Broučci (1919)/VI.

Broučci Jan Karafiát
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. Ilustrace Josef Wenig. 29. vyd. Praha : Alois Hynek, 1919. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Index stran

A byl srpen. Tam dole v pšenici zněly srpy, a ta vřasa byla v plném květu, tak krásně zardělá, až až do tmava, a také bílá jako mléko. Brouček se stavoval po každé na okamžik u Janinky. Však on potom tatínka a kmotříčka dohonil. A nebo letěl sám, však cestu už znal. A Janinka mu vždy říkala: „Jen, Broučku, všeho nech a pěkně sviť.“ — A Brouček že ano a letěl. —

Půlměsíček začínal svítit, povětří se samými broučky až třpytilo, a když Brouček přiletěl do zahrady u toho krásného domu, byla tam pod širým nebem slavnost. Pod jasanem stál dlouhatánský stůl, u něho seděla ta velká paní s kadeřemi a Fréda a Pavlíček a Ela a hromadu jiných děvčátek větších a menších, a hoši tam také byli. Jedli buchty a pili něco ze šálečků, a Ela měla na hlavě krásný věnec, a jenom ona a nikdo jiný.

Brouček si sedl na hrušku na samý vrcholek a díval se a poslouchal. A když si je tak všechny prohlížel, ten bělovlasý Pavlíček se mu přece ze všech nejvíc líbil. A už od stolu vstávali, a že si budou hrát, a už se chtěli rozbíhat, ale ta velká paní: „Ne, ne, milé děti! Nejdřív Pánu Bohu pěkně poděkujeme.“ A Elinka se modlila nahlas tu pěknou modlitbičku. A teď, že nač si mají hrát? — Vzali se do kruhu za ruce, ta velká paní také, chodili kolem a zpívali: „Vyletěla holubinka ze skály, ze skály. Ale Pavlíčkovi se to jaksi nelíbilo, aby prý hráli na slepou bábu. A když tak běhali a tu slepou bábu šťouchali, sletěl Brouček s hrušky a pěkně jim svítil. Však beztoho už nebylo dobře vidět. A když byl Pavlíček tou slepou bábou, tu mu Brouček svítil, že až někdy o něj zavadil. A Pavlíček měl zavázané oči, a jako by neviděl, ale on byl šelma a přece viděl, a ta slepá bába už ho také nějak mrzela, — on když Brouček zas drobátko o něj zavadil, strhl šátek s očí, chytl s hlavy ten kulatý černý klobou ček, a ze vší síly jím po milém Broučkovi praštil. Skutečně ho trefil, tak nehorázně! — a bylo po Broučkovi. Celé jedno křídélko zůstalo na kloboučku sedět, a ten ostatní Brouček spadl do růžového kře, a zůstal za trn viset. Dětem se už nechtělo hrát. Přestaly jakoby nic a šli domů. Ale s Broučkem bylo konec. Ani sebou nehnul.

A tam tak visel a visel, a maminka nevěděla nic, a Janinka nevěděla nic. Až pak za dlouhou chvíli jako by v něm přece ještě dušička byla, a on trošičku zavzdychal, ale docela potichu. Tu však letěl nějaký brouček, a že se mu zdálo, jakoby byl někdo zasténal, díval se a svítil si, a tu ho viděl, toho Broučka. Visel na trnu, takový rozbitý, a to pravé křidélko bylo celé pryč. Ani sebou nehnul. Ten cizí brouček budil ho, ale on nic. A ještě ho budil, ale on pořád nic a nic a nic. Až pak za dlouhou chvíli zas trošičku zavzdechl. A tak ten brouček zavolal ještě jednoho broučka, a ten honem nabral v trávě rosy a šplíchnul ji Broučkovi do očí. Ale Brouček sebou ani nehnul. A tak ten Brouček ještě jednou letěl pro rosu, a ještě jednou, a pořád ji šplíchal Broučkovi do očí, až Brouček oči trochu otevřel a upřeně se na ně díval. „Broučku, čí pak jsi?“ — Ale Brouček nic. — „Broučku, kde pak zůstáváte?“ — Ale Brouček zas nic. — „Viď, Broučku, vy zůstáváte tam za potokem pod jalovcem, viď?“ — A Brouček jakoby trošku kývnul očima, ale už je zas zavřel, a bylo dočista po něm. — „Tak jest to on. Já jsem si to hned myslil,“ povídal ten první brouček. Když jsem poprvé letěl, tak mně ho tatínek ukazoval. Letěl s ním jeho tatínek a kmotříček, a ten zůstává tam nedaleko našich pod dubem. A tatínek povídal, že ten malý brouček zůstává pod jalovcem, a pak mně jednou ten jalovec ukázal.“

