Božská komedie/Peklo/Zpěv třicátý čtvrtý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv třicátý třetí	Zpěv třicátý čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třicátý čtvrtý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70
Pokračování: Očistec

Vexilla regis prodeunt inferni
již proti nám. Nuž k předu upři oči,
rci, zda jej poznáš," děl můj mistr věrný.

Jak hustou mlhu padat když zrak zočí,
neb zeměkoule když se začne tmíti,
mlýn z dálky zjeví se, jejž vítr točí:

Dům takový já domníval se zříti,
před větrem za vůdce jsem skryl se záda,
neb v jiný úkryt nelze tu se skrýti.

Již byl jsem, s bázní verš můj se tu spřádá,
tam, stíny kde v led skryté prokmitaly
jak tříska, která za křišťál se vkládá.

Ty ležely a ty zas přímo stály,
ty hlavou vzhuru, ty zas šlepějemi,
ty tváří k nohám luky být se zdály.

Když ku předu jsme prošli stíny těmi,
kde zlíbilo se vůdci ukázati
mně tvora, jenž dřív krášlen vděky všemi,

Mne před se vzal a poručil mi státi
řka: „Ejhle Dis i místo, kde v té chvíli
hleď srdnatostí sebe opásati!“

Jak ztrnul jsem a stál jsem beze síly,
čtenáři, neptej se, to nenapíši,
neb všecky řeči by zde matny byly.

Já nevěděl, zda mrtev jsem neb dýši,
nuž pomni sám a suď dle vtipu svého,
čím byl jsem nejsa v tísni v oné říši.

Neb císař toho kraje bolestného
od ňader středu trčel z ledu cele,
a obru já spíš, nežli pažím jeho

Se obr rovnat můž, a rovněž směle,
by rovnalo se takovému údu,
jak velké asi bylo tělo celé!

Tak sličný byl-li, jak teď hrozný, v bludu
přec brvy zchmuřiv proti Stvořiteli,
rád věřím, že jest zdrojem všeho trudu.

Jak velký div zde moje oči zřely!
Tři obličeje na jeho tu hlavě,
z nich jeden napřed, ten byl zkrvavělý,

Dva druhé k němu družily se hravě
nad středem každé lopatky a spjaly
se k sobě tam, kde pták má hřeben právě.

Na pravém žlutá barva s bílou plály
a levý barvu lidí měl v tom kraji,
kde bouřlivě Nil v údolí se valí.

Pod každým křídla dvě se pozvedají,
jak slušno ptáku takému, se šíří;
na moři také plachty nebývají.

Bez peří byla v způsob netopýří,
jak třepal jimi, ihned vítr trojí
z nich po okolí celém bouřně víří.

Tím celý Kokyt kolem v ledu stojí:
Ze šesti očí krevných slzí nával
přes trojí bradu s hnisem se mu rojí.

A zuby každé tlamy rozmačkával
on hříšníka jak trdlicí; v témž čase
on stejnou mukou ty tři obsypával.

Přednímu kousání být žertem zdá se,
však spáry svými když jej začal dříti,
tu jeho hřbet kmit často v holém mase.

„Ten v trestu největším, jejž vidíš mříti,
jest Jidáš, hlavou visí dovnitř dolů,
a nohy jeho venku můžeš zříti.

Z těch dvou, jichž hlava venku visí spolu,
to Brutus, jenž ční z tlamy černé čelem;
jak svíjí se a němý jest v svém bolu!

Ten třetí Cassius jest s tlustým tělem.
Leč blízká noc a odchodu čas kyne,
neb viděli jsme vše již v Pekle celém.“ -

Kol mistra šíje ruka má se vine,
jak on si přál; dle místa a dle času,
když rozmáchly se zas perutě stinné,

Za srst huňatých boků chyť se ďasu
a od chumáče chlupů ke chumáči
spěl mezi ledu krou a změií vlasů.

Jak po tom místě naše noha kráčí,
kde ohraď se stehno v kloubu boku,
tu námahou a strachem skráň svou stáčí,

Tam vůdce můj, kde nohy dřív měl v skoku
se za vlas chytí jako šplhající,
i mnil jsem, v peklo v zpátečném jdem kroku.

„Jen drž se dohře, této po stupnici,“
děl mistr oddychuje unavený, -
jen z města bídy vyjdem vítězící."

Pak pronikl skrz otvor skalní stěny
a posadil mne na pokraji skály
a ke mně obrátil krok odměřený.

Já oči zveď a mnil jsem, posud v dáli
že Lucifera zřím, jak jsem jej minul,
jen jeho nohy zřel jsem, — vzhůru stály.

A jestli tenkrát ve blud jsem se šinul,
ať přemýšlí láj, zdali nenahlídne,
ký to byl bod, jímž právě jsem se vinul.

„Vstaň,“ pravil mistr, „neb jsou stezky bídné
a cesta dlouhá, třetí ku hodině
již v půl se navrátilo slunce vlídné.“

Kde byli jsme, nebyly hradu síně,
leč malý ústup od přírody krátký
a beze světla v skal nerovném klíně.

„Než vrátíme se z těch propastí zpátky.
rci, mistře můj, a hleď mne poučiti,“ —
dím vzpřímiv se — a objasni mé zmatky.

Kde ledy jsou? Proč ten se hlavou řítí?
Jak od večera mohlo k době rána
se v malé chvíli slunce obrátiti?"

On: „Myslíš, že tě hostí ona strana,
kde chyť jsem za srst červa, pekel kníže,
jímž střední vrstva země provrtána,

Tam byl’s, potom jsem sestupoval níže,
já obrátil se — tam tvá noha dlela,
kam ze všech stran se táhne každá tíže,

Teď polokoule se ti otevřela
té opačná, jež kryta suchou zemí
na vršku svém kdys Toho zmírat zřela,

Jenž bez hříchu žil svatý mezi všemi.
Na malém kruhu tvoje noha stojí,
jenž Giudeccy jest rub. Zde místy těmi

Má jitro již, když stíny tam se rojí.
Srst jehož vedla z věčného nás hoře,
jak dřív tam trčí v ztrnulosti svojí.

Sem on spaď s nebe v hlubinu se noře
a z bázně před ním zem, která tu byla,
a ze studu se skryla v závoj moře,

Na kouli naší pak se objevila
zde prázdno nechavši a pak do výše
na ústupu se v horu seskupila.“

Od Belzobuba, kterak pekel skrýše
je v dáli, zde se místo tmavé skrývá
ne zraku, ale sluchu zřejmé; tiše

Tam trhlinou, již během sobě zrývá,
se kroutí potok, teče mezi skály
a slabým spádem šumí jen a splývá.

Tou skrytou cestou dál puk jsme se brali
já s vůdcem svým a po ten pochod tuhý
ni odpočinku jsme si nepopřáli.

Vždy výš a výš, on první a já druhý,
až dírou kulatou, zas jako vezdy
mi kynuly v své kráse nebes luhy.

Tu vyšli jsme a zřeli jsme zas hvězdy.