Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Mraky

Pták, který mluví František Hrnčíř
Kde domov můj?	Mraky	Mraky se rozptylují

Údaje o textu
Titulek:	Pták, který mluví
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 33–37. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dům, v kterém bydlel pan Březina, stál o samotě uprostřed rozsáhlých lesů. Pan lesní měl dohlidku nade všemi okolními myslivci a hajnými. Ti skládali mu také účty. Pan Březina přijímal od nich veškery peníze, jež strženy byly za dříví, zvěř a trávu. Peníze tyto vozil pak pan Březina svému knížeti, jenž bydlel v letě v zámku, několik hodin od myslivny vzdáleném.

Byl den před odjezdem pana lesního na knížecí zámek. Pan Březina měl u sebe mnoho peněz, jež chtěl zejtřejšího dne knížeti odvésti.

Ale dověděli se o tom nehodní lidé. Byli to muži, kteří nechtěli pracovati, ale toužili po dobrých časech. Bez práce však nikdo nejídá koláče. Tito lidé hleděli způsobem nepoctivým k penězům si pomoci. Neohlíželi se na to, že pán Bůh zapovídá krásti a lidské zákony přísně trestají každého, kdo nepoctivě a násilně cizího jmění zmocniti se hledí.

Lupiči tito umínili si, že v noci, až vše v domě bude spáti, peníze pro knížete určené vezmou, a bude-li kdo chtíti jim v tom překážeti, že — užijí zbraně.

Dva z nich nejsmělejší měli vkrásti se nepozorovaně jakýmkoli způsobem do domu lesníkova a buď sami peníze uzmouti anebo v noci dáti tajné znamení ostatním. Znali dobře lesního. Věděli, že je to muž neohrožený a poctivý, který by se raději dal usmrtiti, než aby dobrovolně vydal peníze svého pána. Mimo to byli v domě dva čeledínové a několik silných, velkých psů, kterých se zvláště lupiči báli.

Ale náhoda byla jim přízniva.

Nachýlilo se již k večeru. Čeledínové byli dosud na poli, pan lesní se svými psy v lese, děti hrály si v zahradě a paní Březinová byla se služkou ve sklepě pro mléko. Oba lupiči, kteří ze svého úkrytu vše dobře pozorovali, vklouzli nepozorovaně do domu a šli opatrně po schodech nahoru do pokoje, kde doufali peníze nalézti.

Otevřeli tiše dvéře u prázdného pokoje a rychle za sebou zavřeli. Byli rádi, že jich nikdo neviděl. Nešťastníci! Zapomněli na vševědoucí oko Páně, které vidí vše, a zná i nejtajnější myšlénky člověkovy. Domnívali se, že oklamali lidi, a zatím oklamali sebe.

„Pěkně vítám! Pěkně vítám!“ slyšeli najednou oba lupiči za sebou.

O, jak sebou trhli nehodní ti lidé! Obrátili se rychle, ale uviděli jenom papouška.

Neviděli dosud ptáka, který mluví. Hleděli naň udiveně a poněkud i s hrůzou.

„Ah, to je pták! Lekl jsem se! Ale podivný to pták! Mluví!“ řekl jeden z lupičů.

„A vítal nás, haha!“ smál se druhý. „Kdyby věděl, že jsme zloději, zajisté by nás nepřivítal.“

„Zloději! Zloději!“ zvolal papoušek, který postřehl neznámé mu slovo.

Oba lupiči se lekli.

„Věru, to je divný pták!“ šeptal opět první. „Mohl by nás prozraditi. Píchni jej, ale dobře, zrovna do srdce, aby na vždy oněměl!“

A papoušek, který dobře poslouchal řeč neznámého muže, opakoval: „Píchni! Píchni! Do srdce!“

Lupiči zbledli ještě více. Jeden z nich vytahoval již dlouhý, ostrý nůž, aby ptáka bodl, čímž papoušek velice se poplašil a vylétl na nejvyšší bidélko. V tom však bylo slyšeti po schodech kroky. Oba muži rychle vešli do třetího pokoje, kde vlezli pod postel, na které bylo dlouhé prostěradlo, že jich nebylo viděti.

Otevřely se dvéře, a jimi vstoupila do pokoje Julie. Papoušek sletěl ihned dolů a přímo ku dvířkám. Z klece nevyletěl. Radostně volal: „Julie! Má Julie! Pěkně vítám!“

Julie jej hladila po měkkém peří. Tím setřela jemný prášek, který peří papouškovo hustě pokrýval, až ukázala se místo šedého peří péra břidlicově černá. Práškem tímto pokrývá se peří papouškovo, tak že jest obyčejně všecek šedý.