A tak že ho tam pod jalovec zanesou. Zavolali ještě dva kamarády, udělali taková malá nosidélka, ustlali na ně trochu měkounkého mechu, — natrhali ho na hrušce u samé země, — a milého Broučka na to položili. Ale Brouček nevěděl o ničem.

A nesli ho pomalu a opatrně. A už byli za potokem, už byli u samého jalovce, a kdo jim tu jde naproti, to jest Broučkova maminka. Drží v ruce džbán a jde na palouk pro rosu. Ona se hned lekla, ale když nevěděla, co to jest!

„Máte vy jakého broučka?“ ptali se jí broučci. — „I arciť že máme, bodejť bychom neměli.“ — „Tak se pojďte podívat.“ — „I, pro pána krále. Co pak to má být!“ zvolala maminka a šla se podívat. Ale ještě u něho nebyla, a už to viděla, a vzkřikla, a padla na zem a byla jako mrtvá.

A tak Broučci zanesli nejdřív Broučka do chaloupky, a položili ho na postel, a pak přivedli maminku. Ona se zatím vzpamatovala, ale nemohla ze sebe ani slova vyrazit. Až pak se dala do takového pláče! „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ — a prosila broučky, aby skočili tamhle pod dub pro kmotřičku a pro Berušku. A oni že ano, a letěli rovnou cestou pod dub. Do chaloupky se však nemohli dostat. Ony byly obě někde tam vzadu na dvorku. A tak tloukli na dvéře, a Beruška přiběhla otevřít: „Kdo pak to tluče?“ — „Já.“ — „Kdo pak to jest?“ — „To jsem já, brouček, tadyhle nedaleko z roždí. Máme vám něco vyřídit.“ — Tak Beruška mu otvírala, a kmotřička zatím také přišla. — „Aby prý jste přišly ihned pod jalovec. S Broučkem jest zle.“ — Jak to kmotřička slyšela, honem, honem pod jalovec. A tu jim maminka lomila rukama naproti: „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ A spěchaly do světnice, a tu ležel Brouček na posteli, takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. A tu teprv počaly všechny tři plakat, a plakaly a lomily rukama a plakaly, ale Brouček o ničem nevěděl a ani sebou nehnul.

A když tak plakaly, tu někdo spěchal k chaloupce pod jalovec. Byla to Janinka. A nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, a už měla dvě lahvičky sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí lomily rukama naproti, a maminka tolik naříkala: „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ Janinka spěchala do světnice, a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly s očí slzy jako hrachy, ale nelomila rukama. „Co pak vy Broučka tak necháte, a nebudete dělat nic? Honem, Beruško, přines do džbánu rosy, honem!“ — A Beruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a nemohla. Až pak si maminka vzpomněla: „I honem běž, holka, já jsem jej nechala na palouku stát.“

A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosy, a Janinka ji honem na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček sebou ani nehnul, a Janinka počínala už mít strach, a slzy se jí zas sypaly s očí jako hrachy. A ještě stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho tak zomývala, Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to měly radost! Ale Brouček ani nepromluvil, a už jim zas pod rukama omdléval. A tak ho Janinka zas omývala. Pak vzala tu druhou lahvičku, a nalila mu do ran oleje. A když mu ten olej do těch ran lila, tu najednou přiletěl tatínek s kmotříčkem. Slunko ještě nevycházelo, ale kdosi jim řekl, že jest s Broučkem zle, a ubohý tatínek byl celý pryč. Plakal a naříkal, a zas plakal a předhazoval si, že přec neměl nechávat Broučka tak samotného. Kmotříček ho chlácholil, vždyť prý všickni broučci lítají sami, a oni že také nikdy s nikým nelítali. Ale nechali všeho, a letěli honem domů. A tu bylo pláče. Maminka zas plakala, kmotřička plakala, Beruška plakala, tatínek plakal – jenom Janinka neplakala, ale celého Broučka olejem potírala. Brouček však o ničem nevěděl, ale už ne jako by byl mrtvý, ale jako by spal.

