Centrum securitatis/O přepotěšených užitcích, z plného Bohu se odevzdání plynoucích.

Centrum securitatis Jan Amos Komenský
Že kdo do centrum milosrdenství Božího trefiti chce, ze všech tvorů, i sám z sebe vyjíti musí.	O přepotěšených užitcích, z plného Bohu se odevzdání plynoucích.	Jak a čím rozum odevzdanosti brání, a jak se mu to smítati má.

Údaje o textu
Titulek:	Kap. X. - O přepotěšených užitcích, z plného Bohu se odevzdání plynoucích.
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Resignovaní a Bohu odevzdaní lidé:

Rozvážil-li by kdo ona Boží slova dobře: Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin; nebo podobný bude stromu, štípenému při vodách, kterýž nezví o horku, ale zelená se vždycky a ovoce nese (Jer. 17, 7. 8), porozumí, že Bůh člověka sobě odevzdaného nade všecko, což v světě jmenováno býti můž za blahoslaveného vyhlašuje; poněvadž takový o žádném víc neštěstí zvěděti nemá, naprotř tomu pak všelijakým potěšením jedno za druhým se rozzelenávati, zde i věčně. A takť jest; nebo takoví Boha již za ochránce, strážce, přítele a Otce majíce,

1. Pokoj mají s Bohem.

předně, pokoj mají s Bohem (Řím. 5, 1), tím jisti jsouce v srdcích svých, že jim Bůh pro Krista milostiv jest a jich ani věčně zatratiti nemíní, ani zde nic nepohodlného jim neobmýšlí. Odkudž nemohou než potěšené v Bohu mysli býti a říkati: Abba, milý Otče (Řím. 8, 15).

2. Vyňati z moci světa a živlů.

Zatím každý ten, kdo od Boha v péči přijat jest, z moci světa vyňat jest; tak že jema žádný nepřítel, Z moci avata žádný Satan, žádná nešťastná příhoda uškoditi, ani ho dosáhnouti nemohou, proto že na vysoko vyzdvižen jest a na skále bezpečnosti sedí. Ukazují to příkladové, jakož církve veřejně; kteráž ačkoli jest jako mdlá lodička, na vsteklém moři nebezpečně (dle lidského soudu) se plavící, však ji až posavád žádní povstávajících proti ní kacířů a tyranů outokové ani nezatopili, ani nepohřížili, ani nepřevrátili, všecko brž, co na ni kdy doráží, rozráží se, a ona plyne předce; tak i příkladové osobní svatých Božích, z nichž na některé přerozliční šturmové jdouc, zkaziti jich dle vůle své nemohou. Příčina toho jest, že Bůh to, což se jemu odevzdá, zavřené v ruce své chová jako klénot svůj; nýbrž jako zřítedlnice své sobě uo šetří. Nesměl by toho mluviti člověk, kdyby Bůh nemluvil, že každý pobožný jest jako klénot Boží a zřítedlnice oka jeho. Ale takť přepotěšeně mluví věčného milování hodný slitovník náš (Agge. 2, 24. Zachar. 2, 8). Protož jak sobě člověk klénotů svých bráti a očí svých loupati nerad dá: tak Hospodin dotýkati se svatých svých (Žalm 105, 15). Tím, hle, to jest, že se jích ani voda potopy, ani oheň Sodomy, ani Ezauchova vražedlnost, ani Faraonův meč a moře, ani Saulovi špehové, ani Jezábeliny pohrůžky, ani Nabuchodonozorova pec, ani Dariových lvů ústa, ani Domiciánů olej etc. přes vůli jeho nic nechytá.

3. Jsou dobromyslní vždycky v Bohu.

Odtud jde bezpečnost a dobromyslnost, kteréž v Bohu požívá srdce jejich, že nic, kdo s nimi neb proti nim jest, nedbají, jisti jsouce, že když Boha při sobě mají, ani svět, ani peklo proti nim neodolá. Oni zajisté, poněvadž v Bohu srdcem přebývají, tam přebývají, kdež žádná starost a strast nemůže; proto že jim všemohoucnost a milosrdenství Boží před očima vždycky stojí, nýbrž oni sami u prostřed toho stojí. Tam pak kdo přijde, tomu do toho málo, co se v světě a s světem dělá.

