Božská komedie/Očistec/Zpěv desátý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv desátý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto decimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 50–55.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Za prahem brány, které neužívá
tak, jak by měla, láska převrácená
tím, křivou cestu za pravou že mívá,

Jsme stáli; slyšel jsem, jak zase sténá
v svých veřejích, k ní kdybych zrak obrátil,
čím chyba ta být mohla omluvena?

Náš krok se ve trhlinu skalnou tratil,
která hned sem, hned tam se zatáčela
jak vlny vzruch a sklon, již příboj schvátil.

— „Zde trochu umění by užít měla
tvá duše,“ — mistr začal — „podle skály,
jak couvá, noha tvá by dále spěla.“ —

Tím pozorné se naše kroky staly
tak, luny tmavý kruh, by odpočinul,
že v lože kles’, než jsme se vymotali

Z té tísně. Jakmile nám východ kynul
a my zas volni stáli na prostoru,
kde hory svah couv’ zpátky a tam splynul,

Já unavený, ale oba v sporu,
kde cesta teď, neb noha v stepi stojí,
jež pustější cest v poušti bez obzoru.

Od břehu svého, s prázdnem kde se pojí,
až k strmé, stoupající patě stěny
by dostačila výška těla trojí.

Kam otočil se zrak náš okřídlený,
ať kde je strana levá nebo pravá,
zdí věnec stejně kol byl utvořený.

Po něm se naše chůze namáhavá
nesnula ještě, když jsem zřel, ta stěna,
jež ku stoupání možnost nepodává.

Že v mramoru kol byla ozdobena
tak bohatě, že ne Polyklet pouze,
leč příroda by byla zahanbena;

Ten anděl, jímž se lidstva pláč a nouze
v mír věky vytoužený proměnily,
po kletbě ráj že volný lidské touze,

Tu před námi stál vtesán v mramor bílý,
jak živ s posuňkem svojí tváře smavé,
že obraz není mlčící, nás mýlí.

Tu přísahal bys, právě říká Ave!
neb ona také byla na obraze,
jež otočila klíče k lásce pravé,

A vytesáno měla v každém taze
tak zjevně slovo: Ej, já dívka Páně!
jak obraz z vosku. — „Ne jen v jedné dráze

Má těkat oko a zde dlíti maně!“
děl mistr sladký, — tam kde srdce tluče,
on starostlivě ved’ mne po své straně. —

I obrátil jsem obličej svůj ruče
a na té straně zřel za svatou Pannou
tím směrem, kde ty stanul jsi, můj vůdče,

Událost jinou v mramor vytesanou;
i obešel jsem tebe a blíž kročil,
by očím byla zjevná každou stranou.

Tam s býky vůz jsem vytesaný zočil
a na něm archu svatou, před níž v žase
pad’, nevolán kdo na pomoc jí skočil.

A před ní zástup velký ubírá se
ve sedmi sborech; jeden smysl hádal,
že zpívají; že mlčí, druhý zase.

A kadidla dým jednomu se vkrádal
v čich z obrazu jak přízraku, že málem,
zda „ne“ či „ano“, spor se tady spřádal.

A před archou spěl v tanci okázalém
a v pokoře Žalmista, mému zdání
hned víc, hned méně zdál se býti králem.

S paláce okna naproti se sklání
hle, Michol, jeho žena, a zří na to
ve zraku zármutek a pohrdání.

Já hnul se, neb mé oko bylo jato
zas novým dějem, zříti duch si stýskal,
co za Micholou v mramor vrylo dláto.

Tam římský kníže ve slávě se blýskal,
jenž Řehoře tak dojal velkou ctností
a proto velké vítězství mu získal.

Zvěst o Trajana myslím útrpnosti:
jak vdova ubohá mu uzdu jala
ve horkých slzách, těžké ve starosti;

Kol něho v hustém davu jízda stála,
a zlatých orlů tíseň nad zástupy
se lehkým větrů křídlem houpat zdála.

A ubohá ta rozdělujíc tlupy:
„Pro vraždu syna, děla, slyš mne, pane,
čiň pomstu, slyš, jak srdce moje upí!“ —

„Nuž čekej,“ zdálo se, že s rtů mu kane,
„až navrátím se!“ Ona: „Neklam sebe,“ —
mu pravila jak srdce bolem štvané.

„Což nevrátíš-li se?“ — On: „Pomstí tebe
pak nástupce můj.“ Ona v strasti, v boji:
„Za cizí ctnost ti neodplatí nebe!“

On: „Tož se potěš, nebo sluší svojí
dostáti povinnosti, dál než kročím,
tak spravedlnost chce, k ní se soucit pojí.“ —

Ten, nového nic jehož není očím,
nám viditelný tento hovor stavil,
dřív neznámý, zde novinkou jej zočím.

Co já se pilným prohlížením bavil
těch vzorů pokory, za podívání
jež k vůli Tvůrci stojí, Básník pravil:

„Viz odtamtud, leč volným krokem, sklání
se nový lid k nám, četné jsou to davy,
snad řeknou, výš kde možné vstupování.“ —

Můj zrak, jenž patření byl nedočkavý,
jenž po novinkách dychtil každou chvíli,
se nelenil obrátit dle té zprávy.

Však nechtěl jsem, bys, čtenáři můj milý,
zmdlel při svém dobrém předsevzetí, slyše,
jak Bůh ždá, by zde dluh svůj zaplatili.

Druh muky zde tě neděs, mysli spíše
na následek; byť nejhůř zněl hlas soudu,
nad poslední soud nemůže jít výše.

Já začal: „Mistře, již v tom ženou proudu
se k nám, v mém oku dobře-li se zračí,
se nezdají být lidé lidských oudů.“

On ke mně: „Pod svou mukou takto kráčí
z nich každý skloněn; a mé oči samy
též v sporu byly, kdo se to sem vláčí.

Však upřeně hleď, tamo pod skalami
co blíží se k nám, rozluštit hleď sobě,
zříš, každý že se tepe, tak se zdá mi.“ —

Ó bídní křesťané, ó lidé v mdlobě,
již na zvrácené cesty spoléháte
a zrakem ducha dlíte ve chorobě,

Že bídní červi jsme, což nepoznáte,
z nichž motýl andělský má teprv býti,
jenž nahý vzlétá k spravedlnosti svaté?

Nač nepřestává duch váš pýchou týti?
Vždyť jste jen hmyz, který se v kuklích rojí,
jen červ, který se nemůž’ utvořiti!

Jak často figuru lze zřít, jež stojí,
by strop neb střechu nesla tíží hlavy,
a kolena až k hrudi tlačí svojí,

Že z přeludu bol vzniknout může pravý
v tom, kdo ji vidí; tak, co zrak můj stačí,
já viděl ony blížiti se davy.

Buď víc buď méně skroucen každý kráčí,
dle tíže břemen svých ukláněj líce,
však nejvíc trpělivý s tváří v pláči,

Se zdálo, praví: „Nemohu již více!“