Bludné duše/Oddíl první/I

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Předchozí: Úvod

„Už nepřijde!“ prohodil za jednoho podzimního večera Jiřický sedlák Květ. Seděl zamyšlen u stolu ve staré jizbě, na jejíž strop poráželi trámy asi v těch letech, když odcházel z Čech poslední Švejda.

Hodiny, jež visely u samých dveří ve tmavomodrém pouzdru, ukazovaly devátou. A v devět hodin bývá za listopadových večerů po venkově, jako na ulicích velkých měst o druhé s půlnoci. Vesničky podobají se zevnějškem vymřelým dědinám a rozsáhlé statky v nich omšeným hrobkám, ve kterých nebožtíci již sta let dřímají. Za to se však život tím roztomileji jevívá ve světnicích s dřevěnými, očazenými stropy, při plamenech u veselém praskotu skotačících na krbu, při hezounké písni na mladých rtech, či při dlouhé pohádce, kteráž stačila někdy i na dva večery.

Sedlák Květ byl muž šedesátník: vysoký, s hlavou vzpřímenou, s čelem bez jediné brázdy a s tváří smědou, na kteréž však radlice desítky šesté zanechala již patrné stopy. Ale vrásky smědou tvář rychtáře Květa nečinily nepříjemnou; slušely jí a výraz obličeje stal se vážnějším, tak v pravém slova smyslu usedlým. Rysy ve smědé tváři jeho měnívaly se zříkda; do duše si rychtář Květ všetečným a slídivým zrakům dívati nedal. Ale k čemu vám už nyní věrný o něm podávat obraz! Však se s ním seznámíte a poznáte ho s dostatek.

Sedlák Květ vstal se židlice, na kteréž seděl s rukama překříženýma přes prsa, přikročil k polici, vztáhl ruku a v ruce octla se kniha; potom se obrátil ku mladinké dívce, jež seděla nejblíže u dosti prostorného krbu, na němž na železné třínožce jasným plápolem hořela louč.

„Pamatuješ si, Světluško, kde jsi přestala?“

Hlas sedláka Květa zněl jako veliký zvon ve farním kostele, ale musím ještě přidati, když zvoní o božím hodě na velkou. Rysy ve smědé, vážné a usedlé tváři sebou pohnuly, rty se usmály, ale zlehounka, tak jako by ten úsměv o obličej byl jen v letu zavadil. Dívka vzala do ruky knihu a mlčky otevřevši, začala čísti. Uměla výborně. V kapitole, kterouž rozevřela, byly vypsány zlé časy za Oty Braniborského v Čechách, kdy tři nejhorší hosti, jakýchž tato naše země zná bez počtu: hlad, mor a vojna, zašly si do Čech a zasedly k plným stolům, protože království české bylo tehdáž osiřelé, veliký Otakar ležel v daleké, cizí Vídni ubit, a mladinkého Vácslava vedli poručníci od hradu ke hradu, až ho vyvlekli za hranice…

Na knize scházelo několik předních listů; dle všeho byla to stará česká kronika. Sedlák Květ měl takových knih několik, a to tehdy už něco znamenalo. Měli bibli, měli kancionál, měli cestu Krištofa Haranta z Polžic do svaté země, a nescházely jim ani Trojanské letopisy. U některých z těch knih byly na jednotlivých listech celé řádky začerněny, zaškrtány, že nejbystřejší oko nedovedlo vyčísti, co tam původně stálo. Květův otec je před lety musil odnésti na faru. Kde kdo byl v podezření, že má knihy, musil s nimi na faru se všemi. Někde chodili po vsi rychtář s konšely, všecko všude přehledali, a na faru to musil donésti obecní slouha. Ve Lstiboři prý jich přinesl několik nůší, až se pod nimi prohýbal, a lidé se mu potom smáli, že se s těmi knihami „namohl“; chodil také od těch dob přihrbený. Na farách ty knihy prohlíželi, a které byly nakažené, musili se majetníci s nimi chtěj nechtěj rozloučiti; a ještě byly dlouhé výslechy: kde je vzali, od koho a zdali jich nepůjčovali? Knihy, které nalezly před očima posuzovatelů milosť, vráceny nazpět, ale bedlivě poopraveny a pečlivě začerněny…

