Bodláčí z Parnassu/Ahasver na věži Eiffelově

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
Všední stesk	Ahasver na věži Eiffelově	Smrt Lukanova

Údaje o textu
Titulek:	Ahasver na věži Eiffelově
Podtitulek:	Epištola jeho královně Semiramidě
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 150–155. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Ahasver, Eiffelova věž
page=1

V PAŘÍŽI, dne 30. července 1890.

I.[editovat]

Vy jistě, drahá Madame, odpustíte,
že po staletích klepám na váš hrob,
z dum heroických, po věky jež sníte,
vás ruším, já hebrejské luzy rob;
však oč tu běží, jak jen pochopíte,
ó jistě tuto zvěst z moderních dob
přijmete vlídně, snad se usmějete
a v říši stínů hnátem v potlesk hnete.

II.[editovat]

Vám odkud píši, těžko věru říci.
Od země já se vznáším tři sta metrů,
zřím do propasti mraků ve směsici
a chvěji se jsa hříčkou sporných větrů
v železných tyčí kleci, v bledé líci
si občas krůpěj vetchou rukou setru,
a věru na rozpacích jsem tu ještě,
zda slza to, či pouze krůpěj deště.

III.[editovat]

Já skromně, věřte, jak mým jest již zvykem,
a poslední se tlačil v hustém davu
a pitomý tou vřavou, shonem, křikem
jsem k muce lez’, kam jiní pro zábavu;
na vytahovadla vzpomínám s díkem,
moh’ mezi šrouby nechat jsem tam hlavu,
ji ztápěje v sled v červánkové růže,
jsem divil se, co lidstvo nadchnout může.

IV.[editovat]

Váš konkurent zde Eiffel nazývá se,
a skoro řek’ bych není bez všech vloh,
ač o umění, poesii, kráse
by trochu lepší pojmy míti moh’.
Věž jeho v mračné nebe vypíná se,
jak jehlic z vašich vlasů bájný stoh —
Oh, za visuté vaše zahrady
věž tato věru nedá náhrady!

V.[editovat]

To myslím přec, že věž vašeho Nina,
o kterou zuří učenců vždy spor.
as byla velkolepá stavba jiná,
jíž uhýbal se mračen i hvězd sbor;
již proto, hněv že vzňala Hospodina,
že zmátl lidských synů rozhovor;
však tento babylonský zmatek řečí
věž, odkud píši, také nevyléčí.

VI.[editovat]

Dnes ta věž stojí, aby do Francie
se táhlo lidí ze všech končin světa,
pan Carnot šampaňské tam na ní pije
a střepy číše hrdě dolů metá.
Toť dvacátého věku poesie!
Ten lupen on si ve svůj vavřín splétá,
že svedl davy svorné do soutěže,
by vyvedl je za nos — na vrch věže.

VII.[editovat]

Vy sotva pochopíte, Madame drahá,
co na světě se rovnost lidí zove,
nuž slyšte, zde, kde věž ta k nebi sahá,
zde sbratřiti se mají národové;
všem téci světla, svobody má vláha,
všem splniti se o edenu snové;
co světem chodím, až sem k hvězdným výším,
tu písničku já ustavičně slyším.

VIII.[editovat]

Však nesbratří se! Co se tluku světem,
dost zkušeností mám tom o sbratření.
(Kdys hrůzou starců, jsem teď postrach dětem,
jen romantických pěvců plním snění,
co vděčný sujet malířů jen letem
se na výstavách mihnu, služba denní
i noční jak mi dovolí s muk sterem,
jsem totiž — časopisů reporterem!)

IX.[editovat]

Ne, nesbratří se! Až boj skončen příští,
ten poslední, o němž dát mohu zprávy,
dva lidé zbudou pouze na bojišti,
kam hořících měst odlesk padne žhavý,
a tito v mrtvol kupě, v zbraní tříšti
zrak záštím zpitý, věřte mi, se zdáví
a k vůli čemu — věru stydno říci!
pro chleba kus či prýmek na čepici.

X.[editovat]

Však vraťme se již raděj’ k věži naší,
pod kterou lidstvo jásá v hymně plesné,
jež na azuru kostrou žeber straší
co vkusu doby Mene Tekel děsné.
Pode mnou diamanty jen se práší
sloup vodojemů elektrických, klesne
a vznáší se co kytka pestrobarvá.
Žel, Madame, vše tu komedie, larva!

XI.[editovat]

Zde jasně zříte, nač se lidstvo chytí.
Jen trochu nový, slušný nápad mějte,
banalní, aby dal se pochopiti,
pak na turecký buben zatřískejte,
a stáda, davy za vámi se řítí,
vy hrabte slávu, peníze, se smějte!
Dnes Eiffelova věž — kdož ví, co zítra;
jen zapotřebí k tomu hlava chytrá.

XII.[editovat]

To ušlo by. — Ať Paříž má svou věž,
ať s ní se chlubí a peníze dělá,
však zítra každá ves ji míti též
si usmyslí, ba Evropa i celá,
a kudy půjdeš, kudy pojedeš,
kde jaký vršek lysého je čela,
tam železný stát bude jehlanec,
buď ze dřeva anebo z drátu klec.

XIII.[editovat]

Pud opičí, jenž v člověku je skrytý,
zde zvítězí, již zřím to, z lesů kyne
ať jehlanec jen z prostých trámů sbitý,
ať litá šibenice, rázem zhyne
měst vzhled i tvar, nad staré dómů štíty
ten vykřikník se vzpne, ó Hospodine!
Co silhouetty bran, co věže dómů?
Ta jehla trčí nad vše v stínech stromů.

XIV.[editovat]

A městem, kamkoli jen krok váš hne se,
tu z každé skříně na vás jen se dívá,
tu z květináčů hrdě k nebi pne se,
je těžítko, rtuť barometru skrývá,
tam jako joujou na břichách se třese,
tu dámě jehlicí se v klobouk vrývá,
ba zmocnili se — prchám zoufající! —
té zdoby cukráři i papírníci.

XV.[editovat]

To odznak mého století je, Madame,
a věřte, já znám trochu historii,
(pro dívčí školy učebnici skládám
k své občas zábavě, mám fantasii).
Však o to jedině vás nyní žádám,
jmenujte této doby poesii:
ach, řekne každý — fráse jen a slova,
znak století věž jesti Eiffelova.

XVI.[editovat]

Tak lidstvo bylo stejné v každém věku,
jak za dob našich teď jest i dál bude,
hned jako sláma nadšením vzplá v skřeku
a ztichne za krátký čas vždy a všude.
Jen trouby reklamy když zazní v jeku,
tu pohne se na myšlénky jsouc chudé.
Však odpusťte, já proklatec a psanec
že nudím vás, — již svazuji svůj ranec.

XVII.[editovat]

Neb mezi tyto tyčky sem a sítě
tiskárnu, slyšte, až ku hvězdám dali;
já podepsat se musil, roztržitě
to čtli a na štěstí mne nepoznali,
a proto raděj’ dále prchám hbitě,
neb chytit mne — to byste uhlídali!
Mít Ahasvera na Eifflově věži,
ne Evropa — to celý svět sem běží.