Bodláčí z Parnassu/Tři sestiny o životu duše

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tři sestiny o životu duše
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 38–43.
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Cos nejasného v duši mé se vlní
jak na břehu, jenž čeká příliv moře.
Oh, co tu bude Medus, pestrých škeblí
ve klínu dlouhých, rozvlněných travin!
Oh, co tu bude divných bíti zvuků
do srdce němé, zasmušilé skály!

A jak bych stanul na vrcholu skály,
v dál odkud valné obzory se vlní,
a slyšel píseň žaluplných zvuků,
již pějí labutě, když vidí moře,
již pějí bukači, když z vlhkých travin
se zvedá Noc ve vlasech s luny škeblí!

A kroucenou jak dal bych k uchu škebli
a chytal zvuky, matné echo skály,
v nichž ztajen život stromů, chaluh, travin,
jež v nekonečno k obzoru se vlní:
tak ukláním se nad své duše moře
a lovím zmírající echa zvuků.

Ó, nevystihlé velké kouzlo zvuků,
jež spíš nám v duši, jak spí moře v škebli!
Ó, nevystihlé volné zvuků moře,
se srážející o života skály!
Ó, hlasy, v nichž se němý život vlní!
Ó, žití v lůně vln a v lůně travin!

Rád spal jsem v klínu rosou vlhkých travin
a slouchal křídel mšic a brouků zvuku,
na zlaté struně vzduchu, jenž se vlní,
a vše jsem zavřel v ducha svého škebli
a vše jsem nes’ přes žití poušť i skály,
by v hloubi ňader zpívalo mi moře!

A tak má duše změnila se v moře,
jež plno pestrých škeblí, chaluh, travin,
nad nímž ční dumy zasmušilé skály,
proud žití o něž tříštěn v žalném zvuku,
by zvolna zrála v samoty mé škebli
myšlénka, perla, v níž zář hvězd se vlní.

Ó jak se vlní toto valné moře!
co Triton v škebli, v kštici věnec travin,
zpěv divných zvuků houká s štítu skály!

II.[editovat]

Jen z duše, z duše musí proudit pokoj,
by mohla v pokoj pohroužit se duše.
On zpívá, slyšíš jej? — za silnou skalou,
tu rozraziti můžeš pouze prací,
jen dlaně mozoly, jen potem hlavy,
jen obětmi, jen silou odříkání.

Ne v modliteb aneb v čar odříkání,
ni diamanty koupíš si ten pokoj,
jenž kyne z oka posněžené hlavy,
ve kterém ryzí, lidská mluví duše;
jen myšlének svých neunavnou prací
ku zlatu vnikne duše hmoty skalou.

Ó pustinami šel jsem, hvozdy, skalou
a postil se a plakal v odříkání
a lopotil se včel, mravenců prací,
bych našel onen vytoužený pokoj,
v němž mohla by se opíjet má duše
profilem čistým jedné krásné hlavy.

Já světců zřel a eremitů hlavy,
pod hvozdů baldachynem s němou skalou
jak vedla smutný hovor jejich duše
v rubáši ze žíní a z odříkání,
jak chtěli strhnout s hvězdných výší pokoj
v snech vidinami, ve dne tuhou prací.

A jejich též já opásal se prací,
však čistý onen profil krásné hlavy
byl stále se mnou, snů mých bouřil pokoj
a třásl tvrdou mojich pochyb skalou
a volal: Žij!, kde smutné odříkání
Memento mori! psalo na práh duše.

Mně z její tahů smála se vstříc duše.
Tak sedmiletou Jakub věru prací
ve strádání a tuhém odříkání
nesundal závoj s nevěstiny hlavy,
jak já, duch jehož nad vody ční skalou,
jsem v tazích její tváře objal pokoj.

Ó božský pokoj ve hlubinách duše,
jenž skalou prýští se mou těžkou prací!
Ach, odříkání! Ach, profil té hlavy!

III.[editovat]

Den po dni v práci — pořád žádný sabat!
Den po dni v hluku — pořád žádné ticho!
Den po dni v shonu — pořád žádný oddech!
Tak zvolna v srdci uhasíná oheň,
a zvolna krev se staví mrazíc tepny
a zvolna otrlost se plíží v duši.

A slavíků jsem tisíc přec měl v duši
a v srdci naděj v ducha velký sabat
a odvahu, na lidstva bouřné tepny
své ucho skloniti až v hrobů ticho!
Jak centrum země já svůj živil oheň,
nad kterým zažiti svůj chtěl jsem oddech.

Však pohádkou mi z říše víl je oddech;
jak v mořské tůni, tak to víří v duši,
mne nehřeje, mne pálí svatý oheň,
ryk nových zbraní v dál mi plaší sabat.
A ticho-li kol — je to hrobů ticho,
ne ono, v němž vřít slyšíš žití tepny.

Jak podvázal by kdos mi všecky tepny,
šláp’ na hrdlo a zastavil mi oddech,
tak připadám si, perly písní v ticho
když pouštím soucitnou kol patře duší,
jež synagoga nemající sabat,
a keř, jejž tráví se Sinaje oheň.

Ó, kdyby spadl s nebe sirný oheň
a v nový var a klokot schvátil tepny,
byť v orgii a čarodějnic sabat,
na ňadrech upírů byť v klamný oddech,
byť v číše dno, kde Satan chytá duši,
byť v podezřelé zlých katastrof ticho!

Vše lepší bylo by, než toto ticho!
v němž příšerou mi lampy mé mdlý oheň,
v němž závaží vždy na mou padá duši,
v němž karyatid mdlobu cítí tepny
a marný odboj — strhnout břímě v oddech
a marnou snahu — stvořiti si sabat!

Dál bušte, tepny, pokud v srdci oheň,
vzruch pokud v duši, přeludem je oddech;
či hrobů ticho jediný je sabat?