Broučci (1968)/X.

Broučci Jan Karafiát
IX.	X. Štěstí i při těžkých ztrátách	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. 81. vyd. [s.l.] : Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.
Licence:	PD old 70

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli! A broučci už neměli stání . Brouček a Broučínek, Broučinínek, a Broučíček, Janoušek, Janínek a Svatojánek. Slunko se teprv klonilo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se do povětří, jeden výš než druhý. A když viděli tam od háječku Janinku přicházet, letěli jí naproti a skoro ji nesli.

»Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak si už také půjdu.« Ale broučci tomu nerozuměli. To bylo radosti. Berušky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.

Broučci se již vznášeli do povětří, ale tatínek, že jim chce ještě něco připomenout. »Milí broučci! Tak vy dnes poletíte a budete lidem svítit. Dobře. Když jsem já takhle ponejprv letěl, napomínal mě tatínek a kmotříček, abych pěkně poslouchal, sic že zle pochodím. A já jsem přece neposlouchal. Jednou jsem div o život nepřišel a podruhé jsem myslel, že pozbudu rozumu. A kdyby mne sám Pán Bůh nebyl naučil poslouchat, já bych snad podnes nechtěl poslouchat. A proto vám přeji, milí broučci, abych já vám byl výstrahou a aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat.«

Tatínek byl moc pohnutý, Janinka slzela, maminka plakala a berušky se daly také do pláče . A letěli. Ale jen nizoučko a pomalinku, aby mohla Janinka a maminka a Beruška a Berunka a malá Janinka stačit. Tam na vrchu za potokem se rozloučili. Berušky se vrátily a broučci letěli daleko, daleko do širého světa, tatínek v prostředku a broučci kolem něho.

»Jen se nebojte!« učil je tatínek. »Pěkně sviťte a nic se vám nestane. – Tady je chaloupka hajného. Však ho někdy uvidíte. Nosí tašku přes rameno a na hlavě klobouk s perem. Vidíte, tady jsou ty vinice, kde roste víno, co nám posílává Janinka. Teď tu hrozny nejsou, ty bývají až k podzimu, ale víno už kvete. Viďte, to krásně voní!«

A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali a »Zdař Bůh! Zdař Bůh!« A tatínek také: »Zdař Bůh!« a Broučínek také: »Zdař Bůh!« a Broučinínek také a Brouček a Broučíček a Janoušek a Janínek a Svatojánek: »Zdař Bůh! Zdař Bůh!«

»Vidíte, tady začínají zahrady, a ta veliká krásná stavení jsou letohrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdříve oknem tam do toho velikého domu. To musíme tady přes město. Vidíte, to jsou věže, a tady právě pod námi, to je kašna, lev do ní plije vodu – však se někdy na něj podíváme.«

A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře dokořán otevřené, a do těch dveří vcházejí pořád lidé, staří i mladí, hoši i děvčata. Broučci se nerozmýšleli – to okno nade dveřmi bylo otevřeno – vletěli tam, sedli si dole na rám a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Každý měl před sebou dvě knihy a tu jednu si hned otevřel.

Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými hedvábnými vlasy. Tatínek nechtěl ani očím věřit. »Je to on, či není to on?« A byl to on, ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek radost! A že budou zpívat. A zpívali, a jak krásně. Pak se Pavlíček modlil: Že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní a nemilosrdní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil.

Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní: »Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou.« A když si sedli a dávali pěkně pozor, začal jim vypravovat, jaký on býval rozpustilý a nemilosrdný chlapec. Jednou navečer, když si v zahradě hráli, že viděl letět svatojánského broučka. Hned strhl z hlavy klobouk a ze vší síly jím po milém broučkovi praštil. A že si z toho pranic nedělal. Ale maminka že se na něho upřeně podívala. Neříkala však nic. V noci pak měl sen. Zdálo se mu, že bylo už ráno a že ho maminka přišla budit. Jeho klobouček držela v ruce. »Podívej se, Pavlíčku, copak je to tady na tvém kloboučku?« A když se podíval, bylo to broučkovo křidélko. »Pavlíčku, kdepak se tady to křidélko vzalo?« – »Víte, maminko, já jsem včera tím kloboučkem hodil po svatojánském broučkovi.« »Ano, já vím, ale teď se podívej, tys ho zabil! Pán Bůh ho stvořil, aby nám v noci pěkně svítil, a jen považ, tys ho zabil! To by ti mělo projít? Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. Tys byl nemilosrdný, tys broučka zabil, a proto nedojdeš milosrdenství.« On, že se dal do pláče, ale maminka ho nechala a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však viděl, že je ještě noc a že to byl sen. Ale ráno se hned šel podívat na klobouček a to křidélko tu opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo boží: »Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou«, že mu v paměti uvázlo a Duch svatý že mu od té doby už často ukázal, že je přece ještě a často nemilosrdný. A tak aby si všichni tu svou nemilosrdnost připomenuli a pokořili se a nikoho neodsuzovali a nezatracovali, ale když se Pán Bůh k nim má tak milosrdně, že jim pro milého Syna svého všecky hříchy odpouští, aby jemu kvůli byli ke všem a ke každému milosrdní .

A když to tatínek poslouchal, dal se do pláče. A tam v první lavici, nedaleko lešeníčka, seděla velká, silná paní, trochu již přisehnutá, a ty kaštanové kadeře jí docela zbělely, a vedle ní seděla krásná, krásná panna, a ony obě také slzely. A bylo Amen a modlili se a zpívali, a když zpívali, Pavlíček se podíval na to okno nade dveřmi a tam dole na rámu sedělo osm broučků, sedm mladých a ten osmý Brouček. To byl Pavlíček asi rád! A vycházeli a dávali u dveří něco na talíř, až to cinklo. A broučci také letěli.

»Pojďte, pojďte, až zas někdy jindy! Teď musíme pěkně svítit.« A letěli do té zahrady u toho pěkného domu a zůstali tam všichni. Tatínek myslel, však že tam světla nazbyt ještě není. A svítili a svítili, celou noc krásně svítili, a když začali kohouti kokrhat, povídal tatínek: »Slyšíte? To kokrhají kohouti, že už bude den, a vidíte, tamhle se už nebe rdí. Poleťme raději domů!« A letěli domů.

Maminka a Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka už na ně čekaly. »Vítáme vás, vítáme vás! Jakpak jste se měli?« – »I dobře jsme se měli. Ale maminko, to máme hlad!« – »Nu tak pojďte, pojďte k večeři!« A pomodlili se a navečeřeli se, a když čekaly, že jim broučci budou vypravovat, oni na to: »Ale maminko, to se nám chce spát!«

A tak aby si šli lehnout. A sotvaže ulehli, už spali a spali.

»Jakpak to přece s nimi chodilo?« ptala se maminka. »Nebáli se?« – »I toto! Oni jsou jinší reci, nežli jsem byl já.« Maminka se smála. »A víš proč?« – »Pročpak?« – »Proto, že tys býval vždycky sám, a jich je hromadu.« – »Však já jsem rád, že jich máme hodně.« A byli rádi. A sotvaže sluníčko začalo zapadat, už zas byli broučci na nohou a letěli a svítili a svítili a nic se nebáli a nic se jim nestalo.

A tak pořád svítili a poslouchali.

Když tak jednou po snídani právě chtěli zas letět, vzkázala jim Janinka, aby se k ní všichni přišli podívat. A tak se šli hned všichni k ní podívat. U háječku pod skalou vřes červeně a bíle rozkvetlý, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. A ty dveře se tak svátečně leskly, a ta okénka se tak slavnostně třpytila, a Janinka ležela na lůžku všecka sváteční, a všecko, jako by měla veliký svátek. Dvanáct židlí kolem lůžka. »Vítám, vás, broučci a berušky, vítám vás. Pojďte si tadyhle sednout,« vítala je Janinka a krásně se na ně usmívala. »Vy, tatínku a maminko, sedněte si tady ke mně.«

Broučci byli celí udivení, ale maminka už měla oči plné slz. A když se usadili, sedla si Janinka na lůžku. »Milí broučci a berušky, a ty můj Broučku a Beruško, to jste hodní, že jste se přišli ještě ke mně podívat. Pán Bůh mně zjevil, že se dnes ráno z tohoto světa odeberu, a já bych se ráda s vámi rozžehnala.«

