Blahé zlaté mládí/1885/Barvínek

Blahé zlaté mládí/1885
Zpomínky	Barvínek	Nedopsaná úloha

Údaje o textu
Titulek:	Barvínek
Podtitulek:	Obrázek přírodopisný a symbolický
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák-Kamenický)
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 141–143. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kdyby kvítka uměla mluviť,
což byl by hovorný svět;
a ona mluví tak ráda,
jen třeba porozumět!

Hálek.

O kdyby barvínek mluviť uměl, což by toho nepovídal! Ale bohužel Bůh neudělil květinám lidské mluvy, za to obdařil je vlastnostmi, jimižto zřetelněji k nám mluví než jazyk nejvýmluvnější. Již sám zjev kvítka promlouvá k nám: „Ó jsem až příliš ušlechtilý, až příliš poetický, než abyste mne minuli!“ A vskutku jakési mocné kouzlo přivábí nás k němu, tak že maně u něho staneme. Prohledneme si nevšední tu krásu, poslechneme i ty prosté báje a pověsti, zjemníme a zušlechtíme cit svůj, poučíme a pobavíme se — a pak postoupíme o krok dále ku zjevu jinému.

Ale barvínek upoutá mysl naši takou měrou, že dlouho a dlouho nelze nám s ním se rozloučiti. Povíme tu, proč vlastně barvínek mysl naši k sobě tak poutá.

Juž první pohled a to jméno „barvínek“ vzbudí v nás celé hejno myšlének. A jak by ne! Vždyť slýchali jsme vezdy, že barvínek dochází v lidu takové obliby, jaké těší se jediné pomněnka, ba že i nad ni vyniká zvláště svými vždy se zelenajícími větévkami a pak tím, že kvete záhy z jara, že tedy náleží k nejprvnějším kvítkům jarním. A proto zvědavostí puzeni rychle přiskočíme ku štíhlému a zelenému barvínku čili brčálu a kocháme se pohledem na jeho vždy zelené, vstříčné, kopinaté, celokrajné, kožovité a lesklé listy, a potom na překrásné jasně modré, pětidílné korunky, jež jako nebeské hvězdičky v ústrety nám září. Věru, jsme překvapeni, i zdá se nám, jakobychom jej viděli teprve poprvé, jakobychom teprve nyní pravou krásu a cenu jeho poznávali. Ihned usedáme k němu do měkkého listí a nasloucháme slovům, jichž sice neslyšíme, ale jimž dobře rozumíme.

Barvínek vypravuje: Žiju ode dávných dob v lupenatých lesích, ale nedaří se mi všude stejně, tak že na mnohých místech ani nekvetu. Jednou spatřil mne člověk, jenž mne utrhl a zanesl domů, kdež vsadil mne do své zahrádky. Tam dařilo se mi znamenitě, i rozmnožil jsem se tak, že člověk ten nelitoval ani několika sazeniček a daroval je svým přátelům, jimž už dříve jsem se zalíbil. Takovým způsobem dostal jsem se do zahrad, kdež hojně kvetu a vkusné svěží tvořím obruby kol záhonů květinových.

Jsem bylinou vytrvalou t. j. odének čili podzemní stonek můj vydrží mnoho let, aniž by navždy jako u ostatních rostlin odumřel, a z něho každého roku nové a nové lodyhy vyrůstají; mimo to zůstávám i v zimě zeleným, svěžím, kterážto vlastnosť zdobí málo kterou květinu jinou. A proto snad mají mne lidé tak rádi, pokládajíce mne zároveň pro vytrvalosť za symbol stálosti, naděje a věrnosti, a proto jasně modrý, hvězdám podobný květ za symbol nesmrtelnosti a věčnosti.

Že se nevěsta beze mne ani neobejde, to snad dobře víte. I dostalo se mi jména „Květiny svatební“ a jsem Malorusům tím, čím rozmarina Čechům. Rovněž družičky rády ozdobují mnou své hlavy, jakž vysvítá již z této události:

Jeden hoch natrhav barvínku z jara v neděli, okázal jej chlapcům, ale chlapci neznali jména jeho; proto donesl jej dívkám. Ty hned barvínek poznavše, radostně zvolaly:

Toť kvítko barvínek, barvínek,
panenkám na vínek, na vínek!

A při jarních hrách (chorovodech) uvíjejíce z něho vínek, neustále pokřikují:

Oj, vínku, můj vínku,
hvězdnatý barvínku!

Ale jako bývám svědkem veselých svateb a rozjařených děvčat, tak zase stávám se kvítkem náhrobním, když zasadí mne ruka vděčná na mohylu, pod níž odpočívá mladá dívka.

Věru, zvláštní to úkoly byly mně přiděleny: věstiti smrť a býti svědkem — svatebního veselí. Jaké to protivy!

Také přepodivné kolují o mně pověry. Dle jedné z nich chráním každého, kdož mne u sebe má, před zlým duchem; dle jiné trhají mne na den sv. Jana Křtitele pytláci, by mne uvařili v octě a odvarem pušku vypláchli. A víte-li proč? Aby prý všechno, do čeho si zamíří, zabili. Taková je ta moje moc. Ký tedy div, že váží si mne kde kdo.

Avšak ta úcta nevzdává se mi jen tak bez příčiny, neboť ve mně spočívá opravdu jakási síla životní, jež všeliké ty pověry podporuje. Onu sílu dobře poznáte z této kratičké povídky:

Dokud bylo jaro i léto, dotud milovala kvítka svoji matičku — zemi; i klonila a tulila se k ní jako tulí se dítko k své matce. Ale jakmile nastal podzim, opouštělo jedno po druhém dobrou matku, odumíralo, odcházelo a odnášelo zároveň s sebou veškeru krásu, jež zemi dříve zdobila. I zarmoutila se matička — země a rozplakala se žalostivě naříkajíc nad svým krutým osudem. A co tak pláče a naříká, tu aj! vine se k ní kvítko něžné, tak svěže zelené, tak nevýslovně blankytně modré! To jediné nezhynulo, to jediné zůstalo jí věrno. A kvítko tulí se k matce své, utírá jí horké slzy s čela bílého a těší ji láskou věčnou, láskou neskonalou. A matička země? Otevírá radostně náručí své a těší se tomu, že zůstalo jí alespoň jedno jediné kvítečko věrno po všechen čas. A to kvítko — toť vždy zelený, čerstvý a svěží brčál menší čili barvínek.