Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Po letech

Pták, který mluví František Hrnčíř
Jasno	Po letech

Údaje o textu
Titulek:	Pták, který mluví
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 44–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uplynulo mnoho, mnoho let od té doby, kdy pták, který mluví, dostal se poprvé do Bukoviny.

Kdybys někdy, mé milé dítě, zabloudilo do východních končin naší milé vlasti, neopomiň podívati se do Bukovinské myslivny na podivného ptáka, který mluví.

Já tak učinil nedávno o prázdninách.

Bylo to v teplém, příjemném večeru srpnovém. Pod starou, košatou lipou uviděl jsem seděti starého muže a ženu. Seděli na lavičce, u níž byl přistaven dubový stůl. Na stole seděl — Jako. Když mě spatřil, volal na mne zdaleka: „Pěkně vítám! Pěkně vítám! Dobrý večer! Kam pak? Kam pak? Sedněte si! Těší mě, že mám tu česť! Těší mě, že mám tu česť! Ponížený služebník! Dejte mi hubičku! Dejte mi hezkou hubičku! Odkud přicházíte? Opatruj vás Bůh!“

„Budeš-li pak již mlčeti, ty mluvko!“ zakřikoval jej se smíchem starý pán.

„Co jsi to zase udělal, nehodný Jako? Ty darebáku! Tak, tak! Pořád musíš křičet! Počkej! Dostaneš!“ napomínal a hrozil sám sobě papoušek.

Přikročil jsem blíže a pozdravil. Starý pán šel mi vstříc, a stařenka vstávala také s lavičky. Znali jsme se již za nějaký čas. Přivítali mě srdečně.

„Posaďte se u nás, milý pane!“ vybízela mě stará paní.

„Sedněte si! Sedněte si!“ křičel papoušek.

Usedl jsem. Bylo tak hezky pod tou lipou, starodávným to stromem slovanským. Bílé. květy její líbezně voněly, a listí slabounce šumělo mi nad hlavou. Oči starých lidí hleděly vesele, jaře a svěže na mne. Byl jsem tak rád u těch stařičkých lidiček.

Zda-li pak bys je poznalo, mé milé dítě, kdybys tak náhodou zabloudilo do Bukovinské myslivny? Poznalo bys v tomto starém pánu — bývalého lesního Březinu, a v stařence — paní Březinovou?

Ó zajisté! Ty upřímné, české duše pranic se nezměnily. Což na tom, že zbělely jim vlasy? Což na tom, že šíje jejich byla poněkud shrbena? Což na tom, že tváře jejich svráskovatěly? — To zlaté jejich srdce — to zůstalo nezměněno. Ta dobrota a šlechetnosť jejich — ty zářily jim dosud z očí. Ó zlaté takové stáří, které zachovává si mladosť až do hrobu!

V Bukovinské myslivně za ta léta mnoho se změnilo. Oba hoši, Josef i Jeník, studovali s výborným prospěchem. Když ukončili studia, obdrželi místa na tomtéž panství, kde byl jejich otec. Starý kníže sice již nebyl živ, ale i syn jeho měl rád věrného a rozšafného lesního Březinu. Když pak lesní sestaral, stal se syn jeho Josef nástupcem jeho na Bukovině. Jeník byl lesním několik mil odtud, a Klárka také byla zaopatřena.

Jediný starý Janský opustil své přátely. Před několika léty odnesli jej do posledního útulku lidského — na hřbitov… A Julinka? Ta stala se — paní Březinovou, manželkou Josefovou.

Jako také sestaral. Zapomínal mnohé své řeči, nebýval již tak často vesel. Jen někdy zdálo se, jakoby se mu vracela paměť a s ní i vzpomínky na minulosť. Svým častým voláním pana Janského mnohou vynutil slzu z očí Juliiných.

Jinak byli všickni šťastni, přešťastni. Jen Julie často si zaplakala na hrobě svého nezapomenutelného, dobrého tatínka. —

Však, hle, tam již spěchá. Uviděla mě a jde mě přivítat.

A za chvíli přišel „mladý pan lesní“, jak Josefovi na panství říkali. Jaký se to z něho stal vysoký a krásný muž! Políbil uctivě oběma rodičům ruce a srdečně přivítal se s Julií. Zraky obou rodičů s hrdostí hleděly na mužnou a sličnou postavu synovu. Jak by se netěšili z tohoto svého dítěte, jehož jedinou je snahou, aby rodičům dni staroby co možno nejvíce zpříjemnil!

Usedli jsme všickni ku stolu. Přišla i malá Bohumilka, jediná dceruška Juliina a moje žačka. Štěbetala jako ten papoušek, jehož byla mazlíčkem. Seděla hned na klíně dědečkově, hned byla u babičky, pak se zase laskala s maminkou a tatínkem.

Šťastní lidé!

Seděli jsme dlouho v upřímném a srdečném hovoru. Bylo tak hezky pod tou lipou, starodávným to stromem slovanským. Bílé květy její líbezně voněly a listí slabounce šumělo mi nad hlavou. Šumělo řečí tajemnou a sladkou o staré slávě a ctné lásce ku vlasti…

Bohumilka zatím usnula na klíně maminčině, která ji odnesla do postýlky. I starým rodičům klížily se oči.

Vstával jsem k odchodu. Nad oblohu byla vyskočila první hvězda, líbezná večernice. Za okamžik na to třpytilo se to po obloze, jakoby byla poseta samými démanty.

Loučil jsem se s obyvateli Bukoviny. V tom najednou papoušek zapěl:

Kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě stkví se jara květ —
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země —
země česká — domov můj!

Starý lesní smekl. I já mimovolně tak učinil. Odcházel jsem podivně dojat a rozechvěn. Ohlédl jsem se několikráte na Bukovinskou myslivnu. Bělela se mi daleko na mé cestě. Bylo mi, jako bych slyšel odtamtud dosud zníti velebnou českou píseň „Kde domov můj?“

Hleděl jsem k nebi, po kterém plul jemný bílý obláček. Zdálo se mi, jakoby ten obláček bral na sebe podobu lidskou. A snad to byl také strážný duch země české, slavná Čechie! Letěla snad k šťastnému bílému domu a žehnala svatýma svýma rukama šlechetné té české rodině. Snad se i vlídně pousmála na podivného ptáka, který mluví…