Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/III. Miroslava píše o dvou pavoucích

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dva pavouci
Autor: František Hrnčíř
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 39–42.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Drahý můj Jaroslave!

Podivíš se jistě, kdo že Ti to dnes píše. Budeš si mysliti, až přijde k Tobě listonoš, Bůh ví, od koho to dostáváš psaní, a ona to je zatím Tvá malá, neučená sestřička! Víš, upřímně se přiznám, sedí zde vedle mne tatínek, a ten mi trochu pomáhá skládati toto psaní, ale mnoho ne, abys si nemyslil, že jsem tak příliš nemoudrá. Nějakou tu čárku nad a nebo nad i mi opraví, protože jsme všecko ve škole ještě neměli, abych mohla psáti dokonale po česku. Doufám však, že se tomu brzy všemu naučím, jen až vyjdu ze čtvrté nebo páté třídy. Jemináčku, to budu potom učená — skoro jako Ty, — ne?!

Od té doby, co jsi odešel po prázdninách na studie, nezměnilo se u nás mnoho. Jenom jednu větší udalosť mohu s Tebou sděliti. Máme totiž u nás nového nájemníka. Nestěhoval se snad do pokojů, které máme v zadní části domu připraveny pro ty, kteří nás chtějí navštíviti, to to, zůstává s námi v jednom pokoji. A považ tu jeho neslušnosť: ani se Ti žádného neptal, smí-li se přistěhovati; přišel někudy oknem, snad večer, kdy bylo otevřeno, jako zloděj. Nejdříve jsem jej uhlídala já. Že nevíš, kdo je to? Počkej, dám Ti o něm hádanku, kterou jsem četla v jedné čítance, pak snad to uhodneš:

Soukám co vlásek tenounké niti,
ze kterých pletu hebounké síti;
že rybář nejsem, to ti povím,
neb jen mouchy do síti lovím.

Nuže, teď snad již znáš jméno našeho samozvaného nájemníka. Je to pavouk. Před několika nedělmi byla bych řekla: ošklivý pavouk, ale dnes to již neřeknu, neboť náš pavouk se mi velice líbí. Máme s ním zábavy dosť a dosť. Často jej pozorujeme s tatínkem nebo s maminkou. Zejména se mi líbí u něho jeho proroctví o povětrnosti. Tatínek mi vypravoval, že několik dní napřed může pavouk ukázati, bude-li jasné či pochmurné počasí, protože jest velice citliv. Když tedy chceme jíti na procházku, pozorujeme našeho pavouka. Dělá-li pavouk na pavučině, běhá-li po ní, je-li čilý a veselý — tu víme, že bude venku hezky; zaleze-li však do kouta a obrátí-li se k otvoru zády, tu nastane deštivá a bouřlivá povětrnosť.

Vidíš, jaký ten můj pavouk je chlapík! Co dělá, když chytne se mu moucha do pavučiny, to Ti nemusím psáť, viděl jsi to zajisté mnohokráte sám. Tu se mi ovšem pavouk nelíbí, když z tichého tkadlečka obvléká se v ukrutného, krvežíznivého loupežníka — hu! Když se tak do ubohé mouchy zakousne, toť asi málo příjemné. Hněvám se vždy potom na pavouka, ačkoli mi tatínek povídal, že pavouk za to nemůže, a že vlastně je naším dobrodincem, protože nás zbavuje obtížného hmyzu.

Je-li pěkně, otvíráme mu v okně vyhlídku, neboť se mu líbí, když průvanem pavučina jeho se třese a hodně hmyzu k sobě přivabuje; zvláště malé mušky k němu větřík zanese na pochoutku.

Také mi vypravoval tatínek, že na zimu křížový pavouk upřede malé kulovaté pouzdro, do kterého snese až tisíc vajíček. Jsou prý pavučinou tak zaobalena, že ani v kruté zimě se jim nic nestane, tak jim v tom obalu je teplounko. Těším se již na to, a zvláště na jaro, až z vajíček vylíhnou se malitcí žlutí pavoučkové, kteří se několikráte převlékají. To bude radostí! Zůstanou prý z počátku pohromadě, ale když mají hlad, rozlezou se všickni, každý v jinou stranu. Upřede si každý pro sebe malou síť, ovšem že notně zmotanou (chuděrkové malí, neumějí to ještě dobře!) a počnou loviti hmyz. Mladé pavoučky ovšem všecky nenecháme u nás v pokoji — kde pak také, abychom zde měli tisíc pavučin! Ovšem, bude mi dost líto těch malininkých pavoučků, které musíme vyhnati, ubožátka! Tatínek mě však těší, že oni sami budou toužiti po volné přírodě, neboť jen zřídka kdy křížový pavouk usadí se v příbytku nebo ve stavení; nejraději přebývá na plotech a na křovích.

Náš pavouk má svou residenci v koutě u okna. Nezdá se, že by se mu u nás nelíbilo. Tatínek mi povídal, že se pavouk také dá ochotčiti, a to tak, že na zavolání se dostaví a ku člověku se lichotí. Zdá se mi, že ten náš již je trochu krotký. Kdykoli mu nesu mouchu, hned vyběhne ven a pranic se mne nebojí; kdežto dříve, kdykoli jsem se přiblížila k jeho pavučině, vždy přede mnou utíkal.

Ale dnes prozatím dost o křížovém pavouku. Slyš však!

Máme doma ještě jednoho pavouka, který však má jenom dvě nohy a dvě ruce a nikoli osm noh. Nepřede také žádnou pavučinu. Znáš jej dobře. Je to náš Slavoj. Je dosud týž mrzutý a lhostejný hoch. Hněvala bych se na něj, kdybych ho neměla příliš ráda. Tatínek i matička jsou velice smutni, že se nechce polepšiti. Měl bys mu psáti také, můj drahý Jaroslave! Možná, že by to na něj účinkovalo. Piš mu s nápisem: „Můj milý pavouku!“, neboť se mi zdá, že od té doby, co mu takto říkáme, maličko se změnil a že jej to mrzí. Pan učitel o něm řekl, že má dobré jádro, ale špatnou skořápku; tedy musíme ho brzy zachrániti a z jeho lhostejnosti zbuditi, aby se dobré jádro od špatné skořápky nepokazilo. Uděláš mi to k vůli, viď, můj milý, drahý bratříčku? Máme všickni o něj strach. Na přes rok vystoupí z obecné školy. Tatínek chce jej dáti do latinské školy zdejší. Bojím se, aby neučinil našim milým rodičům ještě větší zármutek, než-li dosud. Kéž by se jen polepšil!

Nechci-li, aby tento list můj byl pomáčen slzami, musím ukončiti. Pán Bůh Tě zachovej při dobrém zdraví a bedlivé píli.

Líbá Tě Tvá upřímná sestra Miroslava.

V B., dne 16. května 1880.