Přeskočit na obsah

Bludné duše/Oddíl první/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob
Online na Internet Archive
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Na faře v Okrouhlině, asi půl hodiny od Jiřic, čekali nového kaplana. Vybílili pokojík, vydrhli podlahu, umyli dvéře a otevřeli okno, aby to hezky provětralo. Kaplanka na Okrouhelské faře byla skrovňoučká, tak zrovna pro jednu duši. Staré nepravidelné klenutí připomínalo, že tu vždycky kaplan nebydlil. Někdy prý zde bývala komora s kuchyní. Ale měla tu výhodu, že jedním oknem bylo daleko viděti. Kaplanky ve farách bývají obyčejně ten nejzastrčenější kout. Přišel-li některý host na zdejší faru, po každé se divíval vyhlídce z kaplanky. Dřívější pan páter se vždycky takovémuto divení trpce pousmál; mělť bezpochyby příčinu. Řekl-li některý ze starých pánů: „Skoro vám to, bratře, závidím,“ pokaždé odpověděl: „Vyměňmež si, důstojný pane!“ Starý pán se potom obrátil a vyhlídce se přestal diviti. Okrouhelský pan farář vyšel si chvílemi před faru a zadíval se do cesty, není-li viděti jakýsi povoz. Už se chýlilo k večeru, a kaplan měl býti dneškem na místě; musilť bez toho již o všech svatých odbývati všecko sám. Pan farář přestupoval netrpělivě z jednoho podpatku na druhý. Náhle ozval se za ním slabý, poněkud nesmělý hlas. Bylo to latinské pozdravení.

Pan farář se kvapem obrátil, poděkoval také po latinsku a přivítal zdvořile nového spoludělníka na zdejší vinici.

„Však už se vás, pane bratře, ani nemohu dočkati, a kudy, řekněte mi, jste tudy přišel? Jdete přece od města, není-liž pravda?“

„Zbloudil jsem, důstojný pane; pustil jsem se lesem; řekli mi, že je tam tudy nejblíže a že prý si nadejdu, dobrou hodinu.“

Pan farář se. usmál: „Stará Braďačka by řekla, že budete mít u nás neštěstí. Ale nebojte se, v Podlesí jsou dobří lidé a hodného kněze mají rádi, a já doufám, že vy, velebný pane, hodným budete. Ve mně naleznete pravého a upřímného bratra; uvidíte, že se vám zde zalíbí. Buďte mi ještě jednou srdečně vítán! — Nejdříve vámi ukážu Vaše -obydlí. Kaplanka jest nejlepší místo ve zdejší faře, takovou vyhlídku, jako vy máte, nemá ani sám kníže pán. — Podívejte se!“

A stěmito slovy přiblížili se oba k oknu, odkud bylo viděti na lesy.

„Nuže — líbí se vám to?“

Mladý kněz přikývl pouze hlavou. Velké, temnomodré jeho oko spočinulo na tmavé zeleni zdejších lesů, jako by na těch hlavách starých, staletých drv něco hledalo, jako by na těch tmavých, zádumčivých čelech jejich chtělo něco čísti.

„Zdejší lesy táhnou se do dálky na několik mil; ale řekněte mi, kterak pak jste pravou cestu nalezl?“ Mladý kněz pozdvihl hlavu a odpověděl: „Přišel jsem k nějaké vsi, zdá se mi, že ji jmenovali Jiřice.“

„Ano, ano, Jiřice patří k nám.“

„A tam mi pověděli, kudy na faru. Jeden soused mne doprovodil.“

„Vždyť jsem řekl, že jsou tu dobří lidé a že hodného kněze mají rádi. Byl to bezpochyby sám rychtář; byl vysoký, už šedivý a vážný muž, není-liž pravda?“

Mladému knězi se zdálo, že ani otec, ani rodný bratr nemohli by se chovati přívětivěji k němu než pan farář.