Světluška četla o bědách, které přišly na českou zemi za Braniborcův. Ale dnes se jí zvonkovitý, stříbrný hlásek chvěl, někdy se také na chvilenku odmlčela, jako by jí na tu historii nestačoval dech, jako by oči její dnes na ty veliké švábské písmeny dobře neviděly. Ve světnici bylo ticho, jako by se byl v té chvíli čas, kterýž letí přes lesy a přes střechy bleskotnou rychlostí, zastavil; jenom klapání hodin u dveří svědčilo, že čas letí dál a dál a že nikdy nestojí. Sedlák seděl opodál s očima upřenýma na čtenářku, panímáma si leckdy utřela oči zástěrou a chasa ani nedýchala. Čtenářka již byla tam, jak vyrvali matce sirotečka, jak ho odváželi za hranice někam do Žitavy, jak tam měl nouzi, jak trpěl hlad a měl šaty jako dítě žebrácké.

Světluška četla tak klidně a tak hezounce, že nebylo divu, když panímámě na odkvetlé tváře, v nichž zrcadlila se vtělená dobrota, vyhrkly slzy, a když se těmi slzami leskly, jako když na uvadlou trávu spadne jarní déšť.

„Bože můj jediný — a přece to bylo dítě královské!“ povzdychla si, nemohouc již utlumiti vnitřní rozechvěnosť.

Potom přišly zprávy o velikém hladu, a chase vstávaly vlasy na hlavě; po hladu o velikém moru, a chase hlavy se točily. Sedlák Květ se přestal dívat své dceři v tvář a sivé oči jeho zahleděly se do plamenů; zdálo se, jako by v nich něco svítilo — hněv či také slza? Nevím, protože náhle hlavu odvrátil a podíval se na hodiny, na kterýchž ručička stála již u desáté. V jizbě bylo dosud ticho, že bylo slyšeti každé prudší oddechnutí.

Potom prý se jednou ten královský siroteček vracel, byl slabounký, vyzáblý, tváře měl zbělené, oko mdlé, jako by uhasínalo, hlavu nakloněnou… Tak přicházel do svého dědictví a čím dále přicházel, hrnul se k němu lid se všech stran, a nebylo konce jásotu. A mnohý ten Čech hladem zmořený, od cizincův odraný, posledním chropotem vítal toho mladého krále, toho českého dědice, a potom umíral. Lid, kterémuž oni tři hosté neublížili, těšil se z té duše na lepší časy, protože prý je věstila duha jasná, krásy neobyčejné, kteráž rozklenula se nade Prahou, sáhajíc ode zdí městských na půlnoční straně až na druhý břeh Vltavy, a za duhou hvězda skvělá, kteráž objevila se vedle rohu samého měsíce…

Světluška dočetla kapitolu.

„Už dost, holka!“ pravil otec, když se dcera tázavě na něj podívala. Vzal jí knihu z ruky, ale dnes kroniku neuschoval na polici. Nechal ji ležeti na stole. Ve světnici bvlo ještě ticho. Všem lpěly na mysli hrozné noviny, jak někdy bývalo v Čechách zle. Hodiny, staré dřevěnky, odbíjely desátou. Chasa s obvyklým „dej vám Pánbůh dobrou noc!“ vytratila se za nedlouho. V jizbě zůstali pouze sedlák s panímámou a dcera čtenářka.

Plameny na krbu oslňovaly právě plným jasem tvář dívčinu. Řekl-li bych, že tento dívčí obličej byl půvabný nad pomyšlení, bylo by to až příliš obyčejné. Napsal-li bych, že tahle mladá, svěží tvář byla sličná, pověděl bych zase málo.

