Buřiči/Slepý

Buřiči Viktor Dyk
Tři	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	Slepý
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Buřiči. Praha: Mladá fronta, 1959. s. 8–22.
Licence:	PD old 70

– – – Čas je tak zoufale zdlouhavý.
Dnes ani karty mne nebaví.
Štěstí i neštěstí stejně mne nudí.
Ohníček! Ohníček! Tady to studí!
Ohníček zahřeje, ohníček těší.
Pro žáry ohníčku krásně se hřeší!
Na krásný ohníček vzpomínka zmátla,
– snad že je výroční den –
na krásný ohníček myslím si jen.
A člověk chvíli má, kdy žvatlá!
Vyžvatlá lásky, vyžvatlá msty.

Rodokmen můj je nejistý.
Pochybnou existenci svou děkuji ochotě tuláků dvou,
již v kterés noční chvíli
mou matku znásilnili.
Alkohol svedl prý je k žertům.
Zmizeli potom ke všem čertům.
Je časem obtížno najíti otce.

Matka prý umřela v druhém mém roce,
nevím jak, nevím kde, těžko říc dnes.
Úřady vzpomněly na rodnou ves.
Uznali za dobré ctihodní páni,
by péči měla ta o vychování.
Váhala trochu prý – nepříliš mnoho,
pak se však ujala úkolu toho.

Uprostřed lopoty, výprasků, dřiny,
poznal jsem krásy domoviny.
A přespříliš když hlad mne hnět,
„Kde domov můj“ jsem začal pět.
O jídlo pěstoun neměl totiž muku.
„Kup za pět prstů,“ říkal, „co chceš, kluku!“
Ze zisku toho jakýs díl
za vychování zasloužil.
Drobné ty neplechy dělaly špás,
horko mne sežehlo, tužil mne mráz,
výprasky sloužily zdraví.
Bůh život požehnal pravý.

K mé věčné spáse zřetel též brán:
občas mne poučil velebný pán,
za hříšný život vypsán že jest
časný i věčný trest.
Pochybnost měl stran mojí ceny
pan představený,
o bídných časech mluvil těch,
obecních břemenech, vypočet, vsi co tropím škody,
a šel pak do hospody.
Viděli všichni v celé vesnici
ve mně jen koukol mezi pšenicí,
už pohled na mne bouřil hněv.
– Nač máme živit tu zkaženou krev? –

Zato jsem zajímal však cele
našeho pana učitele.
Při školních návštěvách, řídkých dosti,
mručíval cosi o dědičnosti,
hovořil se mnou, otázky klad,
rozměry lebky měříval rád,
zkoumal, kam touhou byl bych hnán,
ptal se mne, jsem-li tetován;
na štěstí zábava hluboká jednou se udála do roka.

Občas den lopotný, trpký a dlouhý
krátily vášnivé, vrtkavé touhy:
uprchnout pryč a jíti a jít.
Mne v modré dálky pudil cit,
vést chtěl jsem život volný, nový,
jak sluší tulákovi.

Žádostiv pohybu, žádostiv změny,
pud hnal mne neukojený.

Tu lásku vždycky k věci nové
mi zanechali tatínkové.

Rodinným zálibám činil jsem zadost,
v tuláckém životě prchla má mladost,
má láska k bližním mým stoupla z těch dob,
kůrku mi hodil ten, jiný mne kop,
těžko je říc,
co časem pálilo víc.

Ostatně nevyšel jsem z cviku,
postrach všech drůbežníků,
můj byl to časný cíl
užívat vhodně hospodářských sil,
pln snahy byl jsem očité
uvádět v pohyb jmění movité.
To však se různě vyplácí.
Kdys chyt mne sedlák při práci,
ač známost nehledal j sem skromně.
Obuškem začal bušit do mě.
Mne tento projev díků jeho
do vzteku uved šíleného.

Odjaktěživa přítel čestných mravů
rozbil jsem mu hlavu;
na štěstí pouze na chvíli.
Doktoři mu ji zašili.

Že žil jsem v spořádané zemi,
nazítří seděl jsem za mřížemi,
kde přemítal jsem o hříchu i ctnosti
v smíšené společnosti.
Vedli jsme o lecčems zábavné řeči.
 Byli to chlapíci s praxí už větší,
můj obzor malý
otvírali.

