Božská komedie/Očistec/Zpěv šestý

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv pátý	Zpěv šestý	Zpěv sedmý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv šestý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto sesto
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 30–35.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Od zary společnost když vstane, s žlučí
kdo prohrál zbude, vrhy vše opáčí
a mrzutý se lépe hráti učí.

Však za vítězem každý druhý kráčí,
ten napřed jde, ten ze zadu jej chytí,
ten se strany se o vzpomínku tlačí.

On sem i tam poslouchá, dál se řítí;
ten, komu ruka dá, jej nechá v klidu,
tak tlačenice chytře můž’ se zbýti.

Já takto byl jsem v hustém tomto lidu,
sem tam se obraceje v tváře sklonu,
tu slibuje, jsem opustil jich bídu.

Tu Aretinský, jenž se dočkal skonu
v divého Tacca pážích, a tam jiný,
jenž utopil se při divokém honu.

Tu ruce natahuje mezi stíny
lkal Novello a z Pisy ten, jímž v půtku
svých citů Marzucco byl přehrdinný.

Zřím Orsa hraběte, pak duši v smutku,
již závist prý a podvod vzaly z těla,
jak říkala, ne břímě hříšných skutků:

Mním Petra z Broccie. Zde by pozor měla
dát paní z Brabantu, když ještě živa,
by v horším stádu jednou neprodlela.

Jak volný byl jsem těchto všech, jichž chtivá
řeč prosila, by prosil jiný za ně,
by nebesa jim byla milostivá.

„Ó světlo mé“, já začal odhodlaně,
„v tvém díle zřejmo jest, že modlitbami
se obměkčiti nedá víc soud Páně.

A přec ti o tom vedli hovor s námi,
rci, marnou jest jich naděj? či tvá slova
jsou nepojata mými myšlénkami?“ —

On: „Věř, má báseň zřejmý smysl chová
a jejich naděj není liché zdání,
když zdravě uvážíš, co děl jsem znova.

Hrot soudu tímto v dol se neuklání,
neb nahradí žár lásky v malé době,
co pykat má zde dlouhé prodlévání.

Kde větu onu děl jsem, temnou tobě,
tam k Bohu modlitbou se nedoletlo,
jí uleviti nedalo se zlobě.

Však nedej, by tě břímě pochyb hnětlo,
než k oné dojdeš, která mezi tmavým
tvým rozumem a pravdou dá ti světlo.

Zda chápeš, nevím: Beatrici pravím,
ty uzříš ji na výši této hory
hleď, jak se s hory hrnou stínů sbory.“ —

— „Ó drahý vůdce dál! co vše mi spory;
již mdlobou necítím jak dřív, pojď dále,
stát šťastnou s lásky obličejem smavým.“ —

„Jak stačí den, my půjdem neustále,“
on odpověděl, „a jak vydržíme,
leč jinak všecko jest, než myslíš. V mále

To slunce, které za tím svahem dříme,
své šípy neláme již na tvém těle,
ty uzříš zas je, než tam dostoupíme.

Však viz tu duši, sedí osaměle
tak jediná a obrací k nám oči,
ta nejbližší nám cestu poví.“ — Směle

Ó duše lombardská, pouť naše kročí,
jak bez hnutí ty stála’s pohrdlivá,
jak vážně, klidně oko tvé se točí!

Nic neřekla ta duše zádumčivá,
jít nechala nás, stále na nás zřela,
jak ležící lev, jenž se v dálku dívá.

Šel Virgil k ní a jeho slova zněla,
by cestu nejkratší nám ukázala,
leč k jeho prosbě sotva slova děla,

Na naši vlast a stav se vyptávala.
— „Mantova“… začal sladký vůdce milý,
a duše, která v zadumání stála,

Již s místa vstává, již se k němu chýlí.
— „Jsem, Mantovanský, Sordello“ dí v pýše,
„tvé země syn“ — a objali se chvíli.