Byla poněkud přibledlá, ale jen lehounce, jako by jarní slunce bylo na ni vtisklo svůj polibek, když ji bylo uvidělo po prvé. Na každém líčku nasázeno po poupěti, když se začíná rozvíjeti a když jeho červeň bývá tak jemninká, jako by to byl saminký pel. A když se rtíky pohnuly k úsměvu, na každé tváři pojevilo se po dolíčku. Takovýchhle popisů četli jste již dozajista mnoho; bývají tak v jádru stejné a zběhlý čtenář podobné řádky často okem pouze přeletí. Ale kdybych měl tuto ustati, dopustil bych se hříchu na paměti dcery Květovy.

Sám Pánbůh ví, co v těch očích jejích spočívalo, když se rozevřely a když se tak na jednoho podívaly. Byly hluboké, jako studánky s křišťálovou vodou v zakletých zámcích, do nichž zahleděl-li se kdy zbloudilec všetečně, zůstal jako přikován a musil do nich věčně hleděti. A sám Pánbůh také ví, jaký to byl divný výraz v těch přibledlých tvářích už od dětinství nejútlejšího, že prý se člověku pohledem na ten první mládí květ oko rozjasnilo a že po každé se čelo, byť i seděly na něm sebe černější chmury, čistým nebem zaskvívalo. A lidé přece říkají, to že se stává jen tenkráte, když se oko smrtelníkovo zahledí v obličej andělský a když na čelo pozemšťana zavane dech zjevů z říší záhvězdných. Tehdáž v těch smutných Čechách andělé býti ani nemohli. Tenkrát na tu ubohou českou zemi prý i v samém nebi zapomněli, řekl kdys jeden muž. Ale já pravím, že mezi těmi našimi předky musili býti andělé, musili mezi nimi žíti, musili je chrániti a těšiti.

Kdo pak by byl dovedl jinak setříti se zbrázděných čel krvavý pot, než ruka andělská? Kdo pak byl by dovedl ze starých svráskovatělých tváří zažehnati zármutek, než ruka andělská? Kdo pak by dovedl ta srdce, jež bušívala prudkým tlukotem, umírniti, než ruka andělská? Kdo by byl vštěpoval doufání těm našim předkům, těm starým českým robotníkům, té zotročené, ubohé české krvi, nežli rty andělské? Kdo pak by byl dovedl učiti trpělivosti ten lid, kterémuž sehnuli hlavu až do prachu a jehož bedra svými hříchy obtížili, nežli rty andělské? Jděte a ptejte se, zdali pravdu dím.

Sedlák Květ by vám pověděl, že tohle všecko dítě jeho umělo; on by vám však ještě více byl pověděl. Žel, že už na něm dávno uvadla tráva a že dnes o hrobě jeho již ani nevědí.

Podívejte se na tu holku, sedí ještě u krbu, ruce má složené v klíně a tmavěmodré oči upřené v plaménky; hnědý, hebounký vlas sčesaný v týl vine se jí jemnými proudy po šíji. Zahleďte se do té divné mladé tváře a, uvidíte, že se vám z toho statku chtíti nebude a že zapomenete na všecko…

Ve světnici ještě ticho, hodiny vedou dále svou; sedlák za stolem, panímáma u kamen a nade střechou statku jejich, nade zdejší dědinou a okolními lesy letí čas — a co nese? Dobrého málo, nového mnoho a zlého ještě víc.

Sedlák náhle vstal, pokročil k oknu a poslouchal. Někdo se do statku dobýval. Psi zaštěkali už podruhé, ale jaksi radostně, a starý sultánek vyskakoval až do půli vrat a div, že nepovalil sedláka k zemi, když vyšel otevřít. Příchozí byl asi dobrý známý; a podle slov, která jsme zaslechli ve světnici u Květů, bezpochyby ho dnes očekávali.

„Tak pozdě, brachu? Už odbyla desátá.“

„Zdrželi mne; už jsem myslil, že nepřijdu.“

„Jen když přicházíš. Neseš?“

„Nesu.“

Ruka tiskla ruku vřele a opravdově. Sultánek opět poskakoval, znova vyštěkoval, až slepice v kurníku hlavy zdvihaly, zdali není den, a kohout zakokrhal, zdali již nejsou na východě červánky; ale jen jako ze spaní — v půli se zamlčel, protože všude byla ještě černá tma.

