdo víc má, tím se mu víc chce, jako vodnotedlný, čím víc pije a do sebe leje, tím více žízní. Aniž rozuměti chtějí lidé, že se ta žíznivost naše ne přidáváním, než ujímáním hasí; rovně jako oheň ne dříví přihazováním, než ubíráním uhašen býti může. Mimo to pravdivě se zpívá, že cožkoli zamiluješ, žalosti proto pojměješ více nežli utěšení, jsou toho jistá zkušení.

Statek co jest?

Nebo zamiluješ-li kdo statek, ten nic není než hledajícím ho práce a nebezpečenství, majícím zaměstknání a starost, stracujícím bolest a zoufání. Jest lep očí, smola srdce, osídlo duše, břímě těla, zrádce a kat pána svého.

Sláva co?

Zamiluješ-li slávu, aby mezi jinými přední neb sic slovoutný byl, co to jest než závisti podnět, lidského jazyka terč, lehká pára, nebezpečná spara, a přihodí-liť se co lidského, tím větší hanba a smích?

Rozkoše co?

Zamiluješ-li rozkoše, aby sobě v nich povoloval, co to bude než sladká hořkost, omeděný jed, veselé bláznovství, rez mysli, hrob duše, nákaza těla, nástraha summou všeho zlého, jejiž konec vždycky jest pykání, hanba a zhouba.

Moudrost co? Zamiluješ-li moudrost světskou a umění hluboká, co ta jsou než přezmotaný labyrint, mozku mučírna, past mysli, zisk práce nezaplacující? Mezi tím základ pýchy, závisti, různice a mnohých neřádů.

Přízeň lidská co?

Zakocháš-li se v přízni vyšších, co to než dubnové počasí? Jedné nešťastné příhody vicher to potěšení tobě rozmetati, jedno neopatrně vypuštěné slovo hořce opepřiti můž. Po štítech městských se prochází, a hlíněnný hrnec s měděnným pohrává, kdo tovaryší s sílnějším, dí Sírach. Protož Bohu odevzdaný člověk k těm věcem nechvátá, nýbrž s Davidem věcí nad potřebu vyšších se vystříhá, na skrovničkém Božím opatřeníčku, jako dítě ostavené, rád přestávaje (Žalm 131). Nýbrž s Agurem, aby ho zbytečností zachoval a jen potřebu jemu dával, se modlí (Přísl. 30, 8).

6. K utrpným otrlost.

Naproti tomu ne tak se věcí útrpných, jako lidé světští štítí; buď zdaleka se jich lekaje, proto že ví, že jich naň Bůh, leč k jeho dobrému nedopustí; buď z blízka nad ními se troudě, proto že ví, že když v tom pocvičen bude, rozkošné se ovoce spravedlnosti zjeví (Žid. 12, 11). Trpí tedy, což Bůh vzkládá, všecko, odkud pak koli co přichází; a trpí dobromyslně, proto že právě trpělivý není, kdo sobě v kříži vybírá a jen, co se mu vidí, a pokud se vidí, a od koho se vidí, trpí. Musí se mysl v Bohu zatvrditi, aby jemu ku poctivosti všecko, co zsílá, přijímala; proto že pokoj náš, kterýž v Bohu máme, v pokojném raději bíd snášení, nežli jich necítění záleží. Kdo lépe umí trpěti, ten má lepší pokoj. Nebo to jest člověk, kterýž na zemi ráj nalezl; čím kdo pokorněji trpí, tím jest patrnější svůj vítěz, světa pán, Kristů přítel, dědic nebe. Nebo tak Kristus pokoje hledati a jej stíhati učil, bijícímu tváře nasazováním, beroucímu sukni i pláště necháváním, nutícímu jíti míli i druhé přidáváním, nepřátel milováním, nenávistníkům dobře činěním a za protivníky se modlením (Mat. 5, 39).

7. V pokušení stálost.

Tak kdo opravdově Krista obleče, nepohnutedlný jest v každém pokušení. Nebo věda on, že Bůh jest, kterýž ho skrze ty těsnosti vede, jde mu přímo, bez ohlédání a kroucení se. Co svět volá, křičí, hrozí, slibuje, bije, hladí, laje, prosí, nic na něm ani vyprositi, aní vystrašiti, ani vytlouci nemůže. Nemožné by se zdálo, aby takoví byli, kdyby nebyli, a svět sám na zatvrdilost kacířskou naříkaje, svědectví tomu nedával.