A byť i okolo něho a s ním dělal, kdo chtěl, co chtěl; nic se tím neváže, nic nedbá. A tím sobě toho dovodí každý cele Bohu oddaný člověk, že když se všecken svět bouří, on má pokoj; když se všickni jiní starají, fresují, namáhají, stůní, on odpočívá; jiní se uhybují, utíkají, skrýší hledají, on v stínu Božím tiše sedí; jiní se lekají, děsí, straší, on všeho dobrého čeká; jiní se viklají, kácejí, hynou, on zmužile stojí a sílí se; jiní se rmoutí, teskní, pláčí, on vesel pléše a zpívá; jiní naříkají, repcí, zlořečí, klnou se vespolek, Bohu se rouhají, on Pána Boha chválí a za ně se modlí; jiní hladem, žízní a nahotou svadnou a chřadnou, on sytosti požívá; jiní stojí obnaženi, odevšad k nim neřest a žalost může, on vůkol sebe nedobytou hradbu a nepřemožených zástupců zástupy má. Blaze, přeblaze takovému člověku, nad nějž nic šťastnějšího svět nemá! A toť, hle, všecko jen na tom záleží, vyjíti srdcem z světa a ze všech tvorů, i z samého sebe, a pohřižíti se v hlubinu dobrotivosti Boží.

4. Bezpečně se na motaniny světa dívají.

Čtvrtý užitek jest, že se takový bezpečně a s líbostí na rozličné spletky světa, a při tom shony a rvačky ďáblů a všudy skrze to provívající se Boží soudy dívá. Svět zajisté vždycky jest plný nepokojů a táhanic rozličných, často se jedni ďáblové s druhými (totiž bezbožní vespolek) stíhají, honí, derou, perou. Bůh pak řízením svým všudy mezi to vkračuje, jedny skrze druhé potírá, někdy i samy živly proti nesmyslným v zbroj obláčeje a vykonávaje soudy své. Co tu Bohu odevzdaný člověk? Jako by tu nic k němu nepřináleželo (jakož nepřináleží); tak o to pokoj má; právě jako na onen čas Diogenes filosof, kterýž na rynku Aténském z sudu svého vyhlédaje, s líbostí se na starostlivá zanepráždnění prodávajících, kupujících, soudících se a jinák marně zaměstknaných lidí díval a jim smál. Ovšem tedy, kdo v centrum srdce Božího sedí, bezpečně se s Davidem, i když se svět podvrací, a hory padají do prostřed moře, dívá (Žalm 46.); proto že se na ničem již v nebi ani na zemi nezakládá, než na Bohu samém (Žalm 73, 25).

5. I když se na ně samy cokoli valí, nelekají se.

A nejen když se při jiných soudové Boží konají, nic se neleká, ale ani když samého již dosahovati se zdají. Slyše noviny zlé nebojí se, dí Žalm, proto že stálé jest srdce jeho v Bohu (Žalm 112, 7). A byť je i strach cokoli valťy obkličoval (jakož nejsou vždycky železní), doufají však v Hospodina (Žalm 56, 4). By Satana proti sobě viděli, vědí však, že on nic nemůž, leč co Bůh dopustí; a dopustí-li co, že jemu i hned při tom, pokud sáhati, má neb nemá, vyměřuje (Job 1, a 2), tak že proti každému strachu hned v sobě potěšení a potěšitele mají. Co dbá Mojžíš, že se proti němu Dátan, Abiron, Chóre s jinými buřiči potrhují, když ho před nimi oblak Hospodinů v stánku svém zastírá? (4. Mojž. 16, 42.) Co dbá David, že ho Saul a náhončí jeho hledají, když se on u Boha skrývá? (Žalm 143). Nedbá ani, že ho vlastní jeho kamenovati chtějí, silen jsa v Bohu svém (1. Král. 30, 6). Co dbá Eliáš, že vůkol něho oheň plápolající, a vítr podvracející hory a rozrážející skály fičí, když on v jeskyni své s Bohem sedí? (3. Král. 19.) Co dbá Lot, že bezbožníci Sodomští na něj se dobývajíce dveří hledají, když on u sebe angely, Boží legáty, má? (Gen. 19.) Co dbá Elizeus, že ho Syrští obkličují, jist jsa, že neviditedlných vojsk více po jeho straně jest? (4. Král. 6, 15.) Co dbá Ezdráš, co ho na cestě potkati můž, že Božími cestami půjde a nebeskou konfoj míti bude, věda? (1. Ezdr. 8, 22.) Co dbá Noe, že se potopa valí, že u Boha lásku má jist jsa? (1. Mojž. 6.) Co dbá Pavel, že s ním lodí tone, že neutone, věda? Nebo mu to zjevil Bůh (Skutk. 27). Ničeho tedy nebojí se Bohu oddaný člověk kromě Boha a poklésky nějaké. Nebo tu rozumí, že by Pán Bůh s metlou nedaleko byl. Sic cokoli Bůh a hněvání Boha není, to sobě všecko za nic pokládá. (Viz Žalm 118, 6. a 27, 3. Sir. 34, 13.)

