Božská komedie/Peklo/Zpěv devatenáctý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv osmnáctý	Zpěv devatenáctý	Zpěv dvacátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv devatenáctý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ó kouzelníku Šimone, ó kleté
ty družstvo! Vy, již Boha věci svaté
jen dobru zasnoubené kuplujete

Za věci světské stříbrné i zlaté:
teď čas je, o vás aby trouba zněla,
neb v třetí sluji místo trestu máte!

K druhému hrobu naše cesta spěla
až k tomu místu, skála nakloněná
kde zrovna nad prostředkem hrobu čněla.

Ó božská Moudrosti, jak vyvýšená
jsi v nebi, zemi, ba i v pekla luhu,
jak síla tvá jest správně rozdělená!

Já na dně skálu zřel, stěn v každém pruhu,
děr pln byl její kámen sesinalý,
vše stejné šířky, všecky formy kruhu.

Ni větší ani menší se mi zdály,
než ty, jež jsou v mém krásném svatém Janě,
by křtící kněži na dně jejich stáli.

Před málo lety jednu z nich já maně,
když dítě dusilo se, rozbil smělý,
to svědectví buď mojí ku obraně.

Všem hříšníkům z děr tady nohy čněly
a hnáty holé až ku lýtka kraji,
vše údy ostatní však v skále tkvěly.

Všem chodidla dvě divým žárem plají.
čímž klouby tak se cukají a točí,
že lýčí, provaz, všecko přetrhají.

Jak u věci, jež olejem se smočí,
se plamínek jen na povrchu nese:
od paty k prstům žár zde zrak mňj zočí.

„Kdo, mistře, ten jest, jenž se tamo třese,
víc zuří než ti, co s ním trpí spolu,
jej červenější ssaje žár, jak hne se?“

A mistr: „Chceš-li, snesu tebe dolů,
až tam, kde v hloub se skaliska svah chýlí,
sám o sobě ti poví i svém bolu.“

A já: „Tvé vůle kyn mně stejně milý,
ty’s pán, ty víš, má vůle s tvojí kráčí,
ty víš, co zamlčím též v každé chvíli.“

Ku hrázi čtvrté přišli jsme; tu stáčí
se směrem v levo pouť má v tichém kroku
k dnu plnému děr, jež nám sotva stačí.

Nuž dobře se ti děje, duše klatá,
jen hříšně vyzískaný groš hleď skryti,
jímž proti Karlu tak jsi byla vzňata!

A by mi nemusila v cestě býti
k nejvyšším klíčům úcta svrchovaná.
jež druhdy nosil’s ve veselém žití:

Víc hřímala by řeč má rozhněvaná,
neb vaše lakota svět celý kalí,
zlo zvýšeno jest a ctnost pošlapaná.

Vás pastýře měl v mysli Jan, když v dáli
zřel onu, která sedí nad vodami
a nevěstka se všemi líhá králi;

Jež narozena sedmi se hlavami,
jež rohy, počtem deset, měla vzpjaté,
chof její dokud žitím ctným byl známý.

Váš Bůh jsou věci stříbrné a zlaté,
vy, pohani, to jiný rozdíl není,
ti jednoho, vy na sta bohů máte.

Ó Konstantine, ne tvé obrácení,
však dar tvůj jakému zlu matkou býval,
jímž tebou přišel poprv papež k jmění;" -

A mezi tím, co tak jsem jemu zpíval,
on chodidly tlouk’, mrskal vzhůru jimi,
buď svědomí, buď vztek mu duši zrýval.

Můj vůdce spokojen byl, skojenými
rty naslouchal a tuším, všecko schválil,
co pronesl jsem slovy pravdivými.

Pak pažemi mne chyť, svým tělem halil,
mne na svych ňadrech držel v rovnováze,
a cestou, kterou přišel, pak se vzdálil.

Mne tiskna k sobě nes’ mne bez nesnáze,
až dospěl strmé stěny ku vrcholu,
jež tvoří k páté přechod z čtvrté hráze.

Zde složil milé břímě mile dolů,
ač tak byl příkrý kolmý svah té skály,
že kozám byl by těžkou stezkou; spolu

Nám údol jiný zjevil se pak v dáli.