Blahé zlaté mládí/1884/Poslední postřižiny/I.

Poslední postřižiny Jan Fišer
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední postřižiny
Podtitulek:	Povídka z českých dějin
Autor:	Jan Fišer
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 68–74. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Trojí zeď jako ze skály a mezi zdmi troje příkopy obklopovaly Vyšehrad. Se tří stran vedly do něho železné brány. Nad hlubokými příkopy pnuly se tři pevné mosty. Pevným hradbám těmto vévodily věže a kulaté bašty.

Zbrojnoši v kovových hávech a s lesklými na hlavách přílbicemi, na nichž hrdé houpaly se chocholy z peří vzácného, strážili hradby, v rukou majíce ostrá a dlouhá kopí. Pozlacené Vyšehradské báně a štíty daleko viděti bylo po žírné zemi české.

Množství lidu často sem přicházelo, aby spatřilo nejen krásný zlatý Vyšehrad, ale i aby seznalo milého svého knížete Vácslava.

A poznali krásného, vysokorostlého, bělovlasého jinocha, pohledu milostného.

Viděli, kterak klaní se a slouží ve chrámu všemocnému Pánu, jakoby nejnižším byl ze svého národa. Viděli jej, an pohlíží s hradeb do vůkolí Vyšehradu na okolní krajiny. Zde často očekával i východ slunce a pozoroval k novému dni probouzející se přírodu. Odtud rád za jasného dne sledoval zrakem svým tok stříbrošedé Vltavy.

Viděli jej i sedícího na knížecím stolci mezi dvanácti kmety, s nimiž každodenně po službách Božích radil se o blaho země a národa. A tak viděl jej křesťan, který dlel na modlitbách před svatým křížem, i pohan, jenž přinášel oběť bohům svým.

Křesťané i pohané kořili se mu jakožto svému knížeti a měli u něho vždy stejné právo a zastání.

Kníže Vácslav chtěl za svého panování každého svého poddaného blaženým učiniti. Proto často říkával zemanům: „Ještě jednou pravím vám: Hlasy vdov a sirotků prorážejí nebesa, nechť spínají již rukou svých k pravému, jedinému Bohu, anebo volají v bludu svém k bohům pohanským. Uslyším-li nářek některého nad bezprávím vaším, budete mně i utiskovanému účet klásti.“

Kníže Vácslav boural vězení, podtínal šibenice, ničil mučírny, ale zatvrzelé zločince bez trestu nikdy nepropouštěl. Tuláky, opilce a odpadlíky přísně mrskati kázal. Když soudcové jeho zločince k smrti odsuzovali, vycházel vždy před prohlášením rozsudku ze soudní síně. Trest smrti tak se mu protivil, že jej konečně i odklidil, aby zlý člověk prodloužením života času k pokání nabyl.

Tak mírným užíváním zákonův a vedením Božím řídil zemi a chránil vlasť proti přesile odpůrcův. Nepřítel byl pokořen, a tím zaručen byl zemi pokoj svatý. Utišen jest nářek bídného a nasycen lačný.

Avšak přes to vše hleděl s obličeje knížete často veliký žal a z hloubi srdce jeho vycházívaly bolné vzdechy. Příčinou toho bylo pohanství, jež dosud v některých župách vládlo a mělo v čele mnohé mocné pány. Myšlénka, že mnozí Čechové dosud klaní se modlám, zachmuřovala čelo knížeti Vácslavovi.

Panstvo nejen že po většině dosud pevně holdovalo bludům pohanským, ale ono svádělo i vladyky a lechy, kteří již víru a křest přijali, ku starým modloslužebným zvykům. Kníže ovšem všemožně snažil se pohanské tyto řády vykořeniti.

Tak byl dosud v Čechách neblahý obyčej, že chudí rodiče pohanští dítek svých do otroctví prodávali. Kníže dítek takových z otroctví vykupoval a dával je v křesťanském náboženství cvičiti. Pokřtěné pak na svobodu propouštěl.

Jiný zlozvyk byl, že každý dlužník stal se otrokem svého věřitele, nezapravil-li dluhu svého v pravý čas. Kníže pak též vykupoval takové dlužníky a jednal s nimi tak, jako s dítkami.