6. Trpí rádi a při tom Boha chválí.

Šesté, trpí-li předce co odporného, trpí rád a s líbostí, proto že ví, že to otcovská ruka pro otcovský také cíl (buď že on jemu rozumí neb nerozumí) činí. Nebo dobře jest muži tomu (dí Jer. Pláč 3, 28), kterýž trpělivě se má v tom, což na něj vzložil Bůh. Proto že, cokoli činí Bůh, pro dobré vyvolených svých činí, jejichž spasení tisícerým způsobem napoínáhati umí. Protož osvícené srdce neméně Boha, když odpornostmi průbuje, než jako když potěšením krmí, miluje a chválí. A tať byla příčina, že David řekl: Oněměl sem, Hospodine; proto že’s ty to učinil (Žalm 39, 10). A Job nad to výš nepřátelům a ďáblu v moc dán jsa, Boha chválil. To jest, což apoštol praví: Chlubíme se ssoužením vědouce, že ssoužení trpělivost působí a trpělivost zkušení, zkušení pak naději, a nadějeť nezahanbuje (Řím. 5, 3).

7. Diví se Boží ještě mírnosti a lidské netrpělivosti.

Nýbrž (sedmé) diví se takový člověk, že Bůh na něj i na jiné tak málo dopouští, že tak na maličko trvá v hněvě svém; a z večera pozdrže pláče, z jitra hned zase navrací veselé prozpěvování (Žalm 30). Diví se, že Bůh tak dobrý jest, že všickni do konce nehyneme (Pláč 3, 22) pro náramné hříchy; pro něž zná, že vždycky bití sme hodnější, než nějakého potěšování. A protož ani sobě nikdá hrubě nestýská, ani na Boha nerepce, ale Boha vždycky ospravedlňuje a sebe s jinými vinní (Žalm 51, 6. Dan. 9, 7). Naproti tomu pak, že jiní na Bohu tak málo snésti mohou a proti němu repcí, se diví.

8. Nepadají škodlivě.

Osmé, byť i klesli v něčem, nebývá takových lidí pád škodlivý; proto že Hospodin pokládá ruku svou, aby těžce nepadli; a pakli by padli, aby zase vstáti mohli. Příklady máme na svatých mnohé, kterak padali a vstávali zase; proto že je podpírala pravice Boží, na niž spoléhali. A příklady máme na bezbožných, že padali a nevstávali; proto že kdo pozdvihnouti nebyl. Padl Kain, padl Saul, padl Achab, padl Jidáš, a nevstal žádný; padli podobnými hříchy bratří Jozefovi, David, Manasses, Petr etc. a vstali zas. Proto že kdo v Bohu stojí, byť i pokušením zachvácen byl, vyvrácen však nebývá. Ó jak to převeliké proti mdlobě naší potěšení! kteříž kdy bychom sami sebou a ne Boží mocí stáli, tisíckrát bychom se vyvrátili! Toť jest, což potěšeně Kristus řekl, že to poručení vzal od Otce svého, aby, cožkoli jemu od Otce dáno, nic nestratil, a že jemu ovcí jeho žádný nevytrhne z ruky jeho (Jan 6, 39. a 10, 28).

9. Umírají vesele.

Naposledy užitek tento slavný jest, že kdež člověku tělesnému smrt strašlivá jest, tento ji vždycky hotově, pokojně, radostně čeká; a umříti kdekoli, kdykoli, jakkoli smí věda, že jemu jak v životu, tak v smrti Kristus ziskem jest (Filip. 1, 21), proto že živ jsa i umíraje Páně jest (Řím. 14, 7). A že ho jak život, tak ani smrt, jak přítomné, tak ani budoucí věci neodloučí od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem (Řím. 8, 38). Jedna se jim tedy věc zdá buď živu býti, káže-li Pán, buď umříti, zavolá-li Pán; ba nad to (což v světě neslýchané) raději oblibují a touží vyjíti z těla a přijíti ku Pánu (1. Kor. 5, 8). Tak že kdykoli přijde smrt, žádaný jest host, aniž ji zač jiného drží, než za pokojné bohdá s světem tím se rozžehnání a do věčné, po níž toužili, radosti vkročení.

A tak tedy (ještě dím) šťastní a přešťastní jsou lidé, kteříž vymotajíc se z motanin i světa i vlastního srdce, v centrum milosrdenství Božího věrou a doufáním se usadili. Nebo sedí tu, odkudž jich žádný vicher vyvrátiti, žádná nástraha vyvábiti, žádná pohrůžka vystrašiti, žádná líbost vylouditi nemůže; nýbrž kdež jich žádný strach, žádná smrt dosáhnouti, žádný Satan dokročiti nemůže. Blaze jim etc.