Boží muka/Ztracená cesta

Boží muka Karel Čapek
Historie beze slov	Ztracená cesta	Nápis

Údaje o textu
Titulek:	Ztracená cesta
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70

“Ale vždyť jsme ztratili cestu!”

“Patrně.”

“Kam jsme se to dostali? Vidíte něco? Kde je alej?”

“Nevím.”

“Kde to jsme? Viděl jste někdy, že by tu bylo nějaké vřesoviště?”

“Ne.”

“Ale jak jenom jsme mohli ztratit silnici? Vždyť bychom musili přes příkop — Poslyšte, nešli jsme snad přes příkop?”

“Nevím.”

“To je absurdní. Vždyť se silnice nemůže ztratit pod nohama. Kde jste?”

“Sedl jsem si.”

“Po cestě se přece jde jinak než travou. Tvrdě a hlasitě. Právě tak jsem nás slyšel jít po silnici.”

“To vy jste tak hlučně šel.”

“Tím spíše! Vždyť je přímo nemyslitelné… To je to nejpodivnější, co jsem kdy — Člověče, nespěte!”

“Já nespím.”

“Kde to vlastně jsme?”

Byla temná a skoro bezhvězdná noc; jen něco světlého kamení na zemi a malé vztyčené jalovce, podobné drobným, nepohnutým postavám; jen zdaleka křik sýčka vevrtával neznámou dálku do stojaté tmy.

“Nesmějte se mi,” řekl stojící muž, “ale mně se to nelíbí. My jsme vůbec ztratili směr. Musíme se dostat na nějakou cestu, ať už vede kamkoliv; cesta říká aspoň ‚kupředu‘, ale bezcestí mlčí. Bezcestí je jaksi cítit nekonečností; je jí tu na všech stranách kolem nás; poslyšte, to je nemožné postavení.”

“Sedněte si,” řekl druhý.

“Nechci. Já si sednu až někde u cesty, doprostřed mezi pravou a levou ruku, abych věděl, kde jsem. Kdo jde po cestě, tomu je svět napravo i nalevo jenom kulisou bez významu a stěnami dlouhé chodby; ale bezcestí je jako vrchol hory: příliš ve vesmíru; příliš otevřeno na vše strany. Pojďme odtud!”

“Počkejte ještě, já nemohu.”

“Stalo se vám něco?”

“Nemohu. Ano, stalo se mi něco. Přišel jsem na něco, právě když jsme začali bloudit. Snad přesně tím okamžikem.”

“Kde to bylo?”

“Nevím. Zčistajasna se mi to vynořilo. Už jsem na to po léta nemyslil, a teď to přišlo samo. Snad právě proto, že jsme najednou ztratili cestu.”

“Nějaká vzpomínka?”

“Vzpomínka ne. Řešení. Odpověď. Něco, co jsem hledal po celý život, i když jsem na to nemyslil. Ó bože, je to strašně složité! Tím se mění můj celý život — Všechno souvisí. Chápete to?”

“Naprosto ne.”

“Ani já ne. Patrně jsem musil sejít z cesty, abych na to přišel. Sejít ze všeho, co ti je známo! Proto oni chodili na poušť! Ale opusť dům svůj a rodinu svou; tvá logika je utkána ze zvyků a tvé cesty z tisícerých minulých kroků; proto sejdi ze všeho a počni bloudit, abys hledal v neznámu. Sebe sama pak najdeš v tom, co je nejdivnější a nejnezvyklejší.”

“To říkáte mně?”

“To říkám sobě, protože jsem to našel. Sebe jsi našel, a nemůžeš se poznat; a přece je to jediné, co jsi kdy hledal. Můj bože, tolik let! A náhle to řešení: přijde ti radostný a bezeslovný cit, že to tu je; to, co není ještě myšlenka, ale jenom oslňující chvíle a zázračná jistota. Poslyšte, můj život se patrně změní, snad se naše cesty rozejdou; ale jsem rád, že jsem ten okamžik zažil s vámi.”

“Kdybyste mi aspoň řekl —”

“Nemohu. Teď ještě nemohu nic rozlišovat. Pravdu musíš zažít jako cit, dříve než se ti stane slovem. Musíš se v ní octnout jako v prostoru, který nikam nevede, ale otvírá se na všechny strany; neboť tvé přemýšlení je jenom cesta jedním směrem, jako chodba mezi stěnami. Tvé myšlení jde jenom kupředu po některé z mnohých cest; ale jediná pravda nikam nejde a nemá nikam zamířeno, nýbrž stojí jako rozloha.”

Stojící muž mlčel a napjatě poslouchal do dáli. V tisícerém tichu širé noci, zdálo se mu, rozvíjí se kdesi drobný, bezhlasý rytmus. Zdá se zaplaven hladinou ticha, ale je tu a neústupně si razí cestu. Lidské kroky! daleké údery o tvrdou cestu! Stojící muž si oddechl.

“Tam tedy je silnice,” řekl, a náhle se podivil svému hlasu; o tolik jasněji a barevněji zněl než prve.

Sedící muž jako by procitl. “Co? Silnice? Vy už půjdete domů?”

“Vy tu snad chcete zůstat?”

“Ano, já vám to pak vyložím. Je to nesmírně složité. Počkejte ještě!”