Příchozí vešel do jizby se starodávným křesťanským pozdravením, přidav ještě: „Požehnej Pánbůh,“ selce podal ruku, přistoupil k divte u krbu, pohladil ji po čele i po vlasech a usedl za stolem. Byl to muž s nesmírně vyzáblou tváří a šedivým dlouhým vlasem. Ruce jeho byly pouhá kosť a pouhá kůže. Oděn byl V šerkovou halenu, spodky měl uzounké, zvířetinky, a nohy jeho vězely v sešlých střevících, na nichž se mu leskly mosazné sponky. Čepici, černavou pangrotku s bílým beránkem, položil na stůl. Selka mu podala chléb a sýr.

Světluška už se nemohla dívati tak pokojně do plaménků na krbu. Když zavane nad studánkou ostrý vítr, byť i luční tráva klenula se nad ni v loubí, hladina její se přece rozvlní a rozčeří. A když vysoký muž s nesmírně vyzáblou tváří překročil práh světnice, přinesl s sebou také zvenčí ostrý vítr. Ve tmavomodrých očích dívčiných pojevila se plachosť, jako když mladistvá srnka u lesního potoku větří zdálí neštěstí. A když se příchozí dotkl jejího čela a když.ta suchá ruka, pouhá kosť a kůže, projela hedbávnými vlásky jejími, zachvěla se, jako by po ní sáhala Morana. Měl ruku tak příliš studenou, ještě studenější než bývají větve, když jsou obaleny omrzlinou.

Pozdní host zakrojil do pecnu chleba hezky hluboko. Měl hlad.

„Přilož!“ řekl sedlák dceři, když noclehář dojídal, a dívka vybrala na ošitce nejmastnější louč, urovnala ji na třínožce a za chvilinku bylo viděti jasně až ke stolu — pozdnímu návštěvníku přimo do tváře.

Napsal-li jsem prve, že byla nesmírně vyschlá, nepověděl jsem ještě všecko. Vypadala jako zkamenělá, jako by vrásky před očima, kolem rtův a na čele byly nepohnutelny; vypadala tak, jako by patřila nebožtíku, kterého vytáhli v lomech z vápenitých vrstev. Oči jeho pod bílým, hustým řasovím byly přimhouřeny, jako by nemohly snésti světla a jako by podřimovaly.

Náhle rozepjal halenu a vytasil se z levého podpaží s jakýmsi vakem, staženým pečlivě řeménky. Položil jej na stůl, opatrně rozvázal a vyňal nějaké knihy.

„Tu máš, ty čtenářko,“ zahovořil, vstal od stolu a podal první z knížek Světlušce. Byla to osmerka na hrubém, šedavém papíru. Dívka se podívala na knihu a hluboké tmavomodré oči se jí zaleskly, jako když v pohádkách hledá sestra stopu bratrovu a když ji nalézá. Nápis na knížce zněl: „Zdeněk ze Zásmuk“. Pozdní host vytáhl druhou knížku a zas ji podal dívce; tahle se jmenovala: „Hrabě Rožmberk“. Světlušce se rtíky usmály; starý muž s nesmírně vyzáblou tváří si toho úsměvu všiml. Vrásky v obličeji se mu pohnuly poprvé, zdálo se, že také k úsměvu; ale neuměly to. Už smíchu asi dávno odvykly, a pod bílým, hustým řasovím otevřelo se dvé jasných očí, jako by chtěly ten úsměv milounký kolem rtů dívčiných zachytiti, jako by se jím chtěly potěšiti, než přeletí. Či jsem neřekl, že úsměv na lících téhle dcery rychtářovy působil jako jarní slunce na ledy? Ne — zapomněl jsem to prve.

Noclehář sáhl ještě jednou do uzlíku a vytáhl knížku „Mnislav a Světivína“. Podal ji opět mladinké dívce. Světluška dotkla se pravicí jeho ruky; ale rychle utrhla, protože byla ještě studenější, a knížka padla na zem. Starý muž se jí podíval zase do tváře, oči se mu opět rozevřely; ale zdálo se, že bylo v nich náhle kalno, a okamžitě je přimhouřil.

