Božská komedie/Peklo/Zpěv pátý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv pátý
Autor: Dante Alighieri
Zdroj: Archive.org
Vydáno: 1897
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Z prvního kruhu pouť se v druhý sklání,
jenž duším chystá více utrpení,
na menším místě trudů víc a lkání.

Tam Minos hrozně stojí, zuby cení,
hned u vchodu se po vší vině pídí
a soudí podle chvostu otočení.

Neb duše bědná, sotva že jej vidí,
se zpovídá a odhalí mu celá,
a on, který zná viny všechněch lidí,

Zří, v jaký pekel kruh by stoupit měla;
o tolik stupňů hloub ji pošle v muky,
svůj chvost kolikrát stočí kolem těla.

A stále před ním nových duší pluky
jdou na soud hrozný, řeknou vinu svoji
a mizí, nález vzavše z jeho ruky.

„Ó ty, jenž vcházíš k bolestí všech zdroji.“
tak Minos křik’, svůj vážný úřad staví,
když zří, jak blížím k onomu se roji,

„Ó viz, co činíš, ať vstup, jenž k nám hravý
se býti zdá, té nezklame v tvé snaze!“
„Nač tyto křiky?“ Vůdce k nému praví:

„Nač chceš jej rušit v předepsané dráze?
tak souzeno tam, kde i vůle pouhá
jest možností! — Stav otázkám svým hráze.“

A zde již nářků začla řada dlouhá;
já přišel k místu, kde mi v ucho znělo,
co v mnohé pláče spjaly bol a touha.

V té hloubi všecko světlo oněmělo;
jak větry sporné v boji s oceanem
při děsné bouři odtamtud to hřmělo.

Ten pekla vichr ve svém letu štvaném
se nestaví, svým proudem duše chvátí,
a strká je v svém víru rozpoutaném.

A nad propasti sráz když pak je sklátí,
tu začne nářek, pláč a bědování,
i Bohu začnou rouhat se i láti.

Tu slyšel jsem, že tomu ku pokání,
již tělem hřešili, jsou odsouzeni,
jichž rozum v slepých pudů jho se sklání.

Jak špačků valné šiky v podjeseni
na čilých křídlech táhnou, v smutném dolu,
tak duchové zlí krouží u víření

Teď sem, teď tam, teď nahoru, teď dolů,
ni posily, ni naděje svit malý
buď odpočinku, buď menšího bolu.

Jak zpěvní jeřábové táhnnu v dáli,
ve bolném nářku vzduchem dlouhým pruhem,
tak stíny zřel jsem, kterak přilétali

A blížili se v boji s vichry tuhém.
Dím proto: „Mistře, kdo jsou, dej mi zprávu,
jež černý vzduch bičuje pekla luhem?“

A na to on: „Ta první z toho davu,
o níž chceš zvědět, mnohým rodům vládla,
nad mnohé země svou roznesla slávu.

Leč do zločinů chlípnosti tak padla,
že, by zakryla těžkou svoji vinu,
bez trestu chlípnost do zákonů kladla.

Toť Semiramis jak se čte, po Ninu
jež trůn, jsouc jeho žena, nastoupila
v zemích, kde Sultán teď má domovinu.

Ta druhá, ta se z lásky usmrtila,
slib zrušivši popelu Sicheovu,
ta třetí chlipná Kleopatra byla.

Pak Helena, jíž rodu Priamovu
tak mnoho bědy vzešlo, Achill za ní,
jenž s láskou válčil až ku svému rovu.

Pak Paris, Tristan;“ tisíc jiných v lkání
mně ukazoval a jmenoval jmény,
jichž život záhy zhasnul v lásky plání.

Jak jmenoval můj mistr osvícený
vše rytíře a paní dávných zemí,
div soucitem jsem nebyl přemožený.

I počal jsem: „Ó pěvče, jak rád s těmi
bych promluvil, již přituleni k sobě
jak lehčím větrem táhnou mezi všemi!“

A ke mně on: „Až k oné vyčkej době,
kdy láskou neseni k nám přijdou blíže,
tou láskou pros je, přijdou jistě k tobě.“

A větru vání jak je sneslo níže,
hlas pozvedl jsem: „Ó vy duše štvané,
ó spějte k nám, když lze vám bez obtíže!“

Jak touhou hnané holubičky bílé,
k sladkému hnízdu pevným křídlem spějí
a letí vzduchem: v nich tak vůle vzplane,

Od tlumu Didony již odcházejí,
a letí k nám, zlým vzduchem jsouce hnány.
Tak mocně hlasy mojí touhy znějí.

„O vlídný tvore ty a požehnaný,
jenž navštívil’s nás tmavým vzduchem poutí,
již skropili jsme svět krví své rány,

By svitů král chtěl milostiv nám slouti,
za mír tvé duše chtěli bychom lkáti,
když s bídou naší soucit moh’ tě hnouti!

Co mluvit chceš, co slyšet, má se státi:
my mluvíme i slyšíme, jak chcete,
teď vhodný čas, neb vítr přestal váti.

Ten kraj, kde zrozena jsem, naleznete
u moře tam, kde s družinou se vlívá,
by spočinul, proud, který Padem zvete.

Tu láska, jež ctné srdce rychle zrývá,
v něm zaplála pro velkou krásu moji
tak zničenou, že k pláči mně to bývá

Ta láska, jež se láskou zas jen skojí,
mne rovněž k němu divnou touhou jala,
že ještě zde, jak zříš, nás k sobě pojí.

Ta láska nás v objetí smrti slala;
jenž zabil nás, jej čeká Kaina země.“
Tou řečí osud svůj nám zvěstovala.

Těch bědných duší pláč uslyšev témě
já naklonil a svoje sklopil zraky,
až: „O čem dumáš?“ básník pravil ke mně.

Tu jemu v odvět děl jsem: „Běda, jaký
svět sladkých snů a myšlének a chvění
je svedl v žalný, bolestný krok taky?“

K nim obrátiv se děl jsem v roztoužení:
„O Francesco! tvé muky a tvé lkání
mne k slzám hnuly v smutném zamyšlení.

Však rci mi, v čase sladkých snů a plání
jak dopřála vám tenkrát láska, spolu
že poznali jste temná svoje přání?“

A na to ona: „Není větších bolů,
než v čase bídy myslit na své štěstí:
to ví tvůj mistr, jenž tě sveď sem dolů.

Leč tak-li tvoje touha mocná jesti,
vznik lásky naší znát, jak ten, jenž kvílí
a spolu mluví, podám tobě zvěsti.

My ku zábavě čtli jsme v jedné chvíli
o Lancelotu, jak jím láska chvěla,
bez podezření, my jsme sami byli.

Nám při čtení tvář bledla se a rděla,
my pohlíželi na se, plamen v oku,
leč jedno místo přemohlo nás zcela.

Když četli jsme, jak v sladké řeči toku
smích touhy zlíbal svojí kouzelnice:
on, od mého jenž neustoupí boku,

Mi zlíbal, celý chvěl se, rty a líce.
Spis Galeotto byl i kdo jej skládal,
a onoho dne již jsme nečtli více.“

- Co jeden duch tak báji svoji spřádal,
zas druhý plakal, až se žalem chvělo
mé srdce, jak by smrti stín v ně padal:

I padl jsem, jak mrtvé padá tělo.