Císařský rada Jan Otto (1841—1916)

Údaje o textu
Titulek:	Císařský rada Jan Otto (1841—1916)
Autor:	František Bílý
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. XXXIII. (1915–1916), čís. 36. s. 423–426. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	7. 6. 1916
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Otto
Související na Wikidatech: Jan Otto

Ve dvou sousedních předních bankách českých na pražském Příkopě odehrály se v posledním týdni májovém význačné události: v Zemské bance oslavovali dne 23. května radostně osmdesátiny generálního ředitele svého dra Karla Mattuše, jenž přes zcela mimořádně vysoký počet let denně tam úřaduje s mužnou svěžestí; v Živnostenské bance dne 29. května vyvěsili černý prapor na důkaz smutku nad úmrtím 75letého předsedy svého Jana Otty. Tak život a smrt se střídá v životě lidském, rozsévajíc tu hořké símě žalu, tu zase radost a jas.

S Janem Ottou odešel z řady českých knihkupců a nakladatelů i z řad celé společnosti české zjev nevšední, výjimečný. Smiles by byl měl z něho radost a byl by jej jistě zařadil do galerie vzorných mužů, kterou má ve spise „Vlastní silou“. Ano, Otto byl muž vlastní síly, svojsilan. Od počátků nejmenších šinul se výš a výše, až se naň snesly pocty, udílené jen největším mužům národa.

Měl dvacet let, když se po krátké praksi stal účetním a disponentem v knihtiskárně dr. Edvarda Grégra v Praze (r. 1861). A tu již se projevil mladíkem bystrým, čilým, vnímavým. Hned vstoupil do nově založeného Sokola a plul záhy vůbec ve spolkovém ruchu, jenž byl tehdy výrazem nového vzpružení národního života. Jemná povaha jeho způsobila, že naň vznášeny brzy hodnosti výborské. Pocházeje od hranic moravských, z Přibyslavě, kde se r. 1841 narodil jako syn lékařův, přinesl si s sebou do Prahy porozumění pro potřeby českého lidu, jenž v tamním kraji teprve se probouzel, ale také již z domu ducha vlasteneckého a lepší, mnohostrannější vzdělání. V tiskárně Grégrově pak měl příležitost stýkati se s literáty, politiky a vůbec předními muži českými, u nichž všech si získal přízeň a oblibu. Proto se mu také podařilo najíti ohlas pro první veliký podnět svůj: založení spolku pro vydávání laciné četby lidové; spolek uskutečněn roku 1867 pod jménem Matice lidu. Předsedou jeho zvolen slavný Purkyně, místopředsedou Jos. Wenzig, jednatelem dr. Edvard Grégr a účetníkem (jak se tenkrát říkalo) Jan Otto. Na prvních svazcích Matice lidu, které se rozletěly po národě počtem dosud u nás neslýchaným: 15.000 výtisků, představil se po prvé české veřejnosti při literárním díle Jan Otto. A odtud již s literaturou srůstalo jeho jméno čím dál více. Po 10letém účetníkování u Grégra založil si samostatný závod, převzav po svém tchánovi Jaroslavu Pospíšilovi knihtiskárnu na Václavském náměstí (r. 1871). Hned také zužitkoval při ní nabyté zkušenosti a vypravil ji pro potřeby novodobé. Nakladatelskou činnost pak zahájil podnikem, opět zamýšleným pro vzdělání nejširších vrstev: poučnou Osvětou lidu, jejíž redaktorem se stal Jos. Barák. Vydávány tam hlavně vhodné přednášky. Téhož roku pak založil s podobným směrem Lacinou knihovnu národní a zahájil ji význačně románem Gustava Pflegra Moravského: Z malého světa. Nebylo tehdy probudilejšího studenta, aby si nebyl odebíral 10tikrejcarové sešitky ty. Čtení bylo tu vybrané: nejlepší beletristé domácí jako Hálek, Jirásek, Třebízský, Světlá atd. střídali se s předními romanopisci cizích literatur: Daudetem, Jokaiem, Walterem Scottem, Vernem, Kraszewskim, Lermontovem, Danilevským, Grudzińskim, Kiellandem atd.

Aby pak také humor nepolitický v českém písemnictví nabyl svého orgánu, Otto mu založil r. 1872 zvláštní časopis, Palečka, jehož redakci svěřil dr. Štolbovi, Nevšímalovi a pak Ignátu Herrmannovi. Jménem se týdenník ten opřel o Palečka Rubešova; úkolem pak měl zanedbaný u nás obor ten přivésti k novému rozkvětu a vytlačiti humoristické listy cizí, v Praze i venku hojně odbírané.

Když pak se k těmto podnikům přidružila r. 1876 Salonní biblioteka, bylo Ottovo jméno ve všech ústech. Spisovatelé i čtenářstvo vidělo v něm předního nakladatele a skupilo se kol něho, jako již kol žádného druhého. Salonní biblioteka stala se předním literárním podnikem českým; ona uvedla do písemnictva Vrchlického Epickými básněmi a Duchem a světem jeho, Svatopluka Čecha Povídkami, arabeskami a humoreskami, jichž se neodvážil vydati nakladatel jiný. Tento čin spjal navždy jméno Ottovo s dějinami české literatury. Salonní knihovnu pak ovládl Vrchlický na řadu let; ale ona dopřávala ochotně místa i jiným jménům posud neznámým neb málo známým, jako Bohdanu Jelínkovi, Otakaru Theerovi, Otakaru Mokrému, Karlu Kučerovi, Fr. S. Procházkovi, Fr. Táborskému, Jos. Jakubcovi, Fr. Kvapilovi atd. Z prosaikú se tam skvějí Jirásek, Ferd. Schulz, Zikmund Winter, Servác Heller, Arbes, Jan Lier, Herites a poučnými pracemi Ed. Jelínek, Jan Dunovský, Václ. Hladík a jiní.

Odtud nastal velký rozmach v závodě Ottově. Posavadní místnosti už nestačily, bylo nutno přesídliti (1879). Ale brzy ani nové místnosti (v Jungmannově ul.) nevyhovovaly a Otto si koupil dům na Karlově náměstí (r. 1883). Tam putovali návštěvníci Prahy jako kdysi do Krameriusovy České expedice, tam spěli spisovatelé s rukopisy. Ottovi táhly hlavou sny o velkých dílech. Plány se rodily, úrady stíhaly úrady. Především chtěl míti velký obrázkový týdenník rodinný, aby se vytlačily z českých domácností Gartenlaube, Über Land und Meer a Leipziger Illustrierte Zeitung, které tam byly pevně zakořeněny.

Podnik ten uskutečněn r. 1884 a časopis dostal jméno každému Čechu tak milé: Zlatá Praha. Redakci převzal Ferd. Schulz. Ke Zlaté Praze připojeny časem Knihovna Zlaté Prahy, Hudební příloha Zlaté Prahy a vydávány i umělecké prémie obrázkové k ní. A nyní již to šlo do šíře a hloubky. Závod rostl tou měrou, že se vyvinul v největší nakladatelství pražské. Každý pátek, kdy se vydávaly novinky, býval u Ottů stav obležení a nakladatelský vozík měl toho a následujícího dne pernou práci. Otto si hleděl stejně poesie a krásné prosy jako vědy. Ale vždy byl při tom dbalý dobré pověsti své. Spisy špatné, literatura kluzká a kramářská — těch se vystříhal. A proklouzlo-li některému redaktoru cos příliš pikantního, hned přišel a prosil o větší opatrnost. Vůbec rád se účastnil redakčních porad a nebyl z nakladatelů, kteří řízení listu ponechávají úplně odpovědnosti pořadatelově. Redaktorům to nebývalo vždy milé, ale Otto si té pravomoci nedal vzíti. —

Nyní již spisovatelé si pokládali za čest moci vydati knihu u Otty, tento pak hledal cti v tom, získati svému nakladatelství nejpřednější básníky, beletristy i učence. Jemné způsoby jeho v tom mu prospívaly velmi. Ovšem přišel také do doby, která se může přirovnati k bujnému jaru národního vývoje, kde v písemnictvě a celém duchovním životě českém nastalo takové pučení a rašení, že mu ho není rovně před tím v žádném století. To pak, že Otto se účastnil spolkového a veřejného života českého velmi činně, jsa ve všech předních ústavech a spolcích členem, otevíralo mu zrak i sluch pro duševní a zvláště literární potřeby české.

Poznal ještě u Grégrů význam překladu největších děl básnických jiných národů a jal se vydávati pokračování zaniklé Grégrovy Poesie světové pod jménem Sborník světové poesie (r. 1891). Dohodl se i se Sládkem o vydávání celého Shakespeara. Jos. Kalašem a Jaromírem Hrubým podnícen k vydávání Ruské knihovny, k níž pak se připojila i Anglická knihovna. Tu v překladech dobrých převedení k nám nejlepší romanopisci obou národů.

Vedle Zlaté Prahy Otto chtěl míti ještě také menší časopis podobný, ale pro širší vrstvy; i založil Besedy lidu. „Lumír“ převzíti do nákladu — byla proň radostná věc. A když zemřel Václav Vlček, rozhodl se vydávati „Osvětu“ jeho, kdysi první revue českou s kmenem vynikajících přispěvatelů a velikou obcí starých přátel, nadále sám.

Stará láska jeho: literatura pro nejširší kruhy českého lidu, neopustila ho do smrti. Ona také zrodila Světovou knihovnu jeho v sešitech 10krejcarových (zal. r. 1897). Nezapomněl však ani žen, jimž jal se vydávati Ženskou biblioteku, ani mládeže, pro niž vydal mimo jiné Bartošovy Naše děti, Andersenovy Pohádky v překladě Vrchlického a Kořenského cestopisy, jakož i převzal v náklad Českou knihovnu zábavy a poučení Spolkem českých profesorů založenou. Obrátil pak zřetel svůj také na odbornější pole, na němž sám vyrostl do netušené výše: na národní hospodářství a jal se tu vydávati redakcí prof. dr. Grubra Obzor národohospodářský (1896); vedle něho pamatoval taky na rolnictvo české a založil mu Pražské hospodářské Noviny (již r. 1878).

Posléz došlo i na vydávání sebraných spisů autoru zvlášť oblíbených. Začal s Vrchlickým a Jiráskem a úspěch zvlášť u tohoto byl tak pronikavý, že bylo třeba tisknouti nová vydání jednotlivých svazků opět a opět. Po těchto dvou došlo na sebrané spisy Kar. Světlé, Adolfa Heyduka, Jakuba Arbesa a Zikm. Wintra.

Záliba pro ilustrování děl u Otty vypěstována poznáním nakladatelstev cizích. Ta pak jej vedla k tomu, aby dal ilustrovati četné básně a povídky, z nichž uvádíme jen Heydukův epos Za volnost a víru, Procházkovu Píseň o Činu. Vrchlického Legendu o sv. Prokopu, Jiráskovy Psohlavce, Filosofskou historii a F. L. Věka. Vydával však i ilustrovaná díla cizí, jako zejména Doréovo Písmo svaté.

Stejně jako literatura krásná bude povždy vděčno i písemnictvo naučné Ottovi za to, co pro ně vykonal. Tu dokonce vyspěl v činnost vrcholnou. Patnáctisvazkové dílo Čechy s 3695 obrazy a 305 kartony, Šubrtovo velké dílo Národní divadlo, filosofické práce dr. Josefa Durdíka, ilustrované cestopisy Kořenského, Holuba, dra Štolby, Eugena Rutteho a Fr. Klementa, z cizích pak Svena Hedina, Nansena, Sverdrupa, Nordenskjölda, Brehmův Život zvířat, obnovené vydávání časopisu Živy pro přírodní vědy (od r. 1890), velký Slovník zdravotní, sepsaný od řady univers. profesorů, Politická bibliotéka, Sborník spisů politických a národohospodářských, sbírka slovníků cizojazyčných, velkých i drobnějších, posléz pak velký Zeměpisný atlas dr. Metelkou řízený a po několikaletých úradách započatý, a Ottův Naučný slovník o 28 svazcích, to jsou vesměs literární činy nejlepšího zvuku, některé dokonce navždy památné.

I v oboru naučném řada časopisů vzešla z nákladu Ottova. Byl to především Sborník slovanský r. 1881 založený a Edvardem Jelínkem řízený, jenž jej stál značné oběti, ale byl výrazem jeho smýšlení slovanského, dále Rezkův Sborník historický (r. 1883), Sborník Zeměvědné společnosti a zvláště rušné Athenaeum Masarykovo (zal. r. 1884). Žádnému z nich nebyl souzen dlouhý život. Za to se pevně ujaly Sbírka přednášek a rozprav (zal. r. 1879), pořádaná Gollem, Hostinským a Drtinou a Haškovcovy Lidové rozpravy lékařské. Po 36 let vycházel i učitelský časopis Posel z Budče (r. 1872 zal.), 30 let pak Samosprávný obzor.

Unavili bychom dalším výčtem různých podniků. Toliko budiž ještě poukázáno na Ottovu rozsáhlou činnost v oboru uměleckém. Trvalo dlouho, než se vydal na toto pole, ale pak se pustil do práce se žhavou energií. Bohatá jest řada obrazů, jež vydal. Jsou tu zastoupena nejzvučnější jména, jako Schwaiger, Knüpfer. oba Liebscherové, Brožík, Ženíšek, Němejc, Alfons Mucha, Věšín, Jenewein, Jansa (od něho též Památky starého umění v Čechách v 15 sešitech) a j. Celá Alba vydal: Brožíkovo, Chittussiho a Maroldovo.

Celkem se páčí počet uměleckých děl a různých reprodukcí na půl čtvrta sta.

Ale ani obor hudební literatury nezůstal Ottovi cizí. Hudebnin vyšlo u něho (mezi nimiž jsou i některé cykly větší) kol 300. S vydanými knihami a časopisy páčí se vydavatelská činnost Ottova do letoška na půl třetího tisíce o půl čtvrtém asi tisíci svazků a ročníků. Počítají-li se však ještě kalendáře nástěnné, brožurky, letáky a pod. publikace, dostupuje jich počet málem půl páta tisíce. Jaká to pyramida knih a uměleckých děl českých! Jaký to pomník práce vlastenecké a obchodní! Z toho ohromného počtu knih připadá na první desítiletí (1871—81) 191 knih o 234 svazcích, na druhé desítiletí již 521 knih o 793 svazcích, pak 26 obrazů a 3 hudebniny, celkem 822 publikací. Výmluvná to čísla pro vývojovou stupnici Ottovy činnosti.

Za činnost jeho dostalo se Ottovi hojného uznání. Na každé výstavě exposice jeho odměněna byla zlatou medailí neb jiným vyznamenáním čestným. Rovněž se strany vlády, ba i samého panovníka oceňována působnost jeho opravdu uznale. Dostalo se mu dokonce hodnosti komtura řádu Františka Josefa a jmenován doživotním členem panské sněmovny, jímž svého času z celého národa byl jediný Frant. Palacký. Jakou radostí asi plnilo mu prsa pomyšlení na první skromné začátky jeho! Vědomí vykonané práce vždy jej blažilo, vyznamenáními však nezpyšněl; zůstal si vždy stejným. I obec literární vzdala čest jeho podnikavosti; oslavný večer po dokonaném vydání Naučného slovníku byl mu toho radostným dokladem; jiným dokladem byly písemné projevy při jubileu 40letého trvání závodu, které jsou otištěny v Seznamu knih r. 1911 v nádherné úpravě vydaném.

Za posledních let života doplněna uznalost české veřejnosti tím, že zvolen předsedou správní rady Živnostenské banky, v jejíž výboru zasedal po 40 let. Tím se odvděčily kruhy obchodní Ottovi za dlouholetou a vydatnou účast jeho v jich podnicích, ústavech a spolcích. Nebylo nikoho, kdo by mu nebyl přál této významné pocty. Neodcizil pak se jí svým snahám nakladatelským. Ještě v měsíci březnu přišel ke mně (jako často činíval po celé čtvrtstoletí v rozmanitých potřebách i pochybách svých) se informovat, nemohl-li by se ucházeti u III. třídy České akademie o vydávání chystaného velkého slovníku jazyka českého. Tímto veledílem a novým zdokonaleným a rychlým vydáním Naučného slovníku chtěl ozářiti závěr života svého. Ejhle, muže práce!

Bude mu za ni zachována vždy čestná vzpomínka. Přispěl svým způsobem k rozvoji našeho písemnictva tak účinně, že by bez něho nebylo ani toho rozvoje. A zůstavil krásný příklad, jak možno života využíti k dobru svému i k dobru a cti svého národa.