Prvý z nich, chlap už letitý,
měšťákům četl levity,
kriminály se vlek
po celý věk,
pro nedohody s Veličenstvy,
pak pro rušení náboženství,
pro jiných zločinů víc,
jež neumím ani říc.
Když nuda mořila, chraplavým hlasem
podivné písničky zpívával časem,
s ochablým přízvukem stařeckých let:
– – Nechť zhyne starý, podlý svět! –
Mě bouřila ta prudká slova,
zhroucená postava stařečkova,
zjev jeho podivný z jiného kraje.

– – Nese on pomsty hrom a lidu hněv.
Náš prápor do krvava plaje,
je na něm pracovníků krev! –
Refrén ho vysílil – tiše si leh,
došelť mu dech.

Sotva si oddychl, vykládal znova
jizlivá jakási slova.
– – Jsou krys dvě sorty,
ty jedny mají hlad, ty druhé jedí dorty.
Ty syté vlast svou milují,
hladové v dálku vandrují.
Ty radikální krysy
nábožné nečtou spisy…

Takových řečí vedl mnoho.
Kousky jsem pouze zachytil z toho.

V mé nečinnosti útěchy
mi podávaly výslechy.
Akta se plnila suchá,
událost byla jednoduchá.
S důkazy lehká práce,
den soudu určen krátce.
Den před soudem
stařeček v cele byl v živlu svém.
Ze všeho
nic netušil mi dobrého.

– – Pán drží s pánem, pán pána chrání,
právo a zákon si vyloží páni.
Říkej si tisíckrát: Jíst chci, mám hlad.
Litera odsoudí zákona: „Krad!“
Říkej si tisíckrát: Za ránu ránu!
Jen pán má právo, ty cti právo pánů!
Páni nás odsoudí, páni nás vězní,
řeč naše nelibá pánům těm nezní, státem hned otřese.
Paragraf snadno najde se.

Co ze své dřiny já dnes mám?
Bez chleba jsem tu, jsem tu sám.
Ženu mi vzaly souchotiny,
v dolech jsem ztratil tři své syny,
dvě dcery v špitále
skončily nekale.
Bůh drží s pány, bůh pány chrání,
bůh pánům ovečky do stájí vhání,
bůh plní kapsy, stodoly,
bůh pánům všecko dovolí!
Bůh upírá jen k mocným zraky.
Čas nezbývá mu pro chudáky!
Není tu hříchu a není tu ctnosti,
není tu spravedlnosti,
silnější má jen moc!
Na konec přijde noc!
Umřeme, záhynem, konec je všemu!
Soud věčný? Hahaha! Směji se jemu!
Vše nastrojeno prokletě.
Jen pomsta zbývá na světě!
Právo je špatná zbraň,
lze-li se bránit, se braň!
S úsměvem pochybným na svojí tváři
dí druhý soudruh: Zle se to daří,
když ruce naše okovy spjaty.
– – Však přijde jednoju den odplaty! –
stařeček do řeči mu vpad.
– Snad –
pokrčil druh náš rameny.
– Kdo věří, blažený!
Já na tu víru nedám ani grej!
Každý se o sebe postarej!
Co je na tom, co bude dále?
Lecčemus učí nás v kriminále.
Zde je zpola
vysoká naše škola.
Ve světě dosavad může se žíti,
hejlové dosud na lep se chytí,
lidé se koří zázraku,
dosud je dosti hlupáků.
Kdo nechce na světě bídná být nicka,
tomu je beranem hloupost lidská.
Něco se vždycky trhne.
A třeba vůz se zvrhne,
hlava se nad tím neztrácí.
Nás živí světa hlupáci.
Jestli tě zavřou, zase tě pustí,
v úklidu talent tvůj může růsti.
Ostatek: Krádež! Maličkosti!
Pár měsíců a potom dosti.
Tělo líné
si aspoň odpočine,
osnuje v šeru
budoucí kariéru.
Měj hlavu bystrou a nebuď bloudem! –
Druhý den stál jsem před krajským soudem.
Na soudce upřel jsem zrak,
figury upjaté tak,
nic nepohne se na tváři,
nešlehne blesk, úsměv nezáří.

