Božská komedie/Očistec/Zpěv dvanáctý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv dvanáctý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto dodicesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 60–64.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Jak voli, již jdou svorně ve jho spjati,
já s onou duší stíženou šel stále,
jak dopřál sladký mistr s ní se bráti.

Leč jak děl ke mně: „Dál jdi, jí dej „vale“,
ať každý tady s plachtami i vesly
jak může loďku svou sám žene dále!“ —

Mé údy hned se jedním rázem vznesly,
jak třeba k chůzi, myšlénky však moje
tak zůstaly, jak v strnutí by klesly.

Již dál jsem šel s ochotou kroky svoje
za mistrem šina, cítili jsme spolu,
jak lehce jdem bez obtíží a boje,

Když on mi pravil: „Obrať zrak svůj dolů,
by tobě cesta lehčí být se zdála,
kol půdu prohledni zde na vrcholu!

Jak, pamět mrtvých by se zachovala,
na hrobní kameny se často vrývá
jich podoba, jak v žití bývávala,

Čímž často znova slza žalu splývá,
jsouc vylákána ostnem vzpomínání,
jež ostruhou jen zbožným lidem bývá:

Tak uměním, však vyšším, v této pláni
na zemi zřel jsem obrazů řad skvělý,
kam sahala jen cesta touto strání.

Já toho zřel, jak bleskné letěl střely,
a s nebe padal tam na straně jedné,
jenž stvořen vznešenější nad svět celý.

Na druhé oko Briarea zhlédne,
jak nebes šíp jej sklál a opuštěné
na zemi mrtvé jeho tělo ledné;

Palladu s Martem všecky ozbrojené
i Thymbrea, kol otce jak se tlačí,
a gigantů zří údy rozptýlené;

Pak Nimroda, děs v tváři se mu zračí,
u velikého díla svého paty
na lid s ním pyšný v Senaar se mračí.

Ó Niobe! Kým žalem tvůj zrak vzňatý,
jsem zřel, tam v středu dětí u silnice,
kdes dvakrát sedmi dočkala se ztráty!

Ó Saule, smrtí bledé jak tvé líce,
na Gelboe meč vlastní vrazil’s v sebe,
tam rosa s deštěm neskanula více!

Též, pošetilá Arachne, já tebe
půl pavouka již seděti zřel v smutku
na tkanivu, jímž zhubilo tě nebe!

Tvůj, Roboame, nehrozil víc v skutku
zde obraz, ale na voze tys v děsu
zde prchal rychle nečekaje půtku!

Dál obraz jiný zřel jsem v tvrdém tesu,
jak osudný šperk sloužil Alkmaeonem
kdys matce jeho k truchlivému plesu.

Na Sancheriba synové jak shonem
se vrhli v chrámě a jak jimi chycen
a zabit sám se loučil se svým trónem.

I porážku, již Cyrův trůn byl zřícen,
i hanbu, Tomyris když jemu řekla:
Syť krví se, kterou’s byl nenasycen.

Jak Assyrských prchala rota vzteklá,
když zabit Holofernes, zbytky boje,
tam viděl jsem i zbraň i krev, jak tekla.

Já v popelu a v rumu zřel zdi Troje.
Ó Ilion, jak v bídě prosté vlády
tě okázalo zobrazení tvoje!

Ký mistr dláta, štětce tyto řady
těch stínů, rysů tkal, že žasem spilý
i nejjemnější duch by trval tady?

Zde mrtví mrtvi, živí živi byli,
líp neviděl, kdo viděl ty vše činy,
než já, skráň jehož k obrazům se chýlí.

Jen dál se vynášejte plaché stíny,
ó děti Evy, nesklánějte tváře
na stezku, jež jest obraz vaší viny!

Víc naklonila se už Slunce záře,
a obešli jsme čásť té hory větší,
než rozeznal duch jatý v bludu páře;

Když ten, krok jehož všecky bděle předčí:
„Teď vzhůru hlavu vznes. Tak otáleti
již není čas!“ mne oslovoval řečí.

„Viz Anděla, by dostihl nás, letí,
a nového dne šestá služebnice,
z dne služby vrací se mu ve zápětí.

Teď úctou ozdob posuňky a líce,
ať cestu ukázat se zráčí jemu,
den takový, věř, nevrátí se více!“ —

Již zvyk’ jsem jeho varování všemu,
neztrácet času, tak i tenkrát záhy
jsem hotov byl, rozumět pánu svému.

K nám blížil se tvor onen krásný, blahý,
jsa bíle oděn, v jeho obličeji
svit jitřní hvězdy zdál se chvěti vlahý.

Pak náruč svou i křídla, jež se chvějí,
v ráz otevřel řka: „Zde jsou stupně, výše
po těchto lehounce již nohy spějí.

Tak mnohý nejde pozvání to slyše:
Ó lidský rode určen v povzlet čistý,
proč padáš, sotva malý větřík dýše? —“

Kde stupně v skále, těmi ved’ nás místy,
mé čelo jeho křídla ovívala,
a dále pochod sliboval mi jistý.

Jak s pravé strany když se slézá skála
nad obcí, jejíž výtečná jest správa,
nad Rubakontem chrám jest stráže stálá,

Sráz příkrý stupni mírnější se stává,
jež položeny v onom byly čase,
kdy kniha platila a míra pravá.

Tak stěna skalná tady uhýbá se
a příkrá ve kruh sousední se sklání,
leč z obou stran skal dotýkáš se zase.

Tam když jsme došli ve svém vstupování,
Beati pauperes spiritu zpěvy
jsme uslyšeli sladké, k nepopsání.

Než jícny pekla jak se různé jeví,
zde chodby tyto! sem se s písní vchází,
a tamo s nářky, v kterých pláč a hněvy.

Již kráčeli jsme přes ty svaté srázy,
a mnohem lehčí pouť mně tady byla
než v rovině, já kráčel bez nesnází.

„Rci mistře, jakého jha vyprostila
se duše má, že snadno stoupat lze mi,
že pouť mi žádné tíže nečinila?“ —

On: „Na tvém čele když s těmi P všemi
se rozloučíš, tak jak s tím prvním právě,
jež smazáno jest jeho perutěmi:

Pak vůle tvá tvé nohy zmůže hravě,
že nebudou již cesty cítit tíži,
leč rozkoš vstoupajíce namahavě.“

Tu dělal jsem jak ten, který se blíží,
na čele svém, ač neví to, cos maje,
leč na znamení jiných se ohlíží,

To zvědět chce rukou si pomáhaje,
hledá, až najde prstů svojich hmatem,
co jeho zraku byla prázdná báje:

Tak já své ruky prsty rozpjav chvatem
jen písmen šest jsem nalez’ na své skráni
z těch, jež tam klíčník vryl na prahu svatém:

Nač díval se můj vůdce v usmívání.