Božská komedie/Peklo/Zpěv třicátý druhý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv třicátý prvý	Zpěv třicátý druhý	Zpěv třicátý třetí

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třicátý druhý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ó, bych mněl drsné a chraptivé rýmy,
jak slušelo by na ten brloh tmavý,
jejž všecky skály tíží boky svými:

Tu z jádra myšlénky své více šťávy
bych vytlačil — leč takto se ubírá
ne bez bázně dál zpěv můj ostýchavý.

Neb chtíti popsati dno všehomíra,
se nesmí lehce řeč jen odvážiti,
jež k „tata, máma“ jen se otevírá.

Kéž se mnou jsou ty paní, obezdíti
jež pomáhaly Theby Amfionu,
by slovo s pravdou v souzvuk mohlo zniti!

O lide, kletý nad vše, zrozen k skonu,
na místě, o němž těžko hovor splývá,
že nejste ovce zde neb kozy v shonu!

Když tmavá sluj nás na dně v stíny skrývá,
hloub pod giganta nohou když jsme stáli
a k strmé skále co můj zrak se dívá,

Já slyšel volat: „Pozor, jak jdeš v dáli,
hleď, aby mdlých a bídných bratří vazy
tvé nohy v další pouti nesšlapaly.“

A obrátiv se zřel jsem v svoru hrází
u nohou jezero, to sklem se zdálo,
ne vodou více třeskutými mrazy.

V tak hustou kůru sotva chladno spjalo
tok Dunaje v Rakousích, taký mráz
kdy ledně nebe Donu sotva dalo

Jak vodě té; neb byť Taborník v ráz
neb Pietrapana sřítily se na ni,
led u kraje tam by se nezatřás’.

A jako žába zvedá ke kuňkání
z vod hubu v čas, kdy selka často stane,
na blízkou žatvu myslíc v přemítání:

Tak tmavomodré, až tam, čímž stud vzplane,
zde v ledu zrak trčící stíny zočí,
do noty čápů klekt jich zubů kane.

Z nich každý dolů tváře svoje točí,
o zimě ústa důkaz podávají,
o smutném srdci slzy jejich očí.

Když zrak můj ohlédl se po tom kraji
a k nohoum pad’, tu dva jsem viděl spjaté
tak, že jich vlasy jeden chumáč tkají.

„O rcete, ňadra jež tak spjatá máte,“ —
já začal - - „kdo jste?“ A když hrdla vzpjali
a tváře ke mně obrátili, vzňaté

Jich oči, které stále v slzách tály,
teď slzami tak mocně překypěly,
však ztuhlé mrazem slzy ty hned stály

A víčka jejich pevně uzavřely.
Tak prkno k prknu nespjala kdy skoba;
tož jak dva kozli proli sobě hřměli.

A jeden, jehož uší zimy zloba
již zbavila, děl stále nakloněný:
„Co na nás civíš, jest již dlouhá doba,

Kdo ti dva jsou, chceš vědět roztoužený?
Ten údol, s něhož Bisenzio splývá,
byl Albertu a jim též přisouzený,

Jsou rodní bratři; sotva Kaina skrývá,
byťs celou prošel, stín tak hodný muky
jak ten, jeuž zde se v ledny rosol vryvů.

Ne ten, jenž pikou z Arthušovy ruky
měl protkanou i se stínem hruď svoji,
ni Focaccia, ba ani oněch pluky,

Z nichž jeden hlavou stín mi dělá, stojí,
a Sassol Mascheroni jehož jmeno,
Toskánský jsi-li, to tě uspokojí.

A dost již se mnou tady hovořeno,
jsem Camicion de Pazzi, čekat tady,
než zastoupí mne Carlin, jest mé věno.“

Pak šklebících se tváří psích zřím řady.
a proto zachvěju se posud celý,
jak zmrzlé louže kdekoliv zřím všady,

Co zatím dál jsme k středu země spěli,
kde vše, co těžkým jest, se vespol shledá,
mnou věčný chlad a věčné temno chvěly.

Zda schválně, náhodou neb sudbou, nedá
se říci, spěje ve samých hlav středu
do jedné nohou vrazil jsem: „Ó běda,

Proč po mně šlapeš?“ zaznělo to z ledu;
„Za Montaperti trestu mému síly
když nepřidáváš, proč mnou množíš bědu?“

Já: „Mistře můj, zde na mne počkej chvíli,
bych toho zvěstí pochyby se zbavil,
pak rychle, jak chceš, ať pouť naše pílí.“

Stál vůdce můj a k onomu já pravil,
jenž zatím stále klnul v divém vzdoru:
„Kdo’s ty, jenž kletím jsi se neunavil?“

„— A kdo jsi ty, jenž jda skrz Antenoru
v tvář šlapeš nám, tak že, kdybys
byl živý, by přílišné to bylo?“ V rozhovoru

„Já živ jsem“ — dím — ,a jsi-li slávy chtivý,
já mohu k jiným sdružit jméno tvoje,
když chceš, by tebe svět byl pamětlivý."

On: „Věru opačné jest přání moje.
Hej, vari odsud! Ušetř mne již déle,
zde v špatné licho ty tkáš slova svoje!“

Za kštici vazu chytil jsem ho směle
řka: „Ty se přece musíš jmenovati,
sic nezbude ti vlas na hlavě celé!“

On: „Všecky vlasy byť jsi chtěl mi sdráti,
já neřeknu kdo jsem, ni neukáži,
nechť stokrát hněv tvůj moji hlavu schvátí.

Již jeho vlas kol svojí ruky váži
a trhám z něho víc než jednu kštici,
on štěkaje zrak ztuhly v ledy vráží.

„Co Bocco tropíš?“ — hlas zněl volající -
„zda cvakat zuby nepostačí tobě
bez štěkání? Ký ďas tě trhá mstící?“ —

„Bys dále mluvil, nepřeju víc sobě,
ty zrádce podlý,“ děl já, „pravé zvěsti
chci vyprávět, jež nebudou ti k zdobě.“

On: „Jdi a mluv, co libo tobě jesti,
však o tom nemlč, uzříš-li vlast svoji,
jenž jazykem svým uměl zde tak plésti.

Pro francouzský žold slzy se mu rojí;
rci, toho z Duera jsem zřel, jak nyje
tam, hříšníci kde v chladné lázni stojí.

A ptáš-li se, kdo v mukách dál tu žije,
ten z Beccherie zde je po tvém boku,
chřtán jemuž podřezala Florencie.

Jan Soldanier odsouzen v tu stoku,
s ním Ganellon a Tebaldello hyne,
jenž v noci Faenzu vzdal bez útoku.“

Dál od něho se naše pouť zas šine;
dva zmrzlí se tu v jedné díře svíjí,
leb jednoho jak klobonk druhé kyne.

A jako v chléb se hladem zuby ryjí,
tak jeden v druhého své zuby vbodal
tam asi, mozek kde se sbíhá s šíjí.

Ne jinak Menalippa spánky hlodal
kdys vztekem Tydeus, jak ten leb jeho
i ostatní vše k hlodu sobě podal.

„Jenž zvířecky tak sílu vzteku svého
na tom, jejž hltáš, zkoušíš v rvaní dravém,
rci,“ — děl jsem, — „proč? Věř slibu slova mého,

Že, jestli ty ho proklínáš zde právem,
když jméno zvím i jeho hřích, na zemi
to odměnit chci tobě, v bolu žhavém

Když ten, jímž mluvím, jazyk neuschne mi.“