Tatínek a maminka a berušky už plakali, ale broučci jako by tomu nechtěli věřit. Vždyť byla Janinka taková silná a zdravá! – »Já jsem vás všecky měla ráda a modlívala jsem se, aby vás Pán Bůh naučil poslouchat. Teď už tady nebudu, ale Pán Bůh vás bude i nadále učit poslouchat. Jen se mějte rádi a hleďte si každý svého! Nedostatek nebudete mívat nikdy v ničem žádný. A kdyby ty ses, milá Beruško, s tou chromou nožičkou nevdala, tak tady ta má chaloupka bude tvá, abys měla kde zůstávat. Když pak umřu, pochovejte mě tadyhle v mechu hned pod okny. Teď mně ještě jednou podejte každý ruku!«

Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. – »Broučci, copak vy nechcete poslouchat?« – »Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!« – »Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpustil, a když si mě nyní chce vzít, měla bych nechtít? Nic neplačte, jenom pěkně poslouchejte!« A když byla ještě každého políbila, položila se naznak a pokojně ležela, všecka sváteční. »A nezeslábly oči její, aniž síla odešla od ní.«

A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. »Broučku!« – A tatínek se k ní naklonil. »Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mi často posluhoval. Ať si pro to přijde! Že ho pozdravuju a děkuju mu.« Pak oči zavřela a víckrát neotevřela.

Ach, ti broučci už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili a třetí den tam kvetla chudobička bílá jako mléko s kraječkem jako krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou.

»Kováříku!« volal tatínek na toho černého brouka, když ho poprvé potkal. »Janinka umřela. A něco ti tam v komoře uchystala, máš si pro to přijít. Ale je toho mnoho, musíš si vzít kolečko.« A kovářík si pro to přijel s kolečkem, ale nemohl to najednou uvézt – hrách a kroupy a čočku a mouku a krupici a máslo, a celé jedno zrnko vína. Musel přijet ještě jednou a ještě jednou. Ten byl rád! Ale pak se dal do pláče: »Ach, kde já zas takovou paní najdu!« A jel svou cestou a radoval se a plakal.

A broučci se měli rádi a poslouchali. Svítili a svítili, berušky doma hospodařily, a neměli nikde v ničem žádný nedostatek, ale ve všem všudy veliký dostatek. A když broučci jednou hned po slunce západu přiletěli do té zahrady u toho pěkného domu, ó, tam dole, to bylo shonu! Služky sem a služebníci tam, a tam nahoře, to bylo světel! A takový dlouhatánský stůl a kolem něho plno paní a pánů. A tam na horním konci seděla ta krásná, krásná panna s krásným věnečkem na hlavě a vedle ní takový krásný voják se zlatým límcem. A ten kaštanový Fréda tam také byl a měl také zlatý límec. A ten bělohlavý Pavlíček tam také byl. Byl všecek černý a měl v dírce u knoflíku tři bělounké chudobičky.

»Broučci, podívejte se! Zde mají, myslím, svatbu,« povídal tatínek a ohlížel se po zlatohlávkovi. A opravdu, zlatohlávek seděl se založenýma rukama tam navrchu na pootevřených dveřích. »Zlatohlávku, viď, to zde mají svatbu!« – »I bodejťže mají! Vidíš tamhle nevěstu s tím krásným věnečkem! To je Elinka.« – »A kohopak si bere?« – »I toho pána vedle s tím zlatým límcem. Pane, to je pán!« A tatínek byl rád, ale že musejí svítit.

A svítili a svítili.

A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roští. A oni přišli a sedli si kolem kamen a jedli a pili a povídali si. Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi málo dříví. »I my ho máme hromadu,« povídala maminka. »Od loňska nám ho hromadu zbylo a letos jsme dělali celé léto o dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.« A tatínek, že ano, a broučci všichni, že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko uvnitř i zevnitř mechem ucpali – už to měli – a ještě se pomodlili:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Pac a pusu, a už leželi a už spali a spali a spali.