Ó služko Italie, bolů chýše,
bez vůdce lodi, kterou bouře zmítá,
ne krajin paní, sprostý hampejs spíše!

Ta duše šlechetná tak byla hbitá
jen pro sladký zvuk rodné země svojí,
že tady s plesem krajana si vítá!

Však v tobě není, kdo by nestál v boji,
a jeden druhého zde záštím hněte,
ač jedna zeď a jeden val je pojí.

Ty, bídná, moří svých viz břehy kleté,
je prohlédni, pak popatř v ňadra svoje,
zda někomu jen v tobě pokoj kvete!

Co platno, že v tvé Justinian boje
tak uzdu spravil, když jest prázdné sedlo,
bez toho menší věru hanba tvoje!

Ó lide, kdyby v žití to tě vedlo,
že zbožný Caesaru máš nechat vládu,
jak Bůh to káže! Pohleď, jak se zvedlo,

Jak opět řádí vztekle do úpadu
to zvíře, hlody ostruh jak necítí,
co ty jsi jezdcem! Takou pácháš zrádu,

Ty, Albrechte, že moh’ jsi opustiti
tak divoké, je nechat svému vzdoru,
co v sedlo skočiv pánem jsi měl býti!

Soud přísný nechať spadne s hvězdných sborů
na tvoji krev, soud hrozný, neslýchaný,
by nástupce tvůj měl se na pozoru:

Neb ty jak otec lakotou byls hnaný,
vy doma patřili jste cituprázní,
sad císařství jak pustne bez ochrany.

Viz, Montecchi a Cappelletti v strázni,
jak Monaldi a Filippeschi žijí,
ti v truchlivosti a ti opět v bázni.

Přijď, ukrutný, viz v poddanství jak nyjí
tví šlechtici, zlo zapuď, jež je svírá,
v jakou se bezpeč Santafiorští kryjí!

Přijď, viz tvůj Řím jak pláče, vdova sirá,
jak ve dne v noci křičet neustává:
Můj Caesare, kde jsi? hlas její zmírá.

Přijď uzřít, jaká láska zde jest dravá,
a nepohne-li tebou soucit živý,
přijď rdíť se, jaká pověsť tvá i sláva!

Ó smím-li, Joviši ty milostivý,
jenž pro nás křižován jsi byl, se ptáti,
zda jinam hledí zrak tvůj spravedlivý?

Či v propasti svých úradků snad zráti
nám takto necháváš cos na obranu,
jež nedáno nám zcela pojímati?

Ni jedno město není bez tyranů,
a v Marcella se každý sedlák mění,
jak přijde tam a tvořit začne stranu.

Ta odchylka ku tvému spokojení
můž’, Florencie, být, tě netýká se,
dík lidu, jenž jest moudrý v uvážení.

Máť mnohý spravedlnost v srdci, zase
však příliš rychle spustit luk se zdráhá:
tvůj lid však stále má ji ve svém hlase.

Veřejný úřad mnohý vzíti váhá,
však tvůj lid odpovídá bez volání
a křičí: Úřad, po něm jen má snaha!

Máš příčinu se dáti do plesání,
mír, věhlas, bohatství vždyť v tobě vzplály.
Výsledek svědčí, pravdou že mé zdání.

Atheny, Sparta, zákony jež daly
a druhdy slavné byly svojím mravem,
co ty, ve dobru sotva dokázaly.

Neb zchytralým tak hradíš sebe právem,
že nevíš v polovici listopadu,
co v říjnu stkala’s ve rozmaru hravém.

Jak často, vzpomínáš-li, svojich řádů
a peněz, mravů, úřadů a zvyků
a rádců svojich proměnila’s radu!

A dobře vzpomínáš-li v tomto mžiku
a rozumně, tu jsi jak chorý, paní,
jenž nevydrží v loži beze vzlyku,

a zmítaje se bolestí se brání.