A Brouček pořád spal, a maminka měla pořád strach, že snad přece umřel. Ale když se počínalo rozednívat, tu se Brouček probudil a otevřel oči. Janinka se na něho usmívala. Chtěl něco říci, ale nemohl. „Chce se ti pít, viď, Broučku?“ ptala se Janinka. Brouček kývnul očima, a maminka mu honem podala koflíček s rosou. Brouček se napil a usnul, a když se zas probudil, už se trošku usmíval.

A tak se to pořád lepšilo. Už zase mluvil, ale jen slabounce, že ho bylo sotva slyšet. A když jim vypravoval, jak se mu to tam v zahradě stalo, tu maminka pořád bědovala: „Ach, on byl neposlušný!“ a tatínek se vadil, ale Janinka se na něj pěkně dívala a neříkala nic.

A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla, kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky, a Janinka se chodila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček posílil. Však už mu křidélko zas rostlo, ale bylo takové slabounké, a aby lítal, nebylo ani pomyšlení. „Počkej jen počkej,“ říkala Janinka, když u něho sedávala v trávě, „do jara se zotavíš a zas poletíš, a budeš pěkně svítit.“

Však už byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě sejdou pod jalovcem, protože Brouček nemohl dosud na krok z domu. A sešli se, kmotříček a kmotřička, Beruška a Janinka. Pak tatínek ještě pozval toho broučka z roždí, který Broučka tenkrát na nosidélkách domů nesl, i jeho tatínka. A tak si sedli kolem kamen, však už bylo zima, a povídali si. Brouček seděl vedle Janinky, ale neříkal nic. Maminka přinesla koláče s tvarohem a s mákem, ale Brouček pořád nic. Pak šla maminka s Beruškou ven, a když za chvilku zas přišly, tu nesly celé zrnko vína, jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. „Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,“ radil tatínek. Kohoutek už měl na pohotově, vzal honem kladívečko, stopku vyrazil, kohoutek nasadil, a natočil do křišťálového koflíčku, až se to rdělo a přímo vyskakovalo. Beruška skočila se džbánem na palouk pro rosu, a tak si nalévali a natáčeli, pili a povídali. Ale Brouček pořád nic. Seděl vedle Janinky u samých kamen, a přece mu bylo skoro zima.

A ten starý brouček z roždí prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a maminka počínala mít strach, že nebudou mít dost dříví, že se s tou Broučkovou nemocí nemohli dost zachystat. Ale tatínek, i že mají dost, že jim ho bez toho vždycky hromadu zbylo. A kmotříček také tak mluvil. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. Brouček se jaksi bál, a díval se na Janinku, a Janince se sypaly s očí slzy jako hrachy. Když byl Brouček ještě moc slabý!

A tak se rozešli. Kmotříček a kmotřička a Beruška letěli pod dub ten mladý brouček s tatínkem za dub do roždí, Janinka tam k lesu do vřasy, a tatínek a maminka a Brouček stáli pod jalovcem před chaloupkou a dívali se za nimi. Když už je nebylo vidět, musil si Brouček hned lehnout do postýlky, tatínek pak s maminkou dali se sami do práce.

Nejdřív přenášeli z komory do kuchyňky hrách a kroupy a jáhle a krupici a mouku a čočku a jiskřičku másla, aby to měla maminka všechno po ruce. Pak nanosili do kuchyňky a do síně dříví, co se ho tam vešlo. Potom všechno všudy pěkně měkounkým mechem ucpali, tak že nemohlo nikde ani profouknout, zavřeli vnitř dvéře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali mechem dvéře a okna, a teď aby si třeba mrzlo. Ale maminka měla přece jaksi strach.

Jen se ještě pomodlili:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine,

pac a pusu, „Pán Bůh s námi a zlý pryč,“ lehli a spali a spali.

