Božská komedie/Peklo/Zpěv osmý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv osmý
Autor: Dante Alighieri
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: 1897
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Božská komedie

Dál pravím: Jakmile jsme věž tu zhledli,
dřív než jsme přišli blíže k patě její,
jsme ku cimbuří jejímu zrak zvedli.

Tu plamínky dva na kraji se chvějí,
a jiný jim jak na znamení hoří,
že sotva oči v takou dálku spějí.

Já obrátím se ku vší vědy moři,
dím: „Co to značí? Čemu odvět dává
ten plamen druhý? Kdo jsou, již ho tvoří?"

On: „Hleď, tam, kde se pění voda tmavá:
tvůj není-li zrak dýmem zamlžený,
uzříti můžeš, co se očekává."

Tak žádný tetivou šíp vymrštěný
by neprojížděl rychlou vzduchem dráhu,
jak člunek zřel jsem dělit kalné pěny.

Pak na šíji mné klad své ruce obě,
v tvář políbil řka: „Ta buď požehnána,
ty plamenný, jež matkou byla tobě!

Však to je duše pýchou osedlána,
zvěst dobroty nezdobí paměť její
a proto vztekem jest i tady štvána.

Co jich, již králi být se domýšlejí,
po sobě zanechají povržení,
jak prasata zde v močále pak tkvějí!"

A já: „O mistře, k svému potěšení
bych viděl rád, by stopil se v ty kaly.
než projedeme tiché vod těch vření."

On: „Dříve než břeh objeví se z dáli,
jak přeješ si, má hned se tobě státi,
je slušno splnit touhy tvé, jež vzplály."

A brzy zřel jsem, jak ho začli rváti,
co zblácených se stran všech k němu spělo,
že musím Bohu dík a chválu vzdáti.

„Na Argentino Filipa!" to hřmělo,
až Florenťana zuby v divé zlosti
se v jeho vlastní zatínaly tělo.

Tam nechali jsme jej; již o něm dosti!
Leč v moje ucho nářky žalu bily,
že k předu zrak jsem napjal s dychtivostí.

Můj dobrý mistr pravil: „Synu milý,
jsme u města, které má jméno Dita,
v němž velcí měšťané ve množství kvílí."

A já: „O mistře, pravdu díš, mně svítá,
zřím v údolu, jak mečet řada plane,
jak z plamene by vyšla, rudě kmitá."

A on: „Žár věčný, který neustane
a z nitra plá, tak rudými je činí,
tak v dolním pekle zříš je ohněm tkané."

I vstoupili jsme ve příkopy nyní,
jež bezútěšnou zem od jiných dělí,
zdi z kovu zdají se být, jež ji stíní.

A ne bez velké zatáčky jsme vjeli
až k místu, kde náš převozník děl s křikem:
„Nuž vystupte, zde průchod v město ztmělý!"

Já u brány zřel víc než tisíc s rykem
se sápat na nás, spadlých s nebes výše:
„Kdo to, jsa ještě v těle, smrtelníkem,

Bez smrti kráčeti smí v mrtvých říše!"
Mně moudrý mistr kynul na znamení,
že stranou s nimi mluviti chce tiše.

Tu trochu ustali v svém rozhorlení
a řekli: „Ty pojď, on ať sám dál kráčí,
když v zem tu vstoupil v takém drzém chtění.

Ať sám se vrátí, jeho moc-li stačí,
tou cestou šílenou, ty zůstaň státi,
jenž vedl jsi jej v náruč tmám a pláči."

O čtenáři, zda děs mne nezachvátí
při prokletých slov těchto děsném zvuku,
já mnil, že zpět můj krok se nenavrátí.

„O drahý vůdce, který dal's mi ruku
víc nežli sedmkráte pro útěchu,
mne zachránil vždy v nebezpečí shluku,

Buď se mnou viz, jsem bez síly a dechu.
a jestli v další cestě nám se brání,
svých kroků stopy najděme hned v spěchu."

On, jenž mne zaved' v tato místa lkání,
děl: „Žádný z těchto nezavře nám dráhu,
jež nebem určena. Pryč ostýchání!

Jen počkej zde, nadějí dobrých vláhu
přej umdlenému duchu ku posile,
já nenechám tě u propastí prahu!"

Tak zanechal mne — jaká děsná chvíle! -
můj sladký otec. „ano" i „ne" v sporu
se přely v mojí hlavě pobloudilé.

Nic z jejich neslyšel jsem rozhovoru,
však dlouho nestál s nimi a již všici
do města prchli rychle v jednom sboru.

Zavřeli bránu naši protivníci
před pánem mým, i zůstali jsme sami:
on obrátil se ke mně, úžas v líci,

Zrak sklopený, skráň spjatou myšlénkami
děl s nedůvěry vzdechem v nepokoji:
„Kdo cestu v ten dům žalu zavírá mi?"

A ke mně: „Hněv můj nelekej tě, v boji
s tou rotou obstáti chci bez vší mdloby,
nechť třeba uvnitř k obraně se strojí.

Novými nejsou tyto jejich zloby,
je strojili u méně tajné brány,
bez zámku tato stojí od té doby.

Tam viděl's ony mrtvé řádky psány.
Již s vrchu svahy pekla k nám se nese
a bez pruvodu kráčí s této strany

Ten, jímž to město pro nás otevře se."