„A vaše věci?“

„Je mi divno, že tu povoz není.“

„Přijede, přijede, bratříčku, budete unaven, v kuchyni vám dají něco na posilněnou. Pojďte!“

Mladý kněz musil sám sobě přiznati, že tak vlídného, opravdu bratrského přivítání se nenadál. Jeho spolužáci byli již skorem všichni na svých štacích, od některých dostal už i zprávu, jak byli uvítáni, a dnešní den ho naplňoval obavami. Na jednom místě prý se nemohl kaplan do fary ani dostati, na druhém si ho farář hrubě ani nevšiml, a zde jako by přicházel do druhého domova. Musili i do sklepa pro víno, pro „tu rýnskou s tím zlatým papírem“, a potom si s ním farář ťukl na upřímné přátelství.

„Nechci vám býti představeným, ale přítelem, rádcem, bratrem, otcem. — A víte-li pak, Kačenko, že náš pan páter zabloudil a že hledal faru v Jiřicích?“ obrátil se starý pán ku přistárlé už ženě, kteráž seděla opodál, pozorujíc zkoumavýma očima nového kaplana, pletouc při tom pilně punčochu.

„Nebylo by také divu; vždyť říkám, že jsme tu jako na poušti, neví o nás nikdo a my také o nikom; jsme tu jako zapomenuti, a jestli na nás také jednou zapomene Pánbůh!“

Panna Kačenka se dala do smíchu; pan farář jí přizvukoval a odpověděl: „Na Okrouhlinu v nebi pamatují. Slyšíte-li, velebný pane? Máte to u nás podivné, Chcemc-li déšť, prší, a chceme-li jasno, je běžky, pole tu nejsou sice nejlepší, ale boží úrodička na nicb uchází. Máme pobožné osadníky, člověku by učinili pomyšlení, snesli by poslední. K velikonoční zpovědi jdou do jednoho, u rychtářů jich bývá na cvičení, jak by nabil. Práci budete míti snadnou; ale na něco vás musím upozorniti. Je tu několik — abych to zrovna řekl — rýpalů, do kostela chodí sice každou neděli a každý svátek, ale jen proto, aby kněze zkoumali, aby jeho kázání potom doma přetřepali; však je poznáte, a proto vám kladu na srdce, bratříčku: svá kázání pracujte pilně, nevíte nikdy, kdo vás poslouchá.“

Někdo zabušiii na vrata.

„Bude to můj vozka,“ pravil kaplan a zdvihal se.

„Zůstaňte jen, bratře, zůstaňte! Kačenko, řekněte jim, ať to nechají na voze do rána, a vozkovi dejte večeři, aby nás v Podlesí nepomluvili.“

Pan farář se čtverácky usmál a zakulacenými tvářím jeho slušel ten úsměv výborně. „A s domácností u nás budete také spokojen: hospodyně je řádná a rozšafná žena, je z mého příbuzenstva,“ podotkl pan farář, když Kačenka vyšla na zápraží. Potom se ptal ještě po ledačems, na seminářské poměry, na pány představené, na pány profesory, divil se mnohému, přikyvoval ku všemu, v duchu mnohého nepochopoval, usmíval se, říkal „tak, tak“ a hladil si tváře. Přišel i na jezovity, znal prý z Pražské koleje skorem všecky a některé z nich na zdejší faře po několik dní přechovával. Začali i o stavech, o císaři Josefovi, o jeho reformách, světlých i temných stránkách generálního semináře, rozpředli hovor i o robotě, mluvili i o hnutí ve Francii…. Pan páter se znal ve všem výborně, nad leckterým jeho výrokem hlava páně farářova se pozastavila. Ale mladý kněz nedal mu času přemýšleti: vždy jinými a jinými předměty upoutával mysl jeho.

Už mohlo být k jedenácté, když ho pan farář uvedl do pokojíku, pro dnešek zatím nejpotřebnějšími věcmi opatřeného.