Měl ještě jednu knížku; tuhle vzal od něho rychtář.

„To bude čtení na zimu!“ sepjala ruce selka.

„Bez toho ty naše skoro všecky umíme napaměť,“ přidal sedlák.

A Světluška brala ty knížky jednu za druhou jako drahocenný poklad, z rubu na líc je převracela a kolem rtů kmital se jí zase ten divný, milounký úsměv. Starému muži se opět pod bílým řasovím oči rozevíraly, jako by jej chtěly zachytiti, a vrásky na zažloutlé, vyschlé tváři se hýbaly, jako by ta zledovatělosť obličeje jeho „pouštěla“, roztávala, jako by se ta zkamenělina v něm ztrácela.

Sedlák prohlížel si knížku také tak bedlivě, jako dnes obracejí v rukou desítky, nejsou-li padělány, a potom ji uložil do poličky v almaře, jako dnes ukládají spořitelní knížky.

„Ještě jich tu mám několik, dvě mi do Srbče zbudou, jedna do Bdína, jedna do Milého,“ zahovořil muž stahuje opět váček opatrně řeménky.

„Jak věru, kdyby tebe nebylo, ani by k nám do našich lesů kniha nezabloudila,“ řekl s důrazem sedlák.

„Už bez toho po mně pasou; větří podloudnictví.“ Starý muž chtěl se usmáti; ale šlo mu to ještě hůře než před chvílí. — „Jen tak z ničehož proti mně nechtějí; bojí se mne.“

Nyní se pozdní host usmál, ale tak, jako když suchými, opadalými větvemi stromů zachřestí prudký vítr.

Dívka u krbu se zachvěla a tak mimoděk ohlédla se ke stolu, kde seděl noclehář, jehož se bojí úřadové.

Tenkrát taková myšlénka, že by se úřadové mohli báti, nikoho ani nenapadla; tenkráte se nebál ani mušketýr, ani dráb nikoho.

Tohoto muže znala mnoho let, skoro tak dlouho, co je na světě a co má v hlavě paměť; ale takhle ho ještě neviděla. Bílé, husté řasoví vystoupilo mu výše do čela, oči jeho se rozšířily a svítilo v nich jako na nebi za bouřky; vrásky ve tvářích se rozevíraly šiřeji a svaly kolem rtů se utvářily, že sedlák Květ svým vlastním zrakům nevěřil.

„Já řku, ty starý brachu, oni mne budou chytat — uvidíš. Už dnes vyslali za mnou špehýře. Plížili se po mé stopě jako psi, když čenichají vysokou. Slyšíš, ty sedláče? A proto jsem se tak do noci opozdil. Ale nechť si se mnou jen začnou!“

Starý, vysoký muž s nesmírně vyzáblou tváří vstal, suchou, kostnatou ruku položil si na prsa a zavolal, že čtenářce kniha z ruky do klína vypadla: „A uvidí, že se jich Refunda báti nebude!“

„Už je čas, holka! Podívej se, táhne k jedenácté,“ zahovořil sedlák přerušiv na chvilku ticho, které bylo na okamžik jizbou zavládlo. Selka u kamen podřimovala.

„Pro pána, jedenáct! Ba že čas! Světluško, už toho nech!“ pravila protírajíc si oči, a dceruška poslechla. Šla uložit knihy do almary; ale loučila se s nimi dnes nerada. Byla by nad nimi vydržela nakloněna celou noc. Noclehník zůstal se sedlákem ještě hodnou chvíli ve světnici. Dřevěné hodiny na stěně u dveří odhrkávaly chraptivým hlasem dvanáctou, a ve statku u Květů ještě prokmitalo světlo do černé tmy, která se rozložila nad dědinou.

Větry nad starou doškovou střechou letěly tiše, lesy už dávno dřímaly a jen tak někdy, když větry zahvízdaly skotačivou, probudily se na chvilku a zahučely; ale za několik okamžiků si povídaly ze spaní své starodávné, věčně věkův stejné noviny.

Ponocný Adamec odtroubil již jednu a u Květů ještě svítili.