A toť jest teprv právě křesťanská stálost, ani vodě, ani ohni neustupovati. Ale kams od nás odešla, křesťanská udatnosti? Obyčejně sobě co první Kristovi učedlníci počínáme. Janů a Jakubů dosti jest, kteříž s Kristem sic v království seděti hotovi jsou a zakazují se; ale když se jim hořkého pití kalich ukáže, choulí se a toulí, rdí a pýří, coufají. Pakli pro hanbu a z obyčeje píti slibují, když přichází, že jim Pán připije, prchají v kout. Jiní podobně všickni Pána se až do lámání chleba přídržejí: jeden ochotně slouží, druhý, co potřeba, kupuje, třetí mu v lůnu odpočívá, čtvrtý, že ho neopustí, přisahá; jiní: Zdali já? zdali já? ptají se. Mezi tím, když se jímání, vázání, plvání, mrskání, na kříži roztahování začíná, tu se všickni tratí, různo prchají, Boží prudkosti se diví, že se toho nenadáli, říkají, nad hněvem Božím pláčí a kvílí. Co tu u příčině, jediné že srdce ustavené a Bohu cele odevzdané nebylo? A že, když řlkali: Aj, my opustili sme všecko a šli sme za tebou (Mat. 19, 27), více domnění a chlouby než pravdy bylo. A tu jest obraz všech nás. Také my tak od Krista se učiti a jho jeho na se bráti umíme, ústy totiž. Když zajisté nás Kristus tiché, pokorné, poslušné, pracovité, ukřižované (neboť v kříži musíme přiúčastněni k němu býti) plačící a kvílící míti chce, my ve všecko se uvolujeme. Ale jak? Pokorní chceme býti, však bez potupy; chudí bez nedostatku; poslušní bez zahanbování; pracovití bez potu; trpěliví bez útrpnosti; a tak kříž míti bez křižování, pláč bez slz, zámutek bez bolesti. Ale co pak naposledy všecko to bude? Larva a barva bez pravdy. Protož, poněvadž my se pravdivě od něho neučíme, také v něm pravdivě odpočinutí nenalézáme; a když se ho nedržíme celým srdcem, také se pokoj jeho nedrží cele srdcí našich. Usmyslmež sobě.

Osmá ctnost jest udatnost a neb smělost jejich v Bohu, že, kam Bůh káže, by do ohně a neb do vody bylo, jdou bez hrubého rozpakování. A proč by nešli, za Bohem i jdouc? Jemuž poněvadž se věčným právem oddali, vědí, že v jeho stráži jsou věčně. A poněvadž všemohoucí jest ten, jehož ruka je přistírá, vědí, že všickni živlové i propast raději Bohu a jim ustupovati musejí, nežli aby se jim a spasení jejich co odporného přihoditi mohlo. Nechí se ohně, meče, vody, smrti leká, kdo Pána ohněm, mečem, vodou, smrtí vládnoucího nezná a nemá. Ale komu ten pavézou býti se zakázal, toho nepřátelé děsiti na darmo se pokoušejí. A toť jest naše, kdož Kristovi jsme, nad svět větší potěšení. Nech ať všech propastí větrové vějí, co nám do toho! Ten, kterýž větrům a moři rozkazuje, s námi jest, ačkoli časem dříme (Mat. 8, 26). Nech se před námi hlubina otvírá, a Farao náš do ní žene, což na tom? Archa smlouvy jde před námi, a sloup horlivé milosti jeho za námi (2. Mojž. 14). Nech nás obklíčí vojska a ssouží vůkol, což na tom? Těch, kteříž s námi jsou, více jest, nežli těch, kteřiž proti nám (4. Král. 6, 16). Proč bych s Petrem, když Pán káže, po moři nechodil? Vím, že neutonu (Mat. 14, 28). Nýbrž proč bych s Jonášem ke dnu moře, když to Pán míti chce, neletěl? Vím, že opatřiti to, abych nezahynul, mocen jest (Jonáš 2, a 3). Proč bych se třmi mládenci do ohně a peci nešel, když dobrou Boha svého při mám? Vím, že vytrhnouti mne mocen jest, a byť i nechtěl vytrhnouti, učiniti však já povinen jsem (Dan. 3, 17). Proč bych se jámy lvů bál, když angel Hospodinů, kterýž lvům ústa zavázati můž, se mnou jest? (Dan. 6, 22.) Proč bych do díry bazališkovy sáhnouti, a neb s šelmou zápasiti, kde Bůh můj a povinnost má káže, se ostýchal? (Izai. 11, 8. 1. Kor. 15, 32.) Proč bych sobě s Petrem kládou noh sevříti nedal? Proč bych proto předce nespal? Zdaž Bůh můj angela mne k vysvobození nemá? (Skutk. 12, 6.) Summou, co mi učiní Saul? Co Achab? Co Jezabel? Co Antioch? Co Néro? Však ne oni, než Stvořitel můj, vytkl cíle životu mému, jichž ani já sám nepřekročím, ani mi jich žádný neujme a nepřidá; v jeho, ne v jejich rukou dýchání mé jest; kdo mi bez vůle jeho vlas hlavy mé skřiví? (Mat. 10, 30.)