Žaloba dlouho dost se četla.
Nuda mne zatím hnětla.
Verš stařečkův se v mysl vplet:
– – Nechť zhyne starý, podlý svět! –
President ptal se lhostejně, líně:
– – Znáte se k vině? –

Oči kams do prázdna upřené,
lhostejně řek jsem svoje „Ne!“
Pojednou
myšlenku měl jsem nezbednou.
– – Přiznám se, slavný soude, slepice
že milují mne velice.
Jakmile z dálky mne tušily,
pod kabát můj se ukryly.
Přiznávám se, slavný soude, nepokrytě,
nevím, jak přišel jsem k té popularitě,
snad
určil ji boží řád.
Slavný soude, nechci drzým býti,
ale zkoušku račte učiniti.
Bez groše v kapse, s hladem-li jdete,
drůbeže lásku dobudete,
slepicí, krůt a hus.
Věc stojí za pokus.

Bez groše v kapse, zkusit-li chcete,
tak jako magnet přitáhnete
nejenom železo, i lepší věci.
Jsou na to svědci.
Snad také slepice vzruší,
kohouta ve mně že tuší.
Na důvodech málo záleží.
To by bylo o té krádeži.

Ve směru druhém jasná záležitost.
Já vinen nejsem. Nelze cítit lítost.
Já prvý nebyl jsem, kdo tenkrát ranil.
Já prvý nenapad, já se jen bránil,
s měkkostí největší.
Pan svědek Vávra dosvědčí.
Na pozemské té krátké pouti
chci nepřátelům prominouti:
odpouštím zbytek ran.
Káže tak Kristus Pán.

Leč, slavný soude, mám tu přání
stran slepicí těch předvolání.
každou hodinu
dosvědčí moji nevinu,
skutkovou povahu objasní
vývodní svědkové překrásní.
Slavný soud
o návrhu tom račiž rozhodnout.
Nižádná na mně vina.
Ve jméně Otce i Syna!

Bohužel krásné této řeči
část jsem nepronesl větší.
Předseda soudu, jak pergamen žlutý,
předseda soudu, nepohnutý,
zlovolné choutky mé cítě
slovo vzal mi hbitě.
Spolu
trest disciplinární diktoval do protokolu.

Líný,
Vávru jsem vyslechl, čeledíny,
zlé vysvědčení od obce,
řeč veřejného žalobce.
Pak slavný senát pro spásu světa
vinným mne uznal, tři udělil leta.
Nejprudší můj však dráždil vztek
Vávrův pošklebek.
Bezmocně sevřel jsem pěstě.
Mnoho, žel, stálo v cestě.
Ještě když z síně té v celu jsem přišel,
jako bych tichý smích Vávrův byl slyšel.
V kterýsi krásný den
do trestnice byl jsem odveden.
Nesvědčila mi ta půda.
Soužila mne strašná nuda.
Civět tady po leta,
toť historie prokletá,
jež pranic neláká
neklidného tuláka.
Nevidět slunce, nevidět mrak,
na čtyři stěny jen upírat zrak,
mít jenom procházku povinnou,
měřenou malou krátkou hodinou,
vše vidět včera jako dnes,
neslyšet obilí, neslyšet les – –
postava sedláka v onom čase
s tím drzým posměchem jevila se,
a bouřil vzteku záchvaty
smích ten proklatý.
Bych dlouhou chvíli odrazil,
pomsty jsem různé si obrazil,
oh, jen až budu na svobodě!
Myslil jsem na to stoje chodě.

Žádostiv pohybu, žádostiv změny,
pud utlačen byl neukojený,
já byl v té době
jak mrtvý v hrobě,
jen vzteku žily záchvaty,
jež budil smích ten proklatý.
Člověk se baví podle své síly,
by ušel dlouhé chvíli!
Písnička starcova bouřila krev:
– – Nese on pomsty hrom a lidu hněv!

Jak čas mi ušel, nevím sám,
nejasně na to vzpomínám.
Bouřil jsem časem, proklínal, chřad,
zoufáním, nadějí jat,
dny celé ležel pak tupý,
kosíků pletl kupy,
dny, týdny, měsíce, rok, druhý, třetí
své živě předsevzetí.

Tak přišel den,
kdy byl jsem svoboden.
Za dálným obzorem, za rudým květem
šel jsem světem.

Na cestě do Račic nebyl jsem líný,
bouřil jsem bledé a vyhublé stíny,
o krásách mluvil jsem jiné říše,
o mocných pýše:

– – Pán drží s pánem, pán pána chrání,
zdraví a sílu sají vám páni,
hynete v kouři, hynete v psotě,
hynete bez tuchy o životě.
Hynete bídáky, ubozí bratři.
Vstaňte a vezměte, co lidu patří.
Vstaňte vy všichni, ruku v ruce,
ve jménu revoluce!