Jako byl dnes k Julii nadobyčejně laskav. Mazlil se s ní, hladil jí ustavičně zobákem ruce i tváře. Při tom volal její jméno zvláštním něžným hlasem. Jiného nemluvil nic, jenom skřehotal, což obyčejně činíval, když byl něčím polekán nebo rozmrzen. Když již chtěla Julie odejíti, přiblížil zobák k jejímu uchu a jakoby jí šeptal, řekl tichým hlasem: „Zloději! Zloději!“ Snad se jí chtěl pochlubiti, že umí zase nové slovo. Hned na to vylétl na bidélko a zůstal klidně se zavřenýma očima seděti, nevšímaje si již ničeho.

Julie zarazila se nad těmi slovy. Nerozuměla vůbec papouškovi. To slovo ji zrovna bodlo. Bylo jí jaksi úzko, aniž věděla proč. Odešla z pokoje. Nepomyslila, že nedaleko odtud pod postelí ukryti jsou lupiči!

Když odcházela z domu, potkala na dvoře pana Březinu, který se vracel z lesa. Políbila mu ruku a chtěla jíti dále.

„Kam spěcháš, milé dítě?“ zavolal na ni lesní a hladil ji po hlavě.

„Jdu domů, pane lesní!“ odpovídala dívka.

„Proč tak brzy? Stýská se ti po tatínkovi? Mohla bys u nás zůstati na večeři. Ale — co je ti? Tys nějak zaražena! Tvářičky máš bledy. Snad tě někdo nezarmoutil?“

„Já nevím, co mi je, pane lesní! Byla jsem teď u Jaka, ale on na mne málo mluvil. Řekl také slovo „zloději“. Tak jsem se toho lekla!“

„Ale, ale, má milá dceruško, snad nebudeš dbáti toho, co mluví nerozumný pták?“

„Ne, ne!“ zastávala milého svého papouška Julie. „Jako nikdy nemluví nadarmo. Kde by byl to slovo slyšel? A on přece nic jiného nemluví, než co slyší! Aby tak u vás byli zloději!“ A dítěti leskly se slzy v očích.

„Co ti to připadá, milá Julie? Buď bez starosti. Co by u mne zloději dělali?“

Ale najednou si vzpomněl, že má u sebe několik tisíc zlatých pro knížete chystaných. Úsměv zmizel mu s tváře. Zmocnila se ho úzkosť jako každého, kdo má cizí peníze na starosti. Ba, peníze činí srdce těžkým a hlavu starostlivou!

To cítil také dnes pan Březina. Ale proto přece na pohled pokojně řekl k moudrému dítěti: „Upokoj se, milá Julinko! Budu dávati pozor! Jdi jen bez starosti domů. Pozdravuj ode mne srdečně svého tatínka! Ostatně můžeš mu to říci a pověz mu, že jej žádám, kdyby v noci něco podezřelého spatřil nebo slyšel, aby mi nemeškal to povědíti aneb i sem přijíti. Ať to oznámí i druhým dvěma hajným.“

Julie políbila panu lesnímu ruku a spěchala k domovu.

Pan Březina odešel k dětem do zahrady. Polaskal je a pohrál s nimi. Za chvíli volala je maminka k večeři.

Březinovi večeřeli vždy nahoře v pokoji. Měli tam tři světnice: jedna největší, v níž obyčejně jedli a kde také bydlel papoušek; pak byl druhý pokoj, ve kterém měl lesní své úřední spisy, a třetí pokoj, ve kterém nebydleli. Byl obyčejně připraven pro hosti. V tom byli uschováni oba lupiči.

Když všickni usedli za stůl, přinesla služka nahoru plné mísy. Děti pustily se do jídla. Pan Březina, přesvědčiv se, že peníze pro knížete jsou v pokladně, zavřel ji a klíče schoval v kapse. Upokojil se. Dětem pak mezi jídlem vypravoval, co dělal v lese a o zejtřejší své cestě. Vyptával se maminky, jak byly děti hodny. Matka chválila všecky. Z toho měl tatínek velkou radosť. Slíbil jim, že přiveze každému pěkný dárek.

Ubozí! Nikdo netušil, v jakém nebezpečenství se nalézají. Nikdo z nich nepomyslil, že několik krokův odtud ukryti jsou dva nehodní muži, kteří chtějí otce jejich oloupiti a snad i zabiti. Ba, pan Březina sám pozapomněl i na to, co mu pověděla Julie. Viděl své drahé děti, svou milou ženu, a ani nevzpomněl na výstrahu Juliinu.

Jediný papoušek věděl všecko.