Bodláčí z Parnassu/Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
Píseň v reakci	Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech	Heraklovi

Údaje o textu
Titulek:	Druhý list Ahasvera královně Semiramidě po desíti letech
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 164–169. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V PAŘÍŽI, 30. června 1900.

I.[editovat]

Ach, madame, v Ninive jež věky spíte,
vám deset let jak mně, jen pouhý mžik,
zda ve svém hrobu nezvěstném dnes víte,
že — pokroku a vzdělanosti dík! —
zas na střeše dlím věže obrovité,
již kultury bych nazval výkřikník,
na Eifflovce! — Ač krátký minul čas,
já bludný chodec v Paříži jsem zas.

II.[editovat]

Co mohlo změnit se za deset roků
v té prohnilé a líné Evropě?
Zda bez tyranů jest a bez otroků?
Ne, v jejich větší plove potopě,
ba změnila se na ohromnou stoku,
vůz republiky leží v příkopě;
tím veselejší, jež se nad ním spřádá,
je triumfu ta velká maskeráda.

III.[editovat]

„Duch lidstva věru tvář svou v smutek halí“…
Od doby té, co s věže té jsem psal,
i slední jiskry naděje mé splály,
jak nad sopkou bych dřímající stál,
kde lidstvu strojí velké bacchanaly
a při tom ve prach deptá ideal
ta, kterou zvali matkou vzdělanosti —
Zda — máte-li je? — nechví se vám kosti?

IV.[editovat]

Ne vzdělanost, ne slední její cíle,
jen Moda rozhoduje svrchovaná,
že každý dědek při poslední síle
si promne zmdlené oči jednou z rána
a šedou hlavu nad svůj žurnál chýle
čte o výstavě: Jaká podívaná!
Tam také musím být! — Vak spíná chvatem
a opít se jde — pačulim a blátem.

V.[editovat]

A věru byl tu mnohý než já dříve
a ztratil hlavu, smysly v tomto reji,
vše lepenku tu zhlíd’ a barvy živé
i břišní tance, jež tam provádějí,
i chodníky ty viděl pohyblivé,
paláce, jež se v moři světel skvějí,
na osách kde se točí stavba celá —
skly hrajíc pestře… Taky jste je měla!

VI.[editovat]

Z celého světa kokoty se sjely,
pardón! — ty sluly u vás bajaderky! —
Snad stejnou missi jako nyní měly,
snad naše lacinější mají šperky —
však jistě stejně se as vysvláčely,
dost slušné jedny, jiné staré herky,
víc jak to bylo — nic se nemění,
snad u nás že to v masce umění.

VII.[editovat]

My průmysl jen přidali jsme k němu
a národní když chcete vyšívání,
však co se týče bran a vodojemů
a průvodů, vám nestačíme ani.
Prý Řek jen doved’ vkusný ráz dát všemu,
vše jiné barbarské je klasobraní,
ti o laur zápasící v Olympii
dnes při kopané kankánem se zpijí.

VIII.[editovat]

Však slyším hlas váš mravokárný, madame,
že starý ze mne zpátečník již stal se,
v hruď biji se a na kolena padám;
leč při vší nádheře té rád bych ptal se,
ať ve víru všech požitků těch badám,
a není místa, kam bych nedodral se,
jsa krytý vousem svým i stáří maskou —
Oč lepší svět a člověk? — Vším. — Ne láskou!

IX.[editovat]

Ne onou, na rohu jež ulic číhá,
však onou hlubší láskou ku člověku,
jež z prachu povržené k sobě zdvíhá,
snem, která byla dlouhých, lidských věků,
zář jejíž se nad člověčenstvem míhá,
by hasla v kalu a v sobectví vleku,
tou, kterou Kristus snil, v niž dobrý věří,
jež věčna pod úhlem děj světa měří.

X.[editovat]

Sta vynálezů nových! — Pravda svatá! —
Já ptám se ale: prospěly? a komu?
Čas nový denně přes nové dál chvátá,
plod nezrál jimi na poznání stromu.
Křivd lidských dál je míra vrchovatá,
květ shnilý uzrál v soud jen v třesku hromů,
že nechal plod shnít v událostí zmatku
a pracoval jak blázen — na pozlátku.

XI.[editovat]

Teď myslí, století když uzavírá,
než nový věk mu do bran zabuší,
že orgii, která se v práci vtírá,
skřek obětí svých a vzlyk přehluší.
V rej poslední, mně zdá se, síly sbírá
a lije opijum jen do duší,
by lidstvo nevidělo vlastní bídy,
ve kokot masku halí Eumenidy.

XII.[editovat]

Zda slyšíte, sem od Afriky břehů
do vašich tanců jak to duní z dálky?
To odvet na vylhanou vaši něhu,
na celou vaši lidskost bez morálky;
půl Evropy se svíjí v bičů šlehu,
půl uvázáno na řetězích války,
jež militarism drží v svojí pěsti —
To zvete pak své vzdělanosti štěstí?

XIII.[editovat]

A v středu Evropy, jíž vládnout chcete
svým uměním a mody svojí vkusem,
sta otroků duševních naleznete,
že musíte se odvrátiti s hnusem,
o rodný jazyk boje dlouholeté
se svádí pár mil dál a ďábla trusem
se sijí předsudky a pěstí sváry,
vše za pomoci elektřiny, páry.

XIV.[editovat]

Jak starý Babel po jazyků zmatku,
tak celá Evropa dnes připadá mi,
jak bursa lichých směnek, jejichž splátku
syn příštích dob novými získá klamy,
dům před bankrotem, k poslednímu svátku
kam sešli se pod věnci, pod cetkami,
kde připijí si na oko jen pružní
a mladí vínem, za které jsou dlužni.

XV.[editovat]

Mí předkové kdys jednou pod Sinajem,
dí pověst, zlaté vztyčili si tele,
co patriarcha jich kryt mračen krajem
na rozmluvách dlel s bohem Israele.
Svým každý tak se zpíjel stejně rájem
a po svém způsobu se bavil skvěle,
až v orgie vír, ozářený blesky,
jim prorok pod nohy vrhnul svaté desky.

XVI.[editovat]

Svět dnešní tak si rovněž modlu stvořil,
ta sluje Zisk a zlatou miskou chřestí,
ó zpozdilec, kdo jí se nepokořil,
ten neví, co je radost ani štěstí;
ten hlupák se jen v utopiích mořil,
by z trní leda mohl si laur splésti
a umřít v konec chud a neoceněn,
však v idealu pevný, neproměněn!

XVII.[editovat]

Však my to nezměníme, madame, oba,
nač s lyrickými kvílet poety?
Své modly tak jak tak má každá doba,
kdo neholduje jim — je prokletý.
Nuž buďsi! — dobrý verš je časem skoba,
kam zavěsit lze provaz odvety;
toť Heineovo „peklo zpívající“
a věčné jest — jen toto chtěl jsem říci!