Ale ó nevěrní! ó nevčasné choulostivosti naší! kteříž na Boží poručení hotovi jsme sic lidem na oči jíti, ale kdyby nehrozili; do vody se pustiti, ale kdyby hluboká nebyla; skrz oheň proskočiti, ale kdyby nám kdo, že pálit nebude, a že ostojíme, zaručil! Tak bez výminek nikdež nic Bohu nepouštíme. Ach nerozum! Člověku někdy dobrému na holé slovo ledcos věříme; Bohu pak, kterýž nejlepší a sama pravda jest, ani na mnohé mnohými přísahami a mnohými příklady stvrzené zámluvy věřiti nechceme, leč by nám při každé věci znovu z nebe sliboval a přísahal. Uchovej, ó Bože, převrácenosti takové a dej důvěrné k sobě srdce, abychom prostě na tvé slovo za tebou skrz oheň a vodu šli, k životu-li se to či k smrti vyjíti má, nic tvého soudu nepředchvacujíce.

9. Se Pánem Bohem i s bližními vždycky spokojen jest.

Vedlé toho člověk takový vždycky jest se Pánem Bohem spokojen, jakkoli s ním neb jiným nakládá, nic mu v jeho soudy nevkračuje. Má-li co darů Božích, ku pohodlí a ozdobě těla neb mysli sobě přidaných, kochá se v nich, jako v Božích dařích, a Pána Boha chválí. Pakli nemá, což by sic rád měl, věří, že mu toho Pán Bůh proto nedal, že potřeba není. Stojí zajisté silně na tom, že cokoli ochránce jeho k dobrému jeho býti zná, tím ho ani v nejmenším neobmešká. Dává-li co jiným, jeho mina, tak o tom smýšlí, že oni toho jsou hodnější. Pakli nehodným dává, že tudy buď dobrotivostí svou získati je a přemoci chce, a neb že to pro jich tím oddělení, a třeba na osvědčení a hroznější potom odsouzení činí; protož nezávidí, sám tudy nějakého nepohodlí a nebezpečenství zproštěn jsa. Jako ani se nehněvá, když ho Bůh metlami svými stěžuje, ve všem vůli Boží za svatou, sebe za hříšného a i té kázně nehodného uznávaje, a ne svým rozumem, než Boží prozřetedlností věcí svých váže a měře.

S lidmi také, cokoli činí, spokojen jest věda, že Bůh jest, jemuž stojíme a padáme všickni, a kterýž sám toliko všech nás i činy i úmysly zná. Dobrého člověka jest znamení, dobře všecko vykládati; a láska Kristova bližního raději u sebe i u jiných vymlouvati nežli omlouvati, přikrývati než odkrývati, litovati než vysmívati, učiti než týrati poručí; aniž se na koho umí hněvati, leč sama na sebe. Mnoho prospěl, kdo soudu o bližním v zavěšení nechávati se naučil. Nebo jakož nepokojné a pyšné mysli jest znamení, na všecky sobě soud osobovati: tak spořádaného srdce povaha jest, míjeti a raději svíjeti, nežli všecko zdvíhati, rozvíjeti, přetloukati. Aniž na tom co škoduje člověk, když, co k němu nepřináleží, to míjí a tomu, kterýž všecko vidí a soudí, aby viděl a soudil, nechává. K tomu, maje s sebou a s Bohem činiti, nemá kdy (leč by jemu dle povinnosti něco náleželo) k jiným dohlédati; proto že čím lépe člověk v sobě sám se zdržovati umí, tím snáze nábožnost v srdci obhájí; a čím více z sebe k jiným vybíhá, tím snáze mysli nábožnost roztrousí.

10. V skrocování těla pilnost.

Protož raději člověk resignovaný s sebou pracuje sám, aby se sebe zmocnil a těla svého cele pánem byl. Bídné zajisté tělo i v Bohu oddaných těžce na to, k čemu se v Adamovi navnadilo, zapomenouti můž; tytýž se k marnostem a káleninám svým navrací, a není-li na ně tvrdé nějaké kázně a uzdy, tak se v bůjnosti vzmáhá, že duch mdlíti a hasnouti musí.

