Blaník

Údaje o textu
Titulek:	Blaník
Autor:	Karel Leger (jako Karel Lenský)
Zdroj:	Ruch: Měsíčník pro zábavu se zvláštním zřetelem k produkci mladších spisovatelův. František Augustin Urbánek. prosinec 1879 . roč. 1. čís. 3. Str. 101–102 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jde oráč za pluhem a hlavu k ňadrám kloní —
Kdes nad ním v blankytu skřivánka píseň zvoní
a vítá nový den.
Zář ranních červánků se na oradle kmitá
a mlha táhne se přes pole kamenitá,
jež plodí strasti jen. —
Hle, pluh se zastavil. — Nač myslí oráč mladý?
Na snivých očí lesk, na plné dívčí vnady,
na sklenky zvuk a zpěvy?
Tam v bídné chatrči, jež ve mlhách se jeví,
snad právě chvíle té mu matka zmírá hlady!

K té chýži chudobné pln bolesti se dívá
a slza po tváři mu mimovolně splývá
a padá v černou zem.
Však povzdech zoufalý on na rtu bledém tají
a dí jen potichu: „Jak smutno, smutno v kraji,
jak smutno v srdci mém!
Hle, v plném půvabu nad horou jitro svítá,
však lidu slza jen a zoufalosť ho vítá — —
Ó, jak je lid ten bídným!
On roní krev i pot a zmírá dechem klidným
a tyran v odměnu bič nový na něj splítá!

Na šíji těžké jho jdem všichni od kolébky.
Kdy vzplane soudný den, kdy spadne s naší lebky
ten věnec trnový?“ —
Pozvedá oko své. Tam v dáli do červánků
ční Blaník zasmušen. Kol hrdých jeho spánků
vlá závoj mlhový.
„Hle, Blaník!“ oráč dí a zrak mu bleskem plane.
„Kdy z jeho nitra nám šik bohatýrů vstane.
Je pravá chvíle věru,
by jejich mečů lesk už zaplál v nočním šeru
a zdrtil okovy od ďábla ukované!

Zda už se vzbudili ze staletého snění?
Zda slyšet zbraní zvuk a dutých štítů znění?
Zda vrch se nechvěje?“ —
A mladík zadumán opouští pluh i koně
a k hoře tajemné jde k ňadrám hlavu kloně
za svitem naděje.
A stoupá na horu a klade ucho k zemi.
Vše mrtvo, ticho kol. Jen káně perutěmi
roztíná mlhu ranní.
On tlumí na rtu dech. — Zda slyšet rachot zbraní?
Do mlhy zahalen spí Blaník hluch a němý! —

Však náhle, — jaký zvuk! — Hruď mladá chví se blahem.
„Zda sen to? V hlubině pod příkrým hory svahem
já zaslech’ ocel znít!
Ó, není snem to víc! Zvuk ocele se blíží!
Ó, spadnou okovy, jež plece lidu tíží,
my znova budem žít!“ —
V tom pokřik probouzí jej z bláhového snění. —
Řetězy nesouce za pánem v rozzuření
sem kvapí roje sluhů. —
„Hle, bídník!“ křičí pán, „od svého útek pluhu!
Nuž svažte, svažte ho a vrzte do vězení!“ —