„Snad nestůňou — nedej Pánbůh, aby takhle Světluška! Arciť — dobří lidé musejí těch křížkův obyčejně nejvíce nésti.“

Adamec se zamlčel, vyleštěnou plechovou troubu zavěsil na rameno, opřel se o hul, která se trochu podobala halapartně, obešel třikrát kolem do kola ves a zašel si do své chaloupky. Stála na rohu ve vsi. Ale v jizbě si nesedl, postavil se k oknu a zahleděl ku Květovic statku, kde dosavade skulinou v okenici kmitalo se světlo, jako by tam odněkud byla zaletěla bludička.

„Já říkával, ta holka že nevyroste a vyroste-li, že jí místo růží na tvářích pokvetou slzičky. Opatruj vás ruka boží, vy lidé dobří!“

Adamec sedl si potom na židlici, ale tvář maje pořád upřenou do vsi v tu stranu, kde ležel statek Květovic.

Nestonali tam. — Světluška byla zdráva jako rybka. Už dávno ve své komůrce dřímala, a zdálo se jí, že čte ze staré knížky pověsť, jak v jedné zemi měl král jedinou dceru, tak hezounkou, že si k vůli ní zajížděli princové ze všech konců světa na jejich dvůr. Ale najednou, když rozkvetla nejplněji, začala vadnouti, usychati. Říkali, že ji někdo na smrt uhranul; od takového uhranutí potom nebývá pomoci. Nad vodou mohou se říkati nejdivotvornější slova, katí oko může býti nejuměleji zauzleno, ubožák musí umříti. Král hledal pomoci po celém světě, a dcera den ode dne se ztrácela, s tváří jí opadával lupének za lupénkem, až přišel jednou štíhlý, mladý, neznámý muž, s přibledlou tváří a v černém šatě. Bylo tenkrát léto a v zahradách dokvétaly poslední růže. Štíhlý, mladý muž s přibledlou tváří a v černém šatě šel ku králi, že dceru jeho uzdraví. Král mu ji slíbil a s ní ne půl, ale celé království. Cizinec šel do zahrady, kde miláček králův sedával nejraději; na vyschlé trávě bělely se vybledlé lupénky uvadlých a opadalých růží. Mladý muž sbíral jeden za druhým a potom je pouštěl do větru ke čtyřem úhlům světa. Lupénky se rozlétaly, a cizinec volal za nimi: Uvadlé listí, odlítej, odlítej — na lících svěží rozkvítej, rozkvítej!“ A divný muž chodil do zahrady královské po tři dni vždy před slunce východem, a po západě. A pořád, kde jaká růže, kde jaký lupének po zemi, rozhazoval je. ke čtyřem stranám světa a při tom si zpíval, že celý zámek poslouchal a ani nedýchal: „Uvadlé listí, odlítej, odlítej — na lících svěží rozkvítej, rozkvítej!“ I uplynuly tři dni, v zahradě královské nebyl na zemi ani jediný uvadlý lupének, ale za to plno lístečků zruměněných nejjemnější červení na lících dcery královské…

A Adamec se domníval, že Světluška stůně; ve hlavě vězela mu zase předtucha, že nevyroste, že jí místo růží na lících pokvetou slzičky. Divné tušení, ty stará hlavo! Hodiny zahrkly: dvě. Adamec se zdvihl, vzal troubu do levice, hůl do pravice a šel ponocovat. Ale troubil nějak tiše, jako by mu nestačoval dech. Když však jindy Adamec ponocoval, třásla prý se okna, a lidé leckdy v polodřímotách myslili, že troubí k poslednímu soudu andělé. Před Květovic statkem se zastavil; ale otvor hlásnice ke rtům nepřiložil. A tady tak činíval vždycky. Prsa nadmul po každé jak mohl nejvíce a zafoukl do trouby jak jen mohl nejprudčeji. Rychtář Květ to míval rád, a Adamec si na jeho přízni zakládal, protože měli oba tak stejně tvrdé, nepovolné hlavy.

Skulinami okenice světlo se již nekmitalo. Poučený šel kolem skoro po špičkach, aby, stůně-li kdo a jestli si zdřímli, jich nezbudil.