Nejvíce však snažil se kníže zameziti konání pohanských obřadův a slavností v křesťanských rodinách. Proto nařídil svému věrnému sluhovi Podivínovi pátrati, kde takové slavnosti se konají. Kníže dostavil se k slavnostem těm a domluvou přátelskou obyčejně je překazil.

Aby Podivín mohl knížeti o odbývaných slavnostech věrně zprávy dávati, zjednal knížeti oddané přátely, kteří jej v pravý čas o konání pohanských obřadů v té neb oné župě zpravovali. —

Jednoho dne z rána vkročil do komnaty Podivínovy lovec Mstivoj. Velký toul měl přehozený na plecích, a luk na něm zavěšený s uvolněnou tetivou svědčily, že muž ten přichází již z lovu. Dlouhý meč, jejž měl po boku, doplňoval jeho vyzbrojení.

Vstoupiv do dveří pozdravil Podivína: „Buď zdráv za jasného jitra v záři velebného Boha křesťanů!“

Podivín odvětil: „Věčná budiž mu sláva! Aj, udatný lovče, daleko zašel jsi na lovu svém. Či snad stopa ušlechtilé zvěře zavedla tě až na posvátný Vyšehrad?“

„Nenaleznul jsem stopu zvěře,“ dí Mstivoj, „ale kráčel jsem po stezce lásky, která k jedinému středu vede, ku jasnému knížeti na Vyšehrad. K němu jsem vyslán s poselstvím zvláštním, bude-li mi již možno, bych uvrhl se před ním na kolena a políbil obuv jeho.“

„Kníže dosud dlí na modlitbách,“ pravil Podivín. „Avšak věř, Mstivoji, kdybych nebyl úplně přesvědčen o pravé tvé víře, nepustil bych tebe nikterak ku knížeti. Snad nechceš takto ozbrojen před něj předstoupiti? Mstivoji, ruka tvá již jednou vyslala zrádnou střelu do jeho prsou, a sám anděl strážný odvrátil ji od srdce jeho. Proč žádáš nyní tak naléhavě veden býti ku knížeti? Jaké jest poselství tvoje?“

Zasmušil se Mstivoj a se slzou v oku odvětil Podivínovi: „Oko mé mířilo, a ruka má vypustila šíp na knížete, neboť v srdci mém panovala zlosť a trpkosť proti němu. Nenáviděl jsem ho, protože neklaněl se bohům, ku kterým celý národ se hlásil. Zaslepen chtěl jsem s dvěma ještě pomocníky knížete zahubiti.

Oba stejnou pláli záští proti knížeti. Vyzvěděli jsme, kdy kníže z návštěvy v Budči konané se navrátí. I číhali jsme na něj v houští. Po dlouhém čekání spatřili jsme jej vyjížděti na bělouši z temného lesa. Kníže planoucím okem pohlížel k nebi a ku krajině před ním se rozkládající. Tu zdála se nám býti chvíle příhodnou. Tré šípů z našich luků vypuštěných letělo k jeho prsům. Ale Bůh zachránil ho podivnou svou mocí. Šípy odrazily se na ocelové pásce, kabátec jeho na prsou spínající. Leknutím zůstali jsme jako ohromeni. Hned na to zajati byli jsme od knížecích jezdcův a do žaláře odvedeni.“

„Známa jest mi událosť tato,“ pravil Podivín, „vím též, jak jsi se urputně, Mstivoji, tehdy ve vazbě choval. Dokázal jsi, že jsi zlý a zatvrzelý člověk. Neustále jsi lál a zkázu nejhorší volal na knížete. Věř, Mstivoji, pomním-li na to, tu poznávám, že dosud nevymizela ze srdce mého pochybnosť o úplném tvém polepšení, a často starosť mne jímá o život mého knížete.“

