Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/XV. Stéblo

Dva pavouci František Hrnčíř
XIV. Východ slunce	XV. Stéblo	XVI. Kavčí boj

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 63–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jindy brala se malá společnosť s panem učitelem v čele k lesu, pod nímž rozkládalo se bujné, zelené osení. Lehký větřík „čechral kadeře“ útlým kláskům; osení vlnilo se tak pravidelně, jakoby na něm neviditelný kouzelník prováděl žertovný rej. Děti učitelovy radostně pozorovaly tento výjev, jejž sice často viděly, ale nikdy si ho náležitě nepovšimly. Jen Slavoj upíral zraky své zase jako vždy do prázdna.

Pak se usadili všickni do kyprého mechu. Pan učitel měl v ruce jedno stéblo, jež byl na poli utrhnul, a ukazoval je dětem. Dívaly se na stéblo, jehož dutinu přehrazovalo několik kolének. „Vizte tento klas,“ pravil pan učitel, „jest dosud mladičký, jako nemluvňátko. Zahynul by, kdyby nepopřával mu lístek, který jej objímá, teplého příbytečku, jako nemluvněti tétéž ochrany poskytuje peřinka. Avšak lístek ten udržuje i vláhu, deštěm a rosou nabytou, aby klásek neměl žízně a hladu. A když klas dospívá, tu přeroste přes list, jako dítě, které poněkud vyrostlo, nerado je v peřince a raději svobodně první cestu koná po podlaze. Klas dostává květ, metá se, jak to obecně jmenujeme. To děje se v máji, a potom zraje klas, čili tvoří se v něm sladká šťáva, která teplem tuhne a mění se v bílou moučku.“

Pan učitel dávno již domluvil, a děti dosud hleděly na rostlinu, která žije a dochází proměn, jako každý jiný tvor. Ba, i ten lhostejný Slavoj díval se na ni jinýma očima. A když pan učitel rostlinku pohodil, vzal ji Slavoj, jak se zdálo, nepozorovaně, a uschoval ji do kapsy.

Dobrý duch v Slavojovi vítězil nad duchem zlým…

Dobře pozoroval pan učitel, že Slavoj stéblo uschoval, ale neříkal ničeho. Radoval se však v srdci svém a poslal příteli svému, panu Hlinkoví, kratičký list tohoto obsahu: „Milý příteli! Tvůj pavouk se probouzí. Doufám v to nejlepší. Bůh nám pomůže!“

A když list tento četl otec Slavojův nahlas, zavýskala Miroslava a objímala potěšeného tatínka i maminku. Milovali všickni nešťastného chlapce, třeba byl ošklivým pavoukem; ba, snad i více než ostatní děti, neboť nešťastný člověk potřebuje mnoho, mnoho lásky, lásky, lásky.

„Pavouk svléká kůži!“ řekl žertovně tatínek k Miroslavě, a ta dodala: „A neoblékne jí již nikdy!“

A matka, blaženě se usmívajíc, zvolala: „Kéž to dá milý Pán Bůh!“