Broučci (1968)/I.

Broučci Jan Karafiát
	I. Broučkovy studie	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. 81. vyd. [s.l.] : Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.
Licence:	PD old 70

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu — tam se pěkněji spalo — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houp,houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný. „Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“ — „Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“ „A jakpak?" — „já jsem spadl z postele.“ — „Tak sis měl dát pozor!“ — „Ale když ono mě to přece bolí.“ — Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit. „Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A copak ty, Broučku, už pláčeš? Sotvas oči proloupl!“ — „Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel.“ — „I jen pojď'! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umejeme a budeme snídat. Pojď!“

A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku: „Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.

Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal mamince hubičku a nechal si od Broučka políbit ruku. — „A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat.“ — „Ne, tatínku! A já vás vyprovodím, ano?“ — „Tak pojď!“

A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček dohlédnout domů, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neměl, a tatínek mu řekl: „Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!“ A Brouček šel.

Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.

„Kmotřičko, jestlipak už jste vzhůru?“

„I Broučku, bodejť bychom nebyli!“ — „A Beruška také?“ — „Bodejť bych nebyla, Broučku! Copak nám neseš?“ — „Já? Nic. ale pane, to už umím lítat! Od našich až sem a zas k našim a zas sem a zas k našim a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!“ — „I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček! Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.“ — „Moc ne. Ale pane, já jsem dnes ráno spadl z postele!“ — „A tos křičel, viď!“ - „A jakpak to víš? Copaks to slyšela?“ — „I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“ — „Že jsem křikloun? Ó — ty Berouši! ——“

A už zas Brouček letěl. Maminka již měla doma uklizeno a cídila právě okna, že se ažaž třpytila. „Kdepaks byl tak dlouho, Broučku?“ — „Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“ — „A copaks tam děl?“ — „Nic, já jsem tam byl jen tak u okna.“ — „A copak ti dali?“ — „Nic, já jsem nic nechtěl.“ — „Ó, oni ti přece něco dali! Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš — „ — „Oni něco mají?“ — „Inu, to by byla kmotřička nepovídala.“ — :,Hm, ať si to nechají!". — „Ó, však ty si tam pro to půjdeš!“ — „Ó, nepůjdu!“ — „Ó, půjdeš! A jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil!?“ — „Ó, daleko. Až k těm třem olším.“ — Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit." — „A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ — „Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“ — „A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?“ - „I holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!“

To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl - letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim začíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. „Maminko, copak se vám na ohništi chytá?“ — „I nic, holečku !Já si chci udělat na polívky jíšku „ — “ A že, vám to, maminko, zfouknu !" — „ Ne, ne, Já nechci. Necháš toho!“

Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet a křičí a křičí a leze ze stříšky dolů. „Ach maminko, maminko, ach, ach, maminko!“ — „A copak zas, Broučku?“ — „Ach maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!“ — „Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím.“ — „Ale maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mě štípal!“ — „I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. To bude z tebe krásný brouček!“ — „Ale vždyť já jsem vám to, maminko, nezhasil.“ — „Ale chtěls mně to zhasit a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to ti nesmím prominout. Copak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí! A kmotřičce to na tebe také povím a kmotříčkovi i Berušce.“ — „Ale maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to!“ — „ Ne, to musím říci!“

Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví. „Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.“ — „Tatínek? Kohopak on poslouchá?“ — „I Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu a je celý den pryč až do noci, a třebaže ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš! A kmotříček také poslouchá a kmotřička také, a Beruška, ta teprv poslouchá! A ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný !“

A Brouček: „Maminko, já se půjdu koupat.“ — A maminka: „Jdi, jdi!“ Však ona věděla, že sejí Brouček neutopí. A Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hup do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas hup do rosy, až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr — rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.

U okna se zastavil. „Beruško, už se nezlobíš?“ — „Copak bych se, Broučku, zlobila?“ — „Pane, to jsem se vykoupal. Jestlipak ty umíš také plavat?“ - „I ne. Kdepak bych já uměla plavat!“ — „Pane, já umím plavat.“ — „ I nechť, Broučku. Já musím jít mamince pomoci.“ — „ Kdepak je kmotřička?“ - „Seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat!“

A Brouček se šel podívat. „Copak nám neseš, Broučku?“ — „I nic, kmotřičko. Já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?“ — „Máme, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl! Ona plakala!“ - „Plakala? Však já jí už tak nebudu říkat.“ — „Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do hraničky. Pak ti něco dám.“

Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. „Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!“ - Ale Brouček, ó, že to unese! A nosil. Ale místo co měl šťakličky pěkně do hraničky rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. „Broučku, to se tak nesmí! Maminka to tak nechce. To by se nám skácelo!“ — „ Ó nic se vám neskácí.Copak to nedělám dost pěkně?“ — „ Neděláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat.“ — „I tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně!“

A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: „A co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi moc silný.“ — „I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí.“ — „Inu, když ty jsi takový divný brouček! Copak jsi už zapoměl, že něco mám?“ — „A je to, kmotřičko, dobré?“ — „I to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos!“

A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a — „Tak pojďte, děti!“ — A děti šly. V síni, vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen klíčem otočila a už bylo otevřeno. Ale teď — co tam? Ten bílý talířek na nejhořejším prkýnku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? - Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.

„Nu tak hádej, Broučku, co to je! Ale Beruško, nepověz!“ — A Brouček: „Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ — Ale Beruška se smála, a kmotřička: „Ó ne, Broučku, to je ještě sladší.“ — „Ták to jsou maliny.“ Ale Beruška se stále smála. — „Ne, Broučku, to je ještě mnohem sladší „Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“ A Beruška se mu teprv smála. — „Ó Broučku, to nedobře hádáš - je to jako med sladké.“ Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila. „Ale ty hloupý Broučku, vždyť je to med!“ - A Brouček: „Tak je to, kmotřičko, med.“ A byl to med. To si pochutnali!

Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trošku chvojí a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů. - „Nezapomeň doma pěkně pozdravovat!“ — „Ne, já nezapomenu! S Pánem Bohem!“ A šel. Sotvaže přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem. „Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam med. Ten vám byl sladký!“ — „Nu dobře, Broučku, ale nejdříve pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříčkovi napřed!“ A Brouček políbil pěkně ruku. - „A jestlipak jsi poslouchal? Nebude maminka žalovat?“ — „Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví.“

Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla vstříc a: „Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“

Tatínek dal mamince hubičku: „I milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“

A tak maminka dělala honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku — bolela ho křidélka - a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.

„A maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?“ — „I tatínku, skoro pokoušel Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl skoro pořád u kmotřičky.“ — „Nu tak dobře, maminko! Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“

Broučka napadlo: „Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. Ten vám byl sladký!“ — „A nám kmotřička nic neposlala?“ - „Nic“ — „Ani nemáš co vyřídit?“ — „ Ne.“ „Ale Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravovat?" — „I ano, maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují.“ — „Vidíš, Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet.“

A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená, s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva.

Dlouho pak už nebděli. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil:

Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Brouček na to: „Pán Bůh s námi a zlý pryč“, dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali.

Pěkně se jim to spalo.