„V zarytosti svého srdce nevěděl jsem tehdy, co činím,“ řekl lovec. „Když však byla nám hlásána slova milosti, a my bez trestu jsme byli propuštěni, tu oněměla ústa má úžasem. Domníval jsem se, že potrestáni budeme nejtěžší a nejbolestnější smrtí. Mé vlastní vědomí mne odsuzovalo, neboť o zločinu, kterého jsem se dopustiti chtěl, dosud v národu našem slýcháno nebylo. Domníval jsem se, že mi bude na vždy opustiti krásné krajiny a rozkošné naše háje, a litoval jsem nejvíce své manželky a nevinných našich malých dítek. Myšlénka, že moji drazí již nyní trpí a po smrti mé že na všem budou míti nedostatek, tížila mé srdce nesmírně. Bylo mi, jako bych slyšel jejich nářek a vzdychání, viděl jsem v mysli své strach a bázeň na obličejích jejich. Pláč jejich pronikal hluboce duši mou. A já nemohl jim ani sobě pomoci. Ruce i nohy mé spiaty byly řetězy. Nemohl jsem svých milých objati a jich těšiti. Byly to hrozné a těžké doby pro mne!“

„A kníže sám cítil bolesť nad činem tvým a měl lítosť nad tebou,“ pravil Podivín. „On pokládá každého člověka za svého bratra. Cenu lidského života pak nade vše čítá; neboť každý člověk předraze byl vykoupen na kříži krví Spasitelovou. Před Bohem není nikdo nad druhého povýšen. Všickni jsme stejnou měrou obdařeni milostí jeho. Proto nechtěl vás kníže jako zločince smrtí trestati a daroval vám svobodu.“

„Bohové naši,“ mluvil lovec dále, „ukládají pomstu na vraha, která nesmí zaniknouti, dokud není vyhuben vražedník a celá jeho rodina. Tak státi se mělo mně a mým soudruhům. Nám však nejen že nezkrátil kníže dnů života, ale navrátil nás rodinám našim. V žaláři trpěl jsem muka, neboť jsem nevěděl, že kníže dítky mé ochraňoval. Zásobil je vším, tak že na ničem nedostatku netrpěly. Zdálo se mi, jako by řeřavé uhlí sypáno bylo na hlavu mou. On odpustil svým vrahům a dobro činil jejich rodinám!“

„Každý křesťan má odpustiti nejdříve vinníkům svým a pak teprve prositi za odpuštění svých hříchů,“ řekl Podivín. „Tak přikazuje Bůh. Poručil nám: Milujte nepřátely své a dobře čiňte těm, již vás nenávidí. Křesťan slyší a poslouchá hlasu toho, a Bůh vyslyší i modlitbu jeho.“

„Můj duch vidí zřetelně,“ pravil Mstivoj, „že Bůh křesťanů jest Bohem lásky a pravdy. Kníže jest věrným jeho sluhou. Vždyť jako pravý otec vykupuje poddané své, navštěvuje a těší je a to vše činí z lásky k Bohu. Jak neměl bych se kořiti tomuto Bohu, jenž jest Bohem mého knížete!“

„Nyní jsem přesvědčen o pevné víře tvé a důvěřuji v tebe,“ pravil Podivín. „Předvedu tě bez bázně ku knížeti. Od koho však přinášíš mu poselství?“

„Jsem poslem povltavského vladyky Radomíra,“ odvětil Mstivoj. „Kníže sám mne jemu doporučil, a on mne ve službu svou přijal.“

„Aj,“ podivil se Podivín, „co žádá tak mocný vladyka od knížete?“ —

„Syn jeho Zbihněv dostoupil let jinošských,“ dí lovec. „Proto slaviti míní v kruhu rodinném slavnosť postřižin. Členové celého rodu dostali již vyzvání dostaviti se ku slavnosti té třetího jitra, od dnešního počínaje. I knížete svého prosí vladyka, by přítomností svou zvýšil slavnosť i kvas, který se po ní bude konati!“

„Sečkej maličko, a já tebe ohlásím,“ pravil Podivín a strojil se jíti ku knížeti, když v tom jej spatřili kráčeti přes nádvoří do síně soudní. I věděli, že se vésti bude veřejný soud. Nebylo nyní ani pomyšlení Mstivoje knížeti představiti. Proto spěchali oba, by přítomni byli soudu.