Marně jsem kázal zavřeným uším,
marně jsem kázal uvadlým duším.
Na kterés hroudě jsou vždy doma,
a k vzpouře sílu necítí.
Tak málo přec jen málokdo má,
by nemoh nic už ztratiti.
Ten cit už výrost zvykem denním,
majetných poslední to val:
zří na žebráka s povržením,
kdo ještě halíř zachoval.

Temně
mluvili ke mně:
Nemožný převrat nenadálý,
je nutná práce pomalá.
Svět není ještě pro nás zralý.
Nač síla by se plýtvala?
Vše postupná je doby práce,
a vývoj všechno podá ti.
Čas přijde jednou vyrovnat se –

Což mohu vůbec čekati? –
Já smál se: Brachu, učení tvé skromné
není pro mne.
Čekejte, čekejte pro svoje děti,
vývoj vám dá něco po století,
úmornou, postupnou dlouhých let prací
získáte právo hlasovací.
Co z něho čekáte?! Úlevu snad?!
Zkrácení práce? A žádný hlad?

Blaženi, kdož něco čekají!
Člověk se toho však nenají!
Země je volná, země je naše!
Nač chodit jak kočka kol horké kaše?
Žít nebo umřít. Živá
jediná touha zbývá:
zpražit tu zpupnou čeládku.
To čiňte na mou památku! –

Za dálným obzorem, za rudým květem
šel jsem světem,
pěl temnou písničku
o krásném ohníčku.
Ohníček zahřeje, ohníček těší,
pro žáry ohníčku pěkně se hřeší.
Postava Vávrova v tom čase
s posměchem na tváři jevila se.
Za dálným obzorem, za rudým květem
šel jsem světem!

Večer už pozdní byl, do vsi jsem přišel,
muziku z daleka slyšel.
Muzika veselá a páry v kole,
občas i procházky zahradou dole.
Někde je vždycky kout,
kde možno odpočinout.
Dny věru těžké jsou, važte si svátku!

Pomalu plížím se k Vávrovu statku.
V těžký sen
je statek pohřížen.
ten pes na dvoře nějak si hoví.
Spí lidé? Tančí? Pijí? Kdo ví.
Muzika veselá z daleka hraje.
– – Náš prapor do krvava plaje –
Na střeše škrt jsem sirkou. V chvíli
plamínky malé vyskočily,
volně se kroutily, háďata malá,
plazily ven se okénky
ty krásné plaménky.
Hleděl jsem s rozkoší, jak střecha vzplála.
Oh, bylať rozkoš v tom.
– – Nese on pomsty hrom –
Vítr se zdvihl, jak spolčený se mnou,
plameny šlehaly nocí tou temnou,
za chvíli hořela ves.
Prchl jsem v les,
se skály vysoké hleděl jsem dolů
do plápolů.
Hleďte jen, oči: poplach a zmatek,
za statkem chytá statek,
jiskry v tmách ohnivě plají.
Dobytek bučí v stáji,
poplašný cinkot zvonu,
v tom bezvýsledném shonu
zoufalé dětí výkřiky.
Toť krásný konec muziky!
Kletby se dusí slzami.
Smiluj se bůh váš nad vámi!

Rozhodit jiskry, rozmetat žáry,
toužil jsem do dálky v celý svět starý.
Zapálit, zadusit všechno tím čmoudem,
vzkřiknou ti v ucho všem: Jste před svým soudem!
Za všechnu bídu, pohrdání,
vše moci sžehnout bez ustání,
zřít lidí děs,
tak jako dnes!

Hasili, hasili, marně však,
volali marně do oblak,
déšť nesnesl se, vítr jen
se vzmáhal, jak by podplacen;
plameny blýsknou, vyletí,
žádají nových obětí.

Podivnou mocí
jat jsem byl v temnotách světlé té noci.
Hlava má jak by opilá,
krev v žilách jak by pálila.
Umru-li, na tom nezáleží,
mne těší zřít, jak had rady běží
po statcích, chalupách,
úkladný vrah.
Uštkne a uštkne: v krátké chvíli
všichni se otrávili.
Zpívám si s pomstěnou svou zlostí:
Není tu hříchu, spravedlnosti…
Dosud mám pocit onen v mysli
spletený, nesouvislý,
doposud vidím plameny,
dosud křik slyším zmatený,
pláč slyším štkáti v oblohu.
Ohníček hřeje, ohníček těší!
Pro teplo ohníčku pěkně se hřeší!

– Zde stojím. Jinak nemohu!