“Vyložte mi to raději cestou.”

“Kdybych si to mohl zapsat! Co všechno mi napadá! Ó bože, jak nesčíslně!”

“Zapište si to doma. Já vás už dovedu.”

“Děkuji vám. Kde to jsme?”

“Nevím, jen pojďte. Dejte pozor, tady je rokle!”

“Já nic nevidím.”

“Podejte mi ruku! Kriste, jak jsme se sem vlastně dostali? Pozor!”

“Počkejte, tady nemohu… Pojďme zpátky!”

“To nejde, cesta je před námi. Kde vězíte?”

“Tady nahoře. A vy?”

“Ve vodě. Zůstaňte tam, och! Nestalo se vám nic?”

“Ne, děkuji. Jen když jsem dole.”

“Teď pojďte za mnou. Tak!”

A oba mužové klopýtali do stráně a opět dolů; byla to svízelná, prorvaná půda, kde bylo jim jíti s tisícerou opatrností; bylo tu křoví, kudy bylo se jim prodírati; byly tu širé, obdělané lány, přes něž se pustili bezohledně jako kanci. Konečně příkop a silnice.

“A teď mi řekněte,” zvolal ten, který šel napřed, “jak jsme se vůbec mohli dostat tam nahoru?”

“Nevím,” řekl druhý trochu stísněně, “je to opravdu podivné. Musil bych o tom uvažovat… Mám teď tolik co přemýšlet!”

“Povíte mi už, nač jste přišel?”

“Ano. Je to tak zvláštní s tím zablouděním! Jistě jsem to našel právě v tu chvíli, když jsme ztratili cestu. Kdybych už byl doma!”

“O čem to je?”

“O duši…”

Nyní vykročili oba rychle a mlčky; prošli lesem a proběhli vsí; několik oken lidsky svítilo v hluboké tmě; a opět otevřela se širá a daleká luka.

“Co tedy jste chtěl říci?”

“O čem?”

“O tom, nač jste přišel tam nahoře — O duši.”

“Ach ano, máte pravdu. Říkal jsem, že o duši? Vlastně to nebylo jen to…”

“Poslyšte,” řekl po hodně dlouhé chvíli jeho druh, “jak je to tedy s tou duší? Vy jste strašně roztržitý.”

“Já? Naopak. Právě jsem o tom přemýšlel. Není to zvláštní, že se člověk v podstatě nezná?”

“A vaše řešení?”

“Jaké řešení? To je navěky jen problém.”

“Ale vy jste měl nějaké řešení.”

“To určitě nebylo o duši. Spíše to byly jiné otázky, o životě vůbec… Právě jsem přemýšlel čím začít.”

“Tím, co vám nejprve vysvitlo.”

“Nejprve? To bylo jen tušení… Je to svrchovaně nesnadno formulovat — Opravdu nevím, co mi vysvitlo nejprve. Přišlo to všechno tak najednou!”

“Tedy začněte čímkoliv.”

“To nejde. Všechno bylo jeden celek… Ano, vše to jasně souviselo. Kdybych to jen mohl obsáhnout!”

“Povíte mi to někdy jindy?”

“Ne, raději hned teď. Jen co to trochu spořádám. Ale mne ruší to, jak hlasitě jdeme.”

“Sedněme si tedy.”

“Ano, děkuji vám. Především předpokládejte… Tak jasně mi to vysvitlo — Za prvé z toho plyne, jak bědné a nesmyslné bylo všechno, co jsem dosud žil. Rázem mne to proniklo jako nůž; zděsil jsem se sama sebe a pochopil jsem, že tolik let, ó bože, jsem žil jen nevýslovnou a netušenou bolest. Tolik let! To tedy mi vysvitlo, co jsem byl a jak jsem nevěda trpěl; a všechno bylo marné a mylné, a úzké jako vězení; a mně bylo strašně, když celý můj život se mi vytratil jako nalezená chyba. Och, mnoho vám ještě vyložím blíže. Ale za druhé, počkejte, za druhé —”

“Co je za druhé?” ptal se po chvíli soudruh.

“Počkejte, bylo v tom přece něco o duši, ale teď nevím — Ano, bylo v tom něco nesmírného o duši. Bože, co to vlastně bylo?”

“V jakém smyslu o duši?”

“Nevím, nebyla to vůbec slova, byla to jen jistota — Je to tak unikavé!”

“Rozpomeňte se přece!”

“Ano, hned. Něco o duši? Co to bylo?”

“Jen přemýšlejte, já počkám.”

“Děkuji vám. Hned to najdu.”

Čas noci nehnutě tkvěl na černých a beztvarých věcech. A hle, tu první raný člověk jde prázdnou silnicí. Není to křik kohouta ve vsi? Nepohnula se noc ve svém tichém nitru?

“Našel jste to?”

“Ach hned. Jen něco ještě —”

Na obzoru slabounce svítalo. Země a její věci nabývaly chladné, přízračné bledosti; stále se zvedaly vyběleněji a ostřeji, a bylo světlo.

“Tak co jste našel?”

“Nevím… Uniklo mi to. Všechno jsem ztratil, a už nikdy to nebudu vědět.”

“A vůbec nic, docela nic vám z toho nezůstalo?”

“Docela nic; jen to, co mi navždy vysvitlo o mém životě.”