K čemuž Bohu oddaný člověk přijíti dáti nechtěje, cvičí tělo, aby nepanovalo, než sloužilo, nerozkazovalo, než poslouchalo; ne to jemu, což ono chce, ale co potřeba káže a svědomí dopouští, pouštěje a dávaje. V čemž dobře prospívati za víc sobě pobožný člověk pokládá, než království podmaňovati; míti totiž tělo krotké a Boží vůli poddané, pro něž by se pomst Božích báti třeba nebylo. Dejž Bůh, abychom všickni páni činů svých a mocní vládaři těla svého byli, aby všecko pod námi bylo, i to tělo; nad námi pak nic kromě Boha, milostivého našeho Stvořitele.

11. Tichost a mlčelivost.

Jest i mlčelivý, krotce a tiše svou věc vedoucí. Nebo že nehledá než Bohu se líbiti, nemá, proč by se příliš k lidem vinul, neb se lísal, neb jim tajnosti své vyjevoval. Svět tu povahu má, že se domnívá nic nemíti a nerozuměti, jestli že o tom všickni nevědí; protož chloubám konce není. Tento pak za vyzrazené drží poklady své, jestliže o nich jiní vědí. A sic čeho by u lidí hledal? Rady? Častěji člověku od člověka že bývá zrada, ví. Dobrého zdání? Zdání v pravdě snu podobné že všecka prozřetedlnost lidská jest, rozumí. Mlčelivosti? Když on chce, aby čeho jiní nevěděli, mlčí sám nejdřív, a co nebezpečného má, žádnému nepraví. Ale Bůh jest, Bůh sám, jehož za svého vnitřního svědka, za svého důvěrného zpovědníka, za svou tajnou radu při všem všudy užívá; od něhož ví, že i v tajnostech svých zachován bude, i rady věrně užívá, kteráž jemu (ne podlé zdání, než podlé neproměnitedlné moudrosti) v každém bezcestí cesty ukázáním bude.

12. Boha milování.

Rád sic pobožný člověk i s jinými mluví o věcech svých i jiných, a však toliko pokorně a toliko pro vzdělání.

Boha pak takový člověk, jakožto slitovníka, ochránci a otce svého nejmilejšího a jediného obzvláštně miluje, a miluje ho velikým milováním; totiž ze všech vnitřností srdce svého, a to samého, a to stále, a to darmo, ne pro mzdu; nejen když lahodí a potěšením krmí, ale když všecko hořkne. Ví zajisté, že milost bez bolesti nebývá; a sladkostí svých že Pán Bůh v životě tomto bez hořkosti nerozdává. Jakož v pravdě, kdo toliko pro svůj zisk a užitek miluje, nájemník a ne milovník jest. Láska Boží čistá, postranností nějakou nenaprzněná býti musí. Duše tedy v Bohu vnitř m pohřížená, buď že jí zevnitř sladko neb hořko, buď že se v nebi neb pekle vidí, bez přítrže láskou k Bohu plápolá. Nýbrž láskou k Bohu se rozplývá, ničeho odtud nečekající, v tom se toliko kochající, že jí Boha znáti a jemu sloužiti dáno. Boha, pravím, jemuž všickni tvorové sloužiti povinni, sloužiti však, pro nevypravitedlnou velebnost, i angelé nehodni; a jemuž v nejposlednějším třeba řadu sloužiti více jest, než všeho světa slávu pospolu míti.

13. V věcech toliko věčných se kochání

Z toho jde poslední toto, což v oné písni zpíváme, že nic jim, což časné, nevoní, než což budoucí věčné (1. 20). A to proto, že poznává a jasně vidí, že cokoli tu pod nebem jest, pomíjející jest; i nejslavnější a nejpotěšenější všecko, povyskytnuc se, odchází, míjí, mizí jako plynoucí voda. Což by tedy sobě tu sliboval, kdež vidí, že se ho stále nic držeti nechce? Ba kdež sám on, leč na chvilku, potrvati nemůž? A zase čeho by se tu bál, kdež každý strach jen jako blesk míjí, odkudž mu k vyskočení každého okámžení naděje jest? Nic, nic člověk takový ani fresování, ani toužení hodného nevidí, kdekoli věčnosti nevidí. Ale věčnost, sama ta neskonalá věčnost jemu se hodná zdá, na niž by myslil, o níž by pracoval, jejíž by radost oželením zdejších radostí a muky podnikáním zdejších muk vykupoval. A to čině, kdykoli smrt potluče, a časný tento život bořiti se s ním počne, rád: Měj se dobře, světe, řekna, odtud se ubírá a do věčnosti vkračuje. Blahoslavený, kdo po těch stupních jda, tak z světa vyjde.