Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/VII. Pavouk na odchodu

Dva pavouci František Hrnčíř
VI. Pavouk pod drobnohledem	VII. Pavouk na odchodu	VIII. Ze zapomenutého kouta

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 50–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako nic nezůstane pod sluncem tajno, tak brzy pozorovali spolužáci Slavojovi — což ovšem nebylo nesnadno — jeho nepříliš pěkné vlastnosti. A že nehledal nikde přátely, také jich neměl. Každý člověk má hledati mezi dobrými lidmi přátely, neboť upřímné a nezištné přátelství mezi lidmi oslazuje a krášlí i trpký osud života, jako vonná růže krášlí záhony zahrady. I mezi dětmi bývá takové přátelství a mělo by býti zejména mezi všemi žáky. Jeviti se má láskou jedněch k druhým, upřímností, úslužností, útrpností.

Takového přátelství však Slavoj nebyl schopen, a proto ho spolužáci jeho nemilovali. Byl také sám, jako kůl v plotě, ovšem vlastní svou vinou. Měl v celé třídě pověsť ošklivého pavouka.

Ale ani páni učitelé jeho nebyli s ním spokojeni. I to nejlepší nadání nemá ceny, nespojuje-li se s ním pilnosť a práce, tak jako nejúrodnější pole nedává žádného užitku, když se nevzdělává a neosívá. Slavoj brzy klesl do řady nejposlednějších žáků ve třídě, a když nastal konec školního roku, dostal vysvědčení zcela nedostatečné.

Kdo dovede zobraziti si veliký zármutek, který způsobil Slavoj svým rodičům! Dobrá máť podtají ronila hořké slzy, s ní plakala Miroslava, a otec rozhněval se tak, že Slavoje citelně potrestal. Necitelný hoch nepohnul ani brvou.

„Půjdeš z domu!“ řekl otec a rty se mu chvěly bolestí. „Půjdeš mezi cizí lidi, abys se naučil vážiti si dobrodiní oteckého bydla.“

Pomyšlení, že jej chce otec vyhnati, trochu vzpružilo Slavoje, neboť tolik přece dovedl mysliti ve své nehybnosti, že nikde se mu tak dobře nepovede, jako doma. Ale aby zaplakal nad svou vinou, aby prosil za odpuštění, to mu nepřipadlo.

Pan Hlinka měl přítele z mladých let, který daleko v horách ve vsi Domoslavicích byl učitelem. Psával si s ním často. Již několikráte ve psaní zmínil se o Slavojovi a jeho podivném chování. Hned poprvé odpověděl mu pan učitel, aby chlapce poslal k němu, že změna krajiny, změna chování a zejména změna poměrů dobře na zbloudilého chlapce budou působiti. Pan Hlinka neužil tehdy nabídnutí tohoto, ale když viděl, že Slavoj doma dobrotu dělati nebude, rozmyslil se jinak.

Sedl ihned a psal příteli svému dlouhý list, ve kterém podrobně popsal Slavoje. Věděl dobře, že s ním pan učitel bude míti velký kříž, ale znal také jeho velkomyslnosť. Byl to dobrý, ale přísný pán, a Slavoj zajisté na růžích u něho ustláno míti nebude.

Brzy přišla odpověď z Domoslavic. Pan učitel s potěšením vítal návrh svého přítele a očekával Slavoje co nejdříve.

Nastal nyní veliký ruch v domě Hlinkově. Shledávaly se všecky věci Slavojovy, řídilo se prádlo, šaty, boty; do domu chodili: švadlena, krejčí, obuvník, truhlář. Slavoj hleděl na všecko, a trochu mu to vrtalo lhostejnou hlavou jeho, neboť domýšlel se, že vše to k vůli němu; měřilť krejčí jeho tělo, obuvník jeho nohy, a truhlář ptal se ho, jaký kufr by si přál… Ale aby vytrhl se ze své duševní ospalosti, to mu nepřipadlo.

Konečně bylo vše připraveno. Kufr byl naplněn prádlem, šatstvem a knihami. Nastalo rozloučení, při kterém obyčejně prolije nejvíce slz ten, kdo odchází; ale tentokráte plakala toliko Miroslava a matinka. Slavoj neuronil ani slzičky… Ani Miroslavin dárek — vyšívaného pavouka — s sebou si nevzal.

Kdy bude s to, aby nahradil všecky tyto slzy, tolikerou dobrotu a velikou lásku svým rodičům i sestře své?!