Pan páter neměl však na spánek ani pomyšlení. Usedl si na staromodní židlici ku čtverhrannému, dubovému stolku, na němž hořela voskovice v mosazném, čistě vyleštěném svícnu.

Oko jeho zadívalo se v neurčito; bílá ruka se hnula a přejela čelo ještě bělejší. Chvílemi vstal, přeměřil dvakrát třikrát pokojík a opět usedl.

Byl postavy prostřední, útlé; černý soukenný kabát až po krk upjatý, těsně přiléhající k tělu, splýval mu přes kolena.

Po chvíli vytáhl jakousi knihu, byla vázana v černé kůži se zlatou ořízkou. Četl v ní as půl hodiny a pak ji odloživ, opřel mladou hlavu o ruce a přemýšlel. V neděli měl míti kázání, měl osadníkům říci, že je zdejším kaplanem, měl je ubezpečiti o své upřímné snaze, měl jim pověděti, že všechněm přichází vstříc s láskou, a měl je poprositi, aby mu tu jeho lásku a to jeho přátelství opětovali; ale na to pan páter nepomyslil, působilo mu to starostí nejméně; byl dobrý kazatel. Pod lebkou proudily mu asi jiné myšlénky; bez pochyby je chtěl již dříve tou knihou zapuditi a snad se mu to nepodařilo. Vzpomínal na rodiče, z nichž jeden už odpočívá pod zelenou ravou, a napadlo mu, zdaliž ví, že jeho jedináček je dnes aa faře, že je kaplanem v Okrouhlině, a zdaliž viděl, jak rdečné a upřímně byl uvítán. V oku se mu zakmitla lza a svitem voskovice proměnila se v perlu.

Rodiče měl chudičké. Vyživili ho svými mozoly a vychovali ho Pánubohu. Starý otec posýlal synovi do Prahy poslední tolar, matička upekla mu vždycky pletence z vejražky, a sami chudáci v chaloupce s doškovou střechou jedli suchý okoralý chléb. Tak vychovávají do dneška ne jedni rodičové své syny Pánubohu…. A když tak ti lidé v rodné vsi viděli, jak otec pracuje, jak si nepřeje, jak matka se lopotí, smáli se, že jsou to staří blázni a ledajakýs všetečka to řekl otci i do očí. Starý muž zakýval hlavou a takových řečí si nevšímal. Jen jednou se rozhněval, vyšel si před chaloupku a toto pověděl: „A kdybych z téhle chaloupky strhl i poslední snopek a dal ho synovi, kdybych z těchhle dveří i futro vytrhl a dal je synovi, kdybych tuhle chaloupku celou rozbořil, kámen z ní prodal a utržený peníz dal synovi, nikomu není nic do toho, a k žádnému, co je vás tu, o kus chleba nepřijdu!“

A nepřišel nikdy. Nikoho ničím neobtěžoval, živil se poctivě a umřel s úsměvem spokojenosti na starých rtech. V poslední chvíli se mu oči zarosily a dívaly se na syna, kteréhož měli za několik neděl světiti na kněze, a vyschlé rty zašeptaly: „Škoda, že tě, chlapče, neuvidím, až půjdeš poprvé k oltáři. Můj Bože!“

A potom bylo v té chudé jizbičce se začernalým, dřevěným stropem ticho, až k zalknutí dusno, ku staré hlavě nachýlila se mladá tvář a, svěžíma rtoma vyproudila se slova: „Ale potěšte se, tatíčku, tím, že vaše starosť nebyla nadarmo.“ Starý otec ještě jednou otevřel oči, upřel je v tu stranu, odkud zaslechl hlas, a usmál se. A nad doškovou střechou letěla vysoko k zimnímu nebi duše dobrá, duše poctivá, duše spravedlivá …

A já píšu poznovu: Odříkáním se a mozoly vychovávají do dneška rodičové své děti Pánubohu.