Ale dlouho ještě nespali, a Brouček se probudil. Bylo mu zima skoro se až drkotal. Nemohl to vydržet: „Maminko!“ Ale maminka spala. „Maminko!“ Ale maminka zas nic, a Brouček — byl nějaký churavý, a dal se do pláče. V tom se maminka vzbudila. „Broučku, co pak ti jest?“ — „Ach, maminko, mně jest zima.“

„I vždyť není tak moc zima. Skrč se pěkně pod peřinku.“ — „Ach, maminko, já jsem skrčený, a mně je přece zima.“ V tom se vzbudil tatínek, a když slyšel, že jest Broučkovi pořád ještě zima, — tak povídá, aby maminka šla trošku zatopit. A maminka šla a trošku zatopila, a bylo jim zas teploučko, ale tatínek povídal, že jest venku tyranská zima.

A tak si povídali, až zas usnuli. Ale dlouho to netrvalo, a Brouček se probudil. Bylo mu zima až se drkotal. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka už měla spaní nějak přetrhané. Hned se zbudila. „Maminko, mně jest zima“ — A tak nezbývalo nic, než zas zatopit. A tak topili a topili. Ale Brouček pořád ještě, že mu jest zima. Když ono tak tyransky mrzlo, a pořád víc a víc. Maminka už nevěděla, co si má počít. Dříví ubývalo, a zimy přibývalo. „Tu máš, Broučku, vezmi si mou peřinu, ta jest větší; já si vezmu tvou.“ A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu, a maminka si vzala Broučkovu, a myslím, že hodně mrzla, ale neříkala nic. A Brouček také nic neříkal, ale už tolik nemrzl. Vzpomněl si však na Janinku. „Tatínku, jestli pak má Janinka dost dříví?“ — „I má. Když jsem jí říkal, aby k nám ještě přišla, díval jsem se jí tam na ně. Má ho, — ani ho nespálí.“ — „A u kmotřičky také mají dost?“ — „I to víš. Ti ho mají vždycky dost. Vždyť dělaly celé léto o samém dříví.“ — „A tam v roždí, tatínku, také mají dost?“ — „I, ti ho mají, až jsem se podivil. To ani za dvě zimy nespálí.“ A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co povídat, tak spali a spali.

Ale dlouho to netrvalo, a Brouček se probudil. Byla mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka bez toho jaksi špatně spala. „Co pak ti jest, Broučku?“ — „Ach, maminko, mně jest zima.“ — A tatínek se také probudil a také povídal, že jest zima. A tak zas topili a topili, a při tom vařili polívčičku, ale maminka byla plna ouzkosti, a polínečka počítala. „Ach, co my si počneme!“ — „I nač pak si dělat starosti,“ těšil ji tatínek. „Dlouho už to trvat nemůže, a bude zas jaro.“

A najedli se a ohřáli, a když si už všecko pověděli, zas spali a spali. A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí, a jest mu zima, až se drkotá. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka skoro ani nespala: „Ach, Broučku, snad ti není zas zima?“ — „Ach, jest mně zima, ach, už to nemohu vydržet.“ — „Ach, co my si počneme!“ bědovala maminka, ale šla a drobátko zatopila, ale jen pradrobátko, že to nebylo ani pozorovat. Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatínek. „Zatop, maminko, jest tady zima.“ — „Ale vždyť jsem právě zatopila.“ — „I to není nic. Musíš hodně zatopit.“ — „Ano, jen kdybych měla čím.“ — „Co pak už nemáš dříví?“ — „I mám všeho všudy dvanáct polínek.“ — „Nu tak je přilož a bude teplo!“ — „Ale co potom?“ — „I zas nějak bude. Jenom pěkně poslechni! Poslušné broučky má Pán Bůh na starosti.“

A tak maminka vzala těch dvanáct polínek, a všechna je přiložila na oheň, ale měla přece jaksi strach. Ale tatínek si liboval, že jest hezky teploučko, a Brouček také a krčil se, že ho nebylo ani vidět. A tak si povídali, že už kolikrát bylo zle, a že zas bylo dobře, a usnuli a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.