Byron

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Byron
Autor: Robert Pollok
Krátký popis: fragment z básně Běh času
Původní titulek: The Course of Time
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 245–246.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Sáh’ v harfu svou. S údivem naslouchali
kol národové. Proud, jenž bez mezí,
tak hřměla jeho divá, hlubá píseň
si v srdcích lidských zdroje hledajíc.
Kde jiných obraznost již v letu zmdlela,
tam jeho nesla se jak jitro svěží
ku výším neschůdným, tam byla doma
kde andělů sbor plaše couval před ní.
Též jiní velcí s hmotou vedou boj —
on s hůry přišel, smělé myšlenky
on navrh vysoké — pak náhle ztich,
jak hrdý byl by, spínati je v slova.
A příroda ve majestátu svém
svůj ráda před ním odhrnula závoj.
On v moře zasáh hřívu divokou
a hrál si důvěrně se kšticí pěn,
na Alpách stál, na Apenninu snil
a s hromem mluvil jako s druhem druh.
On verše plet si z blesků perutí
a s křídly rudých blesků žertoval,
jež jako bohů rozhněvaných kroky
se zdály, v bouři když se mstitel zjeví,
a opět s cvrčkem tiše hovořil,
jenž v trávě cvrlikal mu pod nohou,
a slunce, mésíc, hvězdy, bouř a mračna
a skály, hory, moře jako bratry
mu byly, sotva jemu sourodnými.
On všecky vášně lidské duše znal,
ty žhavé, dravé, i ty sladké, něžné,
jich smýšlení ať nízké, vznešené,
vše počasy znal, věčnost znal i čas,
ba vše co srdce doufá, čím se děsí,
co nenávidí a co miluje.
On ve vír hnal to jako listí v bouři
a s úsměvem to hnití zanechal.
Jak děsně námi zatřás jeho zpěv,
jak srdce hned zas vzdouval k rozkoši!
Však on — se nesmál, on se nechvěl s námi.
Dál jeho duše zašla v samotu
a nezřel, co mu pod nohami vře,
tak hrdý s vodstvem couvne ocean
od lučin, které náhle zatopil,
a v slávě moci svojí spočívaje
na zhoubu nepomýšlí, již sil kol.

Jak vlasatice krásy nádherné,
před níž se bledé hvězdy uklánějí,
on obrazností šleh a věděním
ve smělém letu k vrchům nejvyšším,
jež lidská sláva má, ne mdlý a v prachu,
on nevznesl se země zrozenec,
leč rajský pták, jenž na nebeských křídlech
se slunných výšin přišel, tiše sed
a po kouli se světa rozhlížel,
jež pod